List Filemonovi je jedním z nejpřelomovějších textů v dějinách. Velmi jasně ukazuje, že ač nás Boží svrchovaná ruka umisťuje na různá místa hierarchických žebříčků, krví zmáčený písek u Kristova kříže je rovný, stejně jako Pánův stůl, u kterého napříč světem zasedáme, abychom jedli Pánovo zlomené tělo a pili Jeho prolitou krev Nové smlouvy. Proto píši bratru, řekněme, Petrovi, (ač má kolem svého jména mnohem více titulů než já a v žebříčku světských autorit zastává vyšší místo) těchto několik dobře míněných slov. V roli Kristových vyslanců, kněží a králů jsme si totiž rovni.

(Pro pořádek, bratru Petrovi jsme tento dopis opravdu poslali. Věříme ale, že se z něj mohou, a měli by, poučit mnozí další, proto ho zveřejňujeme i zde.)

Vážený bratře,
píši Vám v Kristově lásce a ve víře, že naším společným cílem je oslavovat Krista Krále ve všech oblastech života, a chci Vám projevit lásku v tom, že Vás budu, jak nám přikazuje list Židům, pobízet k lásce a dobrým skutkům. Berte prosím má slova v tomto světle.

Před několika dny jsem měl příležitost slyšet Váš rozhovor s naším společným známým, říkejme mu třeba Samuel. Předně, byl jsem velmi rád, když jsem z Vašich úst slyšel, že Církev má být slyšet, že se jakožto křesťané nemáme zavřít do maličkatého ghetta čtyř neděleních zdí, že nemáme být prázdnými pesimisty. Amen. Ostatně, všechno je naše: ať Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, ať svět nebo život nebo smrt, ať věci přítomné nebo budoucí – všechno je naše, my pak jsme Kristovi a Kristus Boží (1. Kor 3:21-23).

Byl jsem velmi rád, když jste řekl „Možná, že my teď před sebou máme dílo, které se projeví třeba až za desítky let, ale začínat by měl každý sám u sebe, ve své rodině a ve svém okolí…“ Ano. Kristovo Velké poslání učedničit národy (Mt 28:18-20), přetvářet svět okolo nás, aby se děla Boží vůle na zemi tak jako v nebi (Mt 6:10), skládat Kristu k nohám Jeho nepřátele (1. Kor 15:25) skrze praktickou lásku, kázání Slova a poddávání každé jedné oblasti našich životů standardům Božího Slova (2. Kor 10:5) – to je práce na mnoho generací. A ano, každý musíme začít ve svém srdci a pokračovat ve své rodině, v místní komunitě atd. Ano a amen.

Jen stručně zmíním, že mě na několika místech překvapil Váš slovník: „Můžeme tomu říkat jakkoliv – náhoda, osud, Boží plán, že to takhle prostě dopadlo. …takže v tom jsem měl určitě i štěstí… “
Chápu, že ne vždycky se nám podaří použít přesně ta slova, která chceme, ale ve světě, kde Trojjediný Bůh „působí všechno podle rady své vůle“ (Ef 1:11) a „ani vrabec nespadne na zem bez vůle našeho nebeského Otce“ (Mt 10:29) neexistuje nic jako náhoda, osud nebo štěstí. A já věřím (protože mi to přikazuje 1. Kor 13:7), že těmto Písmům věříte… je to tak?

Nyní k věcem, které mne na Vašich slovech znepokojily více. Vzpomínáte, že „evangelium“ (????), které Vám bylo na English Campu Církve bratrské předloženo, znělo: „Víš, s Boží existencí se nestačí pouze intelektuálně smířit, ale musíš Pána Boha přijmout do svého života.“
Opět, doufám, že si uvědomujete, jak daleko má toto poselství do apoštolské proklamace, kterou vidíme ve Svatých Písmech, jak daleko je od toho, že „Bůh nyní nařizuje lidem, aby všichni a všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit obydlený svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem o tom poskytl důkaz tím, že Jej vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17:30-31). Kdyby apoštolové bývali byli přišli s poselstvím, které citujete, jen těžko by mohli být obviněni, že „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli také sem … jednají proti císařovým ustanovením, neboť říkají, že králem je někdo jiný: Ježíš“ (Sk 17:6-7).

Ve Skutcích 17 chci na moment ještě zůstat. Vím, že jste se snažil vyjádřit, že nestačí, abychom se jako křesťané modlili, ale že je třeba být aktivní, jednat a pracovat na změnách ve světě okolo nás. Opět z celého srdce souhlasím. Použil jste však slova: „Pán nám dal dvě ruce a mozek, abychom Ho neobtěžovali s každou blbostí…“
Bratře, opravdu tomuhle věříte? Apoštol Pavel totiž jen o pár veršů dříve říká, že Bůh „dává všem život, dech i všechno“ (Sk 17:25). V listu Židům čteme, že Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšení Boží Syn, „všechno nese svým mocným slovem“ (Žd 1:3) – Bůh Bible udržuje svým slovem každou subatomární částici; každý jeden nádech přijímáme z Jeho ruky, On má spočítaný každý vlas na Vaší hlavě (Mt 10:30), každý elektron, který ho tvoří… Doufám, že byste souhlasil, že v tomto kontextu Vaše průpovídka nedává smysl…?

Poté jste se našemu společnému známému svěřil s nevděčnou úlohou toho, že „Musíte postupovat podle etiky menšího zla, že ani jedno z řešení není dobré. A musíte najít to méně špatné. …často musíte dělat kompromisy… musíte udělat něco za něco…“
Petře, podle jakého standardu? Jestli máte pravdu, proč apoštol Pavel uvažování „Čiňme [klidně menší] zlo, aby přišlo dobro“ označuje za pomluvy, které vyjadřují něco zcela neslučitelného s křesťanstvím (Ř 3:8)? Myslel si Daniel, že musí postupovat podle etiky menšího zla? Nebo jeho přátelé? „Ok, Nabúkadnesare, pokloníme se tvé soše, ale jen z dálky“? Nebo Mojžíš? „OK, sice jsme v Egyptě museli nechat děti a zvířata, ale tak, nakonec jsme v poušti, že jo?“ Petře, chápu, že po Vás tento přístup možná chce vaše okolí. Ale jestli v něm setrváte, jen těžko v poslední den uslyšíte „Dobře, otroku dobrý a věrný.“
Náš Pán Ježíš Kristus jasně prohlásil, že kdo není s Ním, je proti Němu (Mt 12:30). Neutralita je mýtus. Kdo se nedrží Jeho standardu, který je „svatý, spravedlivý a dobrý“ (Ř 7:12), drží se standardu Jeho Nepřítele. Prosím, to není strana, na které chcete stát.

Petře, často hovoříte o hodnotách. Říkáte, že „Ty hodnoty [křesťanství] jsou možná staré, ale jsou pořád pravdivé a jsou správné…“
Co jsou podle Vás tyto křesťanské hodnoty? Podle jakého standardu je rozpoznáváte a určujete?
Řekl jste totiž i toto: „Je tady spousta, řekněme, intuitivních křesťanů… lidí, kteří v podstatě ty hodnoty sdílejí, jenom k tomu, takzvaně, nepotřebují Pána Boha. Je to jen otázka jim často vysvětlit, že Bůh není Něco ale Někdo…“
Pokud mám posuzovat podle tohoto Vašeho tvrzení, pak mezi „pravdivé a správné“ křesťanské hodnoty nepatří božství Ježíše Krista (J 1:1-3), nadvláda Ježíše Krista na nebi a na zemi (Mt 28:18-20) jako svrchovaného Krále králů a Pána pánů (Zj 19:16), výlučnost Ježíše Krista jako Cesty, Pravdy a Života (J 14:6) a jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem (1. Tim 2:5) nebo spásná víra projevující se praktickou, Bohem definovanou láskou (Ga 5:6). Slovy Svatého Jakuba: „Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Také démoni tomu věří, avšak chvějí se“ (Jk 2:19).
Máte pravdu, že řada lidí souhlasí s některými Božími standardy – nemohou jinak, mají jejich dílo napsané na svých srdcích (Ř 2:15), protože jsou stvořeni k Božímu obrazu. To ale není všechno. Nepotřebují vysvětlit, že Bůh není Něco. Vědí to. Znají Ho. Proto se „Boží hněv zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny. Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla; vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky. Amen.“ Tolik Svatý Pavel v listu Římanům 1:18-25. To, co lidé okolo nás potřebují, není naše vysvětlení – potřebují Boží milost, aby se odvrátili od svého hříchu a vzpoury proti svému Stvořiteli a poddali se Božímu Synu Ježíši Kristu.

A poslední věc. Dovolím si citovat celá Vaše slova a přidat svůj stručný komentář.
„Jsem přesvědčen, že musí dojít k rechristianizaci Evropy, protože pokud se národní státy v Evropě stydí za své kořeny, pokud národní státy často vytlačují ty hodnoty a principy, na kterých byly ty státy a civilizace a kultura založena [sic], tak je to sebevražedná záležitost.“ – Amen. „Pokud Hospodin nebuduje dům, marně se na něm namáhají stavitelé“ (Ž 127:1). Moje otázka však trvá. Podle jakého standardu? Co je standardem Vámi zdůrazňovaných hodnot?

„A myslím si, že nastane čas, a možná, že už se blíží nebo začal, kdy je potřeba tyhle věci daleko více akcentovat.“ – Ten čas přišel už dávno. Desítky tisíc dětí, které Češi ročně zavraždí ještě před narozením, hovoří za své.

„A akcentovat je s láskou, s určitou pokorou, s určitým přístupem, který vysvětlí, že křesťanství není systémem zákazů a příkazů…“ – Jako „Nesesmilníš“? „Nezavraždíš“? „Miluj bližního svého jako sebe samého“? „Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim“? Petře, žádný etický, morální a náboženský světonázor neexistuje bez toho, že „Tohle je správné, to dělej,“ a „Tohle je špatné, to nedělej.“ Ježíš přímo říká, že milovat Ho znamená dodržovat Jeho příkazy (J 14:15). Znovu: Podle jakého standardu tedy máme žít?

„…ale je to náboženství lásky a milosrdenství.“ – Pán Ježíš říká, že láska k Bohu a bližnímu je o dodržování příkazů a zákazů zjevených v Zákoně a Prorocích (Mt 22:37-40). Apoštol Pavel v Římanům 13:9-10 souhlasí. Apoštol Jan říká: „Podle toho poznáváme, že milujeme … když milujeme Boha a plníme Jeho přikázání“ (1. J 5:3). Bez poslušnosti vůči Božím přikázáním neexistuje láska. Jestli Vaše křesťanství není o Božích příkazech, není o lásce, a nemáte nic, než prázdnou rétoriku. Tak tedy: Podle jakého standardu?

„Takže chceme říct všem ostatním, že spravedlnost je věc lidská, ale milosrdenství je věc božská.“ – Opravdu? Proč nám tedy Písmo říká, že základem Božího trůnu je právě spravedlnost? (Ž 89:15; 97:2) Proč je Pán Ježíš Kristus nazván Ten Spravedlivý (1. J 2:1), ten Věrný a Pravý, který spravedlivě soudí a bojuje (Zj 19:11)? A proč nám Písmo říká, že před Bohem není spravedlivý nikdo z živých (Ž 143:2; Ř 3:10)? Apoštol Pavel v listu Římanům (7:12) říká, že Boží zákon zjevuje to, co je spravedlivé, dobré a svaté – bez Božího zjeveného standardu neexistuje spravedlnost, a už vůbec není věcí lidí.

„Že odpouštět, že to je ten princip, že to neznamená nehřešit, ale uvědomovat si to a poprosit za odpuštění.“ – Hřích? Proti čemu? Odpuštění? Čeho, jestli nemáme jasně dané Boží příkazy a zákazy?

„Že to všechno k sobě patří a že na tom byla založena vlastně celá naše civilizace. Že to je křesťanství, láska, milosrdenství, odpuštění, vyznání hříchů, nikoliv sebemrskačství, odsuzování druhých, pokrytectví.“ – Bratře, rád bych Vašim slovům věřil. Ale znovu a znovu si podrážíte nohy. Ano, souhlasím, evropská civilizace byla vybudována na (nedokonale aplikovaných) křesťanských principech a hodnotách. Co to však znamená prakticky? Podle jakého standardu?

Bratře, píši Vám, protože si Vás vážím jako člověka, jako nositele Božího obrazu, jako někoho, ke komu mne váže křest ve jméno Trojjediného Boha. Píši, protože mi jde o Vaši přítomnost i věčnost. Ale nejen proto. Píši, protože chci vidět, jak se naší zemí a celou Evropou a celým světem šíří Kristovo vykoupení, ve všech oblastech života, kam až jen sahá Kletba pádu našich prvních rodičů. Chci vidět Evropu křesťanskou, chci ji vidět, jak miluje Krista, který jí dal její slavnou minulost a blahobyt, který za ni položil život. Toužím ve Vašich slovech a snahách vidět toto vykoupení. A proto se musím ptát: Podle jakého standardu?

Pro Rege,
Antiteze

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás