Za pár dní oslaví osmdesáté narozeniny Mnichovská dohoda. Nebo, chcete-li, Mnichovská zrada či Mnichovský diktát. Ono (známé) „O nás bez nás“. Bude to osmdesát let, co se Édouard Daladier, Adolf Hitler, Bambino Mussolini a Neville Longbottom Chamberlain sešli v Mnichově, aby zařídili evropský mír. Longbottom dokonce šel tak daleko, že po svém návratu do Británie hovořil o „míru pro naši dobu“, o „míru se ctí … pro celou Evropu“.
Mír se ctí pro celou Evropu, který začal okupací Sudet.
Mír se ctí pro celou Evropu, který zařídil, aby si Daladier pobyl v Buchenwaldu, Hitler na Pražském hradě a Mussolini hlavou dolů na Piazzale Loreto.
Mír se ctí pro celou Evropu, který stál desítky milionů životů.

Mír, který začne odevzdáním hranic nepříteli a jeho vpuštěním na naše území, nikdy nevydrží dlouho.

…což nás zjevně moc netrápí. Koho myslím těmi „námi“? Nás. Čechy. A české křesťany především.

Jak to?

Protože se oháníme „křesťanskou Evropou“ a „tradiční rodinou“, jako by se nechumelilo. Stejně jako Eda, Áda, Néva a Bambi před osmdesáti lety, i my jsme posunuli hranice daleko za obranné linie; daleko za pozice, které bychom mohli jakkoliv bránit.

Začněme křesťanskou Evropou.
Z „Křesťanské Evropy“, „Evropské křesťanské kultury“, „Evropských tradic“ a „Křesťanského dědictví“ se staly oblíbené slogany všech slušných lidí (včetně těch, kteří jsou tak slušní, že mají velké S, skutečnou evropskou identitu, hákové kříže a podobné nezbytnosti: https://tinyurl.com/ybmrpd45).
A křesťané je spokojeně nechali, možná v rámci chvilkového bezvědomí, možná s geniální myšlenkou, že „to pomůže proti islámu“. Těžko říct.
Tak nebo tak, výsledkem je jen další diskreditace křesťanství. To, že evropská civilizace byla vystavěna na křesťanském základě, je fakt – ale zopakujme si, že vyrostla na křesťanském základě, na Ježíši Kristu, Jeho evangeliu, Jeho Církvi – ne na sekulárních humanistech, kteří se oháněli slovem „křesťanská kultura“.
Žijeme ve společnosti, která zabíjí nenarozené děti po statisících, kde více než polovina manželství končí rozvodem, kde se většina dětí rodí mimo manželství, kde bují smilstvo, kde se Kristovo jméno a jméno Jeho matky používají jako nadávka, kde si místo nejvyšší autority nárokuje Velký bratr… ale, hej, křesťanská kultura a vůbec, víš co… Jasné, vím co. Řekni mi alespoň 5 křesťanských svátků, hlavní téma proroka Abdijáše, jména Kristových apoštolů, Desatero, úvod Kázání na hoře a alespoň čtyři Augustinovy spisy, ty křesťanská kulturo.
Dovolili jsme, aby si praktikující sekulární humanisté (ať už v neděli chodí někam zahřát lavici nebo ne) nárokovali „křesťanskou kulturu“ a „křesťanské dědictví“ – a co je horší, mnozí to opravdu dělají a jsou o sobě přesvědčení, že jestli „se snaží žít jako dobří lidé“ a věří, že „Něco je“, jsou křesťany. Církev už několik generací neučedničí pohany, ale je jimi učedničena k nepoznání.
Už dávno jsme přišli o křesťanství, které by se alespoň dokázalo udržet naživu tváří v tvář postupujícímu sekularismu a islámu – natož aby je podmaňovalo a bořilo jako brány pekel, kterými jsou (Mt 16:18). Vzdali jsme se reality, že kdo není s Kristem, je proti Němu (Mt 12:30), vzdali jsme se Božích nekompromisních standardů pro každou oblast života, a tak jsme přestali být světlem a solí a skončili jsme pod nohama lidí (Mt 5:13-17).
Dokud se budeme spoléhat na pragmatismus, lépe nebude. Evropa hledí tváří v tvář Božímu soudu islámu a bojí se až za ušima. A my děláme všechno pro to, abychom jejím sekulárním socialistickým smilníkům a rouhačům vysvětlili, že jsou „křesťanská Evropa“. Sekulární Evropa se třese, protože ví, že na ni přichází Boží trest – a my se ji v rámci pragmatismu snažíme přesvědčit, že právě ona je tím řešením. Ne, není.
Křesťanství není vágním pseudokonzervativním, pseudopatriotickým, pseudoněcoistickým čímsi.
Je poslušností vůči ukřižovanému, vzkříšenému a nanebevystoupivšímu Králi Ježíši.
To zahrnuje, mimo jiné: „Nepokradeš.“
„Nesesmilníš.“
„Nezavraždíš.“
„Výdělek najatého ať u tebe nezůstane do rána.“
„Nevezmeš jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo.“
„Co Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“
Evropa nemá na výběr. Buď se opět stane křesťanskou, buď se vrhne Kristu k nohám a bude prosit o odpuštění a bude vůči Němu poslušná – nebo se stane ještě více rozbitou, válčící, islámskou… jestli ne něčím ještě horším. Tak jako tak ale nemůže zůstat sekulární. A je čas jí to říct.

…a je třeba začít u jednotlivců a rodin.
„Tradiční rodina“ ale není řešením. Je problémem. Tak jako „křesťanská Evropa“.
Ale tradiční rodina je na tom ještě hůř. V rámci pragmatismu už se ani nedovolává křesťanství, ale „tradic“ – neboli preferencí těch, kdo už jsou dávno mrtví. To určitě zabere.
To, co z rodin v uplynulých staletích dělalo pevný základ společnosti, nebyla vágní „tradice“. (Já sám mám předky v Rusku. Je to pár generací, co jsme odtamtud utekli, protože naší rodinou tradicí bylo opít se a někoho řádně zmlátit nebo zabít. Možná mě zastánci tradiční rodiny opraví, ale mám takový neurčitý pocit, že by tenhle přístup tradiční rodiny ve stávající situaci dvakrát nápomocný nebyl.) To, co z rodin dělalo pevný základ společnosti, bylo křesťanství.
Křesťanská rodina je základním kamenem společnosti proto, že: vzdělává své děti a vychovává je podle Božích standardů ve všech oblastech života (Ef 6:1-4; Dt 6:1-8); stará se o potřebné, nemocné a staré v rodině (1. Tim 5:4, 8); stará se o potřebné mimo rodinu (Dt 26:12; Dt 14:28-29); je základním prostředím práce a produkce (Př 31:10-31); je základním a normativním prostředím sebeobětující, poddané, poslušné lásky a zbožnosti (Ef 5:22-6:4). …i proto je asi tak třímetrovým trnem v oku všem, kdo uctívají Státa všemohoucího jako Spasitele a Pána.
Ať se nám to líbí nebo ne, tradiční rodinou dneška je rozvedená rodina. Rodina, kde děti tráví dny, týdny a měsíce svých nejformativnějších let odděleně od rodičů a pak se proti nim bouří. Rodina, kde jsou hádky a výbuchy hněvu a chlast a čumění do bedny. A dovolená v Chorvatsku. A nevěra. A několik mrtvých dětí v minulosti.

Apelovat na tradiční rodinu a křesťanskou Evropu znamená mlžit a snažit se zakrýt konflikt, který definuje historii: konflikt símě ženy a símě hada (Gen 3:15), střet Božího Království a království Satanova, bytí s Kristem nebo bytí proti Němu.

Otázka nezní a nesmí znít, kdo je „tradičně evropský“ a „evropsky křesťanský“ a „tradičně rodinný“ – ale kdo je poslušný vůči Kristu.

„Mír pro náš čas“ a „mír se ctí … pro celou Evropu“ nikdy nemohou přijít skrze pragmatický kompromis, ale skrze nekompromisní rozdělení, které přináší Kníže pokoje.
Jestli chceme mír a jednotu, musíme odmítnout pragmatické bratříčkování s falešným náboženstvím sekulárního humanismu „evropské kultury“. Není možné vyhánět Satana rozkladu a Satana islámu Satanem humanismu.
Jestli chceme křesťanskou Evropu a tradiční rodinu, musíme jim vyhlásit válku.
Kdo svůj život ztratí, ten ho nalezne.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za Mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje Mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli Mně, nalezne ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? Syn člověka má přijít v slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání“ (Mt 16:24-27).

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás