„Jestli věříte tomu, co se vám na evangeliu líbí, a odmítáte to, co se vám nelíbí, to, čemu věříte, není evangelium – jste to vy sami.“
Sv. Augustin

Asi každý jsme se už setkali s nějakým tím rozhodně-to-dobře-mínícím párečkem mladých křesťanů, kteří spolu sdílejí byt a mají velmi jasno v tom, že „My se milujeme a slíbili jsme si to my sami dva před Bohem, takže…“ se můžete vsadit, že spolu nesdílejí zdaleka jen byt.
A… konec konců… uzavření manželství rozhodně není o zkostnatělém náboženství… a Písmo nikde o nějakém oddacím listu nemluví, a na Písmu záleží především… a láska papír nepotřebuje… takže to není problém, ne?

A odpověď zní: Ne, není to problém. Nebo spíš… není to velký problém. Rozhodně to není větší problém než notně hladoví létající žraloci, kteří chrlí oheň, dokáží procházet zdmi, roznáší dýmějový mor a nepřestávají si zpívat „Holky z naší školky“.

Nuže, páč, jelikož a protože všichni přece víme, že výše zmiňovaným párům z druhého odstavce jde pouze, jedině a výlučně o věrnost a poslušnost vůči Písmu, a rozhodně ne o bohapusté smilnění, věřím, že bude k dobru, budování a radosti nás všech, když si ve stručnosti projdeme, co Boží Slovo o manželství říká.

1) Manželství je obrazem Krista a Církve.
„Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou Církve; On je zachráncem Těla … Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své ženě, a budou ti dva jedno tělo.‘ Toto tajemství je veliké; vztahuji je však na Krista a na Církev. Ale také jeden každý z vás ať miluje svou ženu jako sám sebe a žena ať se bojí svého muže“ (Ef 5:22-23, 31-33).
Pointou manželství je vyučovat svět o Kristu a Církvi, o sebeobětující lásce a uctivé podřízenosti. Což je strašně neohleduplné a nekorektní. Hrozí totiž, že urazíte skutečně silné feministky, které s železnou pravidelností po večerech brečí do (třetí) misky chipsů, že zůstaly na ocet…

2) Vztah Krista a Církve je smluvním svazkem.
„Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim ho se slovy: „Napijte se z něho všichni. Neboť toto je Má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů“ (Mt 26:27-28).
„Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva v Mé krvi; toto čiňte, kdykoliv byste pili, na Mou památku‘“ (1. Kor 11:25).
„‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po těch dnech, praví Pán: budu dávat své zákony do jejich srdce a napíši je do jejich mysli,‘ dodává: ‚a na jejich hříchy a jejich nepravosti již nikdy nevzpomenu‘“ (Žd 10:16-17).

3) Charakter manželství se napříč historií nezměnil; manželství vždycky bylo a je smluvním svazkem.
Jak jsme viděli v bodě 1), apoštol Pavel do výše zmiňovaného smluvního vztahu zasazuje už samotné ustanovení manželství v Genesis 2:24, „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo…“
Jak svědčí celá kniha Ozeáš, která je obrazem Boha jako věrného manžela a Izraele jako nevěrné prostitutky, i řada pasáží napříč starým zákonem (například každý odkaz na cizoložství Izraele), Bůh je manželem svého lidu – a to smluvním manželem.
„Aj, dnové jdou, dí Hospodin, v nichž učiním … smlouvu novou. Ne takovou smlouvu, jakouž jsem učinil s otci jejich v ten den, v kterýž jsem je ujal za ruku jejich, abych je vyvedl z země Egyptské … smlouvu Mou oni zrušili, a Já abych zůstati měl manželem jejich?“ (Jer 31:31-32 BK).
Nebo, je-li libo něco modernějšího a stejně radostně čitelného:
„Hle, přicházejí dni, prohlášeno Hospodinem, kdy … budu uzavírat smlouvu novou; ne jako smlouvu, již jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je měl uchopeny za ruku k vyvedení jich ze země Egypta… Mou smlouvu oni zrušili, ač jsem Já pro ně byl Manželem…“ (Jer 31:31-32 Pavlík)
„Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, vůči níž jsi byl nevěrný, ačkoliv ona je tvou družkou, ženou tvé smlouvy“ (Mal 2:14).
…jinými slovy, manželství bylo smluvním svazkem v Edenu, manželství bylo smluvním svazkem při vyvedení Izraele z Egypta, manželství bylo smluvním svazkem v Jeremiášově době před vyhnanstvím Izraele a manželství bylo smluvním svazkem v Malachiášově době po vyhnanství. Manželství bylo smluvním svazkem ve dnech apoštolů. Manželství je smluvním svazkem dnes.

4) Manželství jakožto smluvní svazek je něco velmi zjevně velmi oficiálního, proto je jeho rozvod také něčím velmi zjevně velmi oficiálním a vyžaduje velmi oficiální rozlukový list.
„Jestliže si muž vezme ženu, bude jejím manželem, ale pak se stane, že nenalezne milost v jeho očích, protože u ní našel nějakou hanebnost, napíše jí rozlukový lístek, dá jí ho a propustí ji ze svého domu“ (Dt 24:1).
„Toto praví Hospodin: Kde je rozlukový list vaší matky, jímž jsem ji propustil? Nebo kdo je tu z Mých věřitelů, jemuž jsem vás prodal? Hle, pro své viny jste byli prodáni a pro vaše přestoupení byla propuštěna vaše matka“ (Iz 50:1).
„Viděl jsem to, vždyť právě proto, že izraelská odpadlice cizoložila, jsem ji propustil a dal jsem jí rozlukový lístek. Ale její nevěrná judská sestra se nebála a také ona chodila a smilnila“ (Jer 3:8).

5) Manželství jakožto velmi závažný smluvní svazek má velmi závažné požadavky a důsledky.
„Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící“ (1. Tim 5:8).
„Pravím vám, že kdo by propustil svou ženu, pokud by to nebylo na základě smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží“ (Mt 19:9).
„Kdyby někdo zcizoložil s provdanou ženou, kdyby někdo zcizoložil s ženou svého bližního, jistě bude usmrcen – cizoložník i cizoložnice“ (Lev 20:10).
Přeložme si to – ještě horší kategorií než hříšníci jsou vyznávající křesťané, kteří se náležitě nestarají, mimo jiné, o svou smluvní ženu. Nezákonné snahy o rozpuštění manželského smluvního svazku mají dva možné konce: doživotní celibát nebo cizoložství. Cizoložství, neboli hrubé porušení sexuální stránky manželského smluvního svazku, je podle Božího zákona hrdelním zločinem.
Manželství má tedy nevyhnutelné a velmi vážné důsledky ve sféře osobní, rodinné, církevní i kriminální.
…což je realita, podle které by ani v nejmenším nebylo možné žít, pokud by manželství nebylo uzavíráno veřejně: „Jsem tvoje žena.“ „Ne, nejsi!“ „Vždyť jsme se brali!“ „Kdy? Kde?“
Deuteronomium 19:15 říká: „Ať nepovstane proti nikomu jediný svědek kvůli žádnému provinění a pro žádný hřích, kvůli jakémukoliv hříchu, kterým zhřeší. Případ ať je potvrzen podle svědectví dvou nebo tří svědků.“ Jinými slovy, dva nebo tři svědci jsou třeba i u méně závažných věcí, než je celoživotní závazek s důsledky na úrovni exkomunikace a života a smrti.
Pán Ježíš sám v Matouši 18:16 požaduje, aby „ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok“ – a hovoří především v kontextu exkomunikace. O co víc pak požadavek na potvrzení „každého výroku“ platí o prohlášení, jako je „Uzavírám s tebou celoživotní nerozlučitelnou smlouvu“?

6) V souladu s výše zmíněnými fakty nám Písmo předkládá uzavření manželství jako velmi veřejnou věc.
„Jákob řekl Lábanovi: ‚Dej mi mou ženu – protože dny mé služby se už naplnily – abych k ní vešel.‘ Lában shromáždil všechny místní lidi a uspořádal hostinu. Večer pak vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi. A on k ní vešel“ (Gen 29:21-23).
„Tehdy bude Království Nebes podobné deseti pannám, které vzaly své lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. … Zatímco odcházely, aby nakoupily olej, přišel ženich, a ty, které byly připravené, s ním vešly na svatební hostinu; a dveře byly zavřeny“ (Mt 25:1, 10).
„‚Radujme se a jásejme a vzdávejme Mu slávu, protože přišla svatba Beránkova a Jeho žena se připravila; a bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment.‘ Tím kmentem jsou spravedlivé činy svatých. A řekl mi: ‚Napiš: Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině‘“ (Zj 19:7-9).

7) Veřejné uzavření manželství je otázkou bezúhonnosti a ctihodnosti před pohany a úcty k manželství jako takovému.
„[Buďte] bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného, v němž záříte jako světla ve světě“ (Fp 2:15).
„Manželství ať je u všech ve vážnosti a manželské lože neposkvrněné, neboť smilníky a cizoložníky bude soudit Bůh“ (Žd 13:4)
„Kvůli Pánu se podřiďte každému lidskému zřízení: ať králi jako svrchovanému vládci, ať místodržícím jako těm, kteří jsou od něho posíláni k tomu, aby trestali zločince a uznávali ty, kdo jednají dobře; neboť taková je vůle Boží, abyste dobrým jednáním umlčovali neznalost nerozumných lidí; jako svobodní, a ne jako ti, kteří mají svobodu za plášť špatnosti, nýbrž jako otroci Boží“ (1. Pt 2:3-16).
Jako křesťané máme být světlem světu. Máme žít tak, aby manželství bylo v úctě. Aby smilstvo a cizoložství nepřipadalo v úvahu. A to ve státě, kde polovina manželství končí rozvodem, kde se polovina dětí rodí mimo manželství, kde je normou žít na hromádce, kde je manželství ze zákona uzavíráno před svědky. Právě v tomhle kontextu máme svým dobrým jednáním, tedy i (či spíše především) svými manželstvími umlčovat hlupáctví a pošetilost kultury okolo nás – a především máme zářit jako světla uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. Tip pro ty pomalejší: To znamená, že budeme žít jasné, věrné a příkladné životy a nebudeme smilníkům okolo dávat důvod si myslet, že jsme také smilníci.
Ctihodnost, neposkvrněnost, vážnost a záře Boží pravdy nevypadají jako žít na hromádce a říkat tomu manželství – a manželství podle zákona nevypadá jako „Řekli jsme si to sami a beze svědků před Bohem.“

Jeden by málem řekl, že tady bude mít problém obstát i tak nevylíčetelně přeostrý, moudrostí věků prodchnutý a po celá dlouhá staletí v těch nejtemnějších slujích u kořenů hor kovaný argument, jako že „Láska nepotřebuje papír…“

Ale protože tady přece „jde pouze, jedině a výlučně o věrnost a poslušnost vůči Písmu, a rozhodně ne o bohapusté smilnění,“ někdo by mohl směle a bystře argumentovat případem Izáka a Rebeky v Genesis 24, kde „Není o svatbě ani slovo!“

Pojďme se na celou situaci podívat trochu blíže. Ti, kdo pasáží v Genesis 24 argumentují, ji jistě znají jak své boty, ostatně na ní zakládají své „manželství“, a ostatní by udělali dobře, aby si ji teď třeba alespoň zběžně pročetli.
Bude dobré si v ní a v jejím kontextu povšimnout několika důležitých faktů:

1) Abraham je boháč se služebníky a soukromou armádou (Gen 14:14).
2) Rebeka přichází s celým průvodem, kde jsou mimo jiné služky (Gen 24:61). „Služky“ jsou množné číslo slova „služka“. A množné číslo obvykle označuje… no… jaksi… jakože je toho víc. No. A zároveň tu máme v průvodu Abrahamova otroka, který šel Izákovu nevěstu Rebeku vyhledat a který zjevně stráví dost času následný vypravováním, jak se věci měly (Gen 24:65-66)…
3) Celá věc se děje k večeru (Gen 24:63), takže se tu díváme na průvod s nevěstou přicházející do sídla místního boháče. A po příchodu průvodu nás čeká dlouhé vypravování… Jinými slovy, díváme se na implicitní bujarou hostinu, ne tajné, šeptané „Tak jsem tu, vezmi si ji do stanu.“
4) Navíc, sama pasáž říká, že Izák si Rebeku „vzal“ a „stala se jeho ženou“ (Gen 24:67). Jestli tohle není výrazivo pro uzavření sňatku, už opravdu nevím, co jím je. A znovu, toto uzavření sňatku se děje v sídle někoho, kdo má přinejmenším 4 stovky služebníků, k tomu služebnice, jejich děti, nevěstin průvod…
5) V kontextu Božího zákona, který Abraham měl a kterým se řídil (Gen 26:5), není důvod, aby v pasáži zmiňované Izákovo „vzetí Rebeky do stanu“ znamenalo sex před svatbou – podle zákona by se jednalo o smilstvo; naopak, velmi pravděpodobně jde o vyjádření pro Rebečino přijetí do domácnosti a rodu praotců. Vzhledem k tomu, že sama pasáž nám říká, že to, co se stalo, bylo regulérní uzavření manželství (Gen 24:67), které nám sama Genesis vykresluje veřejně (Gen 29:21-25), bylo by dost bizarní snažit se z pasáže vyždímat opak; zvláště pak v kontextu, že sex ani náhodou neustanovuje manželství (J 4:18). Bylo by velmi… ech… jedinečné, kdybychom se měli domnívat, když Pán Ježíš u studny řekl Samařence „Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž,“ ona mu mohla a měla odpovědět: „Je to můj muž, cožpak jsi zapomněl na Izáka a Rebeku? A navíc, my se milujeme a slíbili jsme si to my sami dva před Bohem, takže…

Sečteno, podtrženo… „Slíbili jsme si to my sami dva před Bohem,“ není nic jiného než „Nejsme manželé a prostě smilníme.“ Pravda, v trochu rafinovanějším podání, ale „smilníky a cizoložníky bude soudit Bůh“ – a něco mi říká, že Jeho odpověď na obhajobu „Redefinovali jsme si manželství, dobrý, co?“ se až nebezpečně nápadně podobá slovu NE.

Věřím, že nás v brzké době čeká spousta radostných veselek kajícných už-rozhodně-ne-nahromádkářů, kteří budou nadšeně a s vděčností činit pokání, protože všichni přece víme, že párům, o kterých byla řeč, jde pouze, jedině a výlučně o věrnost a poslušnost vůči Písmu, a rozhodně ne o bohapusté smilnění.

A díky Bohu za to.

Podpořte nás