Podle svého zvyku k nim Pavel vstoupil a po tři soboty k nim mluvil na základě Písem. Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že „Ježíš, kterého já vám zvěstuji, to je ten Mesiáš.“ Někteří z nich se dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velké množství Řeků, kteří uctívali Boha, a nemálo předních žen. Židé si však, zachváceni žárlivostí, přibrali několik ničemných mužů z tržiště, vyvolali srocení davu a pobouřili město; napadli Jásonův dům a snažili se je předvést před lid. Když je nenalezli, vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli také sem a Jáson je hostí. Ti všichni jednají proti císařovým ustanovením, neboť říkají, že králem je někdo jiný: Ježíš.“ Zneklidnili zástup i představené města, kteří to slyšeli. Ale když dostali od Jásona a ostatních záruku, propustili je. (Sk 17:2-8)

Když se podíváme na kázání apoštolů, vidíme, že jejich srdce a mysl přetékaly Božím královstvím, královstvím Božího Pomazaného Mesiáše. Když si projdeme knihu Skutků, znovu a znovu vidíme vyvyšování Krista, který je naplněním Božího plánu se světem, na kterého poukazoval nespočet starozákonních proroctví. Mesiáš přišel a teď sedí po Otcově pravici a všichni Jeho nepřátelé jsou Mu skládáni pod nohy. Ježíš přišel a přinesl spásu Židům i pohanům a teď vládne a náleží Mu veškerá autorita na nebi i na zemi. Spasení, vykoupení, Kristus je Král!

Znovu a znovu ve skutcích vidíme: Bůh poslal Mesiáše, Pomazaného Vládce, přijďte k Němu a jedině k Němu pro spasení. „A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni“ (Sk 4:12). Tato zpráva konfrontovala všechny vládce té doby – říkala, že Ježíš vládne nad každým jedním z nich, včetně císaře, který se nechal uctívat celým známým civilizovaným světem jako bůh. Apoštolové a první křesťané věděli, co to znamená, že Kristus je králem, který přišel a teď je vyvýšený do nebes a sedí po Otcově pravici – a spása v Něm přišla k Židům i k pohanům, skrze víru z nich udělala jeden lid, jedny děti Abrahamovy, jednu církev, jednu Kristovu nevěstu.

A svět tohle poselství také chápal. My s ním dnes ale máme problém – je to já, já, já, co já dostanu od Ježíše a můj osobní vztah a ťuťuťu… evangelium, které dnes kážeme, jestli ho vůbec kážeme, je o tom, že já nepůjdu do pekla a až umřu, v nebi mě čeká fakt velký koláč. Neslyšíme o evangeliu Království, o Bohu, který vylévá svého Ducha a přivádí mrtvé hříšníky k životu a vládne nad každým jedním člověkem a přikazuje mu poslušnost vůči svým ustanovením a píše svůj dokonalý zákon práva a spravedlnosti na srdce svých znovuzrozených dětí.

První křesťané nebyli upalováni zaživa a znásilňováni vojáky a požíráni lvi v koloseích, protože „měli svůj vztah s Ježíšem“, dokonce ani proto, že by „uctívali jiného boha“ – Římu je to jedno, je tu celý pantheon, stovky bohů, uctívej si, koho chceš… Důvodem, proč křesťané končili jako živé pochodně, bylo to, že odmítali říct „Kaiser Kurios“ – Císař je Pán. Nejvyšším vládcem pro ně nebyl císař, ale Ježíš – a svět okolo nich tomu rozuměl a proto je obviňoval, jak vidíme ve Skutcích 17.

Otázka: může někdo tohle obvinění vznést proti nám dnes? Je to tak, že když dnes někdo slyší kázání v našich sborech, řekne „Hej, ti křesťané říkají, že je tu jiná nejvyšší autorita“? Že nejvyšší autoritou nejsou kvóty EU a názory prezidentů a parlamentů a komisí, ale Ježíš Kristus. „Zeman není nikým neomezovaný Pán; Kristus je Pán!“ Je tohle to, co slyšíme? A protože vím, že ne, chci teď trochu položit základ, na kterém tahle pravda stojí.

Nejprve si potřebujeme uvědomit, že učení o Božím království, učení o Kristu, o spáse milostí skrze víru, o církvi jako vykvetení Izraele, není nějakou novotou, není to žádné novozákonní překvapení. Apoštol Pavel ve svém systematickém výkladu evangelia a jeho implikací v listu Římanům velmi pečlivě a podrobně vysvětluje, že každý člověk v dějinách ví a věděl o Bohu, a že je proto bez výmluvy, že žádný člověk nikdy nebyl, není a nebude ospravedlněn před Bohem ze skutků, „protože ze skutků Zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk, neboť skrze Zákon je poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky“ (Ř 3:20-21).

Zákon i Proroci tedy ukazovali na Krista, na Jeho příchod a na to, co s sebou přinese. Právě proto vidíme, že apoštol Pavel hned po svém obrácení v Damašku dokazuje, že Ježíš je Mesiáš (Sk 9:22), tak jako jsme v úvodním textu četli, že „Podle svého zvyku k nim Pavel vstoupil a po tři soboty k nim mluvil na základě Písem. Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že ‚Ježíš, kterého já vám zvěstuji, to je ten Mesiáš‘“ (Sk 17:2-3).

Potřebujeme se tedy podívat do starozákonních Písem, co vlastně posluchači a svědci událostí Nového zákona očekávali, co chápali pod příchodem a vládou Mesiáše… nebo co přinejmenším měli chápat. Je nespočet míst, na která bychom se mohli podívat, ale čas běží, takže alespoň velmi stručný výběr. A nezapomeňme, že jde o slova Boha, který řekl „Já jsem Bůh a jiného není, Bůh, a není nikdo jako Já. Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám“ (Iz 46:9-10). To, co Bůh řekl, že se stane, se skutečně stane, nikdo nedokáže překazit Jeho záměry. Základním kamenem, skálou, na které Boží království stojí, je Boží svrchovanost, to, že Bůh působí vše podle rady své vůle (Ef 1:11). A toto jsou některá Jeho starozákonní zaslíbení:

Genesis 49:10-11: „Neodstoupí žezlo od Judy ani palcát od jeho nohou, dokud nepřijde ten, kterému patří a jehož budou poslouchat národy. Přivazuje k vinnému keři své oslátko, k vybranému vínu mládě své oslice.“
Král na oslátku – motiv, který znovu opakuje prorok Zacharjáš a který se naplnil v Kristově příchodu do Jeruzaléma. A podřídí se Mu celé národy – ostatně, Abrahamových dětí, kterými jsme skrze víru i my (Ga 3:7, 29), bude jako hvězd na nebi (Gen 15:5).

Žalm 2:2-12: „Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti Jeho pomazanému. Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy. Ten, jenž trůní na nebesích, se směje. Panovník se jim vysmívá. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí. Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj Syn, Já jsem Tě dnes zplodil. Požádej Mě a dám Ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte Syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v Něm hledají útočiště.“
Mesiáš vládne nad všemi králi země, je Král králů, oni všichni musí podřídit svou vládu Jeho slovu a Jeho zákonu, jinak zahynou a jejich říše budou zničeny. A jestli pochybujete, čteme zde, že Bůh říká Mesiáši „Požádej Mě a dám Ti národy do dědictví.“ Myslíte, že Ježíš zapomněl požádat?

Žalm 22:27-32: „Pokorní budou jíst a nasytí se. Ti, kdo hledají Hospodina, Ho budou chválit. Vaše srdce bude žít navěky. Všechny končiny země se rozpomenou a obrátí se k Hospodinu. Všechny čeledi národů se budou klanět před Tvojí tváří. Vždyť království náleží Hospodinu, On panuje nad národy. Všichni, jimž se na zemi daří, budou jíst a klanět se před Jeho tváří … přijdou a budou zvěstovat Jeho spravedlnost lidu, který se zrodí – vždyť ji vykonal.“
Známý žalm, žalm, na který Ježíš odkazoval z kříže – žalm, který nám ukazuje, že Mesiášovo utrpení přináší mezigenerační požehnání, že spravedlnost, kterou Mesiáš svou obětí zajistil, přinese blahobyt a poslušnost víry celých národů a jejich věčný život.

Žalm 72:5, 8-14: „Budou se Tě bát, dokud bude slunce i dokud bude měsíc, po všechna pokolení. … Bude panovat od moře k moři, od řeky až do končin země. Skloní se před Ním obyvatelé pouště a Jeho nepřátelé budou lízat prach. Králové Taršíše i ostrovů budou přinášet dary, králové Šeby a Seby budou odvádět tribut. Budou se Mu klanět všichni králové, všechny národy Mu budou sloužit, neboť vysvobodí nuzného, když volá, chudého, který nemá pomocníka. Slituje se nad chudým a nuzným a duše nuzných zachrání. Vykoupí jejich duše z útisku a od násilí, jejich krev je v Jeho očích vzácná.“
Mesiáš vládne ve spravedlnosti, právu a milosrdenství… dokud jsou měsíc a slunce, tedy dokud je čas. Jedná se tu o vládu ne na věčnosti, kdy už nebudou chudí a nuzní a už nebude prolévána jejich krev, ale vládu v reálném čase na tomto světě, před vzkříšením a nastolením věčného stavu.

Žalm 110:1-2: „Výrok Hospodinův mému Pánu: Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou. Tvé mocné žezlo vyšle Hospodin ze Sijónu: Panuj uprostřed svých nepřátel!“
Tohle je další velmi důležitá pasáž o Mesiášově vládě… a za chvíli se dostaneme na to, proč.

Izajáš 2:2-5: „I stane se v posledních dnech, že hora Hospodinova domu bude pevně stát jako přední z hor a bude vyvýšena nade všechna návrší. Budou k ní proudit všechny národy a mnozí lidé přijdou a řeknou: Pojďte a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás vyučovat podle svých cest a budeme chodit po Jeho stezkách. Neboť ze Sijónu vyjde zákon a Hospodinovo slovo z Jeruzaléma. A bude soudit mezi těmi národy a domlouvat mnohým lidem. I překují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože; národ proti národu nepozdvihne meč a už se nebudou učit boji.“
Mesiášova vláda přináší sjednocení světových národů ve víře v Hospodina, přináší jim mír, pokoj a právo, národy se touží podřizovat Božímu dokonalému, dobrému a spravedlivému zákonu svobody (Ř 7:12, Jk 1:25).

Izajáš 9:5-6: „Neboť chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“
Bůh přijde jako dítě, jako Vládce míru a pokoje, který přinese právo a spravedlnost a Jeho vláda postupně poroste, postupně bude narůstat, šířit se do světa, podmaňovat si nepřátele a zlo a přinášet požehnání a řád a spravedlnost a svobodu – a to vše díky horlivosti Hospodina zástupů.

Izajáš 11:1-5, 9: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce. A spočine na Něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem. Bude mít zálibu v bázni před Hospodinem a nebude soudit podle toho, co vidí svýma očima, ani rozhodovat podle toho, co slyší svýma ušima, ale bude spravedlivě soudit chudé a podle práva rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst a duchem svých rtů usmrtí ničemu. Spravedlnost bude pásem Jeho boků a věrnost pásem Jeho beder. … Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé Mé svaté hoře, protože země bude naplněna poznáním Hospodina, tak jako vody pokrývají moře.“
Písmo znovu a znovu zdůrazňuje, že Mesiášova vláda s sebou přináší právo a spravedlnost a svobodu a útěchu utlačovaným a zkroušeným.

Daniel 2: „Tehdy se železo, keramika, bronz, stříbro i zlato naráz rozpadly a byly jako plevy v létě na mlatech. Tu je roznesl vítr a už pro ně nebylo místo. Avšak ten kámen, jenž udeřil do sochy, se stal velikou horou a zaplnil celou zemi. … Za dnů oněch králů ale Bůh nebes nastolí království, jež nebude zničeno navěky ani to království nebude přenecháno jinému lidu. Ono rozdrtí a ukončí všechna tato království, ale samo bude stát navěky“ (v. 35, 44)
Když si odpočítáme říše od Daniele, tedy Babylon, Médsko-perskou říši, Řecko a Řím, Boží království přichází v době Říma, jak víme i od Jana Křtitele… a postupně roste a zaplňuje celou zemi, a nikdy nebude zničeno, nikdy nebude umenšeno, navěky poroste, dokud postupně nenaplní celý svět.

Daniel 7:13-14: „V těch nočních viděních jsem přihlížel a hle – s oblaky nebes přicházel synu člověka podoben, přiblížil se až k Věkovitému a před Něj směl předstoupit. Byla Mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyky Jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také Jeho království, jež nebude zničeno.“

A myslím, že Danielova slova nás dobře doprovodí do Nového zákona, protože v nich slyšíme ozvěnu dost možná nejslavnějších slov v Matoušově evangeliu (Mt 28:18-20), slov Velkého poslání církve, která by měla být na srdci každého křesťana: „Ježíš přistoupil a promluvil k nim: ‚Byla Mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.‘“ Otázka: Komu patří veškerá pravomoc na nebi i na zemi? Kdo je svrchovaný Vládce? Komu se každý musí podřídit? …odpověď je jasná.

Starý zákon nám ukazuje Krista, Mesiáše, jako Vládce, který měl přijít během vlády římského impéria, který vládne nad všemi národy, kterému se musí podřídit všichni vládci, jehož zákon a pokoj a spravedlnost a právo jdou do celého světa, ukazuje nám božského Vládce, kterého uctívají celé národy, celý svět… a co nám říká Nový zákon?

Víme, že Jan Křtitel hlásal, že království Boží se přiblížilo… a evangelista Marek nám představuje Ježíšovo kázání slovy: „‚Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.‘“ (Mk 1:15) Ježíš sám jasně prohlásil: „Jestliže Já vyháním démony v moci Belzebula, v čí moci je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království“ (L 11:19-20). Máme tedy dvě možnosti – prohlásit Ježíše za ďáblova pohůnka… nebo vyznat, že Ježíš přinesl Boží království, že Boží království je realitou, ve které žijeme a máme žít, ač na její úplné naplnění a vzkříšení našich těl samozřejmě ještě čekáme.

Přinesl Nový zákon nějakou radikální změnu v chápání Božího království? Zkuste si odpovědět. Položím vám ještě jednu otázku: Který starozákonní verš novozákonní autoři nejčastěji citují, na který verš nejčastěji odkazují? Je jím Žalm 110:1: „Výrok Hospodinův mému Pánu: Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou.“ Novozákonní autoři se na něj odkazují nebo ho citují asi 22krát. Oproti tomu, druhou nejčastěji citovanou pasáží je Leviticus 19:18: „Miluj bližního svého jako sebe samého“, který se objevuje asi sedmkrát. Skutečnost Mesiášovy vlády a postupné skládání všech Jeho nepřátel pod Jeho nohy je tedy motiv, který je v určitém smyslu důležitější než všechny ostatní pravdy Nového zákona, protože všechny tyto pravdy v důsledku vycházejí z reality Mesiášovy vlády nebo s ní přímo souvisejí. A pojednání na toto téma vidíme například v 1. Korintským 15:20-26:
„Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při Jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi, potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod Jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt.“
„On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt.“ Kristus musí kralovat, dokud Mu nebudou položeni všichni nepřátelé pod nohy. Opět tu vidíme postupný nárůst Mesiášovy vlády, postupné skládání Jeho nepřátel pod jeho nohy – ať už skrze to, že budou zničeni nebo skrze to, že se před Mesiášem skloní a budou Ho v lásce uctívat. Tak jako v Izajáši, tak jako v Danieli, tak jako na spoustě dalších míst tu vidíme ne stagnaci napříč dějinami a pak náhlé rozuzlení, ale gradaci celých dějin, postupné zničení Kristových nepřátel, postupné vykoupení celého stvoření.

A chci, abychom to mohli slyšet z úst Ježíše samotného: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk hodí semeno na zem; v noci spí a ve dne vstává a semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí, nejprve stéblo, potom klas, potom plné obilí v klasu. A když úroda dozraje, člověk hned posílá srp, neboť nastala sklizeň“ (Mk 4:26-29). Ježíš ilustruje Boží království jako něco, co postupně viditelněji a viditelněji roste. A ještě jasnější jsou Jeho podobenství v Matouši 13:
„Království Nebes je podobné člověku, který na svém poli zasel dobré semeno. Zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozesel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, ukázal se i plevel. Přišli otroci toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚Nepřítel člověk to udělal.‘ A otroci mu řekli: ‚Chceš tedy, abychom šli a posbírali jej?‘ On však řekl: ‚Ne, abyste snad při sbírání plevele nevytrhli z kořenů spolu s ním i pšenici. Nechte, ať obojí roste spolu až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Nejprve posbírejte plevel a svažte ho do otýpek, abyste jej zcela spálili, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ … „Rozsévač dobrého semena je Syn člověka a pole je svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho Zlého; nepřítel, který je zasel, je Ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá plevel a pálí se v ohni, tak bude při skonání tohoto věku. Syn člověka pošle své anděly, i seberou z jeho království všechna pohoršení a ty, kdo činí nepravost, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce.“ (Mt 13:24-30, 38-43)
Všimněte si několika skutečností: vidíme tu jen jeden den soudu, kdy jsou souzeni spravedliví i nespravedliví – jedni jsou uvrženi do věčného ohně, druzí jsou přijati do slávy. A především si všimněte, že pole je svět. Obraz, kterým Ježíš předkládá a vysvětluje spásu a charakter Božího království, je svět, který je pokrytý pšenicí a mezi ní roste nějaký ten plevel. Nemáme tu zaplevelenou skládku, ale pšeničné pole – nemáme tu většinu nespasených a mezi nimi hrstku spasených, ale pravý opak. Tak, jak to vidíme ve starozákonních proroctvích, Mesiáš přináší spásu celému světu, bezpočtu národů, „vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze Něj zachráněn“ (Jan 3:17); „On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa“ (1. J 2:2); „A my jsme viděli a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, Zachránce světa“ (1. J 4:14), On je „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1:29). Jak je tváří v tvář těmto pravdám možné si myslet, že by náš dobrý, laskavý, milující a dokonale svrchovaný Bůh nechal drtivou většinu lidí v dějinách skončit ve věčných plamenech?

A Ježíš v Matouši 13 pokračuje – „Království Nebes je podobné zrnu hořčice, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní byliny a je z něho strom, takže přilétají nebeští ptáci a hnízdí v jeho větvích“ (Mt 13:31-32). Nebeské království, ač zprvu maličké, ač zprvu klíčí jen mezi hrstkou učedníků, nakonec jako skála nevytesaná lidskou rukou rozdrtí všechny ostatní říše a naplní celý svět, celý svět skrze něj přijme požehnání.
„Pověděl jim jiné podobenství: ‚Království Nebes je podobné kvasu, který žena vzala a skryla do tří měřic mouky, dokud to všecko nezkvasilo‘“ (Mt 13:33). Opět, postupný růst království, postupná proměna světa… dokud to vše nezkvasí, dokud celý svět nebude proměněn, dokud poslední nepřítel nebude položen pod Kristovy nohy, pod nohy Toho, kterému patří veškerá autorita na nebi i na zemi a který nás posílá, ať proto jdeme a činíme z národů učedníky a učíme je zachovávat vše, co nám On přikázal.

Rád bych se podíval třeba na círevní otce a reformátory a puritány a otce novodobé Ameriky a ukázal, že tohle je něco, čemu drtivá většina církve věřila drtivou většinu svých dějin, a že pesimismus ohledně dějin do církve pronikl prakticky až v polovině devatenáctého století, ale kvůli tomu, že stránek tohoto článku přibývá, už jen velmi stručně tedy zmíním skutečnost, kterou si potřebujeme uvědomit v kontextu mnoha novozákonních pasáží, které hovoří o přicházejícím soudu:
Ježíš o tomto soudu v Matouši 24 říká „Tak i vy, [vy, moji posluchači v prvním století], až toto všechno uvidíte, vězte, že je to blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, [toto pokolení vás, kdo Mě tady slyšíte], dokud se toto všechno nestane“ (Mt 24:33-34). Apoštol Jan rámuje Zjevení slovy: „Zjevení Ježíše Krista, které Mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát… Blahoslavený, kdo předčítá, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm zapsáno, neboť ten čas je blízko“ (Zj 1:1, 3) a „I řekl mi: „Tato slova jsou věrná a pravá; Pán Bůh duchů proroků poslal svého anděla, aby svým otrokům ukázal, co se má brzo stát. A hle, přijdu brzy. Blahoslavený, kdo zachovává slova proroctví tohoto svitku“ (22:6-7), přičemž Jan ve 13. kapitole Zjevení předpokládá, že příjemci jeho listu, například někdo ve Smyrně 1. století, budou schopní spočítat, kdo je šelmou, jejíž číslo je 666 či 616 (Zj 13:18). Jinými slovy, drtivá většina slov o nadcházejícím soudu, který je takřka za dveřmi, se naplnila při Božím soudu nad Jeruzalémem a jeho vyvrácení v roce 70. Ale o tom jindy.

Boží království přišlo v Kristu. A roste. A naplní celou zemi. Kristus je jeho právoplatným vládcem, který nařizuje každému a všude činit pokání (Sk 17:30-31) a podřídit se Jeho slovu, konat právo a spravedlnost a milosrdenství tak, jak Bůh ve svém Slově přikazuje. Boží království nezastavitelně roste a proměňuje svět a přináší spásu a nakonec přinese spásu drtivé většině lidí v dějinách, protože Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze Něj zachráněn (J 3:17). První Adam selhal v tom, aby v poslušnosti vůči Božímu zákonu podmanil zemi – ale přišel druhý Adam, který svět podmaňuje skrze svou Slovem směřovanou a Duchem uschopněnou nevěstu, skrze svou Evu, kterou je církev. A proto je na nás jít, kázat „Naplnil se čas a přišlo Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mt 1:15) a vyučovat všechny národy, aby v každé jedné myšlence ve všech oblastech života byly poslušny Krista (2. Kor 10:5), a tak skládat Kristu k nohám další a další Jeho nepřátele, neboť On musí kralovat, dokud Mu všichni nepřátelé nebudou položeni pod nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt (1. Kor 15:25-26). Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘ Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná. (1. Kor 15:54-57). Amen.

Ve stručnosti pro ty, kdo preferují stručnější výpisky:

BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ

ÚVOD
– Podle svědectví Bible i historie, křesťané byli obviňováni, že mají jiného vládce – Krista (Sk 17:2-8; Sk 4:12; Ateismus rané církve – R. J. Rushdoony).
– Bible nám ukazuje Mesiáše a Jeho království jako Proroky i Zákonem ohlašovanou pravdu (Ř 3:20-21; Sk 9:22; S 17:2-3, L 24:25-27), jako naplnění Boží svrchované, nezměnitelné vůle (Iz 46:9-10; Ef 1:11).

STAROZÁKONNÍ PROROCTVÍ
– Gen 49:10-11; král na oslátku vládnoucí nad národy.
– Ž 2:2-12; Mesiáš vládnoucí nad vládci země, vlastník a Pán všech národů.
– Ž 22:23-37; Mesiáš svým utrpením zajišťuje spravedlnost, uctívají Ho národy a On jim přináší mezigenerační požehnání a věčný život.
– Ž 72:5, 8-14; Mesiáš přináší právo a milosrdenství utlačovaným, spravedlivě vládne nad národy, a to v čase.
– Ž 110:1; Božský Mesiáš vládne pevnou rukou, dokud nejsou poraženi všichni Jeho nepřátelé.
– Iz 2:2-5; Mesiáš sjednocuje národy v míru, pokoji a poslušnosti vůči Božímu zákonu.
– Iz 9:5-6; Božský Vládce pokoje se narodí jako dítě, přinese právo a spravedlnost a Bůh dá Jeho vládě nekonečný nárůst.
– Iz 11:1-5, 9; Mesiášova vláda přináší právo, spravedlnost a zastání utlačovaným.
– Da 2:35, 44; Boží království přichází během vlády Říma, postupně narůstá a vyplňuje celou Zemi.
– Da 7:13-14; Synu člověka vystupuje před Otce a je Mu dána veškerá vláda a pravomoc, bude uctíván všemi národy a bude nad nimi vládnout.

NOVOZÁKONNÍ REALITA
– Mt 28:18-20; Ježíši je od Otce dána veškerá vláda a pravomoc, proto mají být všechny národy vyučovány Ho uctívat a poslouchat jako svého právoplatného vládce.
– Jan Křtitel i Ježíš káží příchod Božího království (Mk 1:15; L 11:19-20), dokonce tak vážně, že pokud Ježíš nepřinesl Království, je ďáblův.
– Ž 110:1; nejcitovanější SZ pasáž; rozbor postupného šíření Mesiášovy vlády v 1. Kor 15:20-26, a to až do chvíle zničení smrti.
– Mk 4:26-29; postupný a stále viditelnější nárůst Království.
– Mt 13:24-30, 38:43; drtivá většina světa v poslední den spasena, v souladu s J 3:17; 1. J 2:2; 1. J 4:14; J 1:29, atd.
– Mt 13:31-33; postupný nárůst Království, které je zprvu malé, ale nakonec promění celý svět a přináší všeobecné požehnání.
– Pasáže hovořící o přicházejícím, téměř okamžitém soudu hovoří o pádu Jeruzaléma (Mt 24:33-34, sr. Ezk 32:7; Zj 1:1, 3; Zj 22:6-7, Zj 13:18; Bellum Iudaicum – Flavius Josephus).

=> učedničení národů (Mt 28:18-20) v každé jedné myšlence (2. Kor 10:5), dokud nebudou všichni nepřátelé složeni Kristu pod nohy (1. Kor 15:25-26).

Podpořte nás