„Rád bych vám řekl, jak nesmírně se z vás [dvou snoubenců] raduji. To, co mě vždy těší na zprávách, jako jsou tyto, je ten sebevědomý pohled do budoucnosti a ta jistota, že je důvod těšit se na ten další den nebo na ten další rok; to radostné chopení se štěstí tam, kde nám ho Bůh dává. Je to – nepochopte mne špatně – protest proti všemu falešnému, neupřímnému apokalyptismu, který je dnes tak rozšířený, a já to z vaší strany vítám jako znamení autentické a zdravé víry. Jako pozemské lidské bytosti musíme pomýšlet na pozemskou budoucnost. A kvůli této budoucnosti musíme přijímat úkoly, zodpovědnosti a radosti a strasti.
Nesmíme pohrdat štěstím jen proto, že je tolik neštěstí. Neměli bychom arogantně odstrkovat Boží laskavou ruku jen proto, že je Boží ruka jindy tak tvrdá.“
-Dietrich Bonhoeffer- …čekající na jistou smrt v nacistickém vězení.

Apoštol Pavel nás znovu a znovu vyzývá: „Nepomýšlejte na vysoké věci, ale nechte se vést k obyčejným“ (Ř 12:16); „ukazujte veškerou tichost ke všem lidem“ (Ti 3:2), „abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti“ (1. Tim 2:2)… a na mnoha místech mu přizvukují i apoštolové Petr a Jakub.

Ale obávám se, že biblická tichost, biblicky pokojný život a biblické nepomýšlení na vysoké věci jsou něčím, co je nám cizí asi jako Georg Maria Christian Kdoule. Jako kdo? No právě.

1) Připomeňme si, z čích úst tato slova o obyčejnosti, tichu a pokoji přicházejí. Přicházejí z úst mužů, kteří napříč knihou Skutků nepřestávají způsobovat pozdvižení. Z úst mužů, kteří o sobě mohou říct: „Já nad to. Hojněji v těžkých pracích, hojněji ve vězeních, nad míru v ranách, častokrát v ohrožení života; od Židů jsem pětkrát dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit holí, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem strávil na širém moři; častokrát na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od vlastního kmene, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích v pustině, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratřími; v těžké práci a v úsilí, často v nočních bděních, o hladu a žízni, často v postech, v zimě a nahotě…“ (2. Kor 11:23-27). Obyčejné věci…

2) Uvědomme si, že apoštol Petr nám dává za příklad tichosti Pána Ježíše (1. Pt 3:16-18; sr. 1. Pt 2:18-23) – Pána Ježíše, který nazýval tyranské vládní představitele své doby zoologickým výrazivem (L 13:32), bral si s sebou do nedělního shromáždění bič (Mt 21:12-17), velmi necitlivým jazykem kritizoval tloušťku brýlí zbožných starších a bratrů kazatelů a jejich svérázné stravovací návyky (Mt 23:34)… a byl prostě tak usměvavým květinovým dítětem, že Ho ctihodní občané, respektovaní předsedající synodů a tituly ověnčení ředitelé seminářů chtěli zabít (J 11:53).

3) Nezapomeňme, že bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo (Př 8:13), že žít podle Božího zákona znamená bojovat proti ničemům a prosazovat Boží zákon (Př 28:4)… a že život aktivního boje proti zlu, pokud ho doprovází pokora a milování skutků praktické milosrdné pomoci bližním, je tím, co Micheáš 6:8 označuje za to „Jenom“, které Hospodin požaduje. Jinými slovy, „Nechci nic, než abyste jenom bojovali proti tyranům a šikanátorům a jim podobným gaunerům, pomáhali těm, kdo to potřebují, a moc si u toho nevyskakovali.“ Zastávat se utlačovaných a sirotků a vdov a imigrantů podle Bohem definovaného práva tedy není nic „radikálního“ – je to „jenom“, „jenom“ poznání Boha (Jer 22:3, 15-16), „jenom“ přirozená součást tichého a pokojného života, „jenom“ to, že se „necháme vést k obyčejným“ věcem.

4) Koneckonců, nejde tu o nic jiného než „pokojný život ve vší zbožnosti“ – a zbožnost je starat se o sirotky a vdovy (Jk 1:27). A starání se o sirotky a vdovy a usilování o právo a kárání násilníků jsou tím, co vůbec činí naše modlitby a písně přijatelnými před Bohem (Iz 1:11-17). Je to asi jako vyndat z hrnce kočku, která se k vám zatoulala od sousedů, předtím, než začnete vařit. Není to nic radikálního – je to jediný způsob, jak to, co chceme předkládat svým bližním (/Bohu), může za něco stát.

Zdálo by se, že naše životy jsou tiché a klidné a obyčejné prakticky jen samými špatnými způsoby a podle samých špatných standardů. Zjevně si to, co je „obyčejné“, definujeme dost jinak, než jak vypadá „Jenom“ podle Micheáše (Mi 6:8), zbožnost podle Jakuba (Jk 1:27), poznání Boha podle Jeremjáše (Jer 22:3, 15-16) nebo správné nasměřování života podle Pána Ježíše Krista (Mt 23:23).

Stačilo by, aby zlomek těch statisíců křesťanů, kteří žijí obyčejné, tiché a pokojné životy, vzal jen těchto pár malých „jenom“ – a nejen, že by se Česko obrátilo vzhůru nohama (nebo spíš, vzhledem k tomu, jak na tom je, konečně vzhůru hlavou) a aby se z něj do celé Evropy a za její hranice vyvalila dravá řeka Boží uzdravující moci, aby tak nepokoji zmítaný kontinent mohl „vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti“ pod nadvládou ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše, kterému náleží veškerá pravomoc na nebi i na zemi.

Ale… to nejsou všechna „jenom“, která nám Písmo překládá.

Když budeme jenom obyčejně…
…hodovat z jednoho z desátků před Hospodinem, bude nás to učit bázni před Bohem a nenávisti ke zlu (Dt 14:22-27).
…vyučovat sebe a své děti Božím ustanovením a pravdám ve všech oblastech života, Bůh nám dá svá jedinečná mezigenerační požehnání, rozmnoží nás v zemi a zachová naše potomky ve víře (Dt 6:1-8; sr. Gen 17:3-14; 18:18-19; 26:3-5).
…pracovat šest dní v týdnu v poslušnosti vůči 4. přikázání (Ex 20:9) a po vzoru ženy z Přísloví 31 a zanechávat dědictví dokonce svým vnoučatům, jak se na zbožný lid jenom obyčejně sluší a patří, zatímco „hříšníkův majetek bude uschován pro spravedlivého“ (Př 13:22), co to bude znamenat za pár generací?

Jak zásadně jinak by vypadaly naše životy… a především svět okolo nás… kdybychom jako křesťané skutečně „nepomýšleli na vysoké věci, ale nechali se vést k obyčejným“? (A námitky, že to je falešná dichotomie, si vyřešte s Pavlem, Duchem vedeným apoštolem Páně, ne se mnou.).

Nemyslím obyčejné věci, jako jsou fikaná trička, „víš co, budování vztahů“, plnění pociťovaných potřeb a velké akce s lasery a kouřostroji (nebo mlžátory nebo jak se tomu říká), abychom „byli relevantní“.
Nemyslím obyčejné věci, jako jsou kecy proti šéfovi v práci, nedělní košile zastrkané do kalhot, drahé dovolené, uctívání elektrické krabice s obrázky v obýváku, nebo humanistické (ne)přemýšlení, protože nás nikdy nenapadlo podívat se na svět očima Písma.
Oboje je ďábelská obyčejnost… nebo možná obyčejná ďábelskost.
„Nechci však mít nic společného s prostotou, které chybí bázeň, údiv i radost současně. Nechci mít nic společného s ďábelským viděním dítěte, které je příliš prosté, než aby mělo rádo hračky.“
-G. K. Chesterton-
Myslím věci skutečně obyčejné.

Jaké by to bylo,
…kdybychom se místo nesmyslných mládežnických festivalů zaměřili na výchovu a vzdělávání plných toulců šípů, které v patnácti letech natrhnou vysokoškolským profesorům triko a budou mít pracovní morálku a etiku, na základě kterých se bude znovu moct začít říkat, že někdo „je čestný a pracovitý jako protestant“? (Širší křesťanstvo bude muset přijmout moji omluvu, tam jsem takové sedmnáctistoletní pořekadlo neslyšel.)
…kdybychom místo ucintané, načančané a asi tak 15 let opožděné sentimentality byli známí „jenom“ svou nenávistí ke zlu, touhou po spravedlnosti a svobodě, praktickou láskou k potřebným a tím, že si moc nevyskakujeme? (Odpověď nám říká Dt 4:5-8).
…kdybychom místo tahání relevantních hromad Američanů na English Campy a koncertíčky a konferenčičinky přestali spoléhat na zázračné kouzlo, že přeletem Atlantiku se z někoho stává křesťan hodný následování (něco jako když průchod porodními cestami dělá z kusu tkáně člověka), a vzali vážně svůj úkol den za dnem vytrvale prokvašovat kulturu okolo nás Božími standardy, protože křesťanská civilizace se neopraví sama, a už vůbec ne písničkovým táboříčkem tu a tam…?

Přestaňte být obyčejní. Začněte dělat jenom ty skutečně obyčejné věci.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás