„Nejlepším obrazem nebes je, když se svatí v neděli ráno shromáždí, aby společně zpívali a uctívali Boha.“
Autor? Kazatelé.
Příliš mnoho kazatelů. Příliš mnoho kazatelů, kteří jsou jedním z důvodů, proč jako Církev trpíme SNP (syndromem nezvěstné páteře).

Vyjasněme si hned na úvod pár věcí.
1) Tyhle řádky píšu jako někdo, kdo miluje nedělní společenství svatých. Nedělní společné uctívání je pro mě vrcholem týdne. Zpíváme žalmy, vyznáváme své hříchy, setkáváme s Bohem v Jeho Slově a ve svátostech, obnovujeme svou smlouvu s Ním, povzbuzujeme a napomínáme se k lásce a dobrým skutkům, jsme vystrojováni k dílu služby, sdílíme se a hodujeme a smějeme se… Pro ty, kdo mají radši kratší věty: Třikrát hurá dni Páně.
2) Tyhle řádky píšu jako někdo, kdo nedá dopustit na historické liturgie Církve, jako někdo, koho Nikajské vyznání nebo Gloria prakticky dovádí k slzám, jako někdo, kdo si uvědomuje tragédii vyprázdněnosti dnešních bohoslužeb a písní a pseudorelevantních čehosi, kde se míra Boží přítomnosti měří podle množství gelu na kytaristově hlavě/zastrkanosti kazatelovy košile. Je fascinující, jak lákavě může znít alternativa vrazit si do uší tužky a vyškrábat si oči hráběmi…
3) Tyhle řádky píšu jako někdo, kdo společně s apoštolem Páně Petrem věří, že „křest vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:21), že společné uctívání a modlitby svatých mají zásadní vliv na vývoj dějin (Zj 8) a že se Pán Ježíš nepřeřekl, když říkal, že jestliže v Něm „někdo nezůstává, bude jako ta ratolest vyvržen ven a uschne; pak je shromažďují a házejí do ohně, a hoří“ (J 15:6) a že v Něm zůstávají ti, kdo jedí Jeho tělo a pijí Jeho krev (J 6:56). Píšu je jako někdo, kdo spolu s autorem listu Židům věří, že jako církev společně při uctívání přistupujeme „k hoře Siónu a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému, a k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění a k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, a k Bohu, soudci všech, a k duchům spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými, a k prostředníku nové smlouvy Ježíšovi, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábel“ (Žd 12:22-24).

A teď, zpět k tvrzení, kterým jsme začínali: „Nejlepším obrazem nebes je, když se svatí v neděli ráno shromáždí, aby společně zpívali a uctívali Boha.“ Mohli bychom přidat i další oblbené klišé: „Jestli se ti nelíbí chodit v neděli do sboru, nebude se ti líbit v nebi.“

Tak se na to podívejme trochu více zblízka.
Biblická kniha, která nám toho říká o nebi zdaleka nejvíc, je kniha Zjevení. Když touto knihou procházíme, ano, vidíme zpěv – ale zdaleka nejen zpěv. Vidíme dovolávání se Božích soudů nad pronásledovateli Církve (Zj 6:10; 8), vidíme, jak je Bůh chválen za to, že drtí ničemy a vyvrací bezbožná města a nevěrné civilizace (Zj 16-18), a jak se z toho nebesa radují, vidíme, jak andělé vyhlašují evangelium světu slovy: „Bojte se Boha a vzdejte Mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu; pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod“ (Zj 14:6-7), vidíme Pánovu večeři rámovat obraz Krista, jak si podmaňuje národy mečem svých úst (Zj 19)…
…nevím, kolik podobnosti tu zatím registrujete se svou běžnou nedělí.

Ale začali jsme tím, že jsme mluvili o zpěvu… Podívejme se na zpěv a sborové provolávání ve Zjevení:
„Jsi hoden vzít ten svitek a otevřít jeho pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu, a učinil jsi je králi a kněžími našemu Bohu; a budou kralovat na zemi.“ (Zj 5:9-10)
„Hoden jest Beránek, ten zabitý, přijmout tu moc a bohatství, moudrost, sílu a úctu, slávu a dobrořečení. … Tomu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi dobrořečení, úcta, sláva i moc na věky věků!“ (Zj 5:12-13)
„Jak dlouho ještě, Panovníku, svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat za naši krev ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6:10)
„Záchrana náleží našemu Bohu, Tomu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ (Zj 7:10)
„Veliké a podivuhodné jsou Tvé skutky, Pane Bože Všemohoucí, spravedlivé a pravdivé jsou Tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a neoslavoval Tvé jméno? Neboť Ty jediný jsi svatý; všechny národy přijdou a pokloní se před Tebou, protože Tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“ (Zj 15:3-4)
„Haleluja! Záchrana, sláva i moc náleží našemu Bohu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy, neboť odsoudil tu velikou smilnici, která zničila zemi svým smilstvem, a potrestal krev svých otroků, která je na jejích rukou. Haleluja! Její dým vystupuje na věky věků.“ (Zj 19:1-3)
…pořád ještě nevím, kolik podobnosti tu zatím registrujete se svou běžnou nedělí.

Ano, ve Zjevení se volá a zpívá. Ale komu a jak a v jakém kontextu?
A odpovědí je, že se zpívá Králi. Králi, kterému patří veškerá autorita na nebi a na zemi (Mt 28:18), Králi, který ustanovil a vede vpřed své Království, proti kterému neobstojí pekelné brány. Králi, který podmaňuje svět skrze proměněná srdce, skrze meč svých úst a skrze svého svrchovaného Ducha.
Zpívá se Králi, který soudí národy a civilizace, který má svůj zákon a požaduje, aby podle něj Jeho poddaní žili a vládli.
Jak moc vaše běžná neděle odpovídá této realitě? Realitě toho, že snad nejčastějším označením pro Boha ve Zjevení, je „Ten, který sedí na trůnu“, realitě toho, že o Božím trůnu se ve Zjevení hovoří řádově čtyřicetkrát, o Božím hněvu a soudu víc než dvacetkrát, zatímco o Boží lásce a milosti dohromady šestkrát?

Ano, společné uctívání může a skutečně má odrážet aspekt nebes. Ale přiznejme si, průměrná sborová neděle není oknem do biblických nebes, ale pokrouceninou, která by se v zrcadlovém bludišti na Petříně nemusela stydět… no… ech, asi musela.
A to ani nemluvím o tom, že Bůh nenávidí a proklíná shromáždění, která se odvracejí od Božího zákona a neusilují o právo a spravedlnost ve společnosti (Př 28:9; Iz 1:11-17; https://antiteze.cz/2017/08/17/nenavidi-buh-nase-uctivani/).
Protože ale není pointou, aby tenhle článek byl traumatizující a vedoucí chval z něj zapomněli polovinu akordů, které umí, pojďme radši dál. A těm z vás, kteří už jste je zapomněli, se omlouvám. Věřím, že nebude trvat dlouho a zase se oba zapomenuté akordy doučíte.

Ve Zjevení totiž vidíme ještě jednu zásadní realitu, kterou jsme výše nezmínili – nebesa přicházející na zem (Zj 21). Nebesa velmi zjevně nejsou poloprůhlednou koncertní síní s boubelatými andělíčky.
Písmo ne náhodou hovoří o Kristově stávající vládě v nebesích a na zemi jako o Božím Království, o Království Nebes (https://antiteze.cz/2018/10/12/mesias/). Boží K-R-Á-L-O-V-S-T-V-Í. Říše. Civilizace.
„Království,
1) kterému vládne Král králů (Zj 19:16), jemuž patří veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28:18-20);
2) vůči jehož Králi mají povinnost být poslušní všichni vladaři a zákonodárci (Ž 2);
3) které si nárokuje naši všepřesahující loajalitu (Sk 5:29; 17:6-7);
4) jehož růst bude bez konce a rozdrtí všechny ostatní říše (Iz 9:5-6; Da 2:44);
5) které zahrne, zučedničí, promění a začlení do sebe všechny národy (Mt 28:18-20; Mt 13:32-33; Da 2:44).“ (https://antiteze.cz/2018/01/30/dopisy-z-finkenwalde-06-ale-jezis-nikdy/)
A kdybychom se častěji modlili „buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“ – a především kdybychom nad touto modlitbou přemýšleli – muselo by nám to dojít.
Haló, nadějí vyznávanou starozákonními Židy a novozákonními apoštoly a Církví od prvopočátku není „jití do nebe“ – je jí „těla z mrtvých vzkříšení“ a obnova celého tvorstva (Ř 8:19-22).

Nejlepším obrazem nebes tedy není shromáždění křesťanů, kteří zpívají písně (a tuplem ne ty dnešní), ale civilizace oddaná Kristu ve všech oblastech života – samozřejmě včetně nedělních shromáždění.
Nejlepším obrazem nebes je město, kde se kostely a dílny, restaurace a školy, soudy a kliniky a galerie rojí vykoupeným Božím lidem, který žije podle Božích standardů lásky, dobra, svatosti, spravedlnosti a svobody vyjádřených Božím zákonem (Ř 7:12; Mt 22:36-40; Jk 1:25).

Chtít omezovat nebesa na něco vyjádřeného uctíváním (ať už to znamená cokoliv) a ohánět se tím, že „jestli se ti to v neděli nelíbí, tak…“, znamená překrucovat a převracet samotnou podstatu a charakter nebes, znamená to pošlapávat a umenšovat jejich slávu.
Předkládat desetinu pravdy jako celou pravdu znamená celou lež.
Nebesa jsou něčím mnohem větším a úžasnějším!

S vyprázdněnou a pošlapanou nadějí, s vyprázdněnými a pošlapanými nebesy, s vyprázdněným a pošlapaným bohem, který má do toho biblického velmi daleko… můžeme se divit, že Církev tápe? Že nechápe své poslání v tomto světě? Že je tak nevěrná, že ji Bůh stihl trestem, takže je slepá ke své nevěře a snaží se ji zalepit prázdnými emocemi a nicneříkajícím náboženským žvatláním, místo aby hrdě skládala Kristu k nohám národy skrze kázání, praktickou lásku a prosazování práva a spravedlnosti?
…na bezpráví ve světě kolem nás přece nezáleží. Však jsme tu proto, abychom počkali, až půjdeme zpívat infantilní říkačky do nebe. Třeba nám za ty miliony let tak změkne mozek, že se to naučíme mít rádi. Pohodlná záminka zůstat zbabělcem, není-liž?
A všechen lid ať řekne: „Jeliž.“

Inu… samozřejmě, každý člověk je hříšník, takže rozhodně mohou být hříšné důvody, proč se někomu nechce přijít uctívat do drtivé většiny českých sborů – nebo proč se mu představa nedělního dopoledne v drtivé většině sborů ani za mák nezamlouvá a proč v něm ani v nejmenším nevidí odraz nebes.

Třeba by za tím mohlo být to, že dotyčný četl Žalmy a má ponětí o tom, jak by mělo vypadat biblické uctívání.
Nebo to, že si uvědomuje, že trůn našeho Krále je založen na základě práva a spravedlnosti (Ž 89:15), a že se mu dvakrát nechce předstupovat před tento trůn tam, kde se Bohem definované právo a spravedlnost ignorují, a kde proto spočívá Boží kletba.
Nebo si dotyčný prostě jen zapomněl odložit mozek a varlata v šatně.
Kdo ví.

Nebesa a jejich konečné spojení se zemí jsou rozhodně realitou, na kterou se můžeme těšit, protože budou úlevou od bolestí, utrpení a rozkladu tohoto světa. A právě proto jako Kristem vykoupení a Duchem uschopnění Boží služebníci, kněží a králové máme žít život přičinlivé práce, úpěnlivé modlitby a nepochybující naděje, aby se Boží vůle děla na zemi tak jako v nebi – protože realita nebes se nenaplní, dokud nebudou Kristovi složeni k nohám všichni Jeho nepřátelé (1. Kor 15:22-26).

Otče života, zjev svou slávu.
Zjev své Království mezi národy; ať v hojnosti vládnou pokoj, právo a milosrdenství.
Posvěť se jméno Tvé.
Přijď Království Tvé.

Sešli na nás dar svého Ducha a obnov svou Církev mocí z Výsosti.
Posvěť se jméno Tvé.
Přijď Království Tvé.

Osvoboď utlačované, posilni slabé, uzdrav a obnov Tvé stvoření.
Posvěť se jméno Tvé.
Přijď Království Tvé.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás