„[Já] vybuduji svou Církev a brány podsvětí ji nepřemohou…“ (Mt 16:18). Jak je tedy možné, že když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme Církev, která je v defenzivě… a často ani to ne? Vidíme Církev, která se snaží zalíbit světu, která vyniká v irelevantnosti, která do světa chrlí slabost a šunt a „křesťanství jako standard či norma je pryč“ (https://antiteze.cz/2018/04/14/krik-do-tmy-30-krestanstvi-jako-standard-ci-norma-je-pryc/). Mohli bychom mluvit o nevěrnosti vůči Božímu zákonu lásky, práva, spravedlnosti a svobody (https://antiteze.cz/2017/12/27/dopisy-z-finkenwalde-03-vidi-jen-kousky-a-casti/), o abdikaci na pozici Kristových vyslanců (https://antiteze.cz/2018/01/30/dopisy-z-finkenwalde-06-ale-jezis-nikdy/), o odmítnutí být městem na hoře (https://antiteze.cz/2018/02/13/831/)… a bylo by to právem. Věříme ale, že zdaleka nejjasnějším svědectvím a v mnohém obžalobou proti dnešní Církvi bude podívat se na evangelium a Velké poslání Církve – to, proč tu je, a s jakým poselstvím ji Kristus posílá do světa.

Na téma velikosti Velkého poslání by se dala napsat řada knih (a udělal to, mimo jiné, i Kenneth L. Gentry: https://antiteze.cz/velikost-velkeho-poslani/), a proto zde celou otázku jen velmi stručně nakousneme. Abychom mohli spatřit alespoň slabý odlesk slávy evangelia a Velkého poslání, potřebujeme se podívat na přinejmenším některá starozákonní zaslíbení Mesiáše, neboli Krista:

1) „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“ (Gen 3:15) – Mesiáš a Jeho lid válčí proti Satanovi a jeho pohůnkům a definitivně je poráží.
2) „A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země“ (Gen 12:2-3; sr. Gen 15; 17; Ga 3) – Mesiáš, Abrahamův Potomek, přináší požehnání každému jednomu národu a rodině země; je dělící čárou mezi požehnáním a kletbou.
3) „Neodstoupí žezlo od Judy ani palcát od jeho nohou, dokud nepřijde Ten, kterému patří a jehož budou poslouchat národy“ (Gen 49:10) – Mesiáši slouží celé národy.
4) „Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte Syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv“ (Ž 2:10-12) – vyvýšenému Mesiáši musí sloužit všichni vládci a zákonodárci země.
5) „Budou se Tě bát, dokud bude slunce i dokud bude měsíc, po všechna pokolení. … Bude panovat od moře k moři, od řeky až do končin země. Skloní se před Ním obyvatelé pouště a Jeho nepřátelé budou lízat prach. Králové Taršíše i ostrovů budou přinášet dary, králové Šeby a Seby budou odvádět tribut. Budou se Mu klanět všichni králové, všechny národy Mu budou sloužit, neboť vysvobodí nuzného, když volá, chudého, který nemá pomocníka. Slituje se nad chudým a nuzným a duše nuzných zachrání. Vykoupí jejich duše z útisku a od násilí, jejich krev je v Jeho očích vzácná“ (Ž 72:5, 8-14) – Mesiáš vládne celému světu ve spravedlnosti, právu a milosrdenství a zastává se utlačovaných.
6) „Výrok Hospodinův mému Pánu: Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou. Tvé mocné žezlo vyšle Hospodin ze Sijónu: Panuj uprostřed svých nepřátel!“ (Ž 110:1-2) – Mesiáš vládne světu, dokud Mu nejsou složeni pod nohy všichni Jeho nepřátelé.
7) „I stane se v posledních dnech, že hora Hospodinova domu bude pevně stát jako přední z hor a bude vyvýšena nade všechna návrší. Budou k ní proudit všechny národy a mnozí lidé přijdou a řeknou: Pojďte a vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás vyučovat podle svých cest a budeme chodit po Jeho stezkách. Neboť ze Sijónu vyjde zákon a Hospodinovo slovo z Jeruzaléma. A bude soudit mezi těmi národy a domlouvat mnohým lidem. I překují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože; národ proti národu nepozdvihne meč a už se nebudou učit boji“ (Iz 2:2-5) – Mesiášova vláda přináší celosvětový mír a jednotu národů pod Boží vládou skrze to, že se národy podřizují Božímu zákonu.
8) „Neboť chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný Rádce, Mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní“ (Iz 9:5-6) – Mesiáš, Bůh, který přišel jako dítě, Davidův Syn, vládne světu ve spravedlnosti a míru a nepřestává si podmaňovat další a další nepřátele a území a říše, a to díky horlivosti samotného Hospodina zástupů.
9) „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce. A spočine na Něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem. Bude mít zálibu v bázni před Hospodinem a nebude soudit podle toho, co vidí svýma očima, ani rozhodovat podle toho, co slyší svýma ušima, ale bude spravedlivě soudit chudé a podle práva rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst a duchem svých rtů usmrtí ničemu. Spravedlnost bude pásem Jeho boků a věrnost pásem Jeho beder. … Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé Mé svaté hoře, protože země bude naplněna poznáním Hospodina, tak jako vody pokrývají moře“ (Iz 11:1-5, 9) – Mesiášova vláda s sebou nese zánik ničemů, spravedlnost a právo a pomoc a zastání pro chudé, a to po celém světě.
10) „V těch nočních viděních jsem přihlížel a hle – s oblaky nebes přicházel Synu člověka podoben, přiblížil se až k Věkovitému a před Něj směl předstoupit. Byla Mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyky Jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také Jeho království, jež nebude zničeno“ (Da 7:13-14) – Mesiáš vystupuje před Boha do nebes a je Mu udělena vláda nad všemi lidmi a národy a Jeho Království je nepomíjitelné a drtí všechny světské říše (sr. Da 2).

…a mohli bychom uvést desítky dalších pasáží o Mesiáši jako trpícím služebníkovi, pravém Izraelci, Bohu, který přichází ke svému lidu, mocném válečníku, Davidově Synu, Knězi a Králi a Prorokovi a Vykupiteli (Gen 26:2-5; Dt 18:13-15, 18-19; 1. S 2:8-10; 1. Le 17:8-14; Ž 22:2, 7-32; 89; Iz 7:14; 8:13-14; 8:23-9:1; 25:1-9; 28:16-18; 35:1-10; 40:3-5, 9-11; 42:1-13; 43:10-12; 45:21-25; 48:16-19; 49:1-3, 5-13, 22-26; 52:13-53:12; 55; 59:14 – 60:6, 18-22; 61; Jer 23:1-6; 33:14-16; Ez 34:22-31; 37:21-28; Da 2:27-47; Mi 5:1-4; Sof 3:14-17, 19-20; Za 6:11-13; 9:8-16; 10:3-5; 11:12-13; 12:10; 13:1-2, 7, 9; Ma 3:1-5, 16-24), ale věříme, že tato hrstka příkladů stačí na to, aby nám trochu udala kontext toho, jakýma očima máme číst Nový zákon – tedy záznam o tom, jak tento Mesiáš přišel, co vykonal a učil a jakou změnu do světa přinesl. Musíme si uvědomit, že „Kristus“ nebylo Ježíšovým příjmením, ale Jeho označením za Božího Pomazaného, za Bohem poslaného Krále, který je naplněním výše zmíněných zaslíbení.

V Ježíši tedy přichází Boží Pomazaný Král… a, světe, div se, evangelia nepřestávají hovořit o Božím království (Mt 3:1-2; 4:17, 23; 5:3, 10, 18-20; 6:9-10, 13, 31-33; 7:21-27; 8:11-12; 9:35; 10:7; 11:11-12; 12:24-28; 13; 16:19, 28; 18:1-4, 23-35; 19:12, 14, 23-24; 20:1-16, 20-23; 21:28-32; 21:43; 22:1-14; 23:13; 24:14; 25; 26:29; Mk 1:14-15; 4; 9:1, 47; 10:14-15; 10:23-27; 11:10; 12:34; 14:25; 15:43; L 1:30-33; 4:43; 6:20; 7:28; 8:1, 10; 9:2, 11, 27, 57-62; 10:8-12; 11:2, 20; 12:29-32; 13; 14:15-24; 16:16-17; 17:20-21; 18:15-29; 19:11-27, 37-38; L 21:29-33; 22:14-23, 28-30; 23:42-43, 50-52; J 3:3-5; J 12:12-13; J 18:36-38).
Boží Království je tak centrální pravdou biblického evangelia, že evangelium je opakovaně nazýváno evangeliem Království (Mt 4:23; 9:35; 24:14; Mk 1:14-15; L 16:16-17), a výraz „evangelium Království“ natolik charakterizuje Kristovo učení, že bývá používán jako synonymum k němu či jako jeho shrnutí (Mt 4:23; 9:35; Mk 1:14-15) a jako označení toho, co má hlásat Církev všem národům (Mt 24:14).
A ačkoliv učedníci ještě ani v nejmenším nechápali poselství o Kristově ukřižování a vzkříšení (L 18:34; Mk 9:32), přesto o nich čteme, že oni i Ježíš kázali evangelium (Mt 4:23; 9:35; Mk 1:14-15). Má dnešní Církev pro něco takového vůbec kategorii? Jak vypadá kázání evangelia bez toho, že by bylo zmíněno Kristovo utrpení a vzkříšení?

Když procházíme epištoly, důraz na Kristovo kralování se ani v nejmenším nemění – Ř 14:16-17; 1. Kor 4:20; 6:9-10; 15:23, 24, 50; Ga 5:19-21; Ef 5:5; Ko 1:13-14; 4:11; 1. Te 2:10-12; 2. Te 1:5; 4:18; 1. Tim 6:15; Žd 1:8-9; 2:9; 7:1-4; 12:28-29; Jk 2:5, 8; 2. Pt 1:10-11; Zj 1:4-6, 9; 5:10; 11:15; 12:10; 17:14; 19:11-16; … a bezpočet pasáží, které nazývají Ježíše Pánem a Kristem, protože oba tyto výrazy s sebou neodmyslitelně nesou mesiášský obsah, o kterém jsme hovořili výše. Biblicky nejcitovanějším starozákonním veršem, který apoštolové v Novém zákoně citují či na něj odkazují řádově třikrát častěji než na druhý nejcitovanější starozákonní verš, „Miluj bližního svého jako sebe samého“ (který se v Novém zákoně objevuje sedmkrát), je mesiášský Žalm 110:1: „Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou.“ Nový zákon tento verš cituje či na něj dokazuje třiadvacetkrát; je citován v 11 ze 27 novozákonních knih; cituje ho 7 z 9 novozákonních autorů (nemluvě o tom, že prakticky každé označení Ježíše jako „Pána“ může odkazovat na tento žalm). Jako by Ježíšovo mesiášské kralování a Jeho nezvratné podrobení si celého světa bylo mnohem důležitějším biblickým důrazem než dokonce i láska k bližnímu…

Stejnou realitu vidíme i v zaznamenaném příkladu apoštolského kázání a přístupu v knize Skutků. Skutky jsou uvedeny jazykem Království (Sk 1:1-3; 6-8), pokračují kázáním Božího království (Sk 8:12; 14:21-22; 19:8; 20:24-27) a také jím končí (Sk 28:23, 30-31). Ježíšovo mesiášství je podstatou kázání o Letnicích (Sk 2), kázání Petra a Jana v Chrámu (Sk 3), centrem modliteb jeruzalémské Církve (Sk 4:24-30), vrcholem Štěpánova kázání (Sk 7:52), centrem učení čerstvě obráceného Pavla (Sk 9:22) i Pavla pozdějšího (Sk 17:2-3; Sk 26:22-23), podstatou učení Apolla (Sk 18:25-28), důvodem a podstatou obvinění apoštolů v Tesalonice (Sk 17:6-7) …nemluvě o všech odkazech na „Syna Božího“ a „Jediné jméno pod nebem“ a další přímé konfrontování propagandy Říma ve jménu Krále jiného.
Oproti tomu spojení „věčný život“ se ve Skutcích objevuje jen dvakrát (Sk 13:46, 48) a výrazy „společenství s Bohem“, „vztah s Bohem“ a „Boží láska“ shodou okolností přesně tolikrát jako výraz „English Camp“ – ani jednou. Že by se nám tu Duch Svatý, který tato Písma vdechl (2. Tim 3:16-17), snažil něco říct?

Jak v tomto světle obstojí svědectví a kázání dnešní Církve? Poznali by apoštolové naše dnešní náboženství jako něco, co vzešlo z jejich učení a co se řídí jejich příkladem? Nemělo by nás znepokojovat, že by dnes nikoho ani nenapadlo vznést proti nám obvinění, že obracíme svět vzhůru nohama tím, že hlásáme jiného Krále, jehož vláda a zákony a standardy práva jsou přednější než cokoliv, co může říct jakýkoliv pozemský papaláš?

Když jsme tedy ve stručnosti viděli důraz a obsah kázání Krista, kterého říkáme, že následujeme, a důraz a obsah kázání Jeho nejbližších následovníků a vyslanců, pojďme se podívat, s jakým posláním Kristus svou Církev vlastně do světa vyslal.

Vzhledem k tomu, že není čas ani prostor na to, abychom se věnovali otázce kanonicity konce Markova evangelia (tedy tomu, jestli Markovo evangelium končí veršem 8 nebo 20), můžeme alespoň poznamenat, že delší konec hovoří o zvěstování evangelia všemu stvoření (Mk 16:15), a tak zde vidíme „kosmického“ Krista, jehož dílo zasahuje stvoření v jeho plnosti (sr. Ko 1:15-23). Nicméně… ostatní apoštolové popisují poslání Církve následovně:

„Ježíš přistoupil a promluvil k nim: ‚Byla Mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učedničte všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen‘ “ (Mt 28:18-20; sr. BK).
„Potom otevřel jejich mysl, aby rozuměli Písmu, a řekl jim: ‚Tak je napsáno, že Kristus měl trpět a třetího dne vstát z mrtvých; a na základě Jeho jména má být všem národům vyhlášeno pokání k odpuštění hříchů, počínajíc od Jeruzaléma‘ “ (L 24:45-47; sr. Sk).
Matouš a Lukáš velmi jasně hovoří o Mesiášově všepřesahující autoritě, o tom, že celým národům má být vyhlášeno pokání (tedy odvrácení se od hříchu k poslušnosti vůči Bohu), že mají být vedeny k poslušnosti vůči všemu, co Mesiáš přikázal, a to v každé jedné myšlence (sr. 2. Kor 10:4-5), že On a Jeho svrchovaná moc a působení Jeho Ducha jsou tím, co Církev k jejímu dílu uschopňuje. Apoštol Pavel tedy rozhodně ne náhodou rámuje svůj nejsystematičtější výklad křesťanského učení slovy o poslušnosti celých národů (Ř 1:5; 16:26).

Je velmi signifikantní, jak působení Ducha v práci Církve (a v důsledku tedy dílo a poslání Církve) popisuje apoštol Jan: „A [Duch Svatý], až přijde, přinese světu důkaz o hříchu, o spravedlnosti a o soudu: o hříchu, že nevěří ve Mne, o spravedlnosti, že odcházím k Otci a již Mne neuvidíte, a o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen“ (J 16:8-10; sr. J 20:21-22).
Duch 1) působí konfrontaci a usvědčování hříchu a nevěrnosti světa vůči Kristu; 2) svědčí o Boží spravedlnosti a smluvní věrnosti Jeho zaslíbením v tom, že Kristus, Símě ženy, Potomek Abrahamův, Syn a Pán Davidův, Ostatek Izraele, melchisedechovský Kněz, Mesiáš, sedí po pravici Boží a vládne celému světu; 3) svědčí o porážce satanských mocností v tomto světě, o vítězství Božího Syna, o Jeho rostoucím Království, které drtí všechny ostatní říše a impéria a trůny a které nebude mít konce.
Jinými slovy… Boží Pomazaný porazil smrt a hřích a Satana a starý řád fungování světa, sedí na pravici Boží jako svrchovaný Král, kterému náleží absolutní a nezpochybnitelná moc nad každým člověkem a andělem a státem a démonem a atomem vesmíru, a proto se Mu musí v poslušnosti podřídit každý národ i jednotlivec a přijmout Jeho vládu Božím zákonem definovaného práva, spravedlnosti, pokoje, míru, lásky, slávy a uctívání – a to i v té nejposlednější myšlence.
Právě tak, podle apoštola Jana, vypadají život a kázání vedené a řízené a uschopněné Duchem. Jak je na tom se svým „životem v Duchu“ dnešní Církev? Nakolik její aktivitky a koncertíčky a volnočasové kroužky a nedělní zamyšleníčka nesou známky Kristem definovaného díla Ducha?

Apoštolové nehlásali a jakožto služebníci Mesiáše, Krista, ani nemohli hlásat nic menšího než okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci celého světa vůči jeho novému a stoprocentně svrchovanému Králi, který jediný je Cestou, Pravdou a Životem.
Až se opět staneme křesťany, až opět začneme následovat Božího Pomazaného a Jeho apoštoly, až se opět chopíme slavných Božích zaslíbení a spravedlnosti, radosti a slávy Jeho Království, opět budeme mít, co bychom světu řekli a dali. Do té doby budeme nabízet falešný lék na falešné problémy, které svět okolo nás už dávno neřeší, a tak se budeme dál spokojeně propadat do posvětštěné zbytečnosti a absolutní postradatelnosti.
Ale žádný strach. Nejpozději islám a totalitní teror nás z toho probudí. Kéž Bůh dá, aby toto probuzení přišlo rychle. Kristus je Král. Budoucnost patří Božím věrným.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás