Pomalu, ale rychle se blíží Advent. Období, kdy si připomínáme, že Bůh nám poslal svého Mesiáše, svého Pomazaného… nebo kdy bychom si to alespoň připomínat měli.
A měli bychom se radovat. Slavnost narození Páně by měla být jedním velkým výbuchem radosti a oslavování, stejně jako neděle Zmrtvýchvstání Páně. A jak že to vypadá? Jeden biskup prohlásil, že jako šampaňské při ranní společné modlitbě. Něco na tom bude. Však… do světa vstoupil Boží život. Život, který přemohl hřích a zlo a ďábla a smrt. Život, který přišel, aby dal život v plnosti.
Sláva buď ☩ Otci i Synu i Duchu Svatému, jak tomu bylo na počátku, je nyní a bude navěky věků. Amen.

Jako Církev potřebujeme zapustit kořeny do toho, kým je Kristus. Když to uděláme, změní to všechno. Každý jeden den našich životů. A celý svět.

…a tím myslím, že si potřebujeme uvědomit, co v sobě nesou biblická očekávání Mesiáše. Jednou provždy potřebujeme přestat říkat „Ježíši Kriste“ jako by to byla nedávka (což křesťané určitě nedělají, určitě by nikdo z nás nebral Boží jméno nadarmo) – nebo jako by „Kristus“ bylo příjmení; jednou provždy, Panna Marie se nejmenovala „Kristová“.

Samozřejmě, bylo by nanejvýš náležité zaměřit se na téma Exodu v Novém zákoně, na téma Ježíše jako druhého Jozua, na motiv Krista jako Nového Adama a znovustvoření světa, na Boha, který přichází mezi svůj lid a vede ho z vyhnanství k obsazení (planety) Země zaslíbené… ale musíme začít (a vzhledem k neproměměnosti našich myslí dost možná i dlouho setrvat) u něčeho mnohem základnějšího a zásadnějšího.

Kristus znamená, jak nám říká sám apoštol Jan, „Mesiáš“ (J 1:41) – Boží Pomazaný Král. Jak moc by se změnilo, kdybychom četli Písmo s tímto uvědoměním? Kdybychom pokaždé, když zazní slovo „Kristus“, měli před očima Božího vyvoleného Panovníka? Kdyby naši mysl zaplavily desítky, stovky a tisíce starozákonních obrazů a proroctví, na kterých Nový zákon staví?
Starý zákon nemáme jen náhodou – je tím, co svědčí o Kristu, co nás připravuje na to, o čem čteme v Novém zákoně (J 5:39; L 24:25-27). Kdybychom otevřeli knihu a četli o dvou otrhaných pidižvících, kteří se s nějakým malým oslizlem valí do kopce, aby tam šupli nějaký ten celkem fešný klenotnický výrobek, asi by nás napadlo, že bychom si měli přečíst a pochopit, co se stalo předtím, než se Frodo, Sam a Glum k Sammath Naur dostali. Jestli nevíte, o čem mluvím, o to lépe chápete mou pointu.

Právě tak ale řada z nás přistupuje k Novému zákonu a k Ježíši Kristu. Nezatěžujeme se tím, abychom se alespoň pokusili číst Mesiášův příběh očima lidí, kteří desítky generací Mesiáše vyhlíželi. V důsledku jsme slepí vůči tomu, co novozákonní Písma říkají – nebo dost nevíme, co si s velkou částí Nového zákona počít.

Jen pro příklad…
1) Když si projdeme evangelia a Skutky (a použijeme mé velmi rychlé, zběžné a možná něco přehlédnuvší počítání) a budeme si dělat čárky při každém zmínění některých výrazů či konceptů, dojdeme k následujícímu přehledu:
Jára Cimrman: 0 (Ani jednou, přátelé!!!!)
Odpuštění hříchů: 23 (přičemž každý ze synoptiků toto spojení několikrát zopakuje v jediném případě spuštění chromého střechou)
Věčný život: 31
Jít do nebe: 0
Hřích, přestoupení: 51
Boží Království, Kristus, Mesiáš: 220+
Jinými slovy, o Kristově úloze Božího vyvoleného Světovládce a o Jeho Království a o ničení Jeho nepřátel se hovoří asi desetkrát častěji než o odpuštění hříchů.

2) Zdaleka nejcitovanější starozákonní pasáží v Novém zákoně je začátek mesiášského Žalmu 110:1: „Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou.“ Nový zákon tento verš cituje či na něj odkazuje třiadvacetkrát; je citován v 11 ze 27 novozákonních knih; cituje ho 7 z 9 novozákonních autorů (nemluvě o tom, že prakticky každé označení Ježíše jako „Pána“ může odkazovat na tento žalm; viz https://antiteze.cz/2018/05/22/dopis-z-finkenwalde-14-velke-poslani/). Druhá nejcitovanější starozákonní pasáž je „Miluj bližního svého jako sebe samého“ – která se v Novém zákoně objevuje sedmkrát, neboli třikrát méně. [Chvíle dramatického ticha.]

3) V celé knize Skutků, která pro nás zachycuje apoštolské kázání a měla by tedy být vzorem pro všechny, kteří o sobě vyznávají, že jsou součástí „jedné svaté, všeobecné apoštolské Církve“, čteme o Mesiáši a Jeho Království více než dvacetkrát… o věčném životě dvakrát (Sk 13:46, 48)… o jití do nebe ani jednou… a o Boží lásce ani jednou.
Nečekám, že tento fakt nějak zvlášť změní něčí přístup ke kázání a evangelizaci. Pravda je ostatně jen berličkou pro ty, kteří nedokáží ustát bludy…

4) Když pro nás Duch Svatý skrze evangelistu Lukáše nechává zaznamenat první kázání apoštola Petra pohanům a vylití Ducha na ně, Petr v tomto kázání definuje apoštolskou zvěst slovy jako „To je slovo, které [Bůh] poslal“ (ČSP), „To je ta zvěst“ (ČEP) „Jakž to oznámil“ (BK), „To je to poselství“ (B21) (Sk 10:36)… A jak že zní Petrova definice apoštolské zvěsti? „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je Mu milý ten, kdo se Ho bojí a činí spravedlnosti … pokoj [je] skrze Ježíše Krista – On je Pánem všech“ (Sk 10:34-36; sr. Ef 3:4-7).
Takový přešlap! Petře, no tak! Jsi přece přední z apoštolů! A tomuhle říkáš kázání evangelia?
…zjevně ano. Tak jako evangelista Lukáš. A Duch Svatý.

Jak moc v tomto světle poznáváme své vlastní náboženství? Je tohle náš důraz? Definovali bychom apoštolské poselství jako apoštol Petr?
Jen si to přiznejme.
Nebo… Kdyby dneska někdo přišel a řekl, že odpovědí na otázku, jak získat věčný život, je dodržovat přikázání, řada z nás by mu skočila po krku s křikem, jaký je zákoník a heretik a vůbec není zaměřený na evangelium. …a krk, do kterého bychom se zakousli, by byl krkem samotného Pána Ježíše (Mt 19:17).
Co fakt, že v knize Skutků je pro nás podrobněji zaznamenáno 8 kázání apoštolské Církve nekřesťanům (Sk 2:14-40; 3:12-26; 4:5-12; 7; 10:28-40; 13:16-41; 17:22-35; Sk 26:2-23)… a věčný život a vztah s Bohem se v nich neobjevují ani jednou?
Když hovoříme o Kristu, Jeho životě a díle… odpovídá naše uvažování důrazům Ducha Svatého, který vdechl své Slovo skrze biblické autory (2. Tim 3:16-17)? Nebo čteme evangelia jako pašijové hry s přehnaně dlouhým úvodem?

…ten úvod je totiž mnohem delší. Táhne se od Genesis. Čímž se tak trochu dostávám zpět k prvnímu odstavci. Aby naše oslavování příchodu Mesiáše bylo biblickou oslavou, musíme cíleně studovat, kdo vlastně přišel. Ale opět, chce to být velmi opatrní, není potřeba si komplikovat život realitou.

My se však rozhodli, že to uděláme. Proto jsme si udělali stručný výběr šestapadesáti starozákonních zaslíbení a předobrazů Mesiáše a postupně ho o adventních nedělích čteme a vzdáváme díky Bohu.
Protože momentálně nemám dvakrát chuť proměnit tenhle článek v knihu, a vy tu chuť nemáte „až sedmdesátkrát sedmkrát“ (Mt 18:22), zmíním jen jejich GPS souřadnice a dohledat si je můžete směle sami.

Gen 3:15; 26:2-5; 49:8-12; Ex 12:3-7, 13, 21-22; Num 24:17-19; Dt 18:13-15, 18-19; 1. S 2:8-10, 35; 1. Le 17:8-14; Ž 2; 22:2, 7-32; 69:5, 9-10, 21-22, 27, 33-37; 72; 80:15-20; 89:3-5, 9-10, 15-19, 21-30, 37-38; 110; 118:14-26; Př 8:1-7, 15-18, 20-21, 23-26; Iz 2:2-4; 7:14; 8:13-14; 8:23-9:1, 5-6; 11:1-10; 12; 25:1-9; 28:16-18; 35:1-10; 40:3-5, 9-11; 42:1-13; 43:10-12; 45:21-25; 48:16-19; 49:1-3, 5-13, 22-26; 52:13-53:12; 55; 59:14-60:6, 18-22; 61; 23:1-6; 33:14-16; Ez 34:22-31; 37:21-28; Da 2:27-47; 7:13-14, 18; 9:24-27; Oz 11:1; Jon 2; Mi 5:1-4; Sof 3:14-17, 19-20; Ag 2:4-9, 23; Za 3:1-4, 8-10; 6:11-13; 9:8-16; 10:3-5; 11:12-13; 12:10; 13:1-2, 7, 9; Mal 3:1-5, 16-24.

Samozřejmě, daly by se zmínit desítky dalších, ale… tyhle asi patří tak nějak mezi nejznámější… a když už se sešly v jednom PDF, rozhodl jsem se pro jeden takový krátký, krátký, pane řediteli, stručné vyhledávání.

K čemu se dostáváme?
Věčný život: 0
Odpustit, odpuštění: 1
Láska: 1
Ospravedlnit: 2
Hřích: 3
Přestoupení, provinění: 6
Víno: 8
Milost, milosrdenství, slitování: 11
Pokoj [ve smyslu míru]: 12
Právo: 13
Soudit, soud: 15
Panovat, Panovník: 23
Král, království: 26
Celé národy: 37
Spravedlnost, spravedlivý: 41

Jinými slovy, když Písmo prorokuje příchod Mesiáše, víno zmiňuje víckrát než věčný život, odpuštění, lásku, ospravedlnění a hřích dohromady.
Mír národů je tématem šestkrát častěji než ospravedlnění.
O právu a spravedlnosti se hovoří šestkrát častěji než o hříchu a proviněních.
Mesiášova vláda nad národy je tématem třikrát častěji než láska, milost, milosrdenství a slitování.

Vidíme tedy, že důraz proroků je velmi podobný důrazu evangelistů.
Vidíme, že význam slova Mesiáš je někde dost jinde, než kde ho v dnešním křesťanství vidíme.
Že Velké poslání Církve je třeba chápat v dost jiném světle (https://antiteze.cz/2018/05/22/dopis-z-finkenwalde-14-velke-poslani/).
Že evangelium Království, o kterém apoštolové hovoří, má velmi konkrétní obsah (https://antiteze.cz/2018/01/30/dopisy-z-finkenwalde-06-ale-jezis-nikdy/) – obsah Kristovy nadvlády nad celým světem, obsah vymýcení zla a poddání všech a všeho do bezpodmínečné poslušnosti vůči Králi králů, obsah práva a spravedlnosti podle Božího zákona svobody, obsah uzdravení a obnovy světa a blahobytu a oslavování.

„…ale co Pavel? Pavel přece mluví hodně o spasení a odpuštění hříchů.“
Opravdu? A bude o něm mluvit hodně, i když si uvědomíme…
…že Pavel nekáže jiné poselství než evangelisté a jeho velmi blízký spolupracovník Lukáš?
…že spása je pro Pavla vždycky v Kristu, v Mesiáši – jehož osobu a dílo jsme si nastínili výše – a že když Pavel mluví o Kristu, nevyhnutelně tím vyvolává (nebo chce vyvolávat) obrazy výše zmíněných skutečností?
…že Pavel svůj „dopis o evangeliu“, list Římanům, uvádí ustanovením Ježíšova Mesiášství (Ř 1:1-4) a rámuje ho důrazem na poslušnost národů vůči Mesiáši (Ř 1:15; 16:26)?
…že vrcholem Pavlova argumentu v Galatským 3, který však začíná už v Galatským 1, není „a tak máte život věčný,“ ale „jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení“ (Ga 3:29), neboli „jste Boží lid,“ bez ohledu na to, že jste z pohanů (Ga 3:28; sr. Ef 2:11-3:6; Sk 10:34-36)?
Není to přinejmenším malý, nenápadný náznak, že bychom možná měli začít Pavla číst podle toho, co opravdu říká, ne podle toho, co si na základě svých předpochopení myslíme, že by říkat měl?

Dokud opět nezačneme číst Písmo s důrazy, obsahem a příběhem, které má, ne které nám do něj včítá naše touha „jít do nebe“ ruku v ruce s vyprázdněnými tradicemi, budeme žít v jiném, svém, nereálném světě.
Budeme žít v jiném světě, než je tento Boží svět, do kterého Bůh poslal svého Mesiáše – Mesiáše, jehož osobě a dílu určil obsah On sám.
Budeme určitě a jistě skvělou postavou (protože všichni jsme přece zbožní, chytří, skvělí a nádherní) – ale to nemění nic na tom, že budeme postavou v jiném příběhu.
Budeme princ Bajaja, který se toulá po hradu Šípkové Růženky a marně hledá draka. Dřív nebo později začneme sekat po všem, co najdeme, protože „Ten drak tu prostě musí někde být.“ Otázka je, jestli dříve padneme vyčerpáním („Tenhle týden jsem byl na osmi mládežích a třech večerech chval…“)… nebo se proklestíme k Růže a dopadne to ještě hůř („Církev není charitativní organizace, nemá měnit kulturu – a tvrdit něco jiného je zákonictví, máme jen kázat evangelium…“). A pak je tu ještě samozřejmě třetí možnost – v rámci své vrozené šikovnosti si usekneme nohu a vykrvácíme („Jako… podle zkušenosti z předchozích osmi let, první neděli po English Campu nám občas někdo přijde do shromka…“).

Jak řekl klasik…
Jako Církev potřebujeme zapustit kořeny do toho, kým je Kristus. Když to uděláme, změní to všechno. Každý jeden den našich životů. A celý svět.

„Neboť chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný Rádce, Mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho Královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní…“

Budoucnost patří nám.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás