Nenávidí Bůh naše uctívání?
Aneb
Proč jsou nedělní shromáždění tím nejnebezpečnějším místem v naší zemi.

Ne, nechystám se kňourat nad tím, že dost velké procento toho, co se o nedělích ve sborech zpívá, má svým duchem a obsahem jen velmi málo společného s Bohem vydechnutým zpěvníkem, který vidíme v knize Žalmů (i když je to rozhodně něco, co by si pozornost zasloužilo… třeba někdy příště). Místo toho se chci zeptat, co nás vede k domněnce, že nám Bůh příští neděli ráno nestrhne strop na hlavu? Nebo, přinejmenším, že naše nedělní šašk… uctívání je něco, co se v Jeho očích počítá? Nebo spíš… co se v Jeho očích počítá k dobrému?

O čem mluvím? Vysvětlím. Pro mnoho dnešních křesťanů je „shromko“ vrcholem týdne, tím nejdůležitějším centrem jejich křesťanského života. Ač by určitě bylo prospěšné zaměřit se na teologii Dne Páně, svátostí, společného uctívání Církve nebo liturgie, ani o tom teď nebude řeč. Takže, proč by Bůh vůbec měl nebo jak by mohl nenávidět to, co se o nedělích děje v tolika domech s podezřele vyšším výskytem křížů než jinde?

Začneme z tak trochu nečekaného konce. Podle Efezským 4(12-14) je podstatou vyučování, které se má dít, když se Boží lid schází, „připravit svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu“. A list Židům (6:1-2) nám říká, co je tímto dětským (nebo spíše miminovským) učením: „Pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o věčném soudu.“ Dobrá, takže mezi miminovské učení, které je rozhodně dobré na začátek, ale je třeba se co nejrychleji posunout dál, patří pokání, odvracení se od hříchu, spása jedině milostí jedině skrze poslušnou víru jedině v Krista, učení o svátostech, o fungování církve („vzkládání rukou“ je výrazem pro ordinaci, tedy pro ustanovení služebníků, a v širším smyslu tedy pro vnitřní život církve), o vzkříšení a o konci času. Smyslem vyučování je co nejrychleji projít mléko a uschopňovat svaté k dílu služby ve všech oblastech života – evangelizace, podnikání, kulturní a sociální aktivismus, stručně – učedničení národů ve všem, co nám Kristus ve svém Slově přikázal (Mt 28:18-20). Nebudu teď tohle téma dál rozvádět; věřím, že postačí tyhle odkazy: https://antiteze.cz/2017/08/17/jmeno-komensky-pohlavi-muz-povolani-ucitel-narodu/ https://antiteze.cz/2017/08/17/jsem-tu-abych-kazal-evangelium/
A… jen se zeptám, nakolik vaše společenství (dost možná ve spolupráci s dalšími) usiluje o to, aby budovalo vlastní soudní systém, jak předepisuje apoštol Pavel v 1. Korintským 6 (a jak bylo tradicí Církve od počátku), a jestli si udržuje nebo buduje vlastní systém sociální péče, aby pečovalo o slabší sourozence v Kristu, především pak o vdovy a sirotky, aby nemuseli být odkázáni na stát a jeho hříšnou míru zdanění, jak Pavel předepisuje v 1. Timoteovi 5 a jak vidíme ve Skutcích 6 a dalších místech, o Jakubově listu 1:27 nemluvě?

Abych mohl odpovědět na otázku, kterou jsem hned na počátku položil, potřebujeme se nejdřív podívat na otázku duchovnosti jako takové. Dnes se běžně „duchovnost“ člověka měří podle toho, kolik času denně se modlí, jak moc čte Bibli… a ani nás nenapadne se zastavit nad faktem, že drtivá většina Božího lidu po drtivou většinu dějin světa neměla vlastní Bibli, takže „ranní ztíško“ pro ni jednoduše nepřipadalo v úvahu, a tak byla strašně neduchovní… že? Jiní duchovnost považují za jakýsi… nezemský stav, jako „prožívání Boží blízkosti“, jakési dost vágní cosi… A proto se teď podíváme na několik definací, které nám dává Boží Slovo samotné.

Jak se tedy pozná duchovní člověk? „Duchovní člověk posuzuje všechno a sám není od nikoho posuzován“ (1. Kor 2:15). A aby nebylo pochyb o tom, o čem je vlastně řeč: „…každý, kdo potřebuje mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, protože je ještě nemluvně. Pro dokonalé je však tuhý pokrm, pro ty, kteří mají smysly návykem vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého“ (Žd 5:13-14).
Duchovnost či duchovní dospělost je něco objektivního – je to objektivní schopnost podle objektivních pravd Božího Slova rozsuzovat dobré a zlé ve světě okolo – což v překladu znamená, že například posílat své děti do státních škol, obhajovat státem financovanou sociální péči a 5 hodin denně se s hlubokými prožitky modlit je něco velmi neduchovního a duchovně nedospělého.

To bylo pro mnohé z vás asi dost překvapivé. Ale právě to nám říká list Římanům 12:1-2:
„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ Naše pravá bohoslužba je v celém našem životě se odevzdávat Bohu, nežít podle toho, co nám říká svět okolo (i kdyby to na sobě mělo samolepku s rybičkou), ale vše podle Boží pravdy rozsuzovat, a tak poznávat, co je dobré a co zlé.

Takže… duchovno a bohoslužba jsou v první řadě o správném, Biblí definovaném, etickém pohledu na svět a uvádění těchto etických/morálních soudů do praxe? Právě to nám Bůh říká v 1. listu Korintským, listu Římanům a listu Židům. O „víš jak, je to osobní vztah s Ježíšem,“ zatím ani slovo.

„No dobrá, dobrá… ale já znám jednoho bratra, který skutečně zná Boha a ten říká…“
Dovol mi tě zastavit. To je totiž velmi dobrá připomínka. Bůh nám sám definuje, co znamená znát Ho. „‚Vykonávejte právo a spravedlnost, vysvoboďte okradeného z ruky utlačovatele. Neutiskujte příchozího, sirotka ani vdovu a nejednejte s nimi násilně. Neprolévejte na tomto místě nevinnou krev. … Cožpak tvůj otec neměl co jíst a pít, ačkoliv vykonával právo a spravedlnost? Tehdy mu bylo dobře. Pomáhal získat právo chudému a nuznému, tehdy bylo dobře. Neznamená toto znát Mě?‘ je Hospodinův výrok“ (Jer 22:3, 15-16). Takže, vraťme se k tvé otázce. Bůh říká, že bojovat za (Bohem definovaná) práva chudých a utlačovaných, konat právo a spravedlnost, být na straně okrádaných, zastávat se (i nenarozeného) sirotka a vdovy, postarat se o to, aby nebyla prolévána nevinná krev (například nenarozených nebo neprávem odsouzených), právě to znamená znát Ho. Nedělat to tedy znamená neznat Ho, ať při svém ztíšku cítíme a odříkáváme cokoliv, ba dokonce i když správně říkáme, že „Milostí jsme spaseni skrze víru; je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2:8-9); víra bez skutků je totiž mrtvá (Jk 2:17), spásná milost vede k horlivosti v dobrých skutcích (Ti 2:14). A samotné čtení Bible mezi ně nepatří – farizeové ji uměli zpaměti, pamatujete? „Buďte těmi, kdo Slovo činí, nebuďte pouze posluchači, kteří klamou sami sebe“ (Jk 1:22).

„Dobře, co je tedy to náboženství, které po nás Bůh chce? Jestli to totiž není o ranním ztíškování, jak mi všichni říkají, tak fakt nevím…“
Jsem rád, že se ptáš. I tady nám Písmo dává definici: „Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa“ (Jk 1:27). Znovu – Písmem proměněná mysl, která je schopná rozsuzovat dobro od zla, a která vede sama sebe i celé tělo, aby se nejen zdržely zla, ale aby pečovaly o sirotky, vdovy (a, vzhledem k tomu, kolik starozákonního jazyka Jakub používá, můžeme odvodit, že odkazuje na trojici, která se v SZ skoro vždy objevuje pohromadě – sirotek, vdova a příchozí, neboli imigrant, čili obecně slabí, utiskovaní lidé bez zastání).

Pojďme se podívat na nějaké další definice, které nám Bůh dává: „Hospodine, kdo bude hostem ve Tvém stanu? Kdo bude přebývat na Tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci, kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo a nekydá na svého blízkého hanu, pohrdá ve svých očích zavrženíhodným, váží si však těch, kdo se bojí Hospodina. Odpřisáhl-li něco ke své škodě, nezmění to; své peníze nedává na lichvu, úplatek proti nevinnému nepřijímá….“ (Žalm 15).
Poslušní věřící, kteří jsou na cestě k věčnému životu, se poznají podle toho, že konají spravedlnost (a víme, že spravedlnost definuje Boží zákon – Ř 7:12), drží svůj jazyk na uzdě, rozsuzují svět podle Božích standardů, dodržují své slovo a neúčastní se pochybných finančních praktik.

„Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6:8).
Definice toho, co po nás Hospodin chce – život ve spravedlnosti, štědrá péče o potřebné, slabší a utlačované, v tom všem pokora. No tak, Micheáši, zapomněl jsi na středeční biblickou a týdenní shromáždění a English Camp a… a nebo že by ne?

Prošli jsme si, co je duchovnost, co je duchovní dospělost, co je pravá bohoslužba, co znamená znát Boha, co je čistá a neposkvrněná zbožnost, jak vlastně žijí Boží věrní a co po nás Bůh chce… a jeden se ptá, kde jsou shromáždění, biblické, ztíška, English campy, koncerty, večery chval, letní konference a vlastně cca 95 % toho, jak si dnes představujeme, že křesťanství vypadá. A právě v tomhle kontextu si potřebujeme odpovědět na otázku, kterou jsme tento článek začali.

Nenávidí Bůh naše uctívání?

„Proto takto praví Hospodin, Bůh zástupů, Panovník: ‚Na všech náměstích bude kvílení, na všech ulicích budou říkat: Běda, běda! Zemědělce budou svolávat ke smutečnímu obřadu, ke kvílení ty, kdo znají žalozpěv. Na všech vinicích bude kvílení, protože projdu tvým středem,‘ praví Hospodin. ‚Běda těm, kdo dychtí po Hospodinově dni! Nač je vám Hospodinův den? Bude temnotou, a ne světlem! Jako když člověk utíká před lvem a potká ho medvěd, vejde do domu, položí svou ruku na stěnu a uštkne ho had. Cožpak není Hospodinův den temnotou, a ne světlem, tmou, ve které není záře? Nenávidím a zavrhuji vaše svátky, nemohu snést vaše slavnostní shromáždění. I když Mi přinášíte své zápalné a přídavné oběti, neoblíbím si je, nepohledím na pokojnou oběť z vašeho krmného dobytka. Odstraň ode Mě hluk svých písní, zvuk tvých harf nechci slyšet‘“ (Am 5:14-23). „‚K čemu je mi množství vašich obětí?‘ praví Hospodin. ‚Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přicházíte, abyste se přede Mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po Mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je Mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky Má duše nenávidí; jsou Mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve‘“ (Iz 1:11-15)

Jestli Hospodin kvůli nespravedlivém životu lidu řekl o svátcích a shromážděních, které sám nařídil, tohle, co nás vede k tomu, že naše nedělní shromáždění nedrží v nejhlubší nenávisti?

Je tu ale dobrá zpráva. Doteď nás Bůh cihlami nad naší hlavou nezabil. Buď za to dík Kristu, našemu Přímluvci. Co teď ale máme dělat? Bůh nám skrze své proroky dává i odpověď: „Hledejte dobro a ne zlo, abyste byli živi, a Hospodin, Bůh zástupů, s vámi bude tak, jak jste řekli. Nenáviďte zlo a milujte dobro, ustanovte v bráně právo! Snad se Hospodin, Bůh zástupů, nad ostatkem Josefa slituje. … Ať se valí právo jako voda a spravedlnost jako stále proudící potok“; „Umyjte se, pročistěte se, odstraňte Mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy“ (Am 5:14-15, 24; Iz 1:16-17).

Než se tak stane, nedělní shromáždění budou i nadále tím nejnebezpečnějším místem v naší zemi, a po soli Církve, která ztratila chuť, a tak se nehodí do země ani do hnoje, bude i nadále šlapáno (Mt 5:13; L 14:35).

Mysli na to. Až budeš v neděli sedět ve sboru a poslouchat kázání, polož si otázku: „Vede a vybavuje nás ten muž vepředu k tomu, k čemu podle Božího slova musí? Obstojí naše životy pod jeho vedením ve světle Božího Slova? Nenávidí Bůh naše uctívání?“ A jednej.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás