„Svět se změnil. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. A je to smrad, že by z toho skřetům tři generace zpátky slezly nehty,“ řekla Galadriel a vypíchla svých uchem oko opodál stojícímu elfovi.
„To jen jen škrábnutí, ty padavko,“ povzbudila ho láskyplně, ladným pohybem si sundala z boltce bulvu, hodila ji pod nejbližší křoví a započala svou píseň. Píseň to byla smutná a tesklivá. Srdce se z ní svíralo. Vyprávěla o zašlé slávě a o děsivém úpadku. Vyprávěla o promrhaných požehnáních a strašlivé, temné kletbě.

Vyprávěla o tom, jak v Nízkozemích, kde dříve zastával roli místosprávce Vilém III. Oranžový, navzdory vší jejich slavné minulosti a navzdory tomu, že jsou monarchií s explicitně křesťanským monarchou, vládne Temný Pán. Vyprávěla o přetékajících žumpách smilstva, o zástupech uctívačů krvežíznivého pouštního boha Taše, o tom, jak zemi drancují skřeti, jejichž zástavou je strašlivý bílý plášť. Symbol pomoci a života se stal symbolem smrti, a tak více než každá čtvrtá smrt v Nízkozemích přichází z rukou těchto ničemů – nemluvě o desítkách tisíc dětí, které Nízkozemci s planoucím ohněm šílenství v očích každoročně obětují na oltářích zvrácených božstev Pohodlí a Kariéry (https://tinyurl.com/ya3rl2hh; https://tinyurl.com/yd83vl2j).

Píseň jako by se snažila dotknout se srdcí a probrat je z otupělosti, jako by v zoufalství a v slzách volala o pomoc…

Vyprávěla o pomatenosti mysli, která stihla sousedy Nízkozemců, Sauerkrauty, ty dříve veselé blonďaté lidičky, kteří mívali takovou slabost pro padací mosty, že si je dávali i na kalhoty. Ten lid, který dříve zpívával, jak ho krása jeho žen, věrnost, víno a písně vedou ke skutkům vznešeným, už nejen dávno není vznešený a věrný, ale už ani neví, co je žena a co muž, a tak své chlapce a dívky posílá do děsivě se tyčících pevností Temného Pána, kde už byla skutečnost Bohem stvořeného řádu dávno zapomenuta, kde slova jako „chlapec“ a „dívka“ pozbyla veškerého významu (https://tinyurl.com/y74gfzs9). A vítr teskně šeptá v korunách stromů a mezi prastarými náhrobky pochmurné svědectví, že křížek na krku, který stále ještě nosí většina Sauerkrautů, nedokáže ochránit před jekotem a meči temných nEzgUlů, pohůnků Pána ďEsU…

A ač se to slovo nikdo neodvážil vyslovit, všem přítomným přejel po zádech mráz a v mysli jim vytanulo to nevyslovitelné jméno SEUron… Najednou se cítili, jako by stáli u pohřební hranice něčeho dříve tak velkolepého a slavného.
…a žalozpěv zněl dál.

Popisoval rozklad, hnití a rozervání těch nejzákladnějších pout řádu a smyslu a života. Štkal o slepotě a otevřeném šílenství Čehúnů. A najednou se posluchačům slova písně zdála tak reálná, tak… jejich. Slyšeli o tom, jak tento nárůdek tak otevřel svou mysl, že mu vypadl mozek. …což nevadilo, protože stejně už tak dlouho přemýšlel rozkrokem a provolával, že „láska je láska“, že pro něj i tak základní věci jako manželství a rodina ztratily význam (https://tinyurl.com/yc6tazf7; https://tinyurl.com/y8j534lv), že jen jediné procento chtělo, aby se nezabíjely nenarozené děti a tři čtvrtiny z nich volaly, ať jim Temný Pán pošle své nejzběsilejší skřety v bílých pláštích s náležitě naostřenými noži (https://tinyurl.com/y8ddgn8g). Ale nejen to. Tito lidičkové se tváří v tvář expanzi Tašových uctívačů nebáli ohánět křesťanskou kulturou. Tak moc nebyli schopni vidět své sebevražedné šílenství.

A Temný Pán se smál. Smál se, když Čehúni společně s Nízkozemci, Sauerkrauty a dalšími národy skandovali: „Tašovci se roztahují? Zabijeme svoje děti, povraždíme prarodiče, však mi jim to ukážeme, hej, hej, hej! Tašovci se roztahují? Manželství si rozložíme, muži na ženy si budou hrát, však mi jim to ukážeme, hej, hej, hej!“

Galadriel zazpívala ještě jednu sloku a pak… zavládlo ticho. Píseň dozněla.
Nikdo se ani nepohnul. Stále ještě viděli před očima obrazy, které jako by jim poslední sloka vypálila do sítnic.
Viděli skřety z LuGBúrTu, jak jedou na hřbetech nemytých woodstockých vrků s květinami ve vlasech. Viděli, jak se vrci vysmívají suchopárnému křesťanství a staromilectví „tradiční rodiny“, jak chtějí osvobodit společnost ke svobodné lásce a samostatnosti žen, jak se ohánějí svými drápy po čemkoliv „zpátečnicky konzervativním“, jak svými svobodomyslnými tesáky pokroku trhají na kusy další a další rodiny…
Viděli, jak do tmy září magické oltáře s pohybujícími se obrazy osvobozených (= nahých) žen, jak se do světa šíří blahé teplo morálně relativistické moci Temného Pána, který sblíží všechny a všechno a nastolí ráj, kdy každý bude moci být sám sebou a žít život naplno…
Viděli sarkastický úšklebek na tvářích LuGBúrTských skřetích šamanů, když začali promlouvat svá hypnotická zaklínání. Zaklínání, která hovořila o lásce a přijetí, o rodině (kterou mohou tvořit dva muži), o boji proti fanatickému extremismu, který je nebezpečný a ubližuje jim a ohrožuje jejich děti. Zaklínání, která hovořila o homofobii a transfobii, která hlásala, že křesťané jsou nebezpeční a na špatné straně historie a že když citují svá svatá Písma, je to rouhání, nebo, jak to nazvali oni, hate speech, verbální násilí.

Bylo ticho. Nikdo nedokázal promluvit. Všem bušila srdce jak kovářská kladiva a zdálo se jim, že se jim rozskočí hlava a dusili se vlastní hanbou a šílenstvím a slepotou. Jako hrom jim zněla v uších slova kletby, která je všechny dovedla až sem.

„I stane se, jestliže neuposlechneš Hospodina, svého Boha, abys zachovával a plnil všechny jeho příkazy a ustanovení, která ti dnes přikazuji, že na tebe přijdou všechny tyto kletby a dostihnou tě…. Hospodin tě bude bít šílenstvím, slepotou a pomateností mysli. Budeš tápat za poledne jako tápe slepý za tmy, a nebudeš moci najít cestu. Budeš stále utlačován a okrádán po všechny dny, a nebude, kdo by ti pomohl.“
(Deuteronomium 28:15, 28-29)

Podpořte nás