Je to pár dní, co si západní Církev připomínala, že Pán Ježíš Kristus „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha Svatého se stal tělem z Marie panny a stal se člověkem; byl za nás ukřižován pod Pontským Pilátem; byl umučen a pohřben; třetího dne vstal z mrtvých podle Písem…“ Naši východní bratři si tuto slavnou pravdu připomínají právě teď, jen trochu chudším způsobem, konkrétně bez filioque.

Tak nebo tak, slavili jsme, že Kristus, Boží Syn, byl ukřižován za hříšníky a třetího dne vítězně vstal, „byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4:25).
Někteří z nás oslavovali Velikonoce šampaňským k ranním míchaným vajíčkům a k obědovým kopám všeho možného a k večeřovému ryzlinku, protože nějak se ten půst dohnat musí.
Jiní je slavili třeba trochu umírněněji… třeba tím, že se podívali na film. Třeba na původního Ben Hura. Nebo na Umučení Krista. Nebo na nějakou ucintaninu s usměvavou máničkou z reklamy na šampon, která má představovat Pána Ježíše Krista, Pána Slávy, Krále králů a Pána pánů. A moje otázka zní: Kolik z těch filmů bylo kradených?

Z toho, jak se někteří vrtí, jak kdyby spolkli ježuru, se určitě shodneme, že víc, než by bylo zdrávo. A určitě se shodneme, že kdybychom se ptali dál, dozvěděli bychom se i o kradených operačních systémech a celé řadě kradených programů a aplikací a hudebních alb.
„Ale stahovat je legální…“ Aha. Zkuste to obhájit před Božím trůnem. Zkuste před Boží tváří obhájit, že je v pořádku a rozhodně ne krádež, když si nárokujete a používáte cizí majetek, o kterém jeho tvůrci jasně říkají, že nemá být šířen. Haló, zákony o autorských právech? Haló, taková ta céčka v kroužku? Jestli přivlastnit si něco, co velmi explicitně není moje a o čem autor a vlastník říká, že si to nikdo nemá přivlastňovat, není krádeží, pak není krádeží vůbec nic.

A právě i proto, že si teď více než kdy jindy připomínáme kříž, který Pán Ježíš Kristus vydobyl odpuštění těm, kdo činí pokání a odvrací se od hříchu k poslušné víře v Něj, určitě nebude od věci promluvit si v tomto kontextu o pokání. Každý přece chce, aby mu patřila usmiřující požehnání Velikonoc, nebo ne?

„Čiňte pokání,“ bylo neoddělitelnou součástí poselství Pána a Jeho apoštolů:
„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes“ (Mt 4:17).
„Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání“ (Mt 9:13; L 5:31).
„Tehdy začal Ježíš kárat města, ve kterých se stalo nejvíc Jeho mocných činů, že nečinila pokání“ (Mt 11:20; L 10:13; 11:32).
„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží Království; čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1:15).
„Vyšli a vyhlásili, aby lidé činili pokání“ (Mk 6:12).
„Tak je napsáno, že Kristus měl trpět a třetího dne vstát z mrtvých; a na základě Jeho jména má být všem národům vyhlášeno pokání k odpuštění hříchů, počínajíc od Jeruzaléma“ (L 24:46-47).
„Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů“ (Sk 2:38).
„Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy“ (Sk 3:19).
„Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili; toho Bůh jako Vůdce a Zachránce vyvýšil na svou pravici, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů“ (Sk 5:30-31).
Viz také Mt 3; 12:41; L 3; 13:3-5; 15:7-9; Sk 8:22; 11:18; 13:24; 17:30 atd.

Nikde v Písmu ale nevidíme situaci, která by velmi pravděpodobně při podobném kázání nastala dnes. Nikdo nepřišel a nezačal na Pána a jeho apoštoly křičet: „Čiňte poká-co?“
Vidíme pravý opak – novozákonní autoři i posluchači pokání chápou a berou ho jako takovou samozřejmost, že ho prakticky nemají potřebu vysvětlovat. Velmi zjevně měli jasné pochopení toho, co znamená činit pokání. Kde ho asi vzali?
Ano, výborně, modří už vědí. Koncept pokání znali ze svých svatých Písem – neboli ze Starého zákona.

Než někdo namítne, že „to už se nás netýká,“ připomeňme si, že pravdou je pravý opak.
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit … Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v Království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v Království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do Království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5:7-20). Tolik Pán Ježíš. Pán Ježíš, který nazývá kázání Jana Křtitele „cestou spravedlnosti“ (Mt 21:32), což je výraz, který apoštol Páně Petr používá jako označení pro křesťanství (2. Pt 2:21) – a prorok Malachiáš označuje Janovo kázání za kázání poslušnosti vůči mojžíšovskému zákonu (Mal 3:22-23). A komu by to nestačilo, tady je rovnou 20 biblických argumentů za závaznost Božích morálních standardů zjevených ve starozákonních Písmech: https://antiteze.cz/2017/12/27/dopisy-z-finkenwalde-03-vidi-jen-kousky-a-casti/

Takže, abychom se trochu vrátili k oslavování Pánova vítězného zmrtvýchvstání ukradenými filmy… Kde nám starozákonní Písma vysvětlují pokání v případě krádeže?

„Když někdo ukradne býka či ovci a porazí ji nebo prodá, náhradou dá pět býků za býka a čtyři ovce za ovci. Zloděj musí ztrátu plně nahradit … Jestliže se u něj skutečně nalezne živé to, co ukradl, – ať býk, osel či ovce – nahradí to dvojnásobně.“ (Ex 21:37; 22:2, 3).
Jinými slovy, pokud je zloděj dopaden, vrací, co ukradl, a přidává majiteli náhradu. Sám trpí škodu, kterou chtěl způsobit okradenému. Horší pro něj je, pokud nemůže původní věc vrátit, protože ji zničil nebo se jí zbavil – tehdy platí čtyřnásobek (což, mimo jiné, říká i král David v 2. S 12:6, když ho prorok Nátan konfrontuje ohledně jeho cizoložství: „Tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že toto spáchal“).

Výjimkou z tohoto pravidla je, pokud se ve zloději pohne svědomí a vrátí, co ukradl, dříve, než je chycen:
„Když někdo zhřeší a zpronevěří se proti Hospodinu věrolomností, takže zapře svému druhovi něco, co má uložené nebo svěřené do zástavy nebo lup či to, co získal vydíráním svého druha, nebo nalezne ztracenou věc a zapře ji, anebo křivě přísahá o jakékoliv z těchto věcí, které může člověk spáchat a zhřešit proti nim, i stane se potom, když zhřešil a nese vinu, že vrátí lup, který uchvátil, anebo to, co získal vydíráním, kterého se dopustil, nebo to, co má uložené, jež mu bylo svěřeno, anebo ztracenou věc, kterou nalezl, nebo cokoliv, o čem lživě přísahal; nahradí to doposledka, přidá k tomu svou pětinu a dá to tomu, komu to patří, v den své oběti za vinu“ (Lev 5:21-24).
Vidíme, že v takovém případě jen vrací, co ukradl, a přidává pětinu.

„No dobře, ale co když to vrátit nejde…?“ Jsem rád, že se ptáte.
„Když muž či žena spáchají nějaký hřích proti člověku a zpronevěří se vůči Hospodinu věrolomností, takový člověk ponese vinu. Musí vyznat svůj hřích, který spáchal, to, čím se provinil, doposledka vrátit, přidat k tomu pětinu a dát tomu, proti komu se provinil. Jestliže ten muž nemá příbuzného, kterému by vrátil to, čím se provinil, bude to vráceno Hospodinu pro kněze“ (Num 5:6-8).
Tam, kde není navrácení kradeného majetku možné, je náhrada odevzdána na Boží věci, na práci věrné Církve a na pomoc potřebným (2. Kor 4:42), jelikož obětí každé krádeže, stejně jako každého jiného hříchu, je tak jako tak Bůh sám (Ž 51:6).

„No, to je všechno strašně pěkné, ale říká někde něco takového Nový zákon?“
Myslíte jako kromě všech míst, kde se odkazuje na Boží zákon jako na standard lásky, dobra, spravedlnosti a svatosti (např. Mt 22:36-40; Ř 7:12)? Samozřejmě.
„Zacheus se zastavil a řekl Pánu: ‚Hle, polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, vrátím mu to čtyřnásobně.‘ Ježíš mu řekl: ‚Dnes se dostalo záchrany tomuto domu, protože i tento člověk je syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel vyhledat a zachránit, co je ztraceno‘“ (L 19:8-10).
Ježíš ohlašuje Zacheovu spásu poté, co Zacheus činí pokání. Podle objektivních standardů Božího zákona. Poté, co zaslibuje, že náležitou část svého (nedohledatelně nevrátitelného) nakradeného majetku podle Num 5 dá na Boží věci, a že tam, kde je možné oběti jeho krádeží dohledat, jejich snědené ovce a jinak promrhaný majetek vrátí čtyřnásobně.

„No dobře, ale co Pavel, který v Ef 4:28 prostě říká, že zloděj nemá krást, ale má pracovat a starat se z toho o potřebné?“
Za prvé, Pavel sám se na řadě míst dovolává spravedlnosti a lásky ustanovené zákonem (1. Kor 10:9-10; Ř 7:12; 13:8-10; Ef 6:2; 1. Tim 5:18…) a je Kristovým vyslancem, a proto by bylo nanejvýš nemístné snažit se postavit Krista a Pavla proti sobě.
A za druhé, Ef 4:28 ani v nejmenším nepopírá princip náhrady podle zákona (ostatně, Pavel se v tom samém listě, v Ef 6:2, otevřeně dovolává Božího zákona); naopak, spadá do kategorie aktivního dávání potřebným, tedy do pokání podle Num 5, neboli je stejným principem, který vidíme u Zacheova prodávání majetku a rozdávání chudým.

A otázka nyní zní: Kolik z vyznávajících křesťanů, kteří si o sobě myslí a tvrdí, že činili pokání, skutečně kdy činili biblické pokání? Kolik z nich biblické pokání káže? A kolik z nich káže nějakou vágní prázdnou lítost – a často ani to ne?

Připomeňme si kontext, o kterém mluvíme:
„Když řeknu o ničemovi: Ničemo, jistě zemřeš, a ty bys nepromluvil, abys ničemu varoval před jeho cestou, onen ničema zemře pro svou zvrácenost, ale jeho krev vyhledám z tvé ruky. Pokud bys však ty ničemu varoval před jeho cestou, aby se od ní odvrátil, ale on by se od své cesty neodvrátil, zemře pro svou zvrácenost, zatímco ty jsi vysvobodil svou duši. Ty pak, lidský synu, řekni synům svého lidu: Spravedlnost spravedlivého jej nevysvobodí v den jeho přestoupení, a pokud jde o ničemnost, ničema kvůli ní neklesne v den, kdy se od ní odvrátí. Spravedlivý nebude kvůli ní moci žít v den, kdy zhřeší. Když řeknu o spravedlivém: Určitě bude žít, a on by spoléhal na svou spravedlnost, ale provedl by špatnost, žádné jeho spravedlivé činy nebudou připomínány a pro svou špatnost, kterou provedl, pro tu zemře. Když dále řeknu o ničemovi: Jistě zemřeš, ale on se odvrátí od svého hříchu a bude konat právo a spravedlnost, vrátí zástavu, a pokud ten ničema nahradí lup – pokud by žil podle ustanovení života, aby nepáchal špatnost – určitě bude žít, nezemře. Žádné jeho hříchy, kterými zhřešil, mu nebudou připomínány; konal právo a spravedlnost, určitě bude žít. … Duše, která hřeší, ta zemře. Avšak bude-li někdo spravedlivý a bude konat právo a spravedlnost – nehodoval na horách, své oči nepozvedl k bůžkům domu izraelského, neznečistil ženu svého bližního a nepřiblíží se k menstruující ženě, nikoho nebude utiskovat, vrátí zástavu dluhu, neuchvátí lup, svůj chléb dá hladovému a obnaženého zakryje oděvem, nebude dávat na lichvu a nebude vybírat úrok, odvrátí svou ruku od špatnosti, bude konat pravdivý soud mezi člověkem a člověkem, bude chodit podle Mých ustanovení, zachovávat i Má nařízení, aby uskutečňoval pravdu – takový spravedlivý určitě bude žít, je výrok Panovníka Hospodina. Když zplodí syna násilníka, který prolévá krev a udělá bratru kteroukoli z těchto věcí …, vždyť i hodoval na horách a znečistil ženu svého bližního, utiskoval chudého a nuzného, uchvátil lup a nevrací zástavu, pozvedl své oči k bůžkům a páchal ohavnost, dával na lichvu a vybíral úrok. Bude žít? Nebude žít! Spáchal všechny tyto ohavnosti, jistě bude usmrcen, zůstane na něm jeho krev. “
(Ex 33:8-9, 12-16; 18:4-13)
Jinými slovy, biblické pokání s sebou nese, mimo jiné, konání Božím zákonem objektivně definovaného práva a spravedlnosti, aktivní konfrontování nespravedlnosti a bezpráví a hříchu, nese s sebou vrácení toho, co jsme nakradli, nese s sebou biblickou sexuální etiku a péči o potřebné a biblický přístup k dluhům a půjčkám a odvrácení se od modlářství.

Pojďme si vedle sebe postavit tři pasáže:
„Svůj chléb dá hladovému a obnaženého zakryje oděvem … odvrátí svou ruku od špatnosti … bude chodit podle Mých ustanovení, zachovávat i Má nařízení … takový spravedlivý určitě bude žít.“
„Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem? Vydávejte tedy ovoce svědčící o pokání… Kdo má dvě košile, ať dá tomu, který nemá, a kdo má co k jídlu, ať činí podobně.“
„Hlásal jsem nejprve těm, kteří jsou v Damašku, a potom v Jeruzalémě a po celé judské zemi, a také pohanům, aby činili pokání, obraceli se k Bohu a konali skutky, které svědčí o pokání.“
Jen hluchý by mohl neslyšet, že druhá z pasáží je ozvěnou první a že třetí je ozvěnou druhé. První je výše uvedené Ezechielovo přikazování pokání (Ez 18:7-9), druhé je přikazování pokání Janem Křtitelem z pera Lukáše (L 3:8, 10), třetí je popisem Pavlovy služby z jeho vlastních úst a opět z Lukášova pera (Sk 26:20). Jinými slovy, Boží standardy a požadavky a poselství se nemění. A jestli nám Ezechiel a Jan Křtitel připadají jako zlouni, ale Pavel jako hodňous, je to proto, že nechápeme ani jednoho z nich – a především pak ne Pavla.

Nekázat a nevyučovat zákon v plnosti jeho požadavků znamená popírat značnou část učení Páně a Jeho apoštolů.
Znamená to pošlapávat Boží spravedlnost.
Znamená to znemožňovat biblické pokání a vystavovat tak posluchače a celou kulturu kolem nich smrtelnému nebezpečí.

Je nejvyšší čas, aby ti, kdo se nazývají křesťany, přestali krást a používat to, co nakradli. A nejen to – musí to, co nakradli, začít nahrazovat právoplatným majitelům, či možná především, potřebným, utlačovaným, hladovým a nahým, sirotkům, vdovám a příchozím, podle výše uvedených Božích standardů.
A protože mají povinnost milovat milosrdenství (Mi 6:8) a protože mají povinnost se ujistit, že to, co nakradli, skutečně vrátí, je třeba, aby se otevřeně a upřímně podívali, kolik toho nakradli. Třeba toho bude opravdu hodně. Třeba je to, tak jako Zachea, bude stát polovinu majetku.
Ale nechtějí snad, aby se v jejich životě staly Velikonoce požehnáním? Nechtějí snad slyšet „Dnes se dostalo záchrany tomuto domu“?

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás