Včera jsem se probíral materiály jedné oficiálně křesťanské charitativní organizace. Byla to jedna z takových těch velkých, důvěryhodných, které v Česku podporuje celá řada křesťanů. Chtěl bych napsat, že jsem se nestačil divit, co jsem tam četl, ale… vlastně mě to nepřekvapilo. Což nic nemění na tom, že jsem několikrát byl v pokušení pro jistotu zkontrolovat přebal, jestli se na mě zpoza srpu a kladiva neusměje soudruh Josif Džugašvili.

Zvlášť mě zaujal článek, který se věnoval tomu, jak tato organizace před mnoha lety řešila špatné podmínky pracujících. Barvitě se v něm vyprávělo o tom, jak v jisté továrně byly špatné pracovní podmínky, jak tam bylo málo světla a pracovalo se s nebezpečnými chemikáliemi a pracovníci dostávali nízké platy…
…a tak tato organizace založila továrnu vlastní, kde bylo světla více, pracovalo se s bezpečnějšími chemikáliemi a pracovníci dostávali vyšší platy…
…a tak odliv zaměstnanců jdoucích za lepší prací motivoval první továrnu, a zdaleka nejen ji, ke zlepšení pracovních podmínek, používání bezpečnějších chemikálií a zvýšení platů dělníků…
…a proto tato organizace dnes lobbuje za zákony zvyšující minimální mzdu a podporuje levicové politické strany.
…protože to přece naprosto dává smysl. „Historicky se nám osvědčilo poskytovat lidem práci na základě biblické etiky a volného trhu, a proto se teď od biblické etiky odvracíme a tlačíme na stát, ať jde za své Bohem dané hranice a řádně těm kořistnickým buržoustům dupne na krk.“

Tím to ale samozřejmě neskončilo. Stačilo zalistovat o pár stránek dál a mohl jsem si přečíst o tom, že je důležité být lidmi praktické biblické lásky, a že „interrupce je osobní volba, která se musí dít v kontextu vzájemné milující podpory,“ a že ústředním tématem, kterým se jako křesťané musíme zabývat, je ochrana životního prostředí. Tož, ještě, že v tom máme jasno. Své dary pošlete na účet číslo…

Zatímco Církev nasává neomarxismus, kritickou teorii, intersekcionalitu a gender idiotlogii, kde může, v křesťanských charitách se šíří podobné poklady. Kdyby Karl Marx zrovna neměl plné ruce věčného Božího hněvu, určitě by juchal radostí. Jeho pohrobci se hrdě snaží dál a slaví úspěchy i tam, kde by to jeho samotného dost možná překvapilo – před oltáři a kazatelnami.
Ale není se čemu divit. Nemluvit znamená mluvit. Neučit znamená učit. A nekonat znamená konat.

Církev vždycky měla jasno, že revolucionářství, socialismus a komunismus nejsou politickými názory, o kterých se dá debatovat – měla jasno v tom, že jsou hříchem (https://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-08-bez-domu-ivane/; https://antiteze.cz/produktivni-krestane/ – viz Dodatek 2, „Anabaptistická hereze socialismu“).
Od chvíle, kdy (proto-)socialističtí revolucionáři vystrčili své zkrvavené rypáky, křesťané všech tradic věděli, že je třeba se jim postavit. Jen namátkou, Barruel, de Maistre, Burke, Chateaubriand, Novalis, Hodge, Pius IX, Lev XIII, Pius XI, Salvany, Kuyper, Bavinck, Dooyeweerd, Machen, Chesterton, Belloc, de Oliveira, Schmemann, Solženicyn, Rushdoony… mám pokračovat?

Jak je tedy možné, že dnešním křesťanům je socialismus (často s celou svou bandou přidružených bizarností) velice blízko? Proč je jim slovo „revoluce“ bližší než kterékoliv z výše zmíněných jmen?
Protože nemluvit znamená mluvit. Neučit znamená učit. A nekonat znamená konat.

Abych vysvětlil, co tím myslím… Pojďme se podívat na příběh jednoho mladého muže. Můžeme ho pojmenovat třeba Jiří. Jiřího příběh není ničím neobvyklým. Naopak, já sám jsem několik let v mnohém chodil v Jiřího botách. A vím o celé řadě mladých (především) mužů, kteří skončili jako Jiří. Dost možná by mezi ně patři i výše zmíněných soudruh Josif Džugašvili.

Jiří se narodil do poměrně dobře situované rodiny, pravidelně docházel do kostela a byl upřímným křesťanem. Ba dokonce skautem. Jiří měl moc rád přírodu a jeho nejkrásnější dětské vzpomínky byly spojené s katolickými poutními místy. Od mala si tříbil cit pro dobro a zlo a pro pomoc slabším a potřebným. Jiří, asi jako každý mladík, který má alespoň kapku života v těle, psal poezii, a tak nám mnoho z jeho příběhu mohou převyprávět jeho básně. V jedné z ranějších čteme:

HÁJ
Až jednou se ožením,
budu mít dvanáct synů,
dvanáct synů jako dvanáct břízí.
Má žena v nich jako bílá kaplička v zeleném háji zmizí
a já budu před ní klekátkem mechem obrostlým.
Vnučky-družičky budou na mě klekat,
modlit se čistýma očima,
a až se zšeří,
Pán Bůh bude chodit k nám na večeři.

Dětské? Možná. Vděčné za život a plné naděje? Určitě. Jiří pokračuje…

ŽEBRÁCI
Pán Bůh jedenkrát přišel ke mně
jak žebrák s mošnou a holí.
Spal asi na seně,
vonělo z něho jak z červnových polí,
na prahu stanul a prosil.

Tenkrát měl jsem
mnoho zlých věcí, které dech úží:
černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,
a že jsem byl syt,
tak vážně jsem přemýšlel,
zda lépe je zemřít či žít.

Nic jsem mu nedal – neměl jsem rukou.
Jen jsem se styděl,
když jsem jeho oči viděl,
modré od západu k východu.

Pán Bůh odešel.
Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,
na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,
mnoho smutků a urážek do uzlíčku
a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pána Boha hledám,
vím, že tu chodí s mošnou a holí,
vím, že se jednou s ním shledám,
ale už mě to nezabolí,
protože nemám žádných zlých věcí.
Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží
s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

„O lásku prosíme, lidé Boží, –
– otevřte srdce!“

ZE SOBOTY NA NEDĚLI
…v noci ze soboty na neděli
ztroskotaní lidé velmi zesmutněli.
Dnes vidí všechno trojitě,
což je pranic nepotěší,
neboť je všechno třikrát těžší.

Proto v ten čas v smutných tmách
zjevuje se jim Pán Bůh ve třech osobách,
ve jménu Otce říká jim: Synu!
ve jménu Syna říká jim: Bratře!
a ve jménu Ducha svatého tiše je pohladí po čele
řka: „Ještě dnes ráno bude neděle.“

Jiří stárne a více si uvědomuje hořkosladkou krásu světa; vidí svět jako dobrý, ale zároveň se v něm nepřestává setkávat s bolestí. Jako křesťan si uvědomuje svou dřívější apatii, činí pokání a začíná v tvářích slabých, utlačovaných a hladových vidět tvář svého Spasitele… a čím dál více si uvědomuje si, že úlohou Božího lidu je být Božím nástrojem lásky, uzdravení a vysvobození.

UKŘIŽOVANÉ SRDCE
Srdce ukřižované na dřevěném kříži
předvčírem zemřelo.
I sňali je a do země vložili,
slzami zalili
a srdce vzklíčilo
dnes ráno.

Červený květ
chodí po zemi a po nebi,
Pána Boha velebí
v nevěstincích a kasárnách,
v předměstských domcích a továrnách
a říká celému světu:

„Jsem láska a kvetu
ranou otevřenou,
aby všichni nevěřící
železným životem rozbití
mohli v ni prsty vložiti.“

KOLEDY
A na konci města
vede do chaloupky cesta.
Třebas právě nový člověk po ní na svět přišel
a rozhazuje bílý křik na nahé stěny,
že už je tu,
malý, živý, narozený,
maminčinou bolestí požehnaný.
že se narodil z rány,
tak na něj dýchají, tak jej zahřívají
z jedné strany krev
a Pán Bůh z druhé strany.

Svatý Štěpáne,
smutný den přinesl jsi ve džbáně,
promáčené boty děrami pláčí,
ale to jsou přec nejvděčnější posluchači
poselství radostného,
chlebíčka na černé míse přineseného,
protože jsou nejblíže trumpet tvých přesmutných,
jako je: mlha, bláto a sníh.

Jak jde čas, Jiří si bolest, rozbitost a nouzi okolo sebe uvědomuje více a více, bolestněji a bolestněji, jak je znát i z řady jeho dalších básní. Uvědomuje si, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby, podle Jeho vlastních slov, „zvěstoval evangelium chudým; vyhlásil zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustil zlomené na svobodu, vyhlásil vítaný Pánův rok“ (L 4:18-19)…

SVATÝ KOPEČEK
…a já jsem procesí dychtivé Božího slova,
přicházím z daleké Prahy a rodného Prostějova,
dospělý chlapec, student a socialista,
věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista,
dubnové stromy, silnice bílá, a přec smutného něco tu je…

…království naše je z tohoto světa, který tu máme,
pokorným řemeslníčkům dobrou zeměkouli do rukou vložili,
osázíme ji stromy, domečky, láskou a automobily,
bída je široké moře a chudí hledají přístavy…

…vyprávíme si o velikém Rusku a statečném Leninovi,
myšlenky naše jsou zelené a vysoké jako stromy v lese,
dnes, zrovna tak jako za mlada, na vršky jejich šplháme se,
žádná víra není laciná, kterou jsi šťastný a laskavý,
z polínek u kamen dítě pro maminku zázračný zámek vystaví,
my nejsme rozumní, kdo by byl rozumný ze všech nejvíce,
nedal by šesták stařence, žebrající na konci města u nemocnice,
a nemoc nechodí jen po lidech, ale i po horách a po celém světě,
na modré pasece my chlapci se shodli, že, světe, uzdravíme tě.

…mnoho se změnilo – nové věci jsou chladnější těch, jež jsme jak děti znali,
vyhlášky poutí u Svatého Jana plakáty Volné myšlenky vystřídaly…

…já jsem ve zvonu srdcem a biji do jeho stěn,
aby každý věřící to slyšel a byl z toho potěšen,
tato krása je příliš těžká pro člověka jediného,
moji přátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí všeho,
ale i pro nás je příliš veliké a těžké toto štěstí,

dej, Bože, ať všichni lidé jsou naši přátelé, ať přijdou a pomohou nám je nésti,
aby nám nespadlo, nerozbilo se a neporanilo této spící dědiny,
člověk by umřel už tím, že zůstal by na světě jediný.

Dříve než usneme, na svou milou si vzpomeneme,
i do snu si její obrázek v očích poneseme,
neboť ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to dověděli,
bolest je života půl a láska je život celý,
pro ni a pro nás všechny se navzájem zaslíbíme,
pro ni a pro nás a pro všechny svět jediný postavíme.

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!

Jiří velmi zjevně prochází deziluzí a odcizuje se – sobě, světu, který znal – a ve snaze vyrovnat se s utrpením, chudobou a útlakem kolem sebe se hrdě označuje za křesťanského socialistu a není mu proti srsti obdivovat socialistické diktátory. Zároveň už klouže z křesťanství k pragmatismu, „žádná víra není laciná, kterou jsi šťastný a laskavý,“ a tváří v tvář bezcitné „rozumnosti“ lidí okolo sebe se začíná dovolávat revoluce a okamžitého převratu, „v co věříme dnes, též zítra provedem“.

…a když budeme číst dál, Jiří padá hlouběji. Oficiálně vystupuje z římskokatolické církve, ale nezůstává „bez denominační příslušnosti“. Vstupuje do komunistické strany a různých levicových uskupení, jen aby pak znovu vystoupil pro jejich nedostatečnou angažovanost a radikalitu. Jiří se ve své tvorbě začíná implicitně rouhat a jeho pozdější díla přetékají depresí a nihilismem a voláním po revolučním násilí.

OČI
…Co v očích ztroskotá, k srdci se propadne,
do srdce zaroste a srdce ovládne,
aby v něm hluboko kotvilo
v jiné a strašlivé kráse,
jež ze všech krás světa nejsilnější je,
protože nelaská,
ale nabije
všechny tvé smysly nesmělé
střelami ohně a ocele.

KÁZÁNÍ NA HOŘE
Bratři …
Raděj se svatými nestaňte,
raděj tu s námi zůstaňte,
silnicí dolů sestupte, rozejděte se po celé zemi,
z vyhaslých očí vyrazte pryskyřnatými haluzemi,
svět pro sebe dobuďte v jednom vítězném šiku…

…a mohli bychom se ptát, PROČ. Já sám jsem přesvědčený, že Jiří nám dává odpověď ve verších, které předcházejí výše zmíněným veršům Kázání na hoře.

Bratři,
už skoro na nebe vzatí,
možná z vás budou svatí,
na nebe vstoupíte po oblacích
a zapomenete mrtvých z údolí.
Svaté nic nebolí.
Raděj se svatými nestaňte,
raděj tu s námi zůstaňte,
silnicí dolů sestupte, rozejděte se po celé zemi,
z vyhaslých očí vyrazte pryskyřnatými haluzemi,
svět pro sebe dobuďte v jednom vítězném šiku…

Jinými slovy, svatost, zbožnost a podstata křesťanského života, se kterými se Jiří znovu a znovu setkával, byly prezentované jako cosi nezemského, jako útěk z toho dobrého, hořkosladkého světa, který Jiří znal, jako jakési stoické odloučení od utrpení.
Tam, kde Jiří toužil svět uzdravovat, se „svatí“ zaobírali otázkou, jak z něj utéct.
Tam, kde Jiří v Písmu četl o pomoci utlačovaným, o dobré zprávě pro chudé, o krmení hladových, o dobrotě stvoření a uzdravení světa, bylo ticho svatých ohlušující a jejich skutky bezcitně „rozumné“, zatímco komunisté ani na chvíli nemlčeli a „statečný Lenin“ nabízel „chudým“ a „pokorným řemeslníčkům dobrou zeměkouli … domečky, lásku a automobily“.
Tam, kde Jiří slyšel a viděl komunisty předkládat konkrétní řešení, „svatí“ neměli ani potuchy, že existují stohy knih předkládajících biblická řešení – a nebo jim to bylo jedno.

…a když Jiří později zemřel, jeho epitaf zněl:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh’ srdce k boji vytasit,
zemřel – mlád dvacet čtyři let.

Ano, básně výše samozřejmě nenapsal nikdo jiný než odpadlý římský katolík a patron českého komunismu Jiří Wolker.
Ale jemu navlas podobných mladých mužů, kteří se z křesťanů stávají komunisty, socialisty a anarchisty, jen aby později opustili víru úplně, je okolo nás bezpočet. Proč?

Protože jako Církev vychováváme děti nevěrně, ne podle Božích standardů práva a spravedlnosti, a tak se zříkáme Božích zaslíbení, že bude Bohem nám a našim dětem (Gen 18:18-19; Dt; https://antiteze.cz/2018/04/14/krik-do-tmy-30-krestanstvi-jako-standard-ci-norma-je-pryc/).
Protože jako Církev ne(víme, že )máme odpovědi a ani nevíme, že je máme mít, jelikož jsme zapomněli, že Velkým posláním Církve je zučedničit národy do poslušnosti vůči Kristu, Světovládci (https://antiteze.cz/2018/05/22/dopis-z-finkenwalde-14-velke-poslani/; https://antiteze.cz/2018/10/12/mesias/).
Protože jako Církev jsme usoudili, že cokoliv, co se nějak zjevně a přímo netýká rádobyzbožného zírání do našich pupíků, ucintaných pseudonáboženských keců v kleci a nedělního rektálního zahřívání sedaček, je neduchovní – Bůh by po nás rozhodně nechtěl, abychom byli lidem práva a spravedlnosti (https://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-13-beda-vam-kdo-pecete-buchty-na-nedele-a-jezdite-na-english-campy/; https://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-10-tohle-neni-o-potratech/; https://antiteze.cz/2017/10/11/krik-do-tmy-14-cirkev-podle-stb/).
Protože jako Církev jsme odvrhli Boží standardy (https://antiteze.cz/2017/12/27/dopisy-z-finkenwalde-03-vidi-jen-kousky-a-casti/; https://antiteze.cz/2018/01/30/dopisy-z-finkenwalde-06-ale-jezis-nikdy/) a místo nich jsme nasáli standardy a přístupy socialistické, jak jsme viděli hned na začátku článku. A, přiznejme si, proč by se měl někdo spokojit se špatně pokřtěným socialismem a kulhavým marxismem, když může jít přímo ke zdroji?

Potřebujeme si ujasnit, že Kristu patří veškerá autorita na nebesích a na zemi a že se před Ním má povinnost v poslušnosti sklonit naprosto každý (Mt 28:18-20; Ž 2).
Potřebujeme si ujasnit, že tu nejsme kvůli ničemu menšímu než je uzdravení celého stvoření a složení všech národů Kristu k nohám (Ř 8:19-25; 1. Kor 15:20-28).
Potřebujeme si ujasnit, že ti, kdo nebojují za skutečné, Bohem definované právo, a spravedlnost, ti, kdo se nestarají o hladové, utlačované, sirotky a vdovy, neznají Boha a stráví věčnost v ohnivém jezeře (Jk 1:27; Jer 22:3, 15-16; Mt 25:31-46).

Potřebujeme činit pokání.
A potřebujeme se dát do práce.

Podpořte nás