Nedávno jsme mluvili o tom, že zbožná žena je ženou armádní, že pije pivo, obchoduje s nemovitostmi a nechodí na modlitební skupinky (https://antiteze.cz/2018/07/03/dopis-z-finkenwalde-17-zbozna-zena-pije-pivo/). Pointou bylo mimo jiné to, že „Pořád ještě žijeme ve světě, který zavání dualismem řecké filozofie výrazně více, než by bylo zdrávo a než dovolují svatá Písma, a tak náš život jakožto nositelů Božího obrazu, jakožto mužů a žen, je vyprázdněný, pokroucený a často se podřizuje naprosto nebiblickým standardům duchovnosti.“ Pojďme se tedy nyní zaměřit na to, co znamená skutečně být člověkem, a jak se to odráží v „duchovnosti“ a „náboženském životě“ člověka.

Písmo nám jasně říká, že člověk je stvořen k Božímu obrazu:
I řekl Bůh: Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe. (Gen 1:26-28)
Co to však znamená v praxi?

1) Povšimněme si, jak nám tento text sám o sobě definuje Boží obraz.
„…k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí…“ „stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte…“
Vidíme, že Boží obraz je zde spojen s panováním nad stvořením a jeho podmaňováním.
Samozřejmě, řeč není o bagrech a povrchových dolech a zabíjení stád bizonů pro zábavu, ale o moudrém správcovství, o obdělávání, zušlechťování a šíření edenské zahrady jakožto chrámového prostoru, ve kterém se člověk setkává s Bohem, do celého světa. Není náhodou, že (mimo jiné) Mojžíšův stánek, země Kenaán, Šaloumounův chrám, svátek stánků odkazující na vykoupení národů, Ezechielův chrám, ze kterého proudí voda života do světa, a obrazy spásy jednotlivců i věčného stavu ve Zjevení všechny užívají obrazy edenské zahrady.
Nelze oddělit stvoření člověka k Božímu obrazu od proměny země – a toto poslání lidstva přetrvává i po pádu člověka a Potopě; Bůh ho opakuje Noemovi a novému lidstvu jako celku: „Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padne na všechnu zemskou zvěř a na všechno nebeské ptactvo, na vše, co se hýbe na zemi, i na všechny mořské ryby: Jsou dány do vaší ruky…“ (Gen 9:1-2). Poslání člověka je komplikováno hříchem, ale nic se na něm nemění – a v důsledku se odráží i ve Velkém poslání Církve, kterým je poddat celý svět, všechny národy, každého jednoho Kristova nepřítele do poslušnosti vůči Bohu v každé jedné myšlence (Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; 1. Kor 15:25-26). Ostatně, Církev se ne náhodou má modlit „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6:10) – „znebešťování země“ v poslušnosti vůči Božím standardům bylo, je a bude posláním člověka, dokud nebudou Kristu položeni k nohám všichni Jeho nepřátelé, aby On poté odevzdal Království Bohu a Otci, aby Bůh byl všechno ve všem (1. Kor 15:24-28).

2) Už jsme zmiňovali opakování mandátu člověka s Noemem – a na toto místo Písma se vyplatí podívat se ještě jednou.
„Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. … Kdo prolévá krev člověka, jiným člověkem bude prolita krev jeho. Vždyť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka. Ale vy se ploďte a množte, hemžete se na zemi a rozmnožte se na ní. … Ustanovuji s vámi svou smlouvu, že již nevyhladím všechno tvorstvo vodami potopy a že už nebude potopa, která by zničila zemi. Na oblak jsem dal duhu, která bude znamením smlouvy mezi Mnou a zemí“ (Gen 9:1, 6-7, 11, 13).
Mandát daný člověku při stvoření, trest smrti pro vrahy a smlouva, že Bůh znovu nezničí zemi potopou, jdou neoddělitelně ruku v ruce. A jestli o tom někdo chce pochybovat, ať se po dešti podívá na nebe, jestli je na něm duha. Jak to ale souvisí s člověkem jako nositelem Božího obrazu? Stále ještě neexistuje shoda, jestli se argumentace „Vždyť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka“ týká hodnoty člověka (= „člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto jeho zavraždění musí být trestáno smrtí“) nebo jeho soudcovské role (= „člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto může jako Boží zástupce na zemi soudit a vykonávat tresty“) – já osobně nevidím důvod, aby text nehovořil o obojím. Tak nebo tak, máme zde člověka jako Božího zástupce a útok proti němu se trestá smrtí, a to na základě faktu, že člověk je stvořen k Božímu obrazu.
Nám dnes tato realita nedochází zdaleka tak snadno jako prvním čtenářům knihy Genesis. Ale přibližuje nám ji to, jak naše kultura dnes prožívá a chápe například pálení fotografií nebo osobních dopisů. Tak nějak stále „víme“, že „tu jde o víc než jen o tu věc“ – fotografie či dopisy určitým způsobem představují a zprostředkovávají danou osobu, a tak neúcta vůči nim je neúctou vůči dané osobě – tak jako neúcta vůči soše krále Nebúkadnesara byla neúctou vůči němu (Da 3). Bylo běžnou starověkou praxí, aby vladaři na konkrétním území, které si podmanili a vládli nad ním, nechali vztyčit svůj obraz, své zpodobnění – úcta vůči němu znamenala úctu vůči vladaři, neúcta znamenala neúctu a útok proti nim se trestal smrtí.
Právě to vidíme v Genesis 9 – ne snad proto, že by si biblický autor vypůjčil pohanskou praxi a napsal svaté Písmo podle ní, ale proto, že z Noema jsme vzešli všichni a proto, že všechny civilizace jím byly ovlivněny.
Člověk je tedy Božím zpodobněním, vyjádřením Jeho vlády, Jeho místodržícím na zemi, který má rozšiřovat po světě poslušnost vůči Bohu a prosazovat Bohem definovanou spravedlnost, a proto má být prolití jeho krve trestáno smrtí. Nemělo by nás proto překvapovat, když Písmo o lásce k Bohu hovoří jako o praktické lásce k lidem (1. J 3:10; 4:20-21).

3) Když se ještě jednou podíváme do Genesis 1:26, čteme, že člověk je stvořen k Božímu „obrazu“ (tselem). Jedná se o totéž hebrejské slovo, které Písmo na řadě míst používá k označení model (2. Kr 11:18; 2. Le 23:17; Ez 7:20; 16:17; Am 5:26; popř. Da 3:2-3, 12, 14, 18).
Nemáme teď prostor na to, abychom se hlouběji věnovali starověké teologii model, proto jen stručně: modly se umisťovaly do chrámových prostor po jejich dokončení a měly zprostředkovávat přítomnost boha, jehož obrazem byly, byly prostředníkem mezi bohem a člověkem (a celým zbytkem stvoření), měly zprostředkovávat boha světu (svou přítomností a svým konáním) a svět bohu (přinášením obětí).
Stejně tak člověk: je umístěn do chrámové zahrady (nejsvětější svatyně) chrámového světa po jeho dokončení, je prostředníkem mezi Bohem a světem (a prostředníkem mezi Bohem a člověkem je Člověk Kristus Ježíš – 1. Tim 2:5), má zprostředkovávat světu Boží vládu (svou přítomností a svým konáním podle Božích standardů) a svět Bohu (jeho zvelebováním, díkůvzdáním za něj atd.).
Proto vidíme, že když je člověk v Kristu obnoven ze svého pádu, je nazýván knězem (Zj 1:6), předkládá Bohu oběti poslušnosti (neboli vztahování se k živému i neživému stvoření podle Božích standardů) a právě v tom zažívá společenství s Bohem (J 14:23; Mt 25:40), a to i v těch nejmenších věcech, jako je jídlo nebo pití (1. Kor 10:31).
Člověk, který je usmířený s Bohem skrze Krista, je Božím chrámem (1. Kor 6:19), je zprostředkováním Boží přítomnosti, moci a milosti, je knězem, který předkládá svět Bohu a Boha světu, který skrze Krista Velekněze je prostředníkem mezi Bohem a člověkem (a celým zbytkem stvoření). Tak jako mrtvé, hluché a slepé modly zastupují mrtvá božstva a vedou ke smrti (Ž 135:15-18), stejně tak živé, obnovené, kněžské „modly“ zastupují Živého Boha a vedou k životu.

4) Historická vyznání víry hovoří o Božím obrazu v člověku například takto: „…stvořil také člověka, muže a ženu, podle vlastního obrazu, obdařené rozumnou a nesmrtelnou duší, nadané poznáním, spravedlností a pravou svatostí“ (Westminsterské vyznání IV:2); „stvořil ho dobrého a podle svého obrazu, tedy skutečně spravedlivého a svatého“ (Heidelberský katechismus; Ot. 6); „zformoval ho ke svému obrazu a podobě, dobrého, spravedlivého a svatého“ (Belgické vyznání víry 14); „Jeho mysl byla korunována pravým a spásným poznáním jeho Stvořitele a všech věcí duchovních; jeho srdce a vůle byly spravedlivé, všechny jeho vášně a city čisté, a celý člověk byl svatý“ (Dordrechtské kánony 3:1). Podobné odpovědi přicházely a přicházejí i ze strany filozofů.
Je pravda, že svatost, spravedlnost a dobrota hrají významnou roli v tom, co znamená být Božím obrazem, ale až sekundárně, odvozeně – jsou důležité, ale text sám o nich nehovoří, vycházejí z poslání zprostředkovávat a zrcadlit Boha a poddávat stvoření, nejsou jen tak zavěšené ve vzduchoprázdnu. Určitě ale bude nápomocné si uvědomit, že svatost, spravedlnost a dobrota, ke kterým byl člověk stvořen, jsou definované Božím zákonem, který je svatý, spravedlivý a dobrý (Ř 7:12).

5) „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi…“
A na závěr samozřejmý fakt – k Božímu obrazu jsou stvořeni muž i žena. Mandát stvoření, který skrze obnovu v Kristu vykvétá do Velkého poslání Církve, je udělen v kontextu vztahu muže a ženy, v kontextu manželství a rodiny. Muž a žena jsou na světě, aby společně zrcadlili Boha, aby společně podmaňovali zemi, aby ji naplňovali dalšími Božími podmaňovateli a správci a kněžími. Právě v tomto světle potřebujeme chápat rodinu, děti, vzdělávání a každý jeden den našich životů. Rodina není cílem sama o sobě. Vztahy nejsou cílem samy o sobě. Vzdělání a zkušenosti a řemesla a zdroje jsou samy o sobě k ničemu – jsou nepochopené a nevyužité, dokud je nevidíme v kontextu mandátu stvoření a Velkého poslání Církve.
Jsme tu proto, abychom složili Kristu svět k nohám, abychom v každém našem skutku předkládali svět Bohu a Boha světu podle Jeho svatých, spravedlivých a dobrých standardů – a to platí pro každého jednoho člověka, včetně našich dětí, a pro každou jednu oblast a věc v našich životech.

…a všechny tyto pravdy platí mnohonásobně více o těch, kdo jsou v Kristu:
1) obnoveni do pozice královských správců a kněží (Zj 1:6; 1. Pt 2:9);
2) ustanoveni jako Kristovi zástupci a vyslanci (2. Kor 5:20);
3) pověřeni proměnou národů k poslušnosti vůči Kristu (Ř 1:5; 16:26), aby se Boží vůle v rámci panování Božího Království děla na zemi jako na nebi (Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; Mt 6:10),
4) a proto mají napodobovat svého Boha (Dt 10:17-19) a Otce (Mt 5:48)
5) a tak dorůstat do plnosti lidství, které se měří podle Krista (Ef 4:13-15); Krista, který je září Boží slávy a otiskem Jeho podstaty, neboli dokonalým Božím obrazem (Žd 1:3).

Plnější rozbor těchto jedinečných pravd by zabral celou knihu, nebo spíše několik knih. V našem kontextu (a s ohledem na to, že když Bůh dá, v následujících letech nás čekají další desítky přeložených knih a přinejmenším stovky článků), zmíním velmi stručně jen několik málo důležitých faktů, které z teologie Imago Dei, neboli člověka jakožto Božího obrazu, pramení a které v českém kontextu „hoří“ více než jiné:

1) Ke každému jednomu člověku se potřebujeme vztahovat jako k někomu, v kom se skrze poslušnost vůči Božímu objektivnímu standardu svatosti, spravedlnosti a dobroty, kterým je Jeho zákon, můžeme a máme setkat s Bohem (J 14:23; Mt 25:40), jako k někomu, u koho máme jakožto kněží předkládat svět Bohu a Boha světu; potřebujeme se učit vidět každého člověka jako obraz našeho Boha a jako příležitost šířit Boží lásku, spravedlnost, dobrotu a svobodu. A, samozřejmě, platí to nejen pro lidi, ale pro každou jednu věc našich každodenních životů.

2) Potřebujeme začít chápat každou minutu našeho života, a především pak naši práci a rodinu, v kontextu mandátu stvoření – v kontextu „Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte“ (Gen 1:26-27), který se rovná kontextu „Jděte a učedničte národy“ (Mt 28:19).

3) Pokud se k jakékoliv skutečnosti vztahujeme jako k něčemu, čeho „se křesťanství netýká“, protože „to je politika“ nebo „jsme v posledních dnech“ nebo ________ (libovolná jiná výmluva), říkáme tím, že, z nějakého důvodu, daná oblast v tomto světě neexistuje, protože se jedná o oblast, ke které se Bůh sám nijak nevztahuje. Písmo nám ale říká, že Kristus nese svým mocným slovem VŠECHNO (Žd 1:3); zjevně se tedy nějakým konkrétním způsobem (= podle svých standardů) vztahuje k celému stvoření, a jestli máme plnit svou roli nositelů Božího obrazu, musíme se vztahovat k celému stvoření i my, a to, samozřejmě, podle Božích objektivních standardů.

4) Člověk byl stvořen, aby zprostředkovával a napodoboval a odrážel Boha, jehož trůn stojí na základě práva a spravedlnosti (Ž 89:15; 97:2); Boha, který sám je standardem svatosti, dobra, práva a spravedlnosti; Boha, který nám zjevil, že na úrovni stvoření jsou svatost, spravedlnost a dobro vyjádřeny Jeho zákonem (Ř 7:12). Proto není divu, že součástí obnovy člověka do plného lidství je mít na srdci zapsán tento Boží zákon (Jer 31:32-34); není divu, že velikost v Božím Království se měří podle přístupu i k tomu nejmenšímu a nejposlednějšímu přikázání Starého zákona (Mt 5:16-20). Ubírat cokoliv ze Zákona, z Božího standardu dobra, z vyjádření Božího charakteru, tedy nevyhnutelně znamená popírat významnou část toho, proč byl člověk stvořen, znamená to zříkat se ústředního poslání člověka, znamená to zapírat své vlastní lidství – a upírat lidství těm, se kterými své antinomiánské názory sdílíme.

5) Jakožto nositelé Božího obrazu, Jeho zástupci, správci, vyslanci, kněží, učedníci, děti a dědicové, máme poslání ukazovat světu, jaký je Bůh. V důsledku nemáme na výběr – ze samé podstaty své stvořenosti k Božímu obrazu neustále vyučujeme o Bohu a ukazujeme Boha. A buď to děláme pravdivě, nebo lživě. Buď jakožto vyslanci lžeme o svém Králi a Stvořiteli, nebo Ho zastupujeme věrně. Ale nemáme možnost nezastupovat Ho.
Když tedy čeští křesťané ignorují potratovou genocidu, říkají tím, že Bůh ji ignoruje. Když se nezastáváme imigrantů a ponecháváme je jejich utlačovatelům, říkáme tím, že Bohu utlačování příchozích nevadí. Když ignorujeme správcovskou péči o stvoření, říkáme tím, že Bůh se o své stvoření nestará a že Mu na něm nezáleží. Když lžeme a pomlouváme a cizoložíme před svými monitory, říkáme tím, že Bůh je lhář a pomlouvač a cizoložník.

6) Boží Slovo nás učí, jak být „dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec“ (Mt 5:48), a jak skrze to být plně lidmi. Když tedy tváří v tvář Jeho příkazům učedničit národy, starat se o sirotky a vdovy a imigranty, konfrontovat zlo a prosazovat Bohem definované právo a spravedlnost, hledáme výmluvy, proč „mě se to netýká“, „chodím poctivě do sboru, co mám ještě dělat“, „to je špinavá politika, netahejte to sem“, „nenakládejte na Církev břemena, která nemá nést“ – neděláme tím nic jiného, než že lžeme o Bohu a lžeme o tom, co znamená být člověkem, zříkáme se lidství a v určitém slova smyslu tak přestáváme být lidmi.

7) Jak už jsme řekli na začátku, potřebujeme začít chápat naši roli na světě ve světle toho, co plnost Písma říká do plnosti života, na základě toho, jak a proč jsme byli stvořeni. Dokud podnikatel, který 6 dní v týdnu pracuje 10 hodin denně, z celého srdce nenávidí rasismus a inflaci, vášnivě se opájí ňadry své manželky, hodně se směje, má kopu doma vyučovaných dětí a slabost pro tmavé pivo, hutné omáčky, Cavendish a G. K. Chestertona, bude v našich očích méně duchovní než mystik, který bydlí sám v jeskyni vysoko v horách a denně hodiny přemítá o Kristových ranách, budeme se pořád dál mátožně potácet v pozůstatcích řeckého pohanství, místo toho, abychom byli světlem a solí a městem na hoře a lékem, který tenhle svět tak moc potřebuje.

…i tak, dřív nebo později, bude svět v plnosti uzdraven a vykoupen. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.
O důvod víc jít cestou spravedlnosti (https://antiteze.cz/2017/12/30/dopis-z-finkenwalde-04-cesta-spravedlnosti/) a vrhat se „První do boje, poslední z boje a smát se nejhlasitějc“ (https://antiteze.cz/2018/04/14/dopis-z-finkenwalde-10-smat-se-nejhlasitejc/).
Ostatně, když se srocují králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti Jeho Pomazanému, Ten, jenž trůní na nebesích, se směje; Panovník se jim vysmívá. Ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. A Ten Ho požádal, aby Mu dal národy do dědictví, a tak jsou Jeho vlastnictvím i končiny země. Roztluče je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříští. A proto líbejte Syna, ať se nerozhněvá, jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v Něm hledají útočiště (Ž 2).

Tento Syn chodil po zemi a hodoval a krmil hladové a uzdravoval nemocné a přijímal vyvržené a bojoval za právo a spravedlnost a miloval Hospodinův zákon a zemřel na kříži jako oběť justiční vraždy v rukách náboženských panáků a loutkových králů – žil jako skutečný, plný, dokonalý člověk – a třetího dne vstal ze smrti jako Vítěz a sedí po Pravici Boží, vládne světu a přijde, aby soudil živé a mrtvé.

Je čas, abychom se podle toho začali chovat.

Budoucnost patří nám.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás