…tedy alespoň podle jednoho francouzského přísloví. A co že jsou tato při pohlaví? Muž, žena a duchovní. A proto se dnes chci zaměřit na slovo malokoi. Stačí se rozhlédnout okolo sebe na ulici někde v centru města – malokoi. Nebo se podívat na reklamy v obchodech s oblečením – malokoi. Nebo si (nedobrovolně) poslechnout rádio (a pak se zeptat manželky, jestli to, co zpívalo, bylo muž nebo žena), a je velmi zjevné, že žijeme v kultuře, která je definovaná slovem „malokoi“. A vzhledem k tomu, že kultura je vysvědčením a odrazem Církve, že je ukázkou toho, jak moc je Církev světlem a nakolik je slaná, je potřeba, abychom si tohle slovo vysvětlili.

Písmo ho uvádí v 1. Kor 6:9 v kontextu těch, kdo směřují do věčného zatracení:
„Zdali nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, však ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí…“ (BK)
„Zdali nevíte, že pachatelé křivd Boží království nezdědí? Nemylte se – ani smilníci ani modláři ani cizoložníci ani ti, kteří se činí ženami…“ (Pavlík)
„Což nevíte, že nespravedlivým se nedostane podílu v Božím království? Nemylte se! Ani lidé nečistí, ani modláři, ani cizoložníci, ani změkčilci…“ (Petrů)
Což nevíte, že nespravedliví nebudou míti dědičného údělu v království Božím? Neklamte se! Lidé necudní, modláři, cizoložníci, změkčilí…“ (Žilka)
…a stejně mluví i anglické překlady jako NASB, KJV, YLT, ASV, ERV, ACV a další.
Strongova konkordance uvádí definici „měkký, zženštilý“, stejně jako Thayerův lexikon a řada dalších zdrojů; a tuhle skutečnost jen potvrzuje, že dalším použitím tohoto slova jsou „měkké“ (a v kontextu klidně i zženštilé) šaty mužů, které Pán Ježíš Kristus v Mt 11:8 a L 7:25 kontrastuje s Janem Křtitelem, největším mužem (Mt 11:11).
Přidejme k tomu, že zbabělci jsou uvedeni na prvním místě těch, kdo „mají svůj díl v ohnivém jezeře“ ve Zjevení 21:8, dlouho před vrahy, smilníky a modláři, a že apoštol Pavel přikazuje křesťanům zmužilost (1. Kor 16:13), a stojíme před několika zásadními otázkami:

Jestli zženštilost a změkčilost svorně vedou do ohnivého jezera…
…proč se o nich v Církvi nemluví a nekáže se proti nim?
…proč si tolik lidí myslí, že se na pozici vedoucích a vzorů v Církvi hodí ženy?
…kudy vede cesta z tohohle strašného průšvihu k životu, který by ctil Boha?
Jsem rád, že se ptáte. Začneme postupně.

Odpovědí na první otázku je, že proto, že francouzské přísloví ze začátku článku má pravdu. Drtivá většina těch, kdo se dnes holedbají titulem „pastor“, „farář“, „kněz“ nebo „starší“, nemají za kazatelnou co dělat. Jak to? Protože vůdce Božího lidu nemá být profesionálem v trochu nervózní uťáplosti, zastrkování košile do kalhot a nadšeném potřásání rukou, ale…
1) Písmo o něm hovoří jako o pastýři.
Všichni asi víme, že pastýři v biblických dobách byli pohrdaní pro svou tvrdost a „nekompatibilitu“ se světem „civilizovanějších“ lidí, ale… Udává nám Písmo někde příklady dobré pastýřské praxe? Pro stručnost se zaměříme jen na dva.
Příklad číslo jedna: David, který, když vzpomíná nad skleničkou koňaku na svá pastýřská léta, vypráví: „Když přišel lev či medvěd a odnesl ovci ze stáda, vyrazil jsem za ním, bil jsem ho a vysvobodil jsem ji z jeho tlamy. Když proti mně povstal, chytil jsem ho za čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil“ (1. S 17:34-35). Pastýřství je, podle Davida, životem sebeobětování, probdělých nocí (sr. Gen 31:40), nasazování vlastního života i zdraví pro dobro druhých, je životem boje proti těm, kdo požírají slabé, a zápolení a vysvobozování těch, kdo jsou v úzkých, i za cenu vlastní újmy.
A teď příklad číslo dvě: Větší David, Pán Ježíš Kristus, který nám výše zmíněné pravdy ilustruje svým životem práva, spravedlnosti a milosrdenství, svou nenávistí ke zlu, svým bičováním náboženských fušerů, svým zastáváním se vdov a péčí o potřebné.
Biblicky je tedy pastýř „divoký“, pevný, nekompromisní muž, který se po hlavě vrhá do boje proti zlu a lži, který každodenně pokládá život za utlačované a slabé, který vede své stádo vstříc světu venku (sr. J 10); muž, před kterým prchají vlci a i ta největší a nejděsivější zvířata široko daleko vědí, že je čas vyklidit pole, jinak to s nimi špatně skončí.
A přiznejme si, takhle opravdu vlci a zloději a ničemové světa okolo české „pastýře“ neznají.

2) Vůdce Božího lidu je voják Krista Ježíše,
což, mimo jiné, znamená, že snáší útrapy, nezaplétá se s prázdnými světskými věcmi, ale disciplinovaně a podle Bohem stanovených standardů utíká vpřed (2. Tim 3:3-5). To znamená, že nekompromisním, nesmlouvavým, statečným a sebeobětujícím způsobem vede Církev v útoku na pekelné brány (Mt 16:18), že ji vede v boření Satanových pevností a institucí a filozofií a světonázorů a politických přesvědčení a uvádí do zajetí každou jednu myšlenku, aby byla poslušna Kristu (2. Kor 10:4-5), že vede Církev v učedničení národů (Mt 28:18-20), v čistém náboženství péče o sirotky a vdovy (Jk 1:27), v prosazování práva a spravedlnosti, vysvobozování utlačovaných, v pomoci chudým a hladovým a imigrantům (Jer 22:3:15-16) – a že jednotlivé svaté i Církev jako celek do této války vystrojuje (Ef 4:13), aby se co nejrychleji dokázali obejít bez něj a mohli tento svůj útok zesilovat každou hodinou, aby, ať už se ve světě setkají s čímkoliv, s jakoukoliv náboženskou, sociální, ekonomickou nebo filozofickou otázkou či problémem, mohli poddávat každou jednu myšlenku Kristu, vyhlašovat požadavky Krista Krále a být právem obviněni, že obracejí svět vzhůru nohama, že hlásají, že králem je někdo jiný: Ježíš (Sk 17:6-7).
Ale přiznejme si, že ani tak to nechodí.
Přiznejme si, že moc z nás nezná kazatele, který by den za dnem vedl a vystrojoval Boží lid k aktivnímu, každodennímu boji proti genocidě našich nenarozených bližních, proti rasismu a xenofobii, proti inflačnímu a mnohému dalšímu bezpráví, v apologetických snahách tváří v tvář mormonům a jehovistům a islámu, nebo v budování biblického soudního systému a systému sociální pomoci, který má každý sbor povinnost mít.
Místo pastýřů, kteří by bojovali s vlky, máme paňáce, kteří venčí čivavu, a místo vojáků, kteří by vedli na předních liniích boje, máme paní domácí, které zařídí, aby na neděli byla buchta, a povědí nám něco o životě.

…což nás přivádí k druhé otázce: Proč si tolik lidí myslí, že se na pozici vedoucích a vzorů v Církvi hodí ženy?
Proto, že jsme i vinou výše zmíněných paních domácích s čivavou vykastrovali křesťanství k nepoznání. A vykastrovanou činnost vždy budou dělat lépe ti, kdo kastraci ani nepotřebovali, jak vidíme u sopranistek, kterým nikdo nemusel nic uřezávat:

1) Stačí se zaposlouchat v neděli ráno ve shromáždění.
Z víry, která obrací svět vzhůru nohama a pálí na prach pekelné brány (Mt 16:18) a podmaňuje národy ukřižovanému, vzkříšenému a po pravici Otce usazenému Králi slávy, který tříští národy železnou berlou a při sebemenším rozčílení odstraňuje neposlušné krále a soudce země (Ž 2), se stal „osobní vztah s Pánem Ježíšem, uvidíš, dej Mu šanci…“
Kolika křesťanům jdou radostně přes ústa slova jako „Bože, vylámej jim zuby v ústech! Vyraz tesáky těch mladých lvů, Hospodine! Ať se rozplynou jako voda, která se ztrácí. … Kéž se odplazí jako slizký hlemýžď; jako potracený plod ženy kéž neuzří slunce. … Spravedlivý se bude radovat, neboť uzří pomstu; umyje si nohy v krvi ničemů. Člověk řekne: Ano, spravedlivý má ovoce. Ano, existuje Bůh, který soudí na zemi“?
Nebo „Hospodin má zalíbení ve svém lidu, pokorné ozdobí spásou. Věrní ať se radují v slávě, ať jásají ve svých leženích. Ať svým hrdlem vyvyšují Boha – s oboustranným mečem v rukách – aby vykonali pomstu nad pohany, tresty nad národy, aby řetězy spoutali jejich krále a jejich slovutné železnými okovy, aby na nich vykonali soud, jak byl zapsán. Je to čest pro všechny Jeho věrné. Haleluja“?
Co takhle „Tvá svědectví jsem obdržel do věčného dědictví, ano, jsou radostí mému srdci. Uložil jsem si v srdci, že budu navěky a důsledně plnit Tvá ustanovení. Nenávidím polovičaté lidi, ale miluji Tvůj zákon“?
A nebo „Jak to, že ničema pohrdá Bohem? Říká si v srdci: Nebudeš se tím zabývat, Bože! Ty však vidíš, hledíš na trápení a zášť, a vezmeš to do své ruky. Vždyť ubožák se spoléhá na Tebe. Sirotkovi se staneš pomocí. Zlom paži ničemy i zlého! Odhal jeho ničemnost, až již žádnou nenajdeš. Hospodin je králem navěky a navždy. Pohanské národy z Jeho země zmizí. Hospodine, touhu pokorných jsi vyslyšel. Upevníš jim srdce, popřeješ jim sluchu, abys zjednal právo sirotkovi a utlačenému“?
Co „Bože pomsty, Hospodine, Bože pomsty, zaskvěj se! Pozdvihni se, Soudce země, uveď odplatu na pyšné! Až dokdy, Hospodine, až dokdy budou ničemové jásat? Chrlí drzé řeči, vychloubají se všichni činitelé nepravosti. Deptají Tvůj lid, Hospodine, utlačují Tvé dědictví. Hubí vdovu a příchozího, i sirotky vraždí. … Hospodin je mi však nedobytným hradem, můj Bůh je mou útočištnou skálou. Odplatí jim jejich nepravosti a pro jejich špatnosti je zničí. Ano, Hospodin, náš Bůh, je zničí“?
Jak dnešnímu křesťanství chutná Boží vdechnutý, dokonalý zpěvník Božího lidu (Ž 58:7-12; 149:4-9; 119:111-113; 10:13-18; Ž 94:1-5, 22-23)? Nakolik vystihuje jeho zbožnost a modlitby a přístup k životu? Možná, že kdybychom se nechali méně tvarovat (už třicet let nepopulární) populární hudbou, a nechali na sebe více působit biblické písně, mohli bychom to, že „Bůh je gentleman, nikoho nenutí,“ říkat s čistším svědomím, protože nikdo tak pěkně neřekne, že „Bůh je gentleman,“ jako nafouknuté mrtvoly utopených Egypťanů na pobřeží (Ex 15).

2) Můžeme se podívat i na zbytek týdne.
Když Písmo hovoří o tom, jak vypadá praktická víra těch, které máme napodobovat, čteme, že „skrze víru přemohli královské říše, uskutečnili spravedlnost, dosáhli zaslíbení, zavřeli tlamy lvům, uhasili sílu ohně, unikli ostří meče, nabyli moci ve slabosti, stali se silnými ve válce, zahnali na útěk vojska cizinců, ženy dostaly své mrtvé zpět vzkříšené, jiní byli mučeni, a nepřijali vysvobození, aby dosáhli lepšího vzkříšení, jiní zas zakusili veřejný posměch a bičování, ba i pouta a vězení, byli ukamenováni, rozřezáni pilou, pokoušeni, zemřeli rozsekáni mečem, toulali se v ovčích rounech, v kozích kůžích, trpěli nedostatkem, zakoušeli útisk a zlé jednání … bloudili po pustinách, horách, jeskyních a roklinách země“ (Žd 11:33-38). Jedna velká pizza párty, jeden kurz „objev svou identitu v Kristu“ za druhým, a především, všimněte si, „léto co léto trávili na English Campu“…
Víra v sobě nese poddávání celých říší Bohu, konání spravedlnosti, vítězství tváří v tvář smrti, boj a zahánění nepřátel na útěk, mučení a pronásledování, bičování a pouta a vězení, mučednictví a vyhnanství… ale po životech těch, kteří se dnes označují za křesťany, neštěkne pes. Není to zajímavé? Není zajímavé, že Pán Ježíš Kristus nám přikazuje milovat své nepřátele a ty, kdo nás pronásledují, ale ať děláme, co děláme, česká křesťanská praxe ne a ne vyrobit nám nějaké echt nepřátele, kterým bychom stáli za pronásledování, o zahánění armád nepřátel na útěk ani nemluvě? Že by to bylo proto, že na rozdíl od těch, kdo nám mají jít příkladem, nekonfrontujeme tyranské autority s jejich zlem (L 3:19), nevysvobozujeme utlačované, nebojujeme za Bohem definované právo a spravedlnost (Jer 22:3, 15-16), nezastáváme se zabíjených sirotků (Jk 1:27), nehlásáme Krále, před kterým se musí sklonit všichni a všechno (Ž 2)?
Že by to bylo proto, že každému je úplně jedno, že máš svůj vztah s Pánem Ježíšem a gel na hlavě/svaté obrázky na zdi a mši v latině, protože i pantáta Hitler jasně prohlásil, že „Dokud se církve budou zabývat svými náboženskými problémy, stát se nebude zabývat církvemi“? (https://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-14-cirkev-podle-stb/).
Proto bude žen za kazatelnami přibývat. A právem. Mělo by to tak být. Protože, přiznejme si to, sociální buchtaklub s písníčkami vždycky budou lépe dělat ženy. Jen se musíme smířit s tím, že když Církev vykastruje muže, smaže rozdíl mezi muži a ženami a poté muže ženami nahradí, nebude trvat dlouho a tyhle rozdíly se budou všude kolem nás smazávat a předělávat a nahrazovat chirurgicky. Když se ale podíváme na dnešní Církev, jeden by řekl, že není důvod, proč by nám to mělo vadit. V tomhle jsme proti světu napřed.

A kudy, že vede cesta ven? Skrze mužskou spiritualitu, skrze to, že necháme muže, aby byli muži, a lovili a dělali kontaktní sporty a trempovali a jezdili na mužské učedničící pobyty a chodili na pivo a měli vousy a občas použili drsné slovo a nestyděli se prdět u stolu… to opravdu není, ač svět a světem zučedničená Církev by chtěly tvrdit něco jiného.

Je potřeba:
1) Vrátit se k plné šíři víry, která se objektivně a bezpodmínečně týká každé jedné myšlenky (2. Kor 10:4-5).
2) Pochopit mandát nadvlády a správy stvoření, který Bůh člověku dal (Gen 1:28; 9:1).
3) Uvědomit si jeho provázanost s Velkým posláním Církve (Mt 28:18-20) a vidět úlohu člověka a muže a ženy a rodiny a Církve a státu v tomto světle.
4) Pochopit Boží smlouvu a Jeho smluvní jednání s kolektivy a roli otce jako smluvní hlavy rodiny, manželky, dětí a domácnosti jako celku (Ef 5:22-23; sr. Sk 16:31; Gen 17).
5) Vrátit se k jasně daným požadavkům mužského smluvního vedení a zodpovědnosti doma, v Církvi (1. Tim 3; Ti 1), ve státě a ve všech dalších institucích.
6) Vrátit se k biblicky definovaným úlohám muže a ženy při naplňování mandátu stvoření a Velkého poslání ve všech sférách, tedy na rovině osobní, rodinné, církevní a veřejné.
7) Učedničit svět v každé jedné myšlence, a momentálně především v otázkách práva a spravedlnosti a společenských rolí, a volat nevěrnou Církev i padlý svět k pokání.
8) Být nekompromisní ohledně toho, jaké požadavky Bůh klade na muže a ženy, a především pak na muže v pozicích vedení a vyučování.
9) Vrátit se k Bohem inspirovanému zpěvníku biblických písní, protože po generacích systematické teologické kastrace se potřebujeme znovu naučit, co znamená být vítěznou, bojovnou, neústupnou, radostnou Církví, která skládá svému Pánu k nohám národy skrze konfrontování zla, kázání evangelia, přičinlivou práci a praktickou lásku.
10) Nechat Písmo, aby pro nás definovalo zbožnost (Jk 1:27), bohoslužbu (Ř 12:1-2), poslání Církve (Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5), uctívání, které těší Boha (Iz 1:11-17), priority, na kterých záleží (Mt 23:23), lásku k Bohu a bližnímu (Mt 22:36-40), poznání Boha (Jer 22:3, 15-16) a život, jaký po nás Bůh vyžaduje (Mi 6:8).

…protože jsem určitě nemluvil o vašem pastorovi, který je skutečným Kristovým vojákem a pastýřem, který vás víc než dostatečně vystrojuje k útoku na pekelné brány v každé jedné oblasti života, věřím, že všechno, co tu zaznělo, je stará vesta.
Určitě byste přece nepodporovali bezpáteřní, apatickou, zženštilou panímámu, která vede nedělní buchtaklub s písničkami.
Proto jen připomínka – až si zase nebudete jistí, jestli to před vámi je kluk nebo holka, až zase uvidíte džíny stylu „zaříznuté punčocháče“, až si zase budete říkat, že ten bezpohlavní ječák v rádiu zpívá tak ublbenou a vágní slaďárnu, že by se na pátečním večeru chval nemusel stydět, vzpomeňte si, že problém je za kazatelnou a v lavicích před ní… a že malokoi končí v ohnivém jezeře.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás