„Církev má jen kázat evangelium, není naším úkolem prosazovat právo a spravedlnost…“ „Církev tu není kvůli nějaké kulturní reformě…“
„Ty věci o přistěhovalcích a sirotcích a vdovách, to platilo za Staré smlouvy, nás už se to netýká, můžeme se z toho maximálně poučit…“
„My už dnes nemáme volat autority společnosti k pokání…“
To už jsme za poslední dobu slyšeli dostkrát. A není divu. Promlouváme zcela mimo zkušenost toho, co se dnes považuje za křesťanství.
Francis Schaeffer totiž správně řekl, že „Problémem křesťanů v posledním století je to, že vidí věci jen v kouscích a částech, ne jako celky.“ Než se k této pravdě ale více dostaneme, je třeba, abychom se znovu podívali na závaznost Božích standardů zjevených v Písmu, a především pak ve Starém zákoně.

Jeden by možná očekával, že:
1) když nám Pán Ježíš Kristus říká, že nepřišel zákon a proroky zrušit, ale naplnit, že kdo by ubral jediné z nejmenších přikázání, bude nazván nejmenším v Království nebes, ale kdo by je učil a plnil, bude nazván velkým (Mt 5:17-19), i ti pomalejší dojdou k závěru, že pokud konkrétní zákon není výslovně zrušen nebo proměněn v Novém zákoně, musíme ho chápat jako platný a závazný…
2) když Pán Ježíš říká, že činitelé bezzákonnosti skončí v pekle a i přes všechnu jejich vyznávanou víru je nikdy neznal (Mt 7:22-23 Pavlík)…
3) když zákon a proroci vysvětlují, co znamená biblicky milovat Boha a bližního (Mt 22:36-40, Ř 13:8-10)…
4) když nám Písmo oznamuje, že Boží zákon je dokonalým standardem svatosti, spravedlnosti a dobra (Ř 7:12; Jk 1:25)…
5) když spravedliví, neboli Boží děti, se poznají podle toho, že konají Bohem definovanou spravedlnost (1. J 2:29; 1. J 3:7; 1. J 3:10)…
6) když jako děti světla máme nést ovoce Bohem definované spravedlnosti a konfrontovat temnotu ve světě okolo (Ef 5:7-11)…
7) když Boží vykoupený lid má Boží dokonalý, svatý, dobrý, spravedlivý zákon napsaný na svých srdcích (Žd 8:10)…
8) když je spravedlnost v novozákonních Písmech výslovně definovaná jako poslušnost vůči Božím [v zákoně a prorocích zjeveným] příkazům a ustanovením… (L 1:6)
9) když Pán Ježíš, náš příklad, zákonem a proroky obhajuje své chování a učení (Mt 4:7; J 8:17; Mt 12:5), definuje podle nich Boží vůli pro naše životy (Mt 19:17) a potvrzuje spravedlnost těchto standardů, včetně jimi ustanovených trestů (Mt 15:4)…
10) když apoštolové zákonem obhajují své učení, a to i v jeho na první pohled nepodstatných a ceremoniálních podrobnostech (1. Kor 10:9-10; 2. Kor 6:14-18; 1. Tim 5:18; Jk 2:9)…
11) když máme povinnost usilovat o Bohem definovanou „spravedlnost“ (1. Tim 6:11)…
12) když se ospravedlnění lidé podle apoštola Pavla vyznačují poslušností vůči zákonu (Ř 2:13) a jsou otroky Bohem definované spravedlnosti (Ř 6:17)…
13) když zákon je duchovní, a proto chodit podle Ducha znamená naplňovat zákon (Ř 7:14; 8:4)…
14) když je Janovo kázání poslušnosti zákonu a konfrontování tyranských autorit podle zákona (L 3:19) nazváno cestou spravedlnosti (Mt 21:32) – a že když právě tak je předpovídán v Malachiáši 3:22-23…
15) když nový člověk je v Kristu stvořený k životu v Bohem definované spravedlnosti (Ef 4:24)…
16) když poznání, rozsuzování a moudrost vedou k nesení ovoce Bohem definované spravedlnosti (Fp 1:9-11)…
17) když Ježíš Kristus svůj lid vykoupil z bezzákonnosti, k horlivosti v dobrých skutcích (Ti 2:14 Pavlík)…
18) když zákon a proroci vysvětlují „zlaté pravidlo,“ neboli jedno ze základních pravidel křesťanské etiky (Mt 7:12)…
19) když vykoupení z naší padlosti znamená, že jsme konečně osvobozeni od neposlušnosti vůči Božímu zákonu, a tak ho konečně můžeme dodržovat (Ř 8:7)…
20) když příkaz „Buďte svatí, neboť Já jsem svatý“ (1. Pt 1:15-16) není ničím jiným než odkazem na Leviticus (11:44-45; 19:2; 20:7-8), kde je toto vyjádření výslovně spojeno s příkazem „Zachovávejte Má ustanovení a plňte je: Já Hospodin vás posvěcuji“…
…jinými slovy, když „Nový zákon v kontextech morální aplikace cituje nebo odkazuje na části Genesis, Přísloví, Žalmů, Izajáše, Jeremjáše, Abakuka, Zacharjáše; nicméně, Nový zákon ještě častěji a důsledněji staví své morální soudy na zákoně Starého zákona – cituje Exodus 20, 21, 22, 23, Leviticus 11, 18, 19, 20, 21, 24, 25, Numeri 18, 30 a Deuteronomium 1, 4, 5, 6, 8, 13, 15, 17, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 27. Morální aplikace těchto starozákonních pasáží najdeme roztroušené napříč těmito knihami: Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Římanům, 1. a 2. Korintským, Galatským, Efezským, 1. Timoteovi, Židům, Jakubův, 1. Petrův, 1. Janův a Zjevení“ (Greg Bahnsen, Podle tohoto standardu), čekali bychom, že se nesetkáme s křesťanem, který by povinnost Církve být poslušná vůči Božím zjeveným starozákonním standardům lásky, svatosti, spravedlnosti a svobody zpochybňoval. Chyba lávky, milý brachu, na tuto zeď škoda hrachu.

Ale zpět… Co znamená, že problémem křesťanů je to, že vidí věci jen v kouscích a částech, ne jako celky? Řada křesťanů řekne: „Máme jen kázat evangelium. Církev není charitativní, politická nebo nějaká reformní organizace. Nenakládejte na Církev břemena, která nemá nést.“
To, co tím budou myslet, je, že Církev nemá adresovat takové otázky lásky k Bohu a bližnímu, jako jsou práva imigrantů, inflace, minimální mzda, sociální dávky nebo státní vzdělávání.
Někteří půjdou i dál a řeknou, že Církev zde není, aby pomáhala utlačovaným, bezdomovcům, sirotkům a vdovám, že „je tu jen proto, aby kázala evangelium.“
Že z nějakého důvodu už neplatí, že ti, kdo znají Boha, se poznají podle toho, že prosazují právo a spravedlnost, zastávají se utlačovaného, příchozího, sirotka a vdovy (Jer 22:3, 15-16).
Že pro Boha už z nějakého důvodu jsou přijatelná náboženská shromáždění, která nekonfrontují násilníka a neprosazují práva sirotka a vdovy (Iz 1:10-17; Am 5:20-24), protože Bůh Bible, základem jehož trůnu jsou právo a spravedlnost (Ž 89:15), Bůh, který se nemění (Ž 102:28; Mal 3:6), se zjevně změnil… nebo… nějaký jiný, hluboce teologický důvod.

Dobrá. Zkusme na chvíli zapomenout na všechno, co jsme tu už napsali o Božím zákoně. Zapomeňme i na to, že Církev zde není kvůli ničemu menšímu, než aby učedničila národy (Mt 28:19-20) a poddávala Kristu každou jednu myšlenku (2. Kor 10:5) – a že základní součástí jejího náboženství je péče o sirotky a vdovy (Jk 1:27). Na to všechno zapomeňme, to jsou totiž jen „kousky a části“. Zkusme na chvíli přistoupit na tezi, že „úkolem Církve je jen kázat evangelium“.

Dobrá… A teď: Každý jedinec (a tím pádem i každá skupina jedinců) má svůj systém hodnot. Má žebříčky pro to, co je dobré a co je špatné (i kdyby tím špatným bylo tvrdit, že existuje něco jako dobré a špatné). Tyto žebříčky jsou stanovené podle nějaké nejvyšší autority daného jedince či skupiny – toho, co jim udává, co je dobré a špatné.
Touto autoritou může být stát, může jí být rodina, může jí být Marxův manifest, nepojmenované konvence společnosti nebo třeba vlastní rozum. U každého hodnotového výroku či skutku se tedy můžeme a máme ptát: „Proč tak a ne jinak? Podle jakého standardu? Kdo říká, že takhle to má nebo nemá být?“ Kdo říká, že krást je špatně, zatímco poctivě pracovat je dobře? Kdo říká, že láskyplná výchova dětí je lepší než jejich rozsekání do guláše? Kdo to říká?

A tato nejvyšší autorita, tento nejvyšší standard, tento arbitr dobra či zla je bohem daného jedince či dané společnosti. Křesťan řekne, že vražda je zlo. Proč? Protože Bůh Bible řekl „Nezavraždíš.“ Nacista řekne, že zabíjení Židů je v pořádku. Proč? Protože to říká Adolf Hitler. New Age tetka od vedle řekne, že neexistuje nic jako „dobře“ a „špatně“, protože to říká její guru – a nesouhlasit s jejím guru by rozhodně bylo špatně.

Proto: u každé jedné otázky, ať už se jedná o sociální dávky, hudební tvorbu, inflaci, porno, výchovu dětí nebo potraty, můžeme položit jednoduchou otázku – Proč tak a ne jinak? Podle jakého standardu? Kdo to říká?

A odpovědi jsou v důsledku možné jen dvě:
1) Bůh;
2) někdo jiný.

„Práva přistěhovalců mají být tak a tak…“ Proč? Kdo to říká? …a křesťan už ví, že odpovědí je buď Bůh a Jeho zjevené Slovo… nebo někdo jiný – a ve chvíli, kdy nejvyšší autoritou, tím, před jehož soudem se člověk klaní, je někdo jiný než Bůh, se jedná o modlářství, o klanění se falešnému bohu, o upřednostňování nařízení a ustanovení falešného boha (čti: „Satana“) před ustanoveními Božími. Jsou tedy jen dvě možnosti – milovat a prosazovat Hospodinova ustanovení, nebo ustanovení Satana. Někdo vždy bude nejvyšší autoritou. Kdo? Podle jakého standardu? Kdo to říká?

Nejde tu tedy o otázku té či tamté filozofie nebo politiky (nebo, biblicky, té či tamté oblasti lásky k Bohu a bližnímu). Nejde tu o „kousky a části“. Jde tu o všeobjímající střet nejvyšších autorit, o všeobjímající střet dvou bohů, z nichž jen jeden je Stvořitelem světa.

A proto – je na vás, kdo obhajujete, že „úkolem Církve je jen kázat evangelium“, abyste obhájili, že je možné (a především biblické) kázat evangelium, které v sobě nenese povinnost obrátit se od bezzákonnosti (Ti 2:14), „obrátit se od model k Bohu… ke službě živému a pravému Bohu“ v Jím definované lásce a spravedlnosti (1. Te 1:9).
Je na vás, abyste biblicky obhájili, že je možné poddat se Kristu jako Pánu, a přece jakožto vyslanci Jeho království (2. Kor 5:20) nekonfrontovat modlářství okolní kultury a její službu satanskému náboženství všude, kde slouží svým ďábelským modlám.
Je na vás, abyste biblicky obhájili, že Bůh po vás chce, abyste nepoddávali každou jednu oblast Kristu a přenechali ji Satanovi, protože „máte jen kázat evangelium“ a rozhodně ne konat dobré skutky, nebo že přinejmenším máte konat Bohem předem připravené dobré skutky (Ef 2:10), které z nějakého důvodu nejsou podle Jeho standardu toho, co je svaté, spravedlivé a dobré (Ř 7:12).
Je na vás, abyste biblicky obhájili, že učedničení národů znamená kázat o osobním spasení a ostatní oblasti nechat démonům, ať si v nich dělají, co chtějí.
Je na vás, abyste biblicky obhájili, že lze kázat evangelium a při tom nekonfrontovat všudypřítomný satanismus skutky a činy.

Pak ale neobhajujete nic menšího než satanismus.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás