Za sedmero horami, za sedmero řekami, za sedmero kopci a za sedmero lesy žil byl jeden dům, ve kterém se po nedělích scházeli lidé vyznávající jméno Krista Ježíše, Syna Božího. Celé dny a noci (podle toho, jak vyšla šichta) se vší pílí pracovali, aby uživili své rodiny. A, milé děti, nebyla to snadná práce. V poslušnosti vůči Bohu se ujali povinnosti vychovávat své děti v Pánově kázni a napomenutí, neposílali je do darwinisticko-humanistických převýchovných center, a tak jim dost často nezbylo, než žít z jednoho příjmu. Byl to boj, ale věděli, že jsou poslušní vůči svému Pánu, a tak vytrvali. A, samozřejmě, podporovali ze svých z Boží milosti tvrdě vydřených peněz růst Božího Království – podporovali ze svých skrovných prostředků misionáře v jednom z amazonských pralesů. Byli rádi, posílal jim totiž hlášení o tom, jak se roztomile pobíhající zástupy místních domorodců obracejí na křesťanství, fotografie plných sborů, které se scházely ve velmi provizorních podmínkách, ale o to nadšeněji uctívaly Pána…

A tady do celého příběhu vstupuješ ty, Mařenko, Kubíku, Péťo, no tak, Péťo, poslouchej… Představte si, že vás lidé tady z toho domečku za sedmero horami a za sedmero řekami poslali jako svého zástupce, abyste se za vaším misionářem vypravili a všechno viděli na vlastní oči. Netrvá dlouho, jen několik očkování, předražená cesta taxíkem na letiště, otrávené pohledy paní za přepážkou, zážitek se slepičím okem ve vegetariánském kus-kusu v letadle, a už si to váš džíp poskakuje po bahnité cestě do nitra džungle. Žaludek vám šeptá do ucha „Slepičí oko, slepičí oko, slepičííí…“ …takže ani moc nevnímáte, jak vám misionář, říkejme mu Michal, s nadšením líčí, kolik lidí chodí na bohoslužby a s jakou vervou zpívají a „Slepičí oko, slepičí oko, oko slepice…“

Když dorazíte do Michalovy vesnice, už je noc. Jdete tedy spát, snad vám šumění pralesa pomůže rychle usnout a zbytečně nepřemýšlet, jaká jedovatá veselost by přes noc mohla vylézt z pod postele a naklást vám do ucha vajíčka (princeznu a půl království za české škvory). Po stručné (a dost neidentifikovatelné) snídani jdete do sboru, který je hned přes… ulici, tomu blátu se tady asi říká ulice.

A… je to úžasné, nádherné, skvostné. Bůh svým mocným slovem drží tuhle hromadu dřeva a plechu nad vašimi hlavami a když vidíte nadšení místních Amazonek a Amazonů, bere vám to dech. Je našlapáno, určitě se tu muselo sejít několik vesnic. Ti lidé opravdu milují Boha. Zpívají se žalmy, čte se Boží Slovo, lidé s hltavostí poslouchají kázání, uši na šťopkách, sdílí se tělo a krev Páně… kmenoví vůdci a (zjevně už bývalí) šamani uctívají společně se svým lidem. Nádhera. Tahle misie je opravdu požehnaný úspěch. Škoda, že tu není wifi, tohle by stálo za Facebook Live… Kamera bude muset stačit.

…vyhneme se traumatizujícímu líčení toho, co bylo k obědu, jak kvůli tomu vypadalo celé odpoledne a proč jste raději oželeli večeři, a přeskočíme k pondělnímu ránu. Michal si musí jet něco zařídit, ale místní prý neumí anglicky o nic hůř než vy, takže bude určitě fajn si kapku přispat a pak jít trochu poznat místní kulturu…

Jen, co vyjdete ze dveří, urychleně si nalistujete přebal knihy, abyste se ujistili, že jste skutečně v pohádce za sedmero horami a za sedmero řekami, protože to, co vidíte, by napsal spíš Baudelaire. Na prahu vás mine skupinka asi desetiletých dětí. Utíkají za psem. Pes krvácí. A děti mají v rukou něco jako srpy. Pokaždé, když se jim povede ke psovi přiblížit, seknou po něm. Zvíře zoufale kňučí, ale nedokáže utéct. Běžíte za nimi. Křičíte. Snažíte se tu příšernost zastavit. Ale malí mučitelé vám zjevně nerozumějí… nebo je jim to jedno. Obrátíte se a utíkáte do vsi najít předkladatele, on to určitě zastaví. Najdete ho asi dvacet zabahněných metrů od jeho chatrče. Spolu s náčelníkem, šamany a skupinou dalších mužů freneticky mumlají a uklánějí se… zakrvácenému dřevěnému čemusi, co vypadá jako orlice s rohy a krokodýlím ocasem. Co má tohle…? Další křik. A pláč. Dva muži vlečou svázanou starší ženu z vesnice. Táhnou ji na provaze, jakoby byla kus dobytka. Nikoho to zjevně netrápí. Překladatel, náčelník i další starší se dál klanějí té dřevěné šílenosti… Stařenka padá na zem. Jeden z jejích drábů křičí, přiskakuje a nakopává jí do břicha…

…slepičí oko, oko ze slepice…“ Co se to děje? Cuknete sebou a probudíte se na posteli. Nebo spíš na nějakém jejím ne úplně vzdáleném příbuzném. To… se mi muselo zdát. Uf. O rám dveří se opírá překladatel. Oči má vytřeštěné tak, že by zapadl do animáku od Disneyho. „Co se vám to stalo? Najednou jste omdlel,“ spustí lámanou angličtinou. Tak moment…

„Takže… to venku, to se mi nezdálo?“ „Asi vám nerozumím.“ Přemůžete potřebu zvracet a začnete se ho vyptávat, co jste to venku viděli. „Omlouvám se, bratře, ale pořád vám nerozumím…“ „No… to… TO VENKU!! Co to má být?“ Začnete tedy vysvětlovat, že jste… jaksi… jaksi viděli malé děti porcovat psa zaživa. „Á, děti. To je normální součást dospívání. Připravují se tak na život, na výkon povolání a tak.“
A ta… krvavá obludnost, před kterou jste všichni padali na… obličej? „Ach, zajisté. No, to je vlastně duch, identita našeho kmene, náš patron Totaatsch. Přinášíme mu část našich výnosů, zpíváme písně, které ho chválí, nedovolujeme nikomu, aby proti němu mluvil… a on se o nás stará. Živí nás, když potřebujeme, dává nám bezpečí a tak.“
A to šílenství s tou ubohou stařenkou? „Ano, rozumím. No, víte, nechceme, aby umřela mezi námi. Smrt by nám přinesla smůlu. A už je příliš stará, než aby se o sebe postarala, je to vdova, zbytečně by nám byla na obtíž. Takové lidi odvádíme do lesa a tam je přivážeme, správa sociálního zabezpečení… chci říct, duchové lesa se o ni postarají. Nebo ji něco sežere. Ale tak už to chodí. Takže… bratře, obávám se, že pořád nerozumím, kde je problém…?“

„Jak prosím?! Kde je problém? Ty děti včera zpívaly ve sboru. Vy jste…! Vy jste tam byli a četli Písmo a šli k Pánově stolu a… a teď se všichni tváříte, jak kdybyste v životě neslyšeli evangelium!“

„Slyšeli, bratře, samozřejmě, že jsme ho slyšeli. A máme osobní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Nevidím problém. Pastor Michal nám nikdy nic z toho nevytkl, proti ničemu z toho nemluvil…“

Tohle si vyžádá další rozhovor. Asi vám začíná svítat…

Pár hodin nato je Michal zpátky. Zdá se, že se všechno podařilo, usmívá se, vypadá ve velmi dobré náladě. (Říkáte si, jestli se vám tak dobře daří hrát klid… nebo jestli Míšánek prostě jen neslyší, že funíte jak Darth Vader a oči vám žhnou jak rudá záře nad Kladnem.) A jak tak sedí na židli proti vám, začne z vás sršet to, co jste dnes viděli. Michal poslouchá se spokojeným úsměvem. (Ten chlap je buď blázen, nebo by měl skončit s misionařinou a hrát profesionálně poker…)

„Takže, pane misionáři, co mi k tomu řeknete? To, co jsem dneska viděl, bylo barbarství a modlářství toho nejhrubšího zrna. A… překladatel na mě kouká jak péro z gauče a pak mi překvapeně oznámí, že jste těmhle lidem nikdy neřekl, jak zvrácené jejich praktiky jsou! Jak odporným zločinem jsou proti svatému Bohu i proti jejich bližním! Na co si tu hrajete? Chci slyšet pravdu! Co tu jako misionář děláte?!“

Michal se snaží tvářit klidně, ale ty oči v sloup nešly přehlédnout ani z vedlejší chatrče. „Ale no tak, bratře sponzore… Nevím, s čím máte problém. Já jsem misionář, dobře? MI-SI-O-NÁŘ. Nejsem tady, abych měnil kulturu. Jsem tu, abych kázal evangelium a zakládal sbory, abych zachraňoval duše. Když jsem byl u vás ve sboru a žádal o podporu, přesně tohle jsem vám řekl. Nic jiného jsem vám nesliboval. A rozhodně jsem neřekl, že se budu snažit měnit kulturu tady. Kdo jsme, abychom jim říkali, že jejich zvyky jsou špatné? Proč bychom jim měli říkat, ať dělají věci jinak?

Jsem tu jako misionář, ne abych měnil jejich vzdělávání nebo ekonomiku. Takhle tady prostě věci chodí. Klanět se Totaatschovi, odevzdávat mu podíly, mít ho za nedotknutelného ducha kolektivu… lidem to dodává identitu, formuje to jejich přístup k práci, jejich pocit bezpečí… Já nemám právo jim vnucovat evropské způsoby, jako by snad byly lepší. Možná se nám to zdá zpátečnické, ale jiný kraj, jiný mrav…

Děti se prostě připravují na život, tak jako všichni okolo nich. Mohou díky tomu být součástí kultury, mohou budovat vztahy a svědčit druhým. Nechceme je přece zavřít do nějakého křesťanského ghetta. Byly by asociální a… tak. Dost možná by se jim ostatní děti smály. Navíc, potřebují se naučit potlačit svou přirozenou tendenci nepůsobit bolest. Může se jim to v životě hodit. A nesmíme dovolit, aby naše evropská předpojatost tohle ovlivňovala. Já jsem tu, abych kázal Ježíše, ne měnil zaběhnuté zvyky a celý vzdělávací systém, který takhle funguje, co kdo pamatuje…

A co se té stařenky týče, bratře, prostě musíš pochopit, že takhle tady funguje sociální systém. Opakuji, já jsem misionář, ne nějaký sociální reformátor. To je svět tam venku, nás se týká nedělní ráno a to, co se děje mezi čtyřmi plechy kostela. A nemysli si, tenhle sociální systém funguje.
Rozhodně na místní podmínky bohatě stačí. To, aby odvedli vdovu zemřít do džungle, je třeba. Lidé pak nejsou tak negativní, nemusí se dívat, jak umírá, a věří, že jim to přináší štěstí. Navíc, víc toho stihnou, když se o ni nemusí starat. Třeba být ve sboru nebo tak. No a… koneckonců, takhle sociální zabezpečení přece funguje. Někdo se obětuje, aby druzí měli dost, co jíst. Tady se obětuje ona. Kdo jsem já, abych to nějak kritizoval? S jakou autoritou bych to asi měl udělat? Jsem tu, abych zkusil zachránit jejich duše, ne abych řešil jejich sociální problémy.

Nejsem žádný liberál. Necpu jim nějaké… sociální evangelium. Necpu nějakou křesťanskou obnovu společnosti a umění a jánevímčehovšeho. Nejsem tu, abych měnil svět, abych leštil zábradlí na Titanicu. Jsem tu, abych kázal evangelium, které je pro záchranu duší. Proto nevěřím, že bych měl autoritu říkat křesťanům tady ve vesnici, ať mění své sociální, politické nebo jiné zvyky. Evangelium je o spáse duší. Ne o změně institucí a kultur. A já jsem v tom věrný.“

Tak, děti, než půjdeme spát, co si z této pohádky můžeme odnést? Ano, Honzíku? „Třeba to, že…

Je snadné prohlašovat, že spása duší je to jediné, na čem záleží. Je snadné prohlašovat, že Bohu nezáleží na věcech, jako je vzdělávání, sociální systém nebo role státu. Je snadné říkat, že „veřejná sféra“ je neutrální nebo že do ní Kristus nemá co říct. …tedy pokud člověk žije v západním světě a doteď dojídá zbytky plodů křesťanské minulosti, etiky a morálky. Pokud je slepý ke zlu. Pokud si neuvědomuje revolučnost zprávy, že ve městě je nový šerif, že na trůně nebes i země je nový Vládce, Ježíš Nazaretský, ukřižovaný a vzkříšený Syn Boží.

A standard, který nám Kristus dává, je někde mnohem výš než emočně zmanipulovat co nejvíc psychicky nevyrovnaných teenagerů, aby „šli dopředu“, a pak jim vysvětlit, že „teď mají osobní vztah s Pánem Ježíšem“. „Neboť ačkoli žijeme v těle, nebojujeme podle těla. Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a KAŽDOU povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí KAŽDOU MYŠLENKU, aby byla POSLUŠNA Krista“ (2. Korintským 10:3-5), protože všechno to, co není v poslušnosti vůči Kristu, je proti Němu, je to v nepřátelství a vzpouře (Mt 12:30; L 11:23), a musí to být a bude to složeno Kristu k nohám, ať už dobrovolně v průběhu dějin nebo nedobrovolně na jejich konci (1. Kor 15:25). Každá jedna naše myšlenka musí být podřízena Kristu jako svrchovanému Pánu, ať už je to myšlenka o výchově dětí, manželství, posvátnosti života, čistotě, pracovní morálce, imigraci nebo daních. Lev z Judy se nespokojí s ničím menším.

Boží Syn se stal člověkem, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé, a jako Ten, který jednou provždy porazil a svázal ďábla a smrt a přijal od Otce veškerou autoritu, nám říká: „Dána jest Mi všeliká moc na nebi i na zemi. Proto jděte, UČTE VŠECKY NÁRODY, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého, UČÍCE je ZACHOVÁVATI VŠECKO, co jsem vám přikázal. A hle, Já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen“ (Mt 28:18-20). Chraň nás Bůh, abychom se spokojili s něčím menším.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás