„Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn“ (Ř 10:9).
Oblíbený verš oné menšiny křesťanů, kteří jsou stále ještě tak netolerantní a zpátečničtí, že alespoň občas evangelizují. A v naší době si potřebujeme o to více uvědomit jeho význam, protože máme asi tak tři nůše dobrých důvodů připojit se k Pavlově láteření „Mají horlivost pro Boha, ale ne podle pravého poznání…“

Připomeňme si kontext. Apoštol Pavel právě strávil devět kapitol listu Římanům, své Instituce křesťanského náboženství, tím, že v rámci rozvíjení svého argumentu postupně vysvětlil vzpouru lidstva proti Bohu, a to konkrétněji vzpouru pohanů i Židů, vylíčil vykupitelskou roli abrahamovské smlouvy, význam Krista jako smluvní hlavy, rozebral důležitost Ducha Svatého v křesťanském životě vykoupení a posvěcení, obhájil Boží svrchovanost nad osudy jednotlivců i celých národů… a nyní dorážíme do desáté kapitoly. Pavel obhajuje svou apoštolskou službu a své apoštolské poselství tváří v tvář nevíře Židů. Jak je možné, že Židé, lid, ze kterého vzešel Mesiáš, svého Mesiáše nepřijímají? A Pavlovou odpovědí, která začala už v deváté kapitole listu Římanům, je to, že…

„Narazili na kámen úrazu, jak je napsáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, a každý, kdo v Něho věří, nebude zahanben.‘ Bratři, touhou mého srdce a prosbou k Bohu za ně je, aby byli zachráněni. Neboť jim vydávám svědectví, že mají horlivost pro Boha, ale ne podle pravého poznání. Protože neznají Boží spravedlnost, a místo toho usilují postavit svou vlastní spravedlnost, nepodřídili se spravedlnosti Boží. Vždyť Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří. Mojžíš píše o spravedlnosti, která je založena na Zákonu: ‚Člověk, který je bude činit, bude v nich živ.‘ Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ‚Neříkej si ve svém srdci: kdo vystoupí do nebe?‘ – to je jako přivést Krista dolů – nebo: ‚kdo sestoupí do propasti?‘ – to je jako vyvést Krista z mrtvých. Ale co praví? ‚Blízko tebe je to slovo, ve tvých ústech a ve tvém srdci;‘ je to slovo víry, které hlásáme: Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ‚Každý, kdo v Něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť nade všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo Ho vzývají, neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.‘ Ale jak mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebyli-li posláni? Jak je napsáno: ‚Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré noviny.‘ Ale ne všichni uposlechli evangelium. Neboť Izaiáš praví: ‚Pane, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.“

Dobrá, vezměme to od začátku.
Lid, který se horlivě naparuje tím, že je Boží, třeba i horlí a se vší upřímností dělá spoustu věcí – ale nemá pravé poznání.
Místo toho, aby tento lid viděl, že Boží zákon, pokud je správně chápán, vede ke Kristu a k poslušné víře v Něj, kvůli svým vyprázdněným tradicím zůstává v pomýlenosti, která je mu ke zkáze – a která je proto ke zkáze světu, kterému měl tento lid svědčit o Kristu.
Čichám, čichám paralelu. Koho to tu, matko, máš?

A teď… než budeme pokračovat k Pavlovým tvrzením o Mojžíšovi, je třeba si uvědomit, že Pavel nelistuje svou Biblí a nehledá zoufale tři slova sem a dvě slova tam, která by při dostatečně důrazném vytržení z kontextu mohla znít jako něco, co je alespoň vzdáleně podobné jeho tvrzením.
Napříč knihou Skutků vidíme, že Pavel obhajuje Ježíšovo Mesiášství v synagogách (Sk 9:20; Sk 13; 17:2, 17 atd.) – a že „ušlechtilí“ Židé v Beroji se jím právě skrze zkoumání Písem nechávají přesvědčit (Sk 17:10-11).
Pavel velmi zjevně není diletant vytrhávající veršíčky – je Božím Duchem inspirovaným vykladačem Písem. Jak tedy zní Pavlův argument a jeho obhajoba apoštolského poselství?

„Vždyť Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří. Mojžíš píše o spravedlnosti, která je založena na Zákonu: ‚Člověk, který je bude činit, bude v nich živ.‘ Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ‚Neříkej si ve svém srdci: kdo vystoupí do nebe?‘ – to je jako přivést Krista dolů – nebo: ‚kdo sestoupí do propasti?‘ – to je jako vyvést Krista z mrtvých. Ale co praví? ‚Blízko tebe je to slovo, ve tvých ústech a ve tvém srdci.‘“
Pavel nejprve cituje Leviticus 18:5 a poté ho kontrastuje s Deuteronomiem 30:12-14, „Není na nebesích, abys mohl říct: Kdo z nás vystoupí na nebesa, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Ani není za mořem, abys mohl říct: Kdo z nás přejde na druhou stranu moře, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Vždyť to slovo je velmi blízko tebe, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys ho plnil.“ A právě o této pasáži z Deuteronomia prohlašuje, že ona „je to slovo víry, které hlásáme.“ Jinými slovy, Pavel obhajuje apoštolské poselství tím, že říká, že obsah jeho kázání není ničím jiným než učením knihy Deuteronomium.
A to samé říká i sám Pán Ježíš: „Vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož doufáte. Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste Mně, protože on psal o Mně. Nevěříte-li jeho zápisům, jak uvěříte Mým výrokům?“ (J 5:45-46).

Ale aby nebylo možné pochybovat, Pavel se odkazuje na starozákonní Písma i dál a obhajuje apoštolské učení tím, že cituje Izajáše 28:16, neboli pasáž, kterou citoval už na konci Římanům 9:
„Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ‚Každý, kdo v Něho věří, nebude zahanben.‘“

„Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť nade všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo Ho vzývají, neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.‘“
Pavel cituje Jóele 3:5, „I stane se, že každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, se zachrání.“
Pavel bere slova proroka Jóele o Hospodinu a vztahuje je na Ježíše Krista. Nejen, že tu vidíme implicitní vyznání Kristova božství, ale vidíme tu, že vyznat „Pána Ježíše“ či „Ježíše, Pána,“ či „Ježíše jako Pána“ v Římanům 10:9 není ničím menším než vyznat Ježíše Krista jako Boha Izraele.

„Ale jak mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebyli-li posláni? Jak je napsáno: ‚Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré noviny.‘“
Pavel se znovu odvolává na Izajáše, a to konkrétně na Izajáše 52:7, „Jak příhodné jsou na horách nohy toho, kdo přináší novinu, kdo zvěstuje pokoj, kdo přináší dobrou novinu, kdo zvěstuje záchranu a kdo říká Sijónu: Tvůj Bůh se ujal kralování.“
Aneb, kázání evangelia je nejen hlásání Ježíše Krista jako Boha Izraele, ale jako Boha Izraele, který se jedinečným způsobem chopil kralování. A my víme, že toto chopení se kralování není ničím menším než Kristovým nanebevstoupením, Jeho korunovací, kdy Mu byla dána veškerá autorita na nebi i na zemi (Mt 28:18), „Byla Mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyky Jej budou uctívat; Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také Jeho království, jež nebude zničeno“ (Da 7:14). …a připomeňme si, že tento biblický fakt je to, čím Pavel obhajuje své apoštolské sdělení a ukazuje, že není ničím novým.

„Ale ne všichni uposlechli evangelium. Neboť Izaiáš praví: ‚Pane, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.“
A opět, Pavel se dovolává Izajáše a toho, že podle jeho slov odmítnutí výše načrtnutého evangelia velkou částí Židů bylo předpovídáno a očekáváno. Pavel odkazuje na Izajáše 53, na jedno z nejznámějších Izajášových proroctví: „Kdo by jen uvěřil zprávě, kterou jsme slyšeli? A při kom se zjevila Hospodinova paže? Vyrostl před Ním jako výhonek a jako kořen z vyprahlé země. Neměl vzezření ani důstojnost, abychom na Něho hleděli s úctou, ani vzhled, abychom po Něm toužili. Opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář – všemi opovržený, takže jsme si Ho nevážili. Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o Něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale On byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na Něho dolehla kázeň pro náš pokoj a Jeho šrámy jsme uzdraveni. My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na Něho nechal dopadnout vinu nás všech“ (Iz 53:1-6).
Samozřejmě, mohli bychom rozebírat, jak tato pasáž ukazuje na Kristovo lidství, na Jeho oběť za hřích… ale momentálně je třeba všimnout si něčeho jiného. Pavel toto Izajášovo sdělení označuje za „slovo Kristovo“.

Pojďme si shrnout, k čemu jsme zatím došli:
1) Apoštol Pavel říká, že apoštolské poselství není ničím jiným, než tím, co učí kniha Deuteronomium. Ano, taková ta kniha plná zákonů a přikázání a podmínek a smluvních zaslíbení a kleteb.
2) Sám Pán Ježíš říká, že víra v Něj a v Jeho slova je podmíněna vírou v to, co sepsal Mojžíš v Pentateuchu.
3) Apoštolské poselství není ničím jiným, než tím, co říkal prorok Izajáš a prorok Jóel – a tedy i ostatní proroci.
4) Slova starozákonních proroků jsou nazývána „slovo Kristovo“.
5) Vyznávat Pána Ježíše neznamená nic menšího než vyznávat Ho jako Boha a člověka, jako Boha Izraele a Krále celého vesmíru, kterému se musí podřídit naprosto všichni naprosto ve všem.

A nabízí se otázka…
„Proč Mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám?“ (L 6:46).

Ano, pravda, jsou oblasti, jako například svátky, Boží ustanovení týkající se jídla a Chrámu a ceremoniální nečistoty a podobně, které byly Kristovým příchodem a dílem zásadním způsobem proměněny (sr. např. 1. Kor 5:8; Žd).
Ale jestli nevidíme soulad Deuteronomia a Matouše a Galatským, nechápeme ani jednu z těchto knih.
Jestli chceme odsouvat a oddělovat a zpochybňovat cokoliv z Mojžíšových slov, Pán Ježíš říká, že nevěříme v Něj a v Jeho vlastní slova – ostatně, i Mojžíšova slova jsou „slovo Kristovo“.
Jestli chceme zamést pod koberec požadavky zjevené v Exodu a Jeremiáši a Ámosovi a Malachiáši pro kteroukoliv oblast života, odmítáme tím Kristova slova – a zapíráme tím v dané oblasti Jeho panství. Neboli – odmítáme a zapíráme tím v dané oblasti evangelium.
Jestli se nám dere na jazyk, že „To je ale Starý zákon…,“ „Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce dobré a zlý člověk vynáší ze zlého pokladu svého srdce zlé; neboť jeho ústa mluví z přebytku srdce. Proč Mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám?“ (L 6:45-46).

Ano, „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně.“
Ano, kdo vyzná Krista jako Pána, bude zachráněn.
Jen… jak kdysi slavně prohlásil středověký scholastický filozofický a teologický klasik Inigo Montoya: „Pořád to říkáš. Nemyslím si, že to znamená, co si myslíš, že to znamená.“

Podpořte nás