„Jestliže je člověk zotročený vinou, je bezmocný. Dítě, které se cítí vinné, protože neudělalo domácí úkol, není schopné interagovat se svými spolužáky a učitelem s jistotou a sebedůvěrou. Obchodník, který se cítí vinný, že se dopustil nějaké chyby, není schopný se plně zaměřit a soustředit na úkoly, které ho čekají. Když jsme zahanbení – ‚vinní‘ – protože jsme zapomněli na něčí narozeniny nebo výročí, jsme hůře schopní s ním něco řešit. Znal jsem několik vysokoškolských studentů, jejichž pocity viny kvůli jednomu nebo dvěma případům nedochvilnosti byly tak velké, že začali vynechávat přednášky, aby se nemuseli s profesorem setkávat; nakonec předmět vzdali úplně. Vina je extrémně mocnou silou; když ji cítíme, jsme roztržití, zmatení a neschopní. Nedokážeme si uvědomit své skutečné zodpovědnosti a povinnosti… Stáváme se otroky. Naše vnější, sociální otroctví vychází z otroctví srdce a mysli.“
-David Chilton-
(Produktivní křesťané ve věku manipulace vinou)

Asi každý z nás dokáže zpod příčesku vysypat celou řadu příkladů z vlastního života.
Ta kamarádka, se kterou jste si už dva měsíce nezavolaly, a proto je to strašně divné, a proto už se dost možná nikdy neozvete a neuvidíte.
Ten pocit nedostatečnosti, kvůli kterému skoro denně zůstáváte v práci přesčas a stejně doma nejste schopní nemyslet na práci.
Těch osm let na gymplu, které prolezete s průměrnými známkami a heslem „hlavně nevyčnívat“, protože se cítíte vinní kvůli tomu, jak vám ostatní na prvním stupni záviděli dobré výsledky a smáli se vám.

Vina. Slovo, koncept a realita, se kterými se dnes nedokážeme vypořádat.
Tím neříkám, že se nesnažíme. Naopak. Dost možná se snažíme víc než kdy dřív.
Vymýšlíme si náboženství a filozofie a rozptýlení, jen abychom se nemuseli zabývat vlastní vinou.

„Alespoň nejsem Hitler…“
„To, že jsem ateista neznamená, že nemůžu žít jako dobrý člověk. Abyste věděli, žiju podle Desatera [ale rozhodně se mě neptejte, co v něm je].“
„Za všechno zlo na světě můžou muži. Jestli chcete říct, že je moje vina, že jsem zabila své dítě, jste jako Adam, který chtěl hodit vinu na ženu…“
„Pojďme dát najevo svou sodomistickou hrdost! [Vida, nemůžu být tak špatný, podívej se, kolik lidí to dělá.]“
„Jsem rád, že mi stát pod záminkou svých mesiášských ambicí, že ‚je to pro děti,‘ chce zvednout daně. [Ostatně, neplatím desátky, nestarám se o potřebné a jsem docela hajzl, a tak mě fakt žere svědomí.]“
„Musím řvát, jak jsou všichni špatní, Kalousek, Merkelová, sluníčkáři, Rusáci, EU… [protože když budu řvát dost nahlas, nebudu muset řešit, jak špatný jsem já.]“
„No a co, že se tu masakrují děti po statisících. Jsi vegan, he?! Tak co mi tu povídáš…“
„Zlo je přelud. Jediné zlo je říkat, že je zlo.“
„No, tak jsem zabila své dítě. Nesuďte mě. Taky nejste dokonalý. Určitě už jste někdy byl hnusný na manželku.“
„Žádnou toleranci k netoleranci!“
…to jsou ty extrémnější případy, kdy už nekoukají ani nohy. Ale část z nás se pořád ještě není ochotna zavrtat do té dýmající kupky chlévské mrvy až tak hluboko.

Abychom však mohli proniknout k podstatě mrvovrtectví, potřebujeme si připomenout tři zásadní teologické pravdy:
1) Kultura je náboženství projevující se navenek – je inkarnací nejvyšších autorit, hodnot, přesvědčení a každodenních liturgií lidí, kteří ji tvoří (Ž 115; 135:15-18).
2) Církev je (nebo spíše… měla by být) solí, světlem, vzorem a učitelem kultur (Mt 5:13-16; Mt 28:18-20), proto právě v ní a skrze ni začíná Boží soud a Boží jednání se světem (1. Pt 4:17).
3) Jestli tedy vidíme ve světě narůstající rozklad, temnotu, neuspořádanost a starou dobrou blbost, měli bychom se podívat do Církve, protože kultura je zrcadlem Církve.

Pokud jde o vypořádávání se s vinou, v Církvi vidíme tři hlavní problémy, které jsou dva, který je jeden. Chápu, že tohle shrnutí možná pro mnohé nebylo z těch nejnápomocnějších, a proto trochu podrobněji:

1) Přehlížíme a zlehčujeme vinu a hřích – a proto nepředkládáme žádná skutečná řešení.
Mnozí dnešní křesťané prakticky ignorují vzpouru lidstva proti jeho Stvořiteli. Zavírají oči vůči modlářství, nespravedlnosti, bezpráví a tyranii okolo sebe. Ježíš nepřišel, aby nás usmířil s Bohem, který je stravující oheň (Žd 12:29), který když soudí ničemy, zadupává je do země jako slámu do hnoje (Iz 25:10-11), roztlouká neposlušné národy napadrť železnou holí (Ž 2:8-9) a svým nevěrným kněžím předtím, než je zabije, rozmazává po obličeji obsah střev jejich obětí (Mal 2:2-3). To rozhodně ne. Ježíš přišel, abychom mohli žít svůj život naplno a „mít s Ním vztah“. A, samozřejmě, abychom měli pizza párty.
Mlčet o vině a hříchu nepomáhá. Hrát si s nimi na „nekoukej na ně, třeba odejdou“ není řešením – neodejdou. Náplast na zlomeninu nepomůže – i kdyby byla strašně relevantní, měla nagelované vlasy a poslouchala Hillsong. Vina a hřích budou pod nánosem aktivitek a pocitů a jalové zábavy jen dál mokvat.

2) Vymýšlíme si jiné standardy hříchu a viny, než jaké předkládá Písmo.
Samozřejmě, každá cesta má dva pangejty. Zatímco auto s velkým nápisem „Buď sám sebou pro Ježíše“ se spokojeně opírá do topolu na levé straně, napravo parkuje do stromu auto jiné. Nebo… spíš je to autobus.
Vejde se nám do něj totiž výrazně víc lidí. V čele hrdě kráčí objímatelé stromů, kteří v rámci dnešní ekolobby vidí zbožnost ve třídění plastů a v tom, aby hlavně neměli děti (protože svět je přelidněný).
Hned za nimi se spokojeně mrská skupinka za to, že „málo čte Bibli“ (a ani ji nenapadne, že Boží lid má luxus možnosti mít svou vlastních Bibli asi tak 2 % své historie, a že zbožnost tedy musí ležet někde kapku jinde), a to tak intenzivně, že málem ani nestihnou na ty, kdo jim ukazují na fakt, že zbožnost je definovaná péčí o sirotky a vdovy (Jk 1:27), pořvávat, že jsou heretici a extrémisté.
V těsném závěsu za nimi se náležitě červovitě píďalí skupinka, která nepřestává opakovat, že „Není spravedlivého, není ani jednoho; jsme jen služebníci neužiteční; není spravedlivého, není ani jednoho…“ (L 17:10; Ř 3:11), a kterým by se Lukášovo tvrzení o lidech, kteří jsou „spravedliví před Bohem a žijí bezúhonně podle všech Pánových příkazů a ustanovení“ (L 1:6), zdálo jako naprosté šílenství – kdyby si tuhle kategorii nenechávali pro Janova a žalmistova tvrzení jako „Žádný, kdo v Něm zůstává, nehřeší“ (1. J 3:6) a „Zjednej mi právo, Hospodine, podle mé spravedlnosti a podle mé bezúhonnosti“ (Ž 7:9).
Celý masový štrůdl s úsměvem uzavírá zástup s cedulemi „Miluj Boha a bližního“ a „Rozhodně si to nenecháme definovat zákonem a proroky, kteří podle Pána Ježíše vyjadřují, co znamená láska (Mt 22:36-40)“.
Jinými slovy – opustili jsme Boží zákon, Boží standard dobra, spravedlnosti, lásky, svatosti a svobody (Ř 13:8-10; 7:12; Jk 1:25), zapomněli jsme, že hřích v jakékoliv oblasti života je porušením Božího zákona (1. J 3:4 ČEP, BK, Pavlík, Petrů, Žilka) – a tak nejen nemáme objektivní standard, o který usilovat, či objektivní standard, proti kterému se proviňujeme, ale ani k němu nedokážeme přistupovat Biblicky – protože, přiznejme si, žalmistova a Janova a Lukášova slova se nám skutečně zdají dost z jiného světa.

3) Klademe na otázku hříchu nebiblický důraz.
Jestli je naší představou, že ústřední realitou Kristova příchodu, díla, ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení je „získat odpuštění hříchů“ a „jít do nebe“, je to důkazem, že jsme o Kristu zjevně vůbec nečetli. Nebo ne tak, jak jsme měli. Jen stručně a matematicky: evangelia a Skutky hovoří o odpuštění hříchů 23x, o věčném životě 31x, o jití do nebe ani jednou, o Božím Království a Mesiášském vladaři více než 220x; věčný život se v apoštolských kázáních v knize Skutků neobjevuje ani jednou; zaslíbení Mesiáše zmiňují víno častěji než věčný život, odpuštění, lásku, ospravedlnění a hřích dohromady (více: https://antiteze.cz/2018/10/12/mesias/).
Tam, kde Písmo hovoří o právu, spravedlnosti, svobodě, obnově, uzdravení, míru a oslavování, chceme my mluvit o vině. Tam, kde Písmo předkládá vyvýšeného Světovládce Ježíše, který spravedlivě soudí a těší Ho projevovat milosrdenství, se my chceme rýpat v cibuli svého srdce a zkoumat, jestli pod patnáctou vrstvou nenajdeme nějaký špatný motiv – místo toho, abychom nesli Kristovu uzdravující moc do světa, který ji tak moc potřebuje.

Jinými slovy:
1) Jsme slepí ke skutečným problémům světa.
…jinak bychom jen stěží tváří v tvář genocidě nenarozených, novodobému otroctví a všudypřítomnému porušování Božího zákona a následné Boží kletbě mohli promrhávat čas bezpředmětným zíráním do vlastních pupíků nebo uzábováváním se k (věčné) smrti.

2) Jsme slepí k Božímu řešení těchto problémů v Kristu.
Nevěříme, že dobrá zpráva v Kristu je skutečně dobrá, že náš hřích není ústřední pointa, že Kristus přišel svět zachránit (J 3:17), že Boha těší naše hříchy odpouštět a smilovávat se (Ex 34:6-7; Mi 7:18-19), že nás uschopňuje k životu v poslušnosti (Ř 8:4), že je možné a nutné žít spravedlivě a bezúhonně (L 1:6; 1. J 3:6) – a tak je zpráva, kterou světu neseme (nebo spíš o které světu mlčíme), dobrá asi jako pochoutkáč třetí den na sluníčku.
Nevěříme, že když se postavíme proti ďáblu, musí od nás utéct (Jk 4:7) – a tak se proti němu nestavíme a on neutíká.
Nevěříme, že z moci vyvýšeného Krista máme zučedničit a zučedničíme národy (Mt 28:18-20) – a tak je neučedničíme, nejsme solí a světlem a ďáblovi otroci po nás spokojeně šlapou (Mt 5:12-14).
Nevěříme, že Boží zákon je standardem dobra, spravedlnosti, lásky, svatosti a svobody (Ř 13:8-10; 7:12; Jk 1:25) – a tak okolo nás bují zlo, nespravedlnost, nenávist, nesvatost a tyranie.

Jinými slovy:
Neotročíme Bohu, a tak otročíme vině – a skrze vinu člověku v ďáblově ruce.
Otázkou nikdy není, jestli budeme mít standardy, ale jaké standardy budeme mít. A možnosti jsou jen dvě – buď standardy Boží… nebo standardy někoho jiného – standardy Satanovy. Neutralita je mýtus.
Buď naším standardem viny budou objektivní, poznatelné a v Kristu naplnitelné standardy Božího zákona lásky, dobra a svobody – nebo subjektivní, nepoznatelné a nenaplnitelné pocity a předpoklady a touhy a manipulativnost lidí okolo nás… a samozřejmě z nich dříve nebo později vzniknuvších tyranií.
Buď najdeme svobodu ve službě vůli Toho, kdo nám touhu po svobodě dal – nebo ji budeme marně hledat jinde.
Buď nás osvobodí Bůh skrze svého Mesiáše – nebo se budeme propadat hlouběji a hlouběji do zkázy a otroctví.

Právě to říká apoštol Pavel v Římanům 6.
Nemůžeme otročit hříchu a vině a kletbě, která je jejich důsledkem. (Ř 6:1-2)
Proč? Protože jsme byli pokřtěni, stali jsme se součástí Božího smluvního lidu, v Mesiáši máme podíl na Jeho smrti za hřích a vzkříšení ve slávě (Ř 6:3-6).
Smyli jsme svou vinu ve křtu, žijeme život vzkříšení, jsme Duchem vzkříšeni a uschopňováni k novému životu poslušnosti, abychom žili Bohu a nesli Jeho vysvobozující moc do světa (Ř 6:7-11).
Na co to všechno? Abychom už nežili život hříchu – zla, nespravedlnosti, nenávisti, nesvatosti a tyranie – ale abychom cíleně a každodenně usilovali být nástroji a otroky spravedlnosti (Ř 6:12-17).
„Byli jsme osvobozeni od hříchu a stali jsme se otroky spravedlnosti.“ „Nyní, když jsme byli osvobozeni od hříchu a stali jsme se otroky Božími, máme svůj užitek ku posvěcení a naším cílem je věčný život.“ (Ř 6:17-22)
Věříme tomu? Žijeme to?

„Vina vede k pasivitě a programuje člověka k prohře. Důležitost této skutečnosti v kontextu totalitářství ani není možné dostatečně zdůraznit. Jestliže lze celou společnost donutit, aby se cítila vinnou, nebude schopna odolat…: je připravena k tomu, aby byla dobita. … Právě vzbuzování viny je už dlouho známé jako zdaleka nejúčinnější metoda, jak z lidí učinit pasivní a poddajné loutky, neschopné odporu.“
-David Chilton-
(Produktivní křesťané ve věku manipulace vinou)

Evropská kultura byla vybudována na pevném základě Ježíše Krista jakožto svrchovaného Krále nade všemi a nade vším, jakožto svrchovaného Krále, který snímá viny svého lidu a obmývá ho ve křtu ve jméno Trojjediného Boha a osvobozuje ho otročit spravedlnosti.
Evropa ale zapomněla. A ač si to často nepřizná, nedokáže se neničit vinou a léky na ní, které jsou horší než nemoc samotná. Přichází s dalšími a dalšími zákony a příkazy a omezeními – a jen se tak více a více svazuje, protože odpovědí na hřích není další svévolné pravidlo. A hříšná pýcha, která se bouří proti Božím standardům, také od viny nepomůže.
Evropa je připravena k tomu, aby byla dobita.
Evropa potřebuje slyšet, že svoboda začíná v mysli a v srdci – a že bez ní není možné budování; bez ní není možná spravedlnost; bez ní není možné nenechat se semlít zlem, tyranií a rapidně se šířícím barbarstvím.
Křesťané, je nejvyšší čas jí to říct – a jít jí příkladem.

Jestli naše životy a rodiny a stát a celá Evropa nemají skončit v chaosu, válce a totalitářském útlaku, první, čeho se potřebují zbavit, je vina a falešné léky na ni. Potřebujeme jasně určit diagnózu – a podat lék.
Jestli chceme skutečnou svobodu, jestli chceme skutečnou naději, jestli chceme moct odhodit za hlavu výmluvy a hledání obětních beránků, jestli chceme mít možnost se znovu skutečně nadechnout… musíme se stát otroky.
Otroky Toho jediného, který dokáže osvobodit od viny.
Toho, který zemřel na kříži, třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil na nebesa a v poslední den, až Mu bude poddán celý svět, přijde, aby soudil živé a mrtvé.

„Neboť chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný Rádce, Mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho Královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní…“

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás