Právě jsem dokoukal video, ve kterém neonacistický pošuk s černým sluncem na kabátě střílel muže, ženy a děti a natáčel si to, jako by to byla hra.
…a tak si připomínám,
…že každý den se v Česku odehrává stejný, nebo spíš mnohem horší, masakr nenarozených a nás to nechává ledově chladnými.
…že okolo nás bují novodobé otroctví, bezdomovectví, rasismus, stále dekadentnější a od reality odstřiženější sekularismus…
…že přibývá rozvodů, smilstva, LGBTotalitního šílenství, dětí narozených mimo manželství…
…že Česko je šampionem v konzumaci pervitinu a evropskou prostituční a porno velmocí…
…a tak se nemůžu neptat: Máme jako křesťané řešení pro svět tam venku? Ne, odpusťme si nedělkový výron „Pán Ježíš je řešení.“ Ano, je. Ale co to znamená? Jaké má křesťanství, které se v Česku o nedělích praktikuje, odpovědi na utrpení a bezpráví, které se okolo nás dějí a nevypadají, že by měly tendenci zpomalovat?

Možná, že odpověď najdeme, když se vydáme do Antiochie prvního století. Město, ze kterého byl vyslán jako misionář apoštol Pavel. Jedno z center raného křesťanství. Pojďme chytit za rukáv nějakého Kristova následovníka z té doby, projděme se s ním všemi těmi ohromujícími mramorovými sloupovími a nechejme si vyprávět, jak se věci mají…

– Samotná Antiochie, nepočítaje ostatní města Tetrapole, měla asi 5 kilometrů čtverečních. A asi 150 000 stálých obyvatel. Plus, samozřejmě, zvířata a procházející cizince.
– Samozřejmě, nebylo to tak hrozné, jak to vypadá. Bylo to horší. Řádově 40 % prostoru tvořily veřejné, neobytné prostory (chrámy, lázně atd.). Tím se dostáváme někam k padesáti tisícům lidí na kilometr čtvereční. To je asi dvakrát tolik, kolik má dnešní Kalkata nebo Manhattan. Asi dvacetinásobek toho, co má Praha.
– Ale na rozdíl od Manhattanu se lidé nemohli naskládat do výšky, protože ze zákona mohly budovy měřit maximálně 20 metrů (cca šestipatrový panelák) – nezbylo tedy, než mít hodně blízké společenství. Se všemi. Včetně těch dalších rodin a zvířat, které s vámi sdílely vaši jednu místnost. Což s sebou samozřejmě neslo časté kolapsy celých budov, a tak není výjimkou setkat se se svědectvími, že obyvatelé „neustále čekali, kdy jim dům spadne na hlavu“.
– Když jsem zmiňoval blízké společenství, myslel jsem i sousedy přes ulici – připomeňme si, že Via Appia, slavná královna římských silnic, je široká v průměru asi 5,5 metru. Nebylo tedy výjimkou, že ulice měly méně než tři metry a často připomínaly spíše cestičky.
– Nezapomeňme také ale, o jaké ulice se jednalo. Ohánět se římskými stokami a akvadukty je rozhodně roztomilé, a všichni si je pamatujeme z dějepisu, kde nám říkali, jak křesťanská Evropa byla dobou temna, ale Řím byl jedinečně civilizovaný, což trošku odbočuju… Ano, pravda, Římané měli akvadukty. Ale zajistit hygienu a funkční kanalizaci na dvojnásobně zalidněném Manhattanu by bylo husarským kouskem i dneska. A je fakt, že vylévat odpad z oken a vyhazovat z nich nechtěné děti a mrtvé příbuzné psům dvakrát nepomůže. Nebo to, když už výjimečně máte podzemní stoku, a ne jen otevřený příkop na ulici, a ucpou ji mrtvá těla potracených a po porodu zabitých dětí dam lepší třídy, takže to pak vyvěrá na ulici, to taky cestou do práce zrovna nenadchne.
– Samozřejmě, má to i svou světlejší stránku. Vrstva fekálií, odpadu, tlejících těl, přetékajících kanalizací a všeobecné špíny rozhodně má i své příznivce – například myši, brouky, komáry, červy a tasemnice. A, jak známo, všichni tito malí radostílci jsou velmi kosmopolitní a demokratičtí, jsou naprosto HATE FREE. Berou každého.
– Výsledek? Epidemie a mory. Není výjimkou, že popisy měst té doby znovu a znovu zmiňují vyrážky a opuchliny a chybějící končetiny obyvatel nebo že identifikační dokumenty věnují velké množství prostoru specifickým jizvám a zhmožděninám a deformitám daných osob. Přidejte k tomu, že prostituce, homosexuální prostituce, pedofilní prostituce a sexuální otroctví se počítaly k dobrým, tradičním, konzervativním mravům, tak jako zoofilní zdrogované orgie v rámci konkrétních svátků, a možná jednomu začne svítat, proč tou dobou nebyla zrovna dobrá předpokládaná délka dožití.
– …které taky moc nepřidával fakt, že většina města byla ze dřeva a jediný způsob, jak vařit uvnitř přecpaných bytů, bylo na ohni. Jeden ani nepotřebuje dávat dětem na hraní sirky…
– Ale, samozřejmě, tohle vše se dělo v prostředí radostného vzájemného multikulturního obohacování a neustálého průtoku cizinců. Pětikilometrová Antiochie zvládla mít 18 svých etnicky vymezených oblastí. Z nějakého nepochopitelného důvodu to přispívalo k extrémně vysoké zločinnosti a etnické nenávisti.
– Když si na závěr uděláme stručný přehled historie Antiochie, zjistíme že za necelých 600 let, kdy Antiochie spadala pod Řím, stihla zažít: 11 dobytí; 5 srovnání se zemí nepřátelskými armádami; 2 úspěšné obrany (Jééj!); 4 požáry, které ji srovnaly se zemí; 6 velkých vzpour, které zdecimovaly značnou část města a stály mnoho životů; bezpočet menších vzpour; 8 zemětřesení, která zbořila většinu města; stovky menších zemětřesení; 5 hladomorů; 3 epidemie, které vyhladily více než čtvrtinu města. Slovy klasika: „Tohle je přece slušné město. … Můžete tedy žít leta a nevidět jedinej kulomet.“

Jinými slovy, bída, nebezpečí, strach, zoufalství a nenávist, jaké si ani nedokážeme představit. Vím, že to může být celkem facka pro spoustu romantiků s naivními představami o starověku, ale nenechte se odradit od svých přesvědčení! Svět je horší a horší! Žijeme v posledních dnech! Pravda je jen berlička pro ty, kdo nedokáží ustát lež a blouznění!

A právě ve městech, jako byla Antiochie, se křesťanství dařilo tak, že za nějakých 300 let se nejmocnější muž na světě, Svatý Konstantin, nechal pokřtít.
Položme si otázku: Jak by tváří v tvář realitě apoštolské doby obstálo to, co dnes mnozí tak směle… nebo možná spíš drze a rouhavě označují za křesťanství? Jak tragicky směšně by vypadaly naše relevantní akcičinečky a dílničky a mládežečičinky a víkendové pobytíčky a sentimentální slintáníčko zaznívající zpoza tolika kazatelen?
Jak absurdně by ve výše zmíněném kontextu vypadal vágní „vztah s Pánem Ježíšem“ a trocha toho nedělního zpíváníčka s následnou buchtou? Když nejste znuděný, zženštilý, zaostalý zápaďák, opravdu na to neskočíte. Prázdné mystické pseudocosi vám může nabídnout každá solidní římská sektička – a jediným rizikem je, že rozšíříte svou sbírku pohlavních nemocí při rituální prostituci – o nějakém pronásledování si můžete nechat zdát (potom, co se v pátek v klubu… ech… na Bakchův svátek v chrámu dostatečně opijete, pozvracíte a znovu opijete).
Biblické křesťanství ale bylo a je o něčem dost jiném.

„Být křesťanem znamená žít v Božím Království. Znamená to být světlem světu, ukazovat světu, jak žít. Křesťanství není jen o provádění konkrétních rituálů. Rituál je nástrojem; liturgie je nástrojem. A dokud zůstávají nástrojem, všechno je v pořádku. Problém nastává, když ocas začne vrtět psem místo aby pes vrtěl ocasem. Křesťanská víra není nějakým mystickým kultem. A Římané ho rozhodně neviděli jako mystický kult. Důvodem, proč Římané neměli rádi křesťany, nebylo, že uctívali špatné božstvo. Římané viděli křesťanstvo jako imperium in imperio, jako stát ve státě. Křesťané v rámci římské společnosti provozovali svůj vlastní společenský řád. A Římanům se to nelíbilo. Obvinění, která byla proti křesťanům vznášena, byla vždycky politická. Nebyla v užším slova smyslu náboženská. Problémem nebylo, že uctívali špatného boha; problémem bylo, že v Římě tvořili politický řád, který byl alternativou k Římu. A to Řím nemohl tolerovat.“
-Stephen C. Perks-

…ale nás, díky bohu, kterého uctívá tolik kostelochodivců, nic takového ani nenapadne. Věrnost porodila prosperitu. A dcera pak sežrala svou matku.
Ztratili jsme obsah, zůstal rituál. A netrvalo dlouho, než se rituál stal obsahem… abychom pak mohli ztratit i ten. Texty chval hraničící s retardací, obtažené džíny po mladší sestře, kýble pseudoduchovního aspiku a rockové mše by mohly vyprávět. O prázdnotou zejících sborech a kostelích nemluvě.

Proč? Protože dnešní křesťanství je asi tak půl centimetru hluboké.
Protože nevíme, co si počít s tím, že Písmo hovoří o Kristově svrchovaném kralování nad světem mnohonásobně víc než o lásce, odpuštění hříchů nebo věčném životě (https://antiteze.cz/2018/10/12/mesias/).
Nebo s tím, že Písmo nepřestává hovořit politickým, vládcovským, celospolečenským a celocivilizačním jazykem (https://antiteze.cz/2018/01/30/dopisy-z-finkenwalde-06-ale-jezis-nikdy/).
Nebo s tím, že „Boží Království je tak centrální pravdou biblického evangelia, že evangelium je opakovaně nazýváno evangeliem Království (Mt 4:23; 9:35; 24:14; Mk 1:14-15; L 16:16-17), a výraz ‚evangelium Království‘ natolik charakterizuje Kristovo učení, že bývá používán jako synonymum k němu či jako jeho shrnutí“ (https://antiteze.cz/2018/05/22/dopis-z-finkenwalde-14-velke-poslani/).
Nebo s tím, že Žalm 2 křičí do tváře i těch nejvyšších světských autorit: „Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv.“

„Každým dnem je naším problémem méně a méně humanismus a jsme jím více a více my sami. Položme si otázku: Vedou naše životy a skutky k novému společenskému řádu? … Předními z důvodů, proč raná Církev tak rychle rostla, byly vůdcovství a pomoc, které poskytovala v celé řadě oblastí. Církev nabízela lepší království, než bylo to císařovo.“
-R. J. Rushdoony-

Zapomněli jsme, že jsme tu proto, abychom byli nástrojem uzdravení světa, abychom byli lidem, který hlásá lepší, věčné Království, které začíná na tomto světě a pokračuje na věčnost – a které si podmaní všechna ostatní Království skrze lásku.
Skrze přičinlivou práci a zodpovědnou výchovu a krmení hladových a pomoc utlačovaným a uzdravování nemocných.
Skrze vytrvalé studium (https://antiteze.cz/preklady/) a uvědomělou aplikaci biblických standardů do všech oblastí života.
Skrze to, že ve svých rodinách a sborech budeme budovat lepší, biblický svět a budeme jím proměňovat svět okolo.
Skrze to, že budeme ukazovat svými skutky i slovy, že náš Král je skutečně dobrý. Ten nejlepší.

„Jestli naše rodiny, naše sbory, naše vlastní životy a skutky neusilují o vytvoření lepšího, alternativního řádu, než jaký předkládá humanismus, jaké máme právo si stěžovat?
Jestli to budete zkoušet a budete se snažit, můžete selhat. Nemusíte ve svém životě vidět plody; nemusíte vidět, jak tato květina rozkvete. Ale alespoň budete nazváni věrnými.
Jestli ale nemíříte na nic, můžete si být jistí, že nedosáhnete ničeho.“
-Jordan Wilson-

…a realitou je, že „nic“ je ještě tou zdaleka nejlepší možností. Často dosáhneme pravého opaku. Dosáhneme odpadlictví, Boží kletby a soudu nad námi i našimi dětmi.
Bolestným příkladem takové kletby je, ano, znovu, Jiří Wolker, který hledal lepší svět, který hledal lepší království, který hledal řešení – a nedostalo se mu jich (https://antiteze.cz/2019/03/09/pan-buh-bude-chodit-k-nam-na-veceri/).

A otázkou tváří v tvář jeho následujícím řádkům je: Máme na ně odpověď? Nebo spíše – žijeme odpověď na ně svými skutky a slovy? Jsme lidmi, kteří jsou z Boží milosti jejich řešením? Jestli ne, jestli naše křesťanství mlčí a selhává a sedí si na rukou i tady… proč tu vlastně jsme?

BALADA O NENAROZENÉM DÍTĚTI
Nejdříve se na sebe usmáli,
potom se do sebe zamilovali
u lucerny na nábřeží,
kde voda běží a běží
a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli.
Nakonec se spolu políbili.

Milenci jsou lidé bohatí,
pokladů mají, že jich nelze vypočítati:
ruce, oči, prsa a ústa.

„Za město, má milá,
vede cestička bílá
a za městem hluboko v obilí
se zelené meze zrodily.
Tam poklady své spočítáme,
tam si je věrně odevzdáme,
aby nám neshořely
nebo neodletěly
jako ptáci
ohniváci.“

Za město šli a večer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smějí milovat,
i chudí se smějí milovat,
z lásky se člověk narodil,
za město šli a večer už byl.

Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.

Proč bych mu tělo své nedala,
tělo své z krve a života,
když jsem mu srdce už dala,
své srdce z krve a života?

Láska je žena a muž
láska je chleba a nůž.
Rozřízl jsem tě, milá má,
z pecnu bílého.

Když nohy domů se vracely,
daleko bylo od dveří k posteli,
když noc hoří, peřiny nehřejí,
té noci na srdci se jí
dětská ústa narodila.
Té noci plakaly čtyři holé stěny,
že těžko, těžko bude dát
hladovým ústům krajíc ukrojený.

Měsíc nad městem svítící
se třikrát naplnil a dvakrát has‘,
když po třetí hasl nad černou ulicí,
dětská ústa k srdci promluvila:
Maminko milá,
já jsem láska,
která by ráda se narodila!

Když to slyšela,
k milému běžela.
Pokojík jeho byl smutný a studený
jak těžká hlava mezi slabými rameny.

Když se to oba dověděli,
na pelest sedli.
Tiší byli, bledí byli,
k lásce a zabití sbírali síly.

„Dnes
naše srdce, milá má,
a ostatních srdcí tisíce
jsou jenom na pultu hospodské sklenice.
Stačí se zpíti zahořklým rtům.
Nalili krev jsme a vypili rum.
Statisíce lidí se milovalo,
žádné dítě se nenarodilo z nich,
– ni naše se nesmí narodit.
To není hřích,
to je jen bída.“

Slunce už nesvítí,
hvězdy už nezáří,
odešli k lékaři
milenci dva.
Tam nevede cesta bílá a měkká,
tam se jde po schodech z kamene
a v čekárně se čeká,
až dveře strašlivě zavřené
se otevrou pohledem žlutým a kosým
a řeknou: Prosím!

Lékař měl ruce z karbolu
a slova z ledu:
„Nemocné ženy léčit nedovedu,
spravuji jenom zlámané věci.“

Blůzičku svlékl,
prsty jí na prsa bubnoval
smuteční pochod.

Ó ženo,
slyšíš ten hlas,
co na prsu hořel ti?
Teď naposled zakřičel ještě.
Teď zhas‘.
On zatím stál
u dveří, na prahu pokoje stál.
Však oči jej zradily a nestály s ním,
křečovitě kráčely za její bolestí,
za její bolestí, za vozem pohřebním,
kola skřípěla, podzimním vítr vál.
Udělal jsem to já?
Já jsem to udělal.

„Podej mi, můj milý, ruku,
až půjdem po schodech dolů.
Už nejsem statečná a budu plakati,
že z bohatství všeho
mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu,
že jsem jen rána,
mrtvýma rukama dítěte zobjímaná.

Já nejsem žena,
já jsem hrob.
Dvě oči na mně stojí, jako dvě svíčky,
co na podzim hoří za dušičky,
a nikdo se nade mnou nemodlí.
I žena chce svět lepší a jinačí
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.“

Večer
mnoho milenců smutných je,
že to, co žít mohlo, nežije,
a mnozí ani smutní nejsou,
protože to nedovedou.

Slunce na zemi svítilo
a stromy zůstaly lysé,
lidé se na zemi milují
a láska nenarodí se.

Nenarodí se?

Podpořte nás