Když jsem se před X lety začal nějak vážněji věnovat studiu Písma, setkal jsem se s revoluční, nebo spíš reformační, ideou: „Tři nejdůležitější pravidla výkladu biblického textu zní: 1) Kontext; 2) Kontext; 3) Kontext.“
Ok. Super. Je fakt, že to změnilo HODNĚ. Z hromady nijak zvlášť nesouvisejících veršů se z Písma stalo něco uceleného a funkčního. Ale nešlo to nikam moc dál než k „Přečti si větu nebo dvě před tím a za tím. A celý odstavec nebo oddíl s podnadpisem. A, pokud možno, celou kapitolu.“
a s cudným začepýřením musím říct, že i pro řadu lidí, kteří k nám docházeli na biblické, to bylo něco ohromujícího. A, ano, pořád to bylo asi tak gazilionkrát lepší než to předtím.
Proto se určitě bude hodit přidat si další tři pravidla výkladu: 1) Kapitoly v původním textu neexistovaly; 2) Verše v původním textu neexistovaly; 3) Podnadpisy v původním textu už vůbec neexistovaly.

Jestli si tedy alespoň chceme myslet, že biblický text studujeme smysluplně, není jiná možnost, než si rozčlenění textu nechat diktovat samotným textu autorem. Poměrně pravidelně to totiž znamená dost drastické změny – a rozpad oblíbených výkladů, ilustrací a zamyšleníček.

A jako dobrý příklad poslouží Marta a Marie (L 10:38-42).
V mé Bibli mají samostatný odstaveček a samostatný podnadpisík. Pan textosazbič nám tím de facto říká, že celou situaci můžeme nebo dokonce máme brát jako samostatnou epizodku zavěšenou někde ve vzduchoprázdnu.
Určitě každý už jsme slyšeli spoustu kázání o tom, jak máme být Marie a ne Marta, jak „Pán Ježíš ani tak nechce, abychom pro Něj něco dělali, ale abychom prostě seděli v Jeho přítomnosti,“ a, podle toho, jak moc velkým tupcem kazatel byl, jsme slyšeli, jaká byla Marta ale zabedněná.
Pojďme se tedy podívat, do jakého kontextu pasáž pod vedením Ducha staví evangelista Lukáš – a jak zásadně to mění její význam.

Pár veršů před naší pasáží Lukáš píše zásadní slova:
A když se vyplňovaly dni Jeho vzetí vzhůru, stalo se, že On svou tvář pevně upřel k tomu, by se ubíral do Jerúsaléma(L 9:51 Pavlík, ESV, KJV, YLT atd.).
I když je smutné, že řadě překladatelů tato realita naprosto uniká, řečtina v této pasáži hovoří velmi jasně – a hovoří o tom, že Ježíš „pevně obrátil svou tvář,“ aby šel do Jeruzaléma.
Tohle je jazyk, který by těm, kdo čtou své Bible, měl znít víc než povědomě:
Obrátil jsem svou tvář proti tomuto městu ke zlu a ne k dobru, je Hospodinův výrok…“ (Jer 21:10).
Lidský synu, nastav svou tvář proti izraelským horám a prorokuj proti nim“ (Ez 6:2).
A ty, lidský synu, nastav svou tvář proti dcerám svého lidu, které prorokují ze svého srdce, a prorokuj proti nim“ (Ez 13:17).
Nastavím svou tvář proti onomu muži, učiním ho znamením a pořekadlem a vyhladím ho zprostřed svého lidu…“ (Ez 14:8).
…a mohli bychom pokračovat řadou dalších pasáží.
Jinými slovy, Lukáš na tomto místě dělá zásadní předěl, začíná nás směřovat ke Kristovu ukřižování a nanebevzetí, používá standardní starozákonní jazyk pro prorocké kázání a Boží soud a říká nám, že cestou ke kříži a Kristově slávě je fakt, že tím, proti komu Prorok Ježíš prorokuje a na koho přináší soud, je Jeruzalém – a tedy i Izrael obecně. Nemělo by nás proto překvapit, že do závěrečného kázání soudu proti Jeruzalému v kapitole 21, který přišel v roce 70 skrze vybití Jeruzaléma římskými armádami, se setkáváme s více než 20 varováními a proroctvími proti Jeruzalému.

Tuto skutečnost nám potvrzují hned další verše (L 9:52-56), kdy Jakub a Jan chtějí „jako to učinil i Eliáš,“ Boží prorok soudu nad nevěrným Izraelem, seslat „oheň z nebe a zahubit“ Samařany, kteří nepřijali Pána. Apoštolové mají jasno, kým Ježíš je a co dělá – ale nemají jasno, co že to vlastně v praxi znamená. Motiv Krista jako většího, nenahraditelného Elijáše s větší autoritou a nároky vidíme i v následujících verších, jak je zjevné ze srovnání Lukáše 9:57-62 s 1. Královskou 19:16-21.

Lukášův text tady však nekončí. Když se podíváme na tok textu, každý překladatelský/tématický odstaveček až do konce desáté kapitoly nám ukazuje, že pokračujeme v jednom Lukášově tématickém celku:
A šli do jiné vesnice. Když šli cestou…“ (L 9:56-57)
…není způsobilý pro Boží království. Potom určil Pán…“ (L 9:62-10:1)
Sodomě bude v onen den snesitelněji než tomu městu. Běda tobě, Chorazin…“ (L 10:12-13)
Odmítá toho, kdo Mne poslal. Těch sedmdesát se vrátilo…“ (L 10:16-17)
Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. V tu hodinu Ježíš zajásal…“ (L 10:20-21).
…ale neslyšeli. A hle, jeden zákoník…“ (L 10:24-25).
…jednej také tak. Stalo se, když šli dále…“ (L 10:37-38).
Zlom přichází až na začátku jedenácté kapitoly: „Jednou se Ježíš modlil na nějakém místě…“ (L 11:1).
Na základě zlomu v L 9:51 a na základě Lukášova provázání konce 9. kapitoly a 10. kapitoly jako jednoho celku bychom tedy měli očekávat související tématiku.

V následujících verších pokračuje motiv Kristova elijášství.
Vidíme, jak si Větší Elijáš, Bůh Syn sám, vybírá další Elíši, dává jim ze svého Ducha a posílá je sloužit Mu, hlásat Jeho poselství a přinášet Jeho moc (L 10:1-9).
Vidíme, že Elíšové se nemusí bát, co jedí (L 10:8; sr. 1. Kr 4:38-42).
Krista jako Elijáše vidíme i v tom, že ti, kdo nebudou sloužit Hospodinu v Jeho Synu, budou zničeni: „Běda tobě, Chorazin! Běda tobě, Betsaido! Protože kdyby se byly v Týru a Sidónu staly ty mocné činy, které se staly ve vás, dávno by seděli v žíni a popelu a učinili pokání. Ale Týru a Sidónu bude na soudu snesitelněji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do podsvětí sestoupíš! Kdo slyší vás, slyší Mne, a kdo odmítá vás, odmítá Mne; kdo odmítá Mne, odmítá Toho, který Mne poslal“ (L 10:13-16). V sidónské Sareptě se totiž odehrál jeden z nejvýznamnějších Elijášových zázraků (1. Kr 17), který Ježíš sám už v Lukáši 4:24-30 vykládá jako projev Božího soudu nad nevěrným Izraelem.

Zatím si to tedy stručně shrňme – Ježíš je větším Elijášem a Ježíš je samozřejmě i větším Elíšou, a to ani nemusíme chodit k množení chlebů (2. Kr 4:42-44). Jméno Elíša znamená „Můj Bůh je spása“; jméno Eliáš znamená „Můj Bůh je Hospodin“; a jméno Ježíš znamená „Hospodin je spása.“ To si spojí i ti, kdo až tak nevynikali v geometrii.
Ježíš je větším Elijášem-Elíšou, který přináší soud na nevěrný Izrael, a pohané, tak jako v minulosti, přijímají Boží věrné lépe než Izrael sám (sr. Mk 3:7-8)
Nicméně, jak nám ukazují další verše, to vše je součástí Božího svrchovaného předurčujícího plánu, podle kterého Bůh zjevuje sám sebe a dává víru a věrnost, těm, kterým sám chce (L 10:17-24) – opět, tak jako v Elijášově době (1. Kr 19:18), což je argument, který používá i sám apoštol Pavel (Ř 11:14).
Jinými slovy, Bůh povolává k víře pohany a celníky a nevěstky a zároveň soudí nevěrný Izrael, který se o sobě domnívá, jak úžasně se Bohu líbí – a to všechno je podle plánu.

Následuje podobenství o dobrém Samařanovi. O dobrém Samařanovi, kterého Židé považovali za pohanskou a etnicky nečistou špínu. O dobrém samařanovi, který, jen tak mimochodem, na rozdíl od rasově a nábožensky čistého kněze a levity, dodržoval Boží zákon (https://antiteze.cz/2018/08/23/krik-do-tmy-40-par-dobre-minenych-facek-od-dobreho-samarana/).
Opět se nám tu tedy opakuje motiv (polo-)pohanů, kteří jsou Bohu a Jeho standardům věrnější než Židé. Pohanů, kteří na základě své poslušné víry získají „věčný život“ (L 10:25), zatímco nevěrní Židé budou zatraceni – což jednak opět odpovídá Lukášovu eliášovskému motivu celé pasáže, a druhak se jedná i o klasický motiv apoštola Pavla (Ř 2:9-29; Fp 3:2-3; Ř 9-11).
Pořád stejné téma. Pořád žádná změna. A v tomto kontextu, který se táhne skoro dobrých padesát veršů, dorážíme k vyvrcholení celé pasáže, k Martě a Marii. I někteří pomalejší už odtušili, že (tuplem po vyučování, že jedině samařanská víra je spásná) jen těžko bude řeč o „potřebuješ sedět v Mé přítomnosti a měj se Mnou vztah, to je to, na čem záleží.“ Nuže…

Stalo se, když šli dále, že vešel do jedné vesnice. Nějaká žena jménem Marta Jej přijala do svého domu. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila k Pánovým nohám a poslouchala Jeho slovo. Ale Marta měla plno práce s obsluhováním. Přistoupila k Němu a řekla: „Pane, nezáleží Ti na tom, že mě má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a znepokojuješ se mnoha věcmi, jedno je však potřeba. Marie si vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat.“

 

Několik poznámek:
1) Marta se chová nanejvýš správně. Jestli někdo doteď nepochopil, jak obrovský důraz Písmo klade na pohostinnost, obávám se, že by si pohostinnosti nevšiml, ani kdyby mu narvala jablko do pusy a začala ho rožnit nad ohněm pro hosty.
2) Ježíš Martu nijak nenapomíná. Naopak, vyjadřuje jí lásku. Zopakování jména je v biblickém jazyce vyjádřením lásky – a v tomto kontextu je především ozvěnou „Abrahame, Abrahame!“ (Gen 22:11) a „Jákobe, Jákobe!“ (Gen 46:2).
3) Jméno Marta totiž v překladu znamená „Paní“ či „Paní domu“, zatímco Marie znamená, mimo jiné, „Vzpurnost“ a „Milovaná“. Jinými slovy, máme tu Paní domu, která se namáhá a namáhá, a Vzpurnici, která se prostě lepí na Krista. Jinými slovy, máme tu Boží lid, Martu, Martu, Paní domu, Paní domu, která vzešla z Abrahama, Abrahama a Izraele, Izraele, která už přes tisíc let slouží Bohu, a tu Vzpurnici, která se skrze to, že naslouchala Kristovu kázání, stala Milovanou, a tak „On je náš pokoj; On oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství, přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko, neboť skrze Něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu, proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny“ (Ef 2:14-19).

Jinými slovy, máme tu velmi skutečnou ilustraci na životech dvou velmi skutečných žen – a je to stejná ilustrace, jakou vidíme v podobenství o dělnících na vinici (Mt 20:1-16) a do nějaké menší míry v podobenství o marnotratném synu (L 15:11-32).

Pane, my se namáhali a žili jsme zbožně a sloužili a očekávali Tvůj příchod, a teď přicházejí ti čerstvě napravení vzpurníci a pohané a celníci a Ty je přijímáš… Copak ti nezáleží na tom, co jsme dělali?“
Izraeli, Izraeli, neznepokojuj se. Já jsem přišel právě kvůli tomu. Tohle vše bylo Mým záměrem od počátku.“
Ale, Pane, pohané přicházejí a Ty je přijímáš, ale Izraeli prorokuješ soud! Copak už nás nemiluješ?“
Izraeli, Izraeli, vše jde podle plánu. Zjevuji se svým milovaným vyvoleným, tak jako vždycky napříč tvou historií. Miluji tě, tak jako miluji ty vzpurníky, ze kterých jsem učinil své Milované. Oni se odvrátili od hříchu a poddali se Mně, v každém národě je Mi milý ten, kdo se Mne bojí a činí spravedlnost. Smiř se s tím, Milovaná, že skrze kříž a vzkříšení jsou přijati i oni. Ať ti to není kamenem úrazu.“

…jinými slovy, Římanům 9-11. A aby nebylo pochyb…
…máme tu další eliášovsko-elíšovský motiv. Když se díváme na Martu a Marii, díváme na dvě ženy, které rozhodně nemají úplnou rodinu. Signalizuje nám to něco? Mělo by.

V 2. Královské 4 čteme Elíšovu interakci se dvěma ženami.
První z nich je paní svého domu, je vdovou po zemřelém prorockém žákovi, je věrnou ženou uprostřed nevěrnosti, je ženou, která za sebou má život služby (2. Kr 4:1-7). A Bůh přichází a skrze svého proroka ji zaopatřuje, dává jí peníze, za které může být vykoupena ze svých obtíží a zaopatřna do budoucna. Bůh přichází a skrze její víru ve slova Jeho Pomazaného se stává jejím Zaopatřovatelem, jejím Manželem, tak jako je Hospodin v Kristu manželem svých věrných (Ef 5:22-32).
Druhou z žen je bezdětná Šúnemanka, neboli žena z vesnice v Samaří, v tom pohanském a nečistém a vzpurném Samaří. Tato žena od Hospodina nic nežádala a nečteme nic o její službě Hospodinu. Jen se setkala s Elíšou, Božím Pomazaným, na jeho cestách, a tak ho přijala do svého domu a jedli spolu (2. Kor 4:8-10). A ač ji ani nenapadlo o to žádat, Hospodin jí dal Syna. Hospodin jí dal Syna, který zemřel a vstal z mrtvých – a skrze tohoto syna se tak stal jejím Zaopatřovatelem a Manželem, tak jako je Hospodin ve svém mnohými nečekaném a nežádaném, nadpřirozeně narozeném a vzkříšeném Synu manželem bývalých vzbouřenců, což apoštol Pavel vyjadřuje slovy proroka Izajáše: „Dal jsem se nalézt těm, kteří Mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po Mně neptali“ (Ř 10:20).
…jinými slovy, ozvěna 1. Královské 17 a zas a znovu další podání Římanům 9-11.

Já vím, já vím, jeden se těšil na teplíčko v bříšku, a místo toho je nakonec řeč Božích starozákonních prorocích, o soudech nad nevěrnými národy, o předurčení ke spáse a zatracení, o poslušné sebeobětující víře a o velkolepém, celosvětovém, povinném usmíření a jednotě napříč národy v Kristu.
Nakonec je řeč o tom, že Církev má povinnost být novým sjednoceným lidstvem, které je definované poslušností vůči Božím standardům, ne etnikem, ne tradicemi, ne svou minulostí, ale Boží vykupitelskou smlouvou a Kristovým křížem.
Nakonec je řeč o tom, že se musíme odnaučovat číst Písmo na základě zavádějícího předžvýkání kapitol a nadepsaných odstavečků, a o tom, že jestliže neznáme starozákonní Písma, nemáme důvod si myslet, že chápeme Písma novozákonní.

Nicméně, je to krokem k tomu, abychom pochopili, jak Písma četli a psali apoštolové.
Krokem k tomu, co znamená, že v Kristu jsme jedním novým člověkem.
A to je krok, který se vyplatí udělat.

Podpořte nás