„Od příštího roku se zvedá minimální mzda! Základní hodinová sazba vzroste z 66 Kč na 73,20 Kč! To je za dobu Sobotkovy vlády zvýšení už o více než 43 procent!“

(Zde doplňte všeobecné veselí.)

To zas bude v álejích… oběšenců. Další a další zvýšení minimální mzdy nejsou ničím jiným než jen dalšími a dalšími hřebíčky do rakve blahobytu a svobody. (Souhlasím, to bylo zbytečně melodramatické.) A protože vím, že o téhle kriticky důležité otázce spravedlnosti, práva a lásky k bližnímu se v kostelích a sborech mlčí (ach, jak jsem jen překvapený), shrňme si stručně, proč je ke zlu nás všech, když naši velební vládcové namířenými pery svých úředníků a nabitými pistolemi těch, kdo pomáhají a chrání, vynucují něco, jako je [bez]zákon[nost] o minimální mzdě.

1. Stát na nic takového nemá právo.
Úloha, kterou Bůh státu svěřil, je to, že „je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo“ (Římanům 13:4). Úlohou státu je trestat zločince. Není jeho úlohou dělat maminku, které v porodnici (jestli ne dřív) vlezeme pod sukni a vypadneme z pod ní až do hrobu – samozřejmě, zatímco jí průběžně odevzdáváme drtivou většinu svých peněz. Když se totiž podíváme, komu že patří ty chlupaté haxny pod maminčinou sukní, zjistíme, že je to stará babizna Byrokracie – a ta nemá co strkat svůj bradavičnatý nos do toho, jak se ten, kdo nabízí práci, domluví s tím, kdo nabízí peníze. Pán Ježíš Kristus nám tento princip jasně ukázal v podobenství o dělnících na vinici (Matouš 20:1-16). Nechceš? Neber. Jednoduché. Jako když si jdete koupit do krámu máslo… jo, počkat, i v něm vlastně najdete chlup z babizniny regulační bradavice. Právě proto je tak drahé – ale tak je to správné, tak to má být. Konec konců, „Vyhlašujeme válku levné práci!“

2. Výsledkem je zákonem udržovaná nezaměstnanost.
Zákon nabídky a poptávky je Bohem v tomto světě daný stejně pevně jako zákon gravitace. Můžete dostávat, kolik bruselských dotací chcete, ale když nebudete brát ohledy na zákon gravitace a vyskočíte z okna v sedmém patře, nebude trvat dlouho a ozve se PLESK. Nebo možná ČVACHT. Každopádně, stejný zvuk se ozve (tedy, ekonomicky vzato), když přijdete s výmyslem, jako je minimální mzda.
Výsledkem totiž bude, že ti, kdo nepodávají výkon, za který by se zaměstnavatelům vyplatilo dát přikázanou minimální mzdu… ano, správně, nedostanou práci. A výsledkem tohoto výsledku jsou plačící facebookové skupiny studentů, kteří si stěžují „Všichni chtějí praxi a zkušenost, nikdo mě nevezme…“, a, samozřejmě, zástupy nekvalifikovaných, postižených, sociálně vyloučených, vězením poznamenaných a dalších podobných lidí, kterým by mnozí neměli problém dát 40 korun na hodinu za zametání, odklízení sněhu, hlídání, zkrátka něco, co by jim pomohlo postavit se na nohy, ale zákon jim to nedovoluje, a tak jim nedají nic a práci si udělají sami (nebo přijdou s tak punkovou švarcprací, že se vám z toho ježí chlupy na dlaních… …jestli je tam tedy máte). Tak nebo tak, nezaměstnatelných vesele přibývá. Proč? Protože „Vyhlašujeme válku levné práci!“

3. [Bez]zákon[nost] o minimální mzdě odstraňuje motivaci a devaluje práci.
„Připomeňte mi… proč že bych se měl snažit se zlepšovat a podávat co nejlepší výkony a nemít všechno na salámu nebo jiné uzenině, když mám své jisté, ať dělám, jak dělám?“ „A proč bych se měl zaškolovat, připravovat, shánět si doplňkové kurzy a jánevímcovšechno, když se rok za rokem snižuje rozdíl, který to v praxi znamená na mé výplatní pásce?“
…protože to, co všichni potřebujeme, je, aby se všichni snažili dělat to nejméně, co jim projde. To náš určitě posune kupředu, ke světlým zítřkům sovětského socialismu. Soudruzi, pěkně všichni spolu: „Hip, hip hurá. Vyhlašujeme válku levné práci!“

4. Zvýšení minimální mzdy znamená zvýšení výdajů na produkci.
Producent se dostává do paradoxní situace, kdy nemůže poskytnout levnější produkt, i kdyby tisíckrát chtěl – státní regulace mu to zkrátka nedovolí. A zvýšení výdajů pro producenta znamená, ano, nikdo by to nečekal, vyšší cenu pro konečného spotřebitele. Výsledek? Vyšší ceny pro každého a pro všechny. Hurá. Práce všech, kdo nejsou na minimální mzdě vycucané z Byrokraciina palce, se dál devaluje. Vrcholem dost černého sarkasmu celé situace je, že vyšší náklady a vyšší ceny se tak jako tak projeví nejsilněji právě u těch, kdo žijí z minimální mzdy. Alespoň si tyto dvě skupiny u svých o to prázdnějších ledniček mohou společně zanotovat: „Vyhlašujeme válku levné práci!“

5. A třešinkou na popelnici je…
…že výsledkem je jen další a další inflace, další a další ztráta „hodnoty“ legračních papírků, kterým říkáme peníze. To znamená, že úspory (?), které necháváme dětem a vnoučatům rok za rokem ztrácí na hodnotě. Jen zavzpomínejte, jak „zamlada, to bych máslo koupil za pět korun i s půlkou chleba. A teď?“ Přesně tak. Tomu se říká inflace. A to, co ji pohání jako máloco, je, když „Vyhlašujeme válku levné práci!“

Dokud budou naše srdce plná závistivosti a chtíče, dokud budou hledat způsoby, jak přehlasovat co nejvíce peněz z kapes našich bližních do kapes svých, budeme si tím zadělávat jen na tvrdší a tvrdší betonové přistání. Každá socialistická pohádka musí někdy skončit. Vzpoura proti Bohu ještě nikdy nikomu nepomohla, natož ne, když čítá miliony a miliony lidí. To, co potřebujeme, je činit pokání, odvrátit se od představ, že si můžeme diktovat vlastní zákony a očekávat, že nás před naším hříchem a Božím hněvem zachrání legislativa a předvolební sliby. To, co potřebujeme, je poddat se jako Pánu a Spasiteli Tomu, který zemřel za hříšníky a třetího dne vítězně vstal z hrobu.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás