„Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, plod lůna je mzda. Jako šípy v ruce hrdiny jsou synové zrození v mládí. Blahoslavený je muž, který jimi naplnil svůj toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně mluvit s nepřáteli“ (Žalm 127:3-5) …právě tak by mohl začínat článek s názvem „Křest dětí a pár drobků jeho sociálních implikací“, neboli článek, který tu měl být místo tenhletoho článku, ale kdo by článek s tak uhrančivým a fascinujícím názvem četl, že? Ale, když už jste tady, posaďte se u nás. Stejně už jsme za vámi zamknuli…

…a je nám ctí vám předložit sklenici mléka. Ročník 2017, kravín na jižním svahu šumavského podhůří, lahodná chuť mírně nahnilého sena a dozvuky masokostní moučky, ale to trochu utíkáme od tématu. Takže – proč zrovna mléko? Protože právě tam řadí listu Židům (6:2) učení o křtech, proto chci jít alespoň o kousek dál a, pokud Bůh dá, nějaké brouky z hlav vyhnat a mnohem víc jiných tam nasadit.
Vím, že já sám bych myšlenku na křest dětí před pár lety smetl ze stolu s tím, že „To dělají katolíci = je to špatně“ (jak oslnivá logika) a „Křest je moje vlastní vyznání, víš co, aby to člověk mohl prožít“ (což je obvykle to, kam sahá učení o křtu v průměrném českém sboru), a o to víc ti chci připomenout, že je zamčeno a nezbude ti, než si mě prostě poslechnout. Na konci ti řeknu, kam jsme schovali klíč.

Malé oddechnutí na začátek, nebudeme se tu věnovat křtu nově uvěřivších dospělých, protože ten se tématu křtu dětí jako takového netýká, a i tak nás toho čeká víc než dost. Když přemýšlím o tom, kolik otázek bych na těchto řádcích rád zodpověděl, vede mě to k závěru, že se mi asi nepovede pořádně zodpovědět ani jednu, ale… ten, kdo skáče přes kozu a zlomí si při tom obě nohy, to taky alespoň zkusil. A není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

První otázka zní: Mají děti věřících rodičů nějaký jedinečný vztah vůči Bohu? Dává Bůh věřícím rodičům nějaká jedinečná zaslíbení? Jen namátkou: Gen 17:7-9; Dt 30:6; 2. Sam 12:23; Ž 103:17-18; Iz 44:3; 54:10-13; 59:20-21; Jer 31:1, 17, 33-37; 32:38-40; Ez 37:24-26; L 1:50… a právě tohle je světlo, ve kterém musíme chápat výroky v pasážích jako Sk 2:39; Sk 3:25; Sk 13:32-33 či 1. Kor 7:14, protože právě tato zaslíbení měli na paměti jejich posluchači (a pamatujme, že nám patří abrahamovská zaslíbení – Ga 3:29 – a že máme lepší a milostivější smlouvu než Boží starozákonní svatí – Žd 8:6).
Asi se můžeme shodnout, že ano, Bůh napříč Písmem zaslibuje jedinečné jednání a jedinečný vztah vůči dětem věřících. Věřící k těmto zaslíbením mohou a mají přistupovat se smělou vírou, s důvěrou a jistotou, že Bůh je na jejich straně a na straně jejich dětí. To je něco, co se odráží i v klasických reformovaných vyznáních víry (např. Belgické vyznání víry, Článek 34; Dordrechtské kánony, Hlava 1, Článek 17; Westminsterské vyznání víry 25:2; 28:4).

Druhá otázka zní… co je obřízka? Co symbolizovala obřízka, kterou ve Starém zákoně dostávali na víru se obrátivší dospělí a děti věřících rodičů? V Římanům 4:11 se dozvídáme, že byla „pečetí“ či „znamením“ „spravedlnosti z víry“. Neříkala však: „Tento člověk je ospravedlněn z víry, je spasen“, jelikož víme, že obřízku, pečeť spravedlnosti z víry, dostal i (zjevně nevěřící a nespasený) Izmael (Gen 17:26), a měly ji dostávat (mimo jiné) všechny děti věřících rodičů. Obřízka tedy vyjadřovala něco, co bylo pravdou, ať už člověk byl v životě spasen nebo ne, něco, co bylo stejně pravdivé pro věřícího i nevěřícího – u obou z nich svědčila o spravedlnosti z víry. „Tak… to byla dost k ničemu, ne?“ Apoštol Pavel odpovídá: „Nebo jaký je užitek obřízky? Veliký v každém ohledu. … Co tedy, když někteří [Židé] byli nevěrní? Nezruší jejich nevěrnost věrnost Boží? Naprosto ne! Ale ať je Bůh pravdivý a každý člověk lhář, jak je napsáno: ‚Abys byl shledán spravedlivým ve svých slovech a zvítězil, když tě soudí‘“ (Ř 3:1-4). Tedy: „Obřízka, pečeť spravedlnosti z víry, byla užitečná … proto, že její význam svědčí o Bohu, o Boží smluvní věrnosti, ne o člověku.“ Když tyto dvě pravdy spojíme, obřízka byla objektivním, zjevným Božím smluvním závazkem a zaslíbením, že kdo uvěří, bude před Ním ospravedlněn, byla pečetí toho, že spravedlnost je jedině z věrné a poslušné víry.

…nemohli bychom se už od toho bolestivého tématu posunout? Určitě. Bolestivé téma totiž úzce souvisí s křtem:
bolestivé téma symbolizuje znovuzrození (Dt 10:16; 30:6; Jer 4:4), tak jako křest (Ko 2:13; Ti 3:5);
symbolizuje odpuštění hříchů (Dt 30:6; Ko 2:13), tak jako křest (Ko 2:13; Sk 2:38);
zavazuje k novému životu ve spravedlnosti (Gen 17:9; Dt 10:12-16), tak jako křest (Ř 6:3-4);
je znamením Boží smlouvy milosti skrze víru v Krista (Ř 4:11; Ko 2:11-12), tak jako… chvilka napětí, křest (Ko 2:11-12);
značí vstup do smluvní komunity (Gen 17:14; 21:4), tak jako… tyvíšco (1. Kor 12:13; Ga 3:27);
týká se celých domácností (Gen 17:10), tak tam tu dym dum (Sk 16:15, 33)…
Zároveň o bolestivém tématu platí, že zanedbávat ho je hřích (Ex 4:24-26), což platí i o křtu (Sk 10:47);
lze být spasen bez něj (Ř 4:10), tak jako bez křtu (L 23:43);
provádí se pouze jednou (ehm…), tak jako křest (Ti 3:5; Ř 6:3-4; Ko 2:11-12);
dostávali ho i nevyvolení ve smluvní komunitě (Gen 17:25), tak jako křest (Sk 5:1-11; 8:9-24; 1. Tim 1:20), protože není v ničí moci rozsoudit lidské srdce a Boží věčný úradek (Dt 29:28)…
a dávalo se potomkům (Gen 17:25; 25:34), tak jako křest (Sk 2:39; 16:33).

…proto je dost těžké tvrdit, že když posluchači ve Skutcích 2 o Letnicích:
1) slyšeli odkaz na proroka Jóele (2:1-29), kde se velmi jasně hovoří i o nejmenších dětech;
2) když za sebou měli přes 1500 let precedentu, kdy děti patřily do Boží smlouvy, a proto jim náleželo znamení smlouvy;
3) když jejich hlavy přetékaly starozákonními zaslíbeními „pro vás a vaše děti“,
že měli chápat „vás a vaše děti“ ve verši 39 jako něco jiného než je a… ano, jejich děti.
Ale o krok zpět: vidíme, že obřízka a křest jsou velmi blízce provázané, odkazují na stejné reality a v případě obou vidíme jasný jazyk odkazující na to, že se týkají dětí věřících.
A v rámci toho chci jen tak nenápadně vybídnout, abychom se zeptali, proč otázkou ohledně znamení smlouvy, která se v Písmu řeší, je, proč se věřící pohané, jakožto smluvní potomci a pokračovatelé Abrahama po více než 1500 letech precedentu, nemusejí obřezávat, ne proč židovské děti, jakožto smluvní potomci a pokračovatelé Abrahama 1500 letech precedentu, najednou už nepatří do Boží smluvní komunity…

„Tak moment, to je sice všechno hezké, ale malé děti přece nevěří, to ví každý…“
David to zjevně nevěděl (Ž 22:11; Ž 71:6), Lukáš a Jan Křtitel a archanděl Gabriel to zjevně nevěděli (L 1:15; L 1:41)… a vlastně každý případ, kdy nám Bůh skrze Písmo prozrazuje něco o duchovním životě dětí, svědčí o pravém opaku. Ježíš dokonce dává za vzor víru kojenců (L 18:15-16). Není to pozoruhodné, že dnes je oproti tomu běžné převracet celou věc na hlavu a požadovat po dětech víru dospělých…?

Navíc, Písmo nám nedává prostor pro to, abychom k dětem alespoň jednoho věřícího rodiče přistupovali jako k malé satanské náloži, jako ke zmiji, která má plenu plnou antraxu. O dětech věřících se dozvídáme, že „takovým patří království“ (Mt 19:13-14; L 18:15-16, Mk 10:13-14), že Ježíše rozhořčuje, když někdo byť i jen těm nejmenším brání k Němu přicházet (Mk 10:14), vidíme, že děti věřících jsou „svaté“, jasně smluvně oddělené od celého zbytku světa (1. Kor 7:14), že jsou počtené mezi „svaté v Efezu“ (Ef 1:1) a „svaté a věrné v Kristu v Kolosách“ (Ko 1:2), a že v obou případech je apoštol napomíná z Písma a vyučuje je poslušnosti vůči jejich společnému Pánu (Ef 6:1-3; Ko 3:20)…
Je tohle přístup, který máš k dětem alespoň jednoho věřícího rodiče ty? Díváš se na ně biblicky? Nazveš je společně s apoštolem svatými a společně s Ježíšem těmi, komu patří Boží Království? Můžeš společně s apoštolem zvěstovat evangelium slovy „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům“ (Sk 16:31)? A jestli ne… proč ne? Dělali to snad oni špatně?

„Tak to být nemůže, děti nejsou ve smlouvě, protože všichni, kdo jsou v Nové smlouvě jsou spasení, protože být v Nové smlouvě znamená být v Kristu.“
Aha.
A… jsou spaseni i ti, kdo jsou „hodni horšího trestu [než je smrt], protože pošlapali Syna Božího, krev smlouvy, jíž byli posvěceni, měli za nečistou, a Ducha milosti potupili“? Ti, kterým Bůh vzkazuje „Mně náleží pomsta, Já odplatím“; ti, o kterých platí, že „Pán bude soudit ->svůj<- lid“ které čeká strašlivý osud toho, že „upadnou do rukou živého Boha“? (Žd 10:28-31)
Pánův lid. Společenství se Synem a Duchem. Posvěceni ve smlouvě. Potrestáni něčím mnohem horším než smrt.
A, aby nebylo pochyb, o koho se jedná, tito lidé „byli osvíceni, okusili nebeského daru, stali se účastníky Ducha Svatého, okusili dobrého Božího Slova i moci budoucího věku a odpadli“ (Žd 6:4-6). Není možné odpadnout od něčeho a pošlapat něco, co se člověka nikdy netýkalo.
A… kdyby to nebylo dost, Jan 15 je ještě expresivnější: lidé, kteří budou shromážděni a házeni do ohně a budou hořet (v. 6) byli v pravé Révě (v. 2, 4), byli, podle Kristových vlastních slov, v Kristu samotném.
Ještě skočím do lednice pro zbytek mléka, zatím v klidu můžete zrevidovat své pochopení toho, co znamená být v Nové smlouvě. A jestli vás ještě dost nebolí hlava, doporučím Římanům 11:16-22.

…co z toho plyne?
Mimo jiné to,
1) že jako věřící rodiče máme jedinečná Boží zaslíbení, že Bůh bude Bohem nám i našim dětem, že Jeho věrnost přechází z generace na generaci.
2) Znamená to, že máme vychovávat naše děti jako svaté, jako křesťany, kterými podle Písma jsou, jako plnohodnotné křesťany – ano, včetně účasti na bohoslužbě a včetně Pánova stolu.
3) Máme je vést jako své spoluučedníky, máme v nich od prvopočátku upevňovat jejich identitu Božího smluvního lidu, tedy lidu, který věří v Krista, poslouchá Krista a Kristu k slávě se odvrací od svého hříchu a spoléhá se na Jeho dokonané dílo sebeobětující smrti a vzkříšení.
4) Znamená to, že je nemáme vychovávat ve schizofrenickém „Ano, ano, to víš, že jo, věříš v Pána Ježíše, ano, ano, Pán Ježíš je tvůj Spasitel, jasné, je tvůj Bůh, miluje tě… ne, nemůžeš jít k Jeho stolu, ne, to by nebylo vhodné, ne, s křtem ještě počkáme, víš jak, až se ukáže, jak jsi na tom doopravdy, teda, ne, že bys nebyl doopravdy, ale víšco…“
5) Znamená to, že nemáme právo vydávat je napospas převýchovným centrům sekulárního humanismu. Satanovi otroci, kteří jsou mrtví ve svých hříších (Ef 2:1-3), nesmí vychovávat a tvarovat Kristovy učedníky. Zapomínáme snad, co Kristus v Matouši 18:6 řekl o „jediném z těchto maličkých“ a o mlýnském kameni na krku?
6) Písmo nám nedává právo k dětem alespoň jednoho Kristu věrného rodiče přistupovat jako k nevěřícím, dokud to samy zjevně nedokáží svým životem. Pokud se tak stane, je na místě církevní kázeň a případně exkomunikace, tak jako v případě kohokoliv jiného.
7) A to znamená, že je, stejně jako ostatní bratry a sestry, máme držet vykazatelné skrze slova apoštolů: „Co tedy řekneme? Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v Jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s Ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života“ (Ř 6:1-4).

…a díky jakési podivuhodné nekonzistentnosti tak mnozí z nás do určité míry žijí. Nebudu teď nijak sáhodlouze rozvádět oblíbená baptistická „zasvěcení dětí Pánu“ (křest, kdy bratr kazatel nějak zapomněl na vodu… kdy začneme zapomínat i na dítě?). Místo toho chci jen stručně zmínit, že Písmo nám říká, že i oběť ničemy je Hospodinu ohavností (Př 15:8), tak jako modlitba přestupníka Boží smlouvy, který se od ní odvrací (Př 28:9). Ale já sám neznám jediného věřícího rodiče, který by se se svými dětmi nemodlil. Neznám jediného věřícího rodiče, který by se domníval, že modlitby jeho malých dětí jsou ohavností, že jsou braním Božího jména nadarmo, že jsou rouháním. A moje otázka zní… proč? Jak to?
Jestli před Bohem není rozdíl mezi muslimem, satanistou a dvouletým dítětem dvou upřímně věřících křesťanů… jsou tu dvě možnosti: přestat se okamžitě s dítětem modlit a náležitě mu vysvětlit, ať to ani samo rozhodně nikdy nedělá… a nebo přijmout to, co nám o identitě dětí věřících říká Bůh sám ve svém Slově.

Je křesťanství přístupem k životu, k realitě a ke každé jedné myšlence, ve kterém má být člověk budován od nejranějšího počátku, jako tomu bylo u Božího starozákonního lidu, nebo je to jen jakási třešinka, kterou si člověk může přidat později, až sám uzná za vhodné?
Je křesťanství život definující světonázor, jádro samotného bytí člověka… nebo jen jakási (především nedělení) nadstavba (pokud zrovna nejsme na chatě)?
Je přivlastňování si kultury, společenství, jazyka a příběhu Církve napříč dějinami něco zásadně důležitého… nebo není, kam spěchat?
Spoléháme se na naplnění Božích zaslíbení… nebo je tím klíčem rozhodnutí všemohoucího člověka?
Je přijatelné rozdělovat „přirozené“ a „svaté“, „skutečný, obyčejný, nesvatý život“ křesťanů a jejich křesťanství?
Je přijatelné, aby ti malí satanští hadi brali neděli co neděli Boží jméno nadarmo ve shromážděních, ať už se modlí, zpívají nebo odříkávají básničky o tom, že Pán Ježíš je jejich Spasitel?
Když se s našimi dětmi večer před spaním modlíme, o co nám jde? Snažíme se z nich tím udělat cíl Božího hněvu, „protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere Jeho jméno nadarmo“ (Ex 20:7), nebo zrazujeme sami sebe a ukazujeme tak, že skutečně věříme, že Jeho „zaslíbení platí nám a našim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh“ (Sk 2:39)?

Bože, dej nám milost k pokání, odpusť, že jsme nevěřili Tvým zaslíbením a zavírali před nimi oči, že jsme k našim dětem nepřistupovali tak, jak jsme měli… že jsme z budování Tvého lidu udělali něco tragicky malého a nezodpovědného.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

P.S.: …klíč je pod rohožkou.

Podpořte nás