Když jsem studoval na teologickém semináři (každý máme nějaké ty hříchy mládí), vyučující, kterou jsme měli na etiku sociální práce, se nás de facto snažila přesvědčit, že euthanasie, interrupce a další formy vražd mohou někdy být v pořádku – ba dokonce mohou být milující. A všichni přece víme, že láska je to nejdůležitější.

„Než třeba třicet let trpět ve strašných bolestech…“ „Než aby se to dítě narodilo postižené…“ „Já vím, není to snadné rozhodnutí, ale co je tohle za život…“

Nic nenormálního. Co jiného čekat od praktikující sekulární humanistky? Co jiného čekat od praktikující ageistky? Jinými slovy, co jiného čekat od průměrné české křesťanky?

Na to mu jeden řadový křesťan řekl: „Když toto říkáš, urážíš také nás.“ On řekl: „I vám běda…“
(…protože gentleman je muž, který nikdy nikoho neurazí nechtěně.)

Je to pár dní, co po českém angažovaně- (nebo alespoň klikajícně-) křesťanském internetu začaly kolovat rozohněné zprávy o tom, že New York schválil interrupci až do porodu (https://tinyurl.com/yd35pe7u) a že Virginie se pokouší o to samé (https://tinyurl.com/y2uwow27).
„Uáááááá, oni chtějí zabíjet osmiměsíční děti, uáááá…“ „To je tak strašné, to je taková zvrácenost, kam jsme to došli…“ „Gruhmáááá, satanská levice, [další zvuky, které už mě nenapadá, jak napsat]…“ Tváří v tvář podobným výbuchům hněvu a hysterie… se do popředí celkem násilně a neodbytně (asi jako nůžky do lebky dítěte) cpe otázka: A co jako?
O co je vražda osmiměsíčního dítěte horší než vražda dítěte tříměsíčního, třítýdenního nebo třídenního? Kdybych teď šel k postýlce mé osmnáctiměsíční dcery a rozbil jí hlavu kladivem, pomohlo by mi před pozemským nebo nebeským soudem, že „jí nebylo šestadvacet měsíců, takže to vlastně není tak strašné“? Ostatně, „teď bychom se o ni nemohli postarat, nebyla by milovaná tak, jak si zaslouží“, „nechceme, aby vyrostla v chudobě“… Prostě, je to o lásce.

Nebo jiný příklad… Přenesme se nějaký ten kilometr na západ, do soudružské země našeho Sojuzu Jevropejskich Socialističeskich Respublik. A tou zemí jsou, samozřejmě, Niderlandy, kde se popravují mentálně postižení občané po desítkách.
…pardon, chtěl jsem říct, že dostávají speciální péči. „Smrt s důstojností“ se tomu říká. Zkusme si teď udělat chvilkovou lobotomii, abychom mohli alespoň na okamžik opominout, že tohle výrazivo je plivnutím a vymočením na hrob všech, kdo napříč dějinami zemřeli třeba proto, aby ochránili svou rodinu nebo zemi nebo proto, že se snažili zachránit malé dítě z hořícího domu.
…takže, smrt s důstojností. Jasné. Jako ilustrace postačí příklad jisté čtyřiasedmdesátileté ženy (https://tinyurl.com/y4uq7jrg):

Tato žena trpěla demencí, ale kdysi prý řekla své rodině, že si přeje podstoupit „asistovanou sebevraždu“, pokud „nastane správný čas“. Tato žena však poté nikdy nikoho o to, aby ji zavraždil, nepožádala. A tak, jak už to bývá, se ke slovu dostala láska. „Lékař“ usoudil, že žena „neúnosně trpí“ a začal ji „eutanalizovat“. (…asi ani nemusím používat přirovnání ke znásilnění, kdy muž drží ženě nůž na krku a začíná ji „milovat“…)
Nicméně, pacientka o jeho „asistenci“ nebyla informována, aby „se zamezilo jejímu zbytečnému rozrušení“. A možná nebyla informována i proto, že v X předchozích dnech hovořila o tom, že ani v nejmenším nechce zemřít.
Dostala tedy z lásky kávu se sedativem, ale odmítla ji vypít… a pak, když se ji její „lékař“ snažil zabít, tak moc bojovala o svůj život, že lékař nařídil její rodině, ať ženu drží. A rodina s láskou poslechla. A žena byla zavražděna. Není to úžasné, jaké oběti dokáže láska přinést?

…děsí vás to?
Mělo by.
Mělo by, protože jestli se vám zvedá žaludek víc než v případě vraždění dětí před uhnízděním v děloze, mimo jiné to dokazuje, že jste pořád hluboko v sobě praktikující sekularisté, kteří diskriminují své bližní stvořené k Božímu obrazu podle jejich věku.

A ještě více by nás mělo děsit, že tohle vražedné šílenství je jen přirozeným důsledkem teologie dnešní Církve – a to z celé řady úhlů.
Je to důsledek pasivity a vyprázdněné pseudoduchovnosti, která dělá všechno proto, aby obtančila jasné Boží požadavky usilovat o právo a spravedlnost (https://tinyurl.com/y67fh4gx).
Je to důsledek vyprázdnění evangelia a Velkého poslání na jakési „můžeš jít do nebe, až umřeš“ – pokud vůbec alespoň to (https://tinyurl.com/y65qn2v4).
Ale především – je to důsledek našeho samotného uvažování o Bohu.

Kolik z nás už slyšelo nebo říkalo něco na způsob toho, že „Bůh je milující a milosrdný, ale také je spravedlivý, a proto musí potrestat hřích…“? Nebo třeba „Napomínání musí být laskavé, nemůžeme chodit a říkat tak ostré věci jako proroci…“? A co „Bůh je Láska, ale je také svatý, takže nemůže tolerovat hřích“?
Zas a znovu se proti sobě staví láska a spravedlnost, láska a svatost, laskavost a nesmlouvavost. Zas a znovu je tu, přinejmenším implicitně, rozpolcený Bůh, který „musí“ To a To a „nemůže“ Ono a Yoko. Přeskočme pro teď otázku toho, která vyšší autorita že vlastně Bohu ustanovila, že „musí“ To a To, i kdyby chtěl něco jiného, a podívejme se na několik biblických pasáží:

„Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7:12).
„Láska bližnímu nepůsobí nic zlého. Naplněním Zákona je tedy láska“ (Ř 13:10; sr. Mt 22:36-40).
Boží zákon zjevený v Zákoně a Prorocích je standardem svatosti a spravedlnosti – a Boží zákon zjevený v Zákoně a Prorocích je standardem lásky. Žít svatě proto znamená milovat. Milovat znamená konat spravedlnost. Konat spravedlnost znamená dodržovat Boží přikázání. Neexistuje nemilující nebo nesvatá spravedlnost. Neexistuje nesvatá nebo spravedlnost nekonající láska. Neexistuje láska a svatost a spravedlnost mimo objektivní Boží přikázání.
Postavit spravedlnost nebo svatosti do kontrastu proti lásce je tedy naprostá hloupost. A to to říkám velmi mírně. A přece se tak za kazatelnami a monitory a předraženými latte děje dnes a denně.

„Závažnější věci Zákona [jsou]: právo, milosrdenství a věrnost“ (Mt 23:23).
Milosrdenství je jedním z nejzávažnějších, nejdůležitějších a nejústřednějších důrazů, vyjádření či projevů Božího zákona. Opět, stavět proti sobě milosrdenství a zákon je pošetilost… nebo spíše blud toho nejhrubšího zrna.

„Kdo zadržuje svou hůl, nenávidí svého syna, kdo ho však miluje, usilovně ho kázní“ (Př 13:24; sr. Př 3:12; 23:14; Žd 12:4-13).
„Neměj ve svém srdci nenávist vůči svému bratrovi. Přísně pokárej svého druha, ať kvůli němu neneseš hřích. Nemsti se a nehněvej se na syny svého lidu, ale miluj svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin“ (Lev 19:17-18).
Fyzické káznění a přísné kárání jsou na bezpočtu míst v Zákoně, Žalmech a Příslovích zmiňovány jako projev lásky – a mlčet o hříchu a ničemnosti je proto nenávistí, jak vůči jejich pachatelům, tak samozřejmě i vůči jejich obětem.

Když tedy vidíme, jak se vrazi ohánějí „láskou“ a „soucitem“ a „milosrdenstvím“ a tím, že „jim na jejich milovaných záleží“, je to zvrácená lež – stejně jako když chtějí LuGBúrzové mluvit o „lásce“ a „tradičních hodnotách“ a „rodině“.
Láska, soucit, milosrdenství, spravedlnost, právo, svoboda, manželství, rodina – všechna tato slova, a mnohá další, mají objektivní obsah. A tím obsahem není to, co do nich na(b)lijí nejposlednější humanistické trendy, ale to, co Bůh ustanovil ve svém zákoně, který je základem Jeho trůnu (Ž 97:2).

Dokud naše teologie a praxe bude věřit ve schizofrenního Boha, který hledá kličky, kterými by oblafl sám sebe (ač takhle bychom to samozřejmě nikdy neřekli),
dokud budeme Boží spravedlnost vidět jako něco nemilujícího (ač takhle bychom to samozřejmě nikdy neřekli)
a Jeho lásku jako něco nespravedlivého a nesvatého (ač takhle bychom to samozřejmě nikdy neřekli),
co můžeme čekat od pohanů?

Jen více a více lásky. Lásky, která znamená mrtvé děti a mrtvé rodiče. Protože láska si nevybírá. A všichni přece víme, že láska je to nejdůležitější.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás