„Ježíš se v moci Ducha vrátil do Galileje a pověst o Něm se rozšířila do celého okolí. A vyučoval v jejich synagogách, oslavován ode všech. I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl. Byl Mu podán svitek proroka Izajáše; rozvinul svitek a našel místo, kde bylo napsáno: ‚Pánův Duch je na Mně, protože Mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal Mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, vyhlásit vítaný Pánův rok.‘ A svinul svitek, odevzdal ho sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze se upíraly na Něho. Začal jim tedy říkat: ‚Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších…‘ “ (L 4:14-21).

Pasáž, která si teď, chvilku před Vánocemi, rozhodně zaslouží pozornost, a to z celé řady důvodů. Mohli bychom rozebrat starozákonní proroctví, na které zde Ježíš odkazuje: „Duch Panovníka Hospodina je na Mně, protože Mne Hospodin pomazal. Poslal Mne přinášet radostnou novinu pokorným, ovázat rány zlomeným v srdci, vyhlásit zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře; vyhlásit rok Hospodinovy přízně a den pomsty našeho Boha; potěšit všechny truchlící; zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti. Budou nazváni: Duby spravedlnosti, setba Hospodinova, aby byl oslaven“ (Iz 61:1-3).
Mohli bychom se podívat, jak stejné motivy odráží Magnificat: „…Mocný učinil veliké věci. Svaté je Jeho jméno a Jeho milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kdo se Ho bojí. Svou paží učinil mocný skutek, rozptýlil ty, kteří jsou pyšní v smýšlení svého srdce, svrhl vládce z trůnů a povýšil pokorné, hladovějící nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se Izraele, svého služebníka, pamatoval na své milosrdenství…“ (L 1:49-53) nebo Benedictus: „…vzbudil nám roh záchrany v domě Davida, svého služebníka, jak mluvil skrze ústa svých svatých proroků od pradávna, zachránil nás od našich nepřátel a z rukou všech, kteří nás nenávidí, aby prokázal milosrdenství našim otcům a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou našich nepřátel Mu beze strachu sloužili ve svatosti a spravedlnosti před Ním po všechny své dny…“ (L 1:69-75).
A mohli bychom se ptát, nakolik naše uvažování o příchodu Mesiáše na tento svět odráží tyto skutečnosti, a nakolik jsou naše Vánoce zcela odstarozákoněné, odizraelštěné a depolitizované.

Protentokrát se chci ale zaměřit na něco jiného. Na něco, o čem řada křesťanů nemá ani potuchy. Mluvím konkrétně o Lukáši 4:17, „Byl Mu podán svitek proroka Izajáše; rozvinul svitek a našel místo, kde bylo napsáno…“
Tento překlad je velmi matoucí. Nebo může být. Řečtina totiž uvádí sloveso „rozvinout“ v přechodníkovém tvaru a neobsahuje po něm spojku „a“. Jinými slovy (jestli mě čeština neklame), „Byl Mu podán svitek proroka Izajáše; rozvinuv svitek, [v tu chvíli] našel místo, kde bylo napsáno…“ Zdaleka nejlépe tedy bude řečtině odpovídat, když spojíme překlad Pavlíka a Petrů: „…a rozvinuv ten svitek, připadl na místo, kde bylo napsáno…“
Nedíváme se tedy na Ježíše, který by jezdil očima po papíře a hledal, co přečíst, aby to lokálním synagogistům řádně vytmavil a označil se za Mesiáše.
Díváme se na dílo Boží prozřetelnosti. Je tu Ježíš, kterému je podán svitek – Ježíš rozvinuje svitek na příslušném místě – a čte „Pánův Duch je na Mně, protože Mne pomazal…“ Pán Ježíš prostě čte příslušnou pasáž Písma přidělenou na daný den.

Jinými slovy, Židé používali jakousi prababičku lekcionáře. Nejen, že ve svém kalendáři měli Bohem dané svátky – Velikonoce, Letnice, Stánky – měli i biblické pasáže, které se ve spojení s těmito svátky četly, které na ně připravovaly, oslavovaly je a zkrátka tvarovaly židovskou mysl a židovský rok. Bůh tvaroval svůj, náš, lid tím, že během roku zaměřoval jeho mysl a uctívání na různé biblické pravdy a historické události, a tak budoval charakter svého lidu ke svatosti, spravedlnosti, vděčnosti a radosti. (A to neříkám sám za sebe nebo čistě na základě Lukáše 4:17 – tuto realitu potvrzují i židovské, prudce nekřesťanské zdroje.)

A proto bude nanejvýš případné více si promluvit o svátcích. Jakmile mezi křesťany přijde řeč na svátky, netrvá dlouho a z nějakého temného kouta vyskočí skřet Grinch a pokusí se ukrást zdaleka nejen Vánoce.
Jeho prvním pokusem bude, samozřejmě, vzít Jeremiáše 10:3-4 („…zvyklosti národů jsou nicotnost … vezmou kus pokáceného stromu z lesa… stříbrem a zlatem ozdobí je…“), zkusit ho vytrhnout z jeho biblického kontextu výroby model a zpodobnění falešných božstev (Jer 10:5), a rozsekat jím na kusy nejbližší vánoční stromeček. Když Kdovíci pana Grinche zdvořile upozorní, že tohle snad ani nemůže myslet vážně, prohrábne si svou zelenou kštici a zkusí to jinak:

„Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“ (Ko 2:16-17).
„Nyní však, když jste poznali Boha, nebo spíše když jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit? Zachováváte dny, měsíce, období a roky! Bojím se o vás, abych se pro vás nakonec nelopotil nadarmo“ (Ga 4:9-11).

Takhle vytržené z kontextu to možná vypadá hezky. Jak ale tato slova zní ve světle toho, že lidmi vymyšlené svátky, které Bůh nepřikazuje a neustanovuje, dodržoval i sám Pán Ježíš Kristus (J 10:22-23), který, jen tak mimochodem, ustanovil svou Novou smlouvu o Velikonocích (které dodržoval, ač byly, mimo jiné, předobrazem Jeho díla)?
Co na to kniha Ester, v níž se Bůh neobjeví jedinkrát, ale zato tu máme ustanovení svátků připomínajících to, že se Židé ubránili před svými nepřáteli a pobili je (Est 9:15-32)?
A především, co s tím, co s tím, že apoštol Pavel, autor výše zmíněných slov, sám svátky dodržoval (Sk 18:21 BK, Pavlík; 20:6, 16) a přikazoval jejich (Kristem proměněné) dodržování (1. Kor 5:8)?
Co s tím, že apoštolové se drží nejen kalendáře (Sk 2:1; 27:9; 1. Kor 16:7-8), ale i tradicí daných hodin modlitby (Sk 3:1), aby nám poté přikázali, že je máme napodobovat (1. Kor 11:1)?

Výše zmíněné Grinchovy pasáže by si žádaly vícestránkový rozbor témat a důrazů a toku argumentu listu Galatským a Koloským, což momentálně není něco úplně nutného, a tak pro teď postačí zopakovat si závěr z listu Římanům (14:5-8) – OBECNĚ máme svobodu svátky slavit i neslavit, a to včetně svátků ustanovených lidskou, Bohem nepřikázanou tradicí, přičemž příklad Páně a Jeho apoštolů a tisíců let historie Božího lidu je na straně slavení svátků, ne nadurděného, samospravedlivého, paranoidního grinchování (což je, jen pro kontrolu, ještě jiná kategorie než prosté neslavení).

Navíc je tu další důležitá realita – otázkou není, jestli budeme formováni, ale co nás bude formovat. Otázkou není, jestli budeme někoho napodobovat, ale koho budeme napodobovat. A odpovědí je, že budeme formováni tím, k čemu se upínáme, na co myslíme, co milujeme – budeme napodobovat ty, které si den za dnem stavíme před oči, ty, které oslavujeme a za které jsme vděční.
Jako křesťané máme vše ve svých životech dělat Bohu k slávě, i kdyby to byly tak „malé a všední věci“ jako jídlo a pití (1. Kor 10:31). Co teprve náš vztah k času? Řídí ho biblické učení?
Co určuje, jak se vztahujeme vůči každoročnímu koloběhu? Je to modernistický sekularismus, který nenávidí našeho Boha i nás, nebo je to historie a kultura bezpočtu generací Božích svatých, kteří šli před námi?
Co určuje naše významné dny? Kolik křesťanů má v hlavě 1. květen jako (bezbožnými a protikřesťanskými) socialisty ustanovený svátek práce, a kolik jako den Svatého Filipa a Svatého Jakuba Menšího, apoštolů Páně? Kolik z nás si 8. března připomíná (bezbožnými a protikřesťanskými) socialisty ustanovené výročí stávky newyorských švadlen v roce 1908 a říká tomu „Den žen“, a kolik tento den vzdává dík za Svatého Jana z Boha, otce Milosrdných bratří, vzor péče o chudé a nemocné?
Co určuje naše časy radosti a zármutku? Jsou to připomínky Božího slavného díla v dějinách a životech našeho lidu, nebo výsledky toho, jak si banda zvráceně přeplacených Ferdů na trávníku kopala mičudou?
Prožíváme každý rok znovu a znovu život Páně s úpěnlivým očekáváním Jeho příchodu, s Jeho velikonočním utrpením, s Jeho vzkříšeným triumfem, s Jeho královským vystoupením na nebesa, s Jeho slavným zmocněním Církve skrze Ducha Svatého, s oslavováním Jeho svrchovaného kralování nad světem… nebo se kydlíme týden od týdne mezi dovolenými a prázdninami a liturgickými oslavami nových dílů našich oblíbených seriálů, které „přece nejsou zas až tak špatné“?

Jaké ovoce by asi přinesly životy cíleně a vědomě tvarované událostmi života Páně a Jeho svatých?
Jen namátkou…

26. ledna: „Bůh a Otec Pána Ježíše Krista a sám věčný velekněz Bůh Ježíš Kristus nechť vás posiluje ve víře, pravdě, mírnosti, laskavosti, trpělivosti snášenlivosti a čistotě; ať vám dá účastenství mezi svými svatými, s vámi pak i nám a všem na světě, kteří uvěří v našeho Pána Ježíše Krista a jeho Otce, jenž Jej vzkřísil, z mrtvých.“ Autor? Svatý Polykarp ze Smyrny. Smyrenský biskup a mučedník, který žil řádově v letech L. P. 69 – 156. To jen tak k tomu, že Kristovo božství je Konstantinův výmysl a tak…

2. května: „Smrt se stala podobnou tyranu, který byl zcela pokořen a poražen právoplatným monarchou; má svázané ruce a nohy, a tak se mu kolemjdoucí posmívají, bijí ho a všelijak jinak ho zneužívají; už se nebojí jeho krutosti a hněvu, protože král ho jednou provždy porazil. [Smrt] má svázané ruce i nohy, všichni, kdo jsou v Kristu, ji pošlapávají, když ji míjejí, a jako Jeho svědci se jí vysmívají, pohrdají jí a říkají ‚Ach, Smrti, kde je tvé vítězství? Ach, hrobe, kde je tvůj osten?‘ … Spasitel mocně koná mezi lidmi, každý den neviditelně přesvědčuje zástupy lidí po celém světě, v řecky hovořícím světě i mimo něj, ať přijmou Jeho víru a jsou poslušní Jeho učení. Může někdo tváří v tvář tomu všemu stále pochybovat, že Kristus vstal z mrtvých a žije, nebo, lépe, že On sám v sobě je Život?“ Právě tak se radoval z Kristova vítězství a smál smrti do tváře Svatý Atanáš Alexandrijský.

5. června: Svatý Bonifác, muž, jehož pokladem, který ho později stál život, bylo vzdělání a svatá Písma, ale nijak mu to nebránilo v tom, aby v rámci svých úvodních „evangelizačních snah“ pokácel posvátný Thorův dub a postavil z něj kapli – a tak obrátil hesenský Fritzlar ke Kristu. Jestli se dá něčemu říct „relevantnost evangelia pro danou kulturu“, pak právě tomuhle.

5. července: „Lidé naši od pohanství odstoupili a křesťanský zákon zachovávají, nemáme však učitele takového, který by nám našim jazykem pravou víru křesťanskou vyložil, aby i jiné země, toto vidouce následovaly nás. I pošli nám, pane, biskupa i učitele takového. Neboť od vás na všechny strany vždy dobrý zákon vychází.“ Těmito slovy byli povoláni Apoštolové Slovanů Svatí Cyril a Metoděj – aby naučili naše předky, jak žít podle Božích standardů, a tak skrze poslušnost Božího zákona být světlem dalším národům. Škoda, že radši nedělali misionářská setkání nad kávou za stovku a víkendovky pro muže. Kdyby to bývali byli dělali, možná by nám po nich v Česku zůstalo nějaké dlouhodobé ovoce jejich práce…

28. srpna: „Jestliže je upřeno právo, co jsou pak království jiného než velké bandy loupežníků? Protože co jsou bandy loupežníků, jestli ne malá království? … Skutečně považuji za vhodnou a pravdivou odpověď, které se dostalo Alexandru Velikému od piráta, kterého zajal. Protože když se král zeptal toho muže, jak se opovažuje sužovat moře svou nepřátelskou přítomností, ten mu se smělou hrdostí odpověděl: ‚Jak se ty opovažuješ chopit se celého světa? Když to dělám já s nepatrnou loďkou, jsem označován za lupiče. Zatímco ty to děláš s ohromnou flotilou, a tak jsi nazýván císařem.‘“ Právě tak hovořil Svatý Augustin o bezpráví ze strany tyranských vládců ve svém fascinujícím díle O Boží obci.

…a mohli bychom pokračovat dál a dál.
Možná, že kdybychom si připomínali, že křesťanství nezačalo s námi, naše víra by nebyla tak bezpáteřní, plytká a vyprázdněná.
Možná, že kdybychom si připomínali nespočet mučedníků, kteří v církevním kalendáři jsou, a podmaňovali své tělo a choutky skrze půsty jako generace svatých před námi, nebrali bychom si až tak moc k srdci to, že by nám někdo ve škole nebo v práci mohl třeba jako něco říct, no, jako ošklivého, no, nebo tak…
Možná, že kdybychom si připomínali zástupy svatých, kteří zakládali nemocnice a sirotčince a zasvěcovali své životy péči o potřebné, utřídilo by nám to priority a nemuseli bychom se zas a znovu dohadovat, že Písmo skutečně definuje zbožnost čistou a neposkvrněnou jako péči o nejpotřebnější a utlačované (Jk 1:27).
Možná, že kdybychom si připomínali a studovali církevní otce, došlo by nám, že jsme se za 2000 let měli posunout k přesnějším definicím a především důslednějším aplikacím biblických pravd, ale místo toho jsme jednoduše zblbli a spokojíme se s obrázky s kytičkou a půlveršem.
Možná, že kdybychom si připomínali a uvědomovali, že nedílnou součástí oslav narození Páně je nejen prvomučedník Štěpán (26. prosince) a zjevení Páně a evangelia Jeho kralování pohanům (6. ledna), ale i masakrování neviňátek na rozkaz krále Heroda (28. prosince), všimli bychom si, že naše země se topí v krvi nenarozených, a pochopili bychom, že je naší povinností složit Kristu k nohám všechny národy, a že proto musíme Velkému poslání Církve cíleně a vědomě zasvětit každý jeden den našich životů, i kdyby nás to mělo stát sebevíc.

Možná. Samozřejmě, třeba to v pohodě zvládnete i bez nástrojů a pomocí, které Bůh svému lidu dal už před několika tisíci lety, které využíval i Pán Ježíš se svými apoštoly a které se osvědčily generacím svatých, o jejichž zbožnosti, znalostech, oddanosti a charakteru se nám dnes ani nezdá.
Třeba z nějakého záhadného důvodu s přikázáním „Cti otce svého i matku svou,“ nesouvisí to, abychom ctili naše otce a matky ve víře.
Třeba je mnohem lepší se připravit o kořeny a kulturu a vzory a oslavy.
Třeba. I tak mám laskavé, bratrské, dobře míněné osobní doporučení:

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás