„Stačí krátký pohled do statistik a uvědomím si, že polovinu svých přátel jsem vůbec nepoznal. V době, kdy mě Trojjediný Bůh tkal v lůně mé matky, totiž Češi popravili polovinu dětí ještě před narozením.“

Určitě bychom se mohli ptát, jak bylo něco takového možné zrovna v Česku, které tou dobou bylo podle statistik cca z 45 % křesťanské. Že by vyznávající, do sborů a kostelů chodící křesťané zabíjeli své vlastní děti?
To jistě ne. Těch 50 % před narozením zmasakrovaných dětí určitě byly děti pohanů, kteří nevěří, že Stvořitel světa svým prstem napsal na kamenné desky „Nezavraždíš.“
Stačí jednoduchá matematika – na pohany zbývá 5 % dětí, na křesťany 45 %, tedy devětkrát tolik. V překladu to znamená, že dnešní Česko je zavalené mladými, aktivními, produktivními křesťany, kteří v dnešní mladé generaci převažují pohany v poměru 9:1. Dost možná v poměru mnohem větším, jelikož Církev je plná věrných kazatelů, kteří ukotvují svaté na cestě Pravdy a Života, vystrojují je k dílu služby a vysílají je do světa kázat evangelium všemu stvoření a učedničit národy. I kdyby jen jeden z deseti přivedl někoho ke Kristu… dostaneme se někam k poměru 39:1.
…ale to jsem se zatoulal do nějakého dost jiného Česka. Do Česka, kde jsem od vyznávajících křesťanů předpokládal alespoň takový základ křesťanství jako „Nezavraždíš“ – kde jsem předpokládal alespoň základní věrnost.

Skutečnost je ale taková, že i když nebudeme počítat popravy chemické, popravy „preventivní“, popravy „den poté“ a další newspeakové eufemismy, které jako by Goebbelsovi z pera vypadly, každé páté dítě dnes skončí jako nemocniční odpad (samozřejmě, realita je mnohem krvavější, ale kdyby se s ní šlo na veřejnost, Blutfahnen potratového průmyslu by v záři eugenického slunce nevlály tak radostně).

Oficiální čísla českého eugenického průmyslu připouštějí, že každé páté dítě je v Česku umučeno před narozením. V reálu jsou tato čísla mnohokrát větší. Náš dnešní holocaust se zjevně popírat smí. Ale budiž. Připusťme, že by před narozením bylo zmasakrováno „jen“ 20 % dětí.

A teď… „Co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim.“ Pravidlo, na kterém se shodne většina dnešních křesťanů i pohanů. Pohané proto, že si většinou ani neuvědomují, že je z Ježíšova Kázání na hoře (Matouš 7:12). A křesťané proto, že si většinou ani neuvědomují, že, podle Ježíšových slov, právě „to je Zákon a Proroci“ – a „My přece nejsme pod zákonem!!!“ Tak nebo tak…

Kdyby tedy byla 20% pravděpodobnost toho, že někdo zítra rozdrtí hlavu tvého dítěte nebo vnoučete, nebo ho otráví, a věděl/a jsi, že jeho vrah bude chráněný zákonem, ba dokonce že tato vražda bude nazývána lidským právem, jak by ti zněla tvrzení jako…

„No, myslím si, že to je špatně, ale byla to jeho legální volba.“
„Za tři roky zkusím hlasovat pro někoho, kdo tyhle věci chce omezit.“
„Ježíš o zabíjení dětí nemluví. Nemůže to tedy být zas až tak důležité.“
„Někdo by s tím měl něco udělat. Ale moje povolání nebo povinnost to rozhodně není. Bůh mě povolal k jiným věcem.“
„Tak pozor, já jsem aktivní v boji proti takovým věcem. Každý rok chodím na dvouhodinový pochod!“
„Měli bychom prostě kázat evangelium.“
„Víš co, nesuď, abys nebyl souzen.“
„Tovížejo, někde stát jak magor s cedulí, to určitě…“
„Kdo jsem já, abych jim říkal, že to je špatně…“
„Je to strašné, ale já takhle negativní věci nechci řešit.“
„Řekl bych něco, ale někdo by se mohl urazit.“
„Proč to tak řešíš? Nebuď takový zákoník.“
„Hele, já chodím do práce, pak jsem stahaný jak pes… doma děti, žena, žárovky, poličky, jsem rád, že kouknu na chvíli na televizi a pak zapadnu do postele. Na tohle já prostě nejsem.“
„Víš jak, s tímhle jednotlivec stejně nic nezmůže. Nemá cenu se tím rozčilovat.“
„Tohle je politika, to do církve nepatří.“
„Máme kázat Krista ukřižovaného. Zdůrazňovat tohle je fakt strašně nevyvážený…“
„No, jako, to je ošemetná otázka, to nebudeme řešit. To je na svědomí každého.“
„Vraždy se budou dít, ať už proti tomu budeme mít zákon nebo ne.“
„Tohle je věc srdce člověka. Nejdřív s ním potřebuješ mít vztah a tak…“
„No, moje dítě určitě ještě nedosáhlo věku vykazatelnosti, takže je asi v nebi. Vlastně je dost možná dobře, že se to stalo.“
„Chodím do kostela! Věřím, že to je špatně! Musím doma uklízet a vařit a tak. Co mám podle tebe ještě dělat?!?“
„Ti lidé, co mají něco proti zabíjení dětí, jsou na to tak strašně moc zaměření. Je to jak nějaká sekta!“
„Tohle není starost církve. Jsme tu kvůli evangeliu.“
„Na tohle já kázat nebudu. Někteří u mě ve sboru zabili své dítě, a já prostě nechci, aby se cítili odsuzovaní.“
„Ano, jsem policista. Ano, vím, že v tom domě zabíjejí děti. Ale moje práce je, aby se lidé řídili zákony téhle země. Jen plním rozkazy. Jen dělám svou práci.“

Když v Německu jezdily kolem kostelů vlaky s nositeli Božího obrazu směřujícími na smrt, drtivá většina křesťanů prostě jen zpívala hlasitěji, aby neslyšeli jejich volání. To jediné, co se dnes změnilo, je, že za smrtí už se nejezdí dobytčáky, ale autem, metrem nebo tramvají. A možná repertoár zpívaných písní.

Ticho tváří v tvář zlu je zlo. Zlo, ze kterého se budeme Bohu zodpovídat. Nemluvit znamená mluvit. Nekonat znamená konat. Ale v Kristu je odpuštění pro kajícné vrahy i jejich apatické komplice.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás