Když se ráno podívám do zrcadla, vždycky se mi připomene, že Církev má problém. Proč? Protože jsem ženatý. Kdyby Církev neměla problém (a Bůh nechtěl drastickým způsobem učit mou manželku trpělivosti), není možné, aby mi nezbylo, než „mít dar celibátu“ (jediné duchovní požehnání, proti kterému se modlí dokonce i ti z nás, kdo si objednávají hranolky v jazycích a s vlajkou).

Dalším smutným svědectvím o tomto problému jsou ty bezpočty setkání křesťanek, kterým pomalu a jistě táhne na třicet (někdy z té horní strany) a pořád se scházejí na téma svého „nacházení sebe samých v Kristu“ a „pěstují svůj vztah s Pánem Ježíšem“ a učí se hrát na punčochy a plést kytaru.

A také ti třicetiletí pánové, kteří směle docházejí na mládež, jako by se jim z vlasů nechumelilo.

Jinými slovy, Církev má problém s mladými. Na celou řadu způsobů.
Už jsme mluvili o odpadlictví mladé generace (https://antiteze.cz/2018/04/14/krik-do-tmy-30-krestanstvi-jako-standard-ci-norma-je-pryc/), o vzdělávacím desateru strýce Zmarchroba (https://antiteze.cz/2018/06/05/dopis-z-finkenwalde-finkenwalde-15-vzdelavaci-desatero-stryce-zmarchroba/), o indoktrinačních ústavech, tzv. „školách“, sekulárních satanistů, o kterých teologové napříč historií prohlašovali, že „se ukáží jako samotné brány pekel“ (https://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-09-v-pondeli-zpet-do-pekelne-diry-a-vezmete-pani-ucitelce-kyticku/).
Ale o tom dneska nebude řeč… kromě toho… do jaké míry o tom už řeč byla.
Problém, který jsem nenápadně zmínil, by se dal shrnout stížností jistého amerického misionáře: „Ať dělám, co dělám, ve sboru, který jsem založil a se kterým už roky dělám, je jen jedna rodina. Většinu tvoří ženy. Občas se u nás objeví nějaký muž, ale nikdy dlouho nevydrží. A těch pár mužů, které máme, se nijak nehrne do manželství.“

Pojďme si položit pár diagnostických otázek…
Mohli bychom se prostě zeptat, kolik kázání a vyučování se v tomto velmi relevantním sboru zaměřuje na rodinu. Ale tady by mohly zadní řady stydlivě zahučet, že „no, učí se na to, tak nějak, no, to zase jo…“ Pojďme se tedy zeptat cíleněji.
1) Kolik vyučování na téma rodiny se věnuje tématu „víš jak, vztahové věci, mít se rádi a tak…“ a kolik vyučování se zaměřuje na záměr a cíl, se kterým byla rodina ustanovena? (Upřímně, četl jsem možná půlmetr knih, které se v Česku na téma rodiny dají sehnat… a zatím na tenhle zásadní a všeurčující kontext čekám marně. Nevím. Třeba je to proto, že je takovou samozřejmostí, že o něm nikdo nemá potřebu mluvit, asi jako dýchání.) Jinými slovy, kolik vyučování se zaměřuje na učení toho, že rodina je základním nástrojem znebešťování země, zbožné nadvlády nad stvořením, kněžského poslání zprostředkovávání Boha stvoření a stvoření Bohu a budování světa práva a spravedlnosti (Gen 1:26-28)? (https://antiteze.cz/2018/07/17/dopis-z-finkenwalde-18-hlinene-modly-a-hutne-omacky/)
2) Jak velký důraz se klade na to, že rodině je dáno přikázání plodit a množit se a naplnit zemi, mít mnoho dětí a skrze poslušnost vůči Božím standardům v poddanosti vůči Bohu podmanit svět (Gen 1:26-28) a udělat z něj jeden obrovský chrámový prostor, neboli rozšířit díky dílu Krista jako druhého Adama zahradu Eden do všech koutů světa, jak nám cíl lidské práce a Božího díla vykoupení představuje kniha Zjevení?
3) Vyučuje a káže se rodina jako základní místo vzdělávání, kdy poslušnost vůči tomuto poslání je tím, co vede k dlouhému životu a naplňování poslání člověka na zemi (Dt 6:2-9; sr. Ef 6:1-4)?
4) Vyučuje a káže se rodina jako Boží instituce ekonomické produktivity a činnosti (Ž 128; Př 31:10-31)? 5) Vyučuje a káže se rodina jako Bohem ustanovená primární instituce péče o chudé a potřebné (1. Tim 5:4, 8, 10; Př 31:20; Dt 14:28-29) s důrazem na to, že kdo se nepostará o své vlastní – a to fyzicky, mentálně i duchovně – zapřel víru a je horší než nevěřící (1. Tim 5:8)?

…co bude odpovědí na tyto otázky?
Jestli tenhle výjimečný případ nebude jiný než ve všech v Česku vydaných knihách, které jsem četl, a ve všech sborech, kde jsem byl, a u všech přátel, kterých jsem se ptal, odpovědí bude uširvoucí nervózní mlčení.

Propůjčme si jiného amerického misionáře, v jehož případě tyto otázky zazněly…
„Někteří lidé u mě ve sboru z představy dětí lezou z kůže. Ostatně, Evropa je přelidněná. A děti jsou komplikace. (A protože Boží zaslíbení pro děti věřících už z nějakého důvodu určitě dávno neplatí, jsou to stejně jen malé zmije v plenách: https://antiteze.cz/2017/08/17/plena-plna-antraxu/.)
Co se ekonomické funkce rodiny týče a její péče o potřebné podle Božích standardů… kdo ví. O tom se na semináři nemluvilo. A… vůbec, máme prostě kázat evangelium. O potřebné se postará stát. V Česku je na to velmi dobrý systém…
Vzdělávání… pohané, kteří nenávidí Boha a milují ďábla (J 3:19-20), vyměnili Boží pravdu za lež, upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě a tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny (Ř 1:21, 25), mají dobré školy. Je lepší, aby se rodiče věnovali důležitějším věcem a neztráceli čas vzděláváním svých dětí. Navíc, jediná alternativa je domácí vzdělávání… a já sám posílám své děti do státních škol (ač svým podporovatelům tvrdím, že je moje žena učí doma, ale to je příběh na jindy…).
O nadvládě nad stvořením a zučedničení národů k právu a spravedlnosti a vykoupení světa se vůbec nebudeme bavit, jsou to prostě jen triumfalistické řeči (tak jako „Byla Mi dána veškerá autorita na nebi a na zemi, a proto jděte…“).
Prostě, neměli bychom lidi děsit nějakým starozákonním zákonictvím o tom, co by rodina měla dělat. Musíme hlavně mluvit o lásce, o kráse rodiny jako vztahu, jako místu Boží lásky a útěchy. Láska. Na tom záleží.“

Jinými slovy, tenhle americký misionář (který je, přiznejme si, směsí několika zkušených profesionálů), tak jako nespočet autorů, vyhodil z okna důvody a principy, podle kterých by rodina měla fungovat… a pak se ji pokusil znovu splácat bez její biblické formy. Něco jako těsto, které nenalijete do formy, ale prostě na stůl… a židle a podlahu a asi chápete, co chci říct.
Ano, láska je v rodině důležitá. Ale jestliže nemá formu, hranice, standardy, směr a cíl, které jí Bůh ustanovil, nemůžeme očekávat nic než problémy.
Vztahy, útěcha a péče mohou být něčím, po čem touží ženy… pro muže tyto věci ani zdaleka tak atraktivní nejsou. …i proto se je dnešní duchovnost snaží kastrovat, ale o tom zase jinde (https://antiteze.cz/2018/04/14/dopis-z-finkenwalde-11-jsou-tri-pohlavi/).

Muži jsou stvořeni jinak než ženy. Priority muže, hluboko v jeho nitru, jsou velmi jiné než priority ženy. Žena byla stvořena jako pomocnice (Gen 2:18, 20) – jak je vidět i z Přísloví 31, kdy je žena produktivní především doma, zatímco muž je v branách, v kulturním centru společnosti (Př 31:23). Ač se z toho některé silné feministky mohou rozplakat, žena je na základě své stvořené role nakloněnější vztahům. Jejím důrazem je vnitřní fungování rodiny: organizovanost, děti, vztahy, něha, láskyplné „teplo domova“.
Tím neříkám, že muži nemají pocity, že nemají dbát o své vztahy, že s nimi nijak nesouvisí „láska“ a útěcha. Říkám tím, že se mají co učit od žen – protože tyto věci jsou primárně jejich sféra. Pavel ne náhodou hovoří o péči a něze kojící matky, která chová své dítě (1. Te 2:7). Bůh sám přirovnává svou lásku k nám k lásce kojící matky (Iz 49:15). Je to něco, co ženy mají, a muži ne. Je to něco, co je definuje a určuje jejich priority a zájmy. Ženy proto budou vždy přirozeně přitahovány tam, kde je důraz na „vztahy“ – a o církvi to platí především.

Ale co muž? Má muž stejné zájmy a priority jako žena? Upřímně doufám, že tahle otázka je zbytečná.
Protože jsme zapomněli na mandát stvoření, který Bůh lidstvu dal, zapomněli jsme i na fakt, že rodina nebyla stvořena, aby byla především o vztazích. Rodina byla ustanovena jako instituce; jako instituce s cílem a záměrem a funkcí v Božím řádu věcí – v tom, aby šířila nadvládu Boha skrze Jeho lid napříč celým světem (Gen 1:26-28).
Toto poslání bylo nejprve dáno muži – on je hlavní výkonnou silou v něm, tím, kdo nese zodpovědnost, je hlavním knězem a vedoucím a obráncem rodiny. Žena i muž byli jedinečně stvořeni k tomu, aby společně naplňovali mandát stvoření. Muž je tím, kdo jde, podmaňuje a dobíjí – žena je tím, kdo podmaněné zušlechťuje a dodává tomuto tažení radost, sladkost a slávu. Není náhoda, že je nazvána mužovou slávou (1. Kor 11:7). Že si vypůjčím Chestertonův obraz, tam, kde muž útočí na svět jako na hrad lidožravého obra, který je třeba dobýt, žena ze světa dělá chaloupku, do které se muž večer s radostí vrací. Tam, kde muž orá, seje a sklízí obilí, žena z něj poté dělá domácí pivo. Tam, kde muž mýtí podrost a pěstuje tabák, žena z něj balí doutníky.
Jinými slovy, ano, ženy mají důležitou ekonomickou roli (Př 31:10-31). To ale nic nemění na tom, že podle řádu stvoření jsou důrazem muže expanze, práce a boj (právě tato slova totiž vidíme v Genesis 2:15, muž měl zahradu, jak správně překládá ČSP, „obdělávat a střežit“); ne něha a vztahy.

Důsledkem je, že církev, která káže pouze vztahy a žádný cíl, církev, která ignoruje Velké poslání učedničení národů ve všech oblastech života, církev, která nemluví o biblickém podmaňování světa a budování celosvětového křesťanstva, bude mít tendenci přitahovat ženy, ne muže. A tam, kde se rodina káže především jako vztahová, bez biblických funkcí a cíle rodiny, nebudou muži mít o rodiny zájem. Že by i tohle byl důvod spousty nemanželského sexu v Církvi bez nějaké hlubší potřeby se vázat?

Ale co jiného čekat? Už desítky let v Církvi převládá rozbředlá ideologie, která degraduje křesťanství na jen o málo víc než prázdné, mělké, emoční cosi. Mandát stvoření daný člověku, aby budoval civilizaci zářící Boží Slávou – Město na hoře tak často zaznívající napříč historií Církve, svět práva, spravedlnosti, krásy a svobody – je něčím, o čem mnohé vylidněné sborové zdi neslyšely desítky let, jestli vůbec někdy.
Problémem je, že není možné nevyučovat. Předstírat, že polovina pravdy je celá pravda, se rovná celé lži. Nevyučovat o rodině v plnosti významu mandátu stvoření a tvářit se, že Bible nemá, co by víc řekla, znamená lhát. Lhát o úloze a poslání člověka, o poslání muže i o poslání ženy. A, ač to může být šokující, to jen stěží povede k dobru – jak je zjevné, mimo jiné, z dnešního feminacismu, rozvodovosti, smilstva a LGBTBBQ písmenkové polévky.

Vykleštěné lidství příliš mnoho mužů do Církve nepřivede. Ti, kteří přesto přijdou a zůstanou, stráví svůj život jako duchovně nedospělí, neproduktivní a zmatení ohledně svého skutečného životního poslání. Ti, kteří si i navzdory všem nástrahám výše zmíněných polopravd, udrží něco ze své mužskosti, takovéto církve opustí a budou hledat své místo ve světě. Budou hledat místo, kdy by mohli naplnit své poslání, kde by mohli pracovat a podmaňovat – a budou ho hledat někde velmi jinde, protože Církev jim ho nepředložila. A… nebo v Církvi zůstanou a budou si své dobyvatelství vybíjet jinak – skrze duchovní šikanu ve sborech, fyzické týrání doma, nemorální přístup na trhu nebo třeba dobývání žen mimo domov. Něco nebo někdo se dobývat bude.

Vyprázdněný sentimentalismus vždycky bude irelevantní a nedospělý – i jestli třeba stokrát volá „Sola Scriptura“ a věří na předurčení. Tam, kde chybí povolání do bitvy proti nespravedlnosti a bezpráví, k zastání se a ochraně utlačovaných, ke změně historie pod zástavou Kristova Království a k budování křesťanského světa, budou mladí muži odpadat a odcházet. Já sám ani nedokážu spočítat, o kolika mladých mužích vím, kteří naplnění toho, kým jsou a k čemu je Písmo volá, zkoušejí najít třeba v posteli Karla Marxe – i proto, že jsem v ní byl sám. Nestačí jim pravdy (?) desetiny Bible, chtějí ji celou, a tak hledají jinde. Tam, kde není biblické poselství pro muže, nejsou bibličtí muži. Jak nečekané.

Bible nám toho o „vztahu s Ježíšem“ neřekne dvakrát moc. Ježíš sám o svém vztahu k učedníkům hovoří de facto na třech místech – a na všech dává velmi jasné vysvětlení, co je osobní vztah s Ním. Poslušnost vůči Jeho vůli.
V Matouši 12:50 vysvětluje, co znamená být členem Ježíšovy rodiny: „Neboť každý, kdo činí vůli Mého Otce v nebesích, to je Můj bratr, Má sestra i matka.“
V Janovi 15:14 čteme, co znamená být Jeho přítelem: „Vy jste Moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“
V Janovi 14:23 čteme, co znamená společenství s Ním: „Kdo Mě miluje, bude zachovávat Mé slovo, a Můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“
Nečteme nic o emocích a pocitech a ranních ztíškách s velkým hrnkem hnědé vody. Čteme o uvědomělém a cíleném závazku poslušnosti vůči tomu, co Kristus, Král králů, přikazuje.

A Kristova vůle začíná mandátem stvoření daným muži a jeho rodině, kterým není nic jiného než naplnit zemi a podmanit ji.
Začíná povoláním muže jako manžela a otce k tomu, aby pracoval, bojoval, podmaňoval, zaopatřoval, chránil, vzdělával, pokládal základy a budoval na nich.
Začíná ustanovením rodiny jako instituce rozrůstání se, podmaňování, bojování a dobývání.

Není náhodou, že navzdory zdůrazňování křesťanské rodiny nejsou církve schopné dát Kristu a světu biblické rodiny.
Není náhodou, že církve mají vysoké počty rozvodů, nezodpovědné otce, odpadlé děti a mladé ženy, které nemohou najít křesťanské manžely.
Mluvit o rodině nestačí. To, co je třeba kázat, je Boží plán a záměr pro rodinu.
Z chlapců se stávají muži tam, kde smysl života přesahuje jejich malé dušičky a vztahy s nejbližšími. Je tragické se dívat, jak se někteří tento nedostatek obsahu snaží dohnat „krutopřísnými hustoaktivitami“, obscénností za kazatelnou a džegínami po mladší sestře. Drsnokecy nedělají muže – cíl, smysl a zodpovědnost ano.
A tam, kde muži mají cíl, směr a naději na lepší svět, svět národů podmaňovaných Kristu, svět zla zašlapávaného do země, svět, kde hadi mají roztříštěnou hlavu a každý skutek poslušnosti na téhle cestě za jistým vítězstvím se počítá, budou muži vědět, že potřebují tu jedinou a jedinečnou instituci, která jim v jejich poslání může pomoct.

Církev potřebuje přestat lhát o rodině a její důležitosti. A to proto, že rodina je ještě mnohem důležitější, než by se komukoliv z nás mohlo zdát. Je nejvyšší čas opět začít kázat mandát stvoření.

Budoucnost patří nám.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás