Česká Církev umírá. A neumírá sama. Umírá s ní mnoho, co dělalo Česko Českem a Evropu Evropou. Západní kultura se spokojeně propadá do relativizace všeho a všech, a tak například naši němečtí sousedi už neumí rozeznat chlapečka od holčičky. Hrdě katolické Polsko se raduje, že Kryštof Bohdan Begowski chodí do parlamentu v sukni. Naši politici, za kterých rozhodně Ano, bude líp, i kdyby byla Letná plná, se živí obchodem s mraženými dětmi, jako by se nechumelilo, a boj proti imigraci nám tu vede rozvedený římskokatolických Japonec.
…jeden by málem řekl, že nás Bůh vydává našemu hříchu a nechává nás sežrat, co jsme si navařili. Druhý by mohl podotknout, že není úplně statisticky zanedbatelné, že počet členů tří největších českých denominací se co deset let zcvrkne na polovinu. Třetí by třeba dodal, že komunisti na vymýcení čtyř milionů českých křesťanů potřebovali čtyřicet let teroru, a na další tři miliony stačilo dvacet let svobody (https://tinyurl.com/y42t3zo9). Čtvrtý by dodal, že je případné, že se nad Evropou pořád ještě tyčí mnoho křížů a že kostely se chodí obdivovat jako památky minulosti, protože tak se to prostě na hřbitovech dělá.
…a pátého radši nepouštějme ke slovu. Ještě by to mohlo vypadat, že česká Církev je pod nohama lidí. A to by poukazovalo na Boží svrchovaný soud nad Jeho nevěrným lidem (L 14:34-35). A to rozhodně není náš případ.

Církev v Česku totiž ani v nejmenším není nevěrná. A proto…
…pro mého ctěného čtenáře určitě nebude problémem vyjmenovat všechny biblické knihy. A odříkat biblické Desatero přikázání. A alespoň stručně vysvětlit a biblicky obhájit trojiční učení a učení o hypostatické jednotě. Ostatně, všechno jsou to věci, o kterých Boží lid mluví a na kterých staví už přes 1500 let.

…když budu mluvit za sebe a za svůj dům, můžu říct, že 20 let českého křesťanování nestačilo, abychom dokázali uspokojivě zodpovědět jedinou z výše zmíněných otázek. A ne, o hypostatické jednotě jsme za tu dobu ani neslyšeli.
Tak jako jsme neslyšeli jediné napomenutí, že nežijeme zbožně, protože nás ani nenapadlo starat se o sirotky a vdovy (Jk 1:27).
Zahazovali jsme většinu Písem (rozuměj, Starý zákon), ač Pán Ježíš řekl, že právě tato Písma vysvětlují, co je láska (Mt 22:36-40), a že kdo by ubral jediné nejmenší přikázání, bude v Jeho Království nazván nejmenším (Mt 5:16-20).
Ani jsme neslyšeli, co znamená, že muž je hlavou ženy a že ona má povinnost k němu přistupovat jako ke svému pánovi (1. Kor 11:3; Ef 5:23; 1. Pt 3:6) – apoštolové Páně Petr a Pavel pro nás prostě byli zabedněnci se špínou za nehty a chlupy z nosu. Neměli lednice, jak by mohli rozumět fungování moderního světa.
Nikdo nás nekonfrontoval s naší bezpáteřností a slabošstvím a zženštilostí, ač Písmo jasně říká, že takoví lidé nebudou dědici Božího Království (1. Kor 6:9; Zj 21:8).
Chovali jsme se k Bohu, jako byl naším relevantním a kůl kámošem, ač Písmo jasně říká, že k Němu máme přistupovat „s uctivostí a bázní, neboť náš Bůh je oheň stravující“ (Žd 12:28-29).
Tak jako všichni naši ach-tak-moc-křesťanští přátelé jsme byli lidmi bezpráví, skrblíkování a světské pýchy, ne práva, milosrdenství a pokory (Mi 6:8).
…a tím seznam ani zdaleka nekončí. Ale snad postačí, aby trochu vysvětlil kontext. A připojme do tohoto kontextu, že ve sborech a komunitách a sítích vztahů, kde jsme fungovali, jsme i tak platili za vzorné křesťany, které mnozí brali za svůj vzor, protože, objektivně, žili ještě mnohem hůř.

Jinými slovy, nemáme, na co bychom si hráli. Nebýt Boží milosti v Kristu, nebýt toho, že „On si nás v Něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu“ (Ef 1:4-6), spokojeně bychom se doklouzali do věčné zkázy, do které jsme jako vzorní nedělo-a-taky-středo-a-spousta-dalších-aktivit-sborochodiči směřovali.

Ale Bůh nás ve své milosti skrze své Slovo a skrze věrné zahraniční učitele (a především konatele) Jeho vůle povolal k pokání. A tak my sami nemůžeme nevolat. Právě proto říkáme: Čiňte pokání s námi.

Nemůžeme nevolat Církev k pokání, protože naši bližní jsou posíláni na smrt.
Nemůžeme nevolat Církev k pokání, protože obraz našeho Boha je pošlapáván.
Nemůžeme nevolat Církev k pokání, protože pohané se kvůli nevěrnosti křesťanů rouhají našemu Pánu a Vykupiteli.
Nemůžeme nevolat Církev k pokání, protože známe a zakoušíme vykupující moc Kristova kříže a Jeho uschopňujícího Ducha.
Nemůžeme nevolat Církev k pokání, protože milujeme Krista a Jeho tělo, Církev, a protože nás s nimi smluvně váže náš křest ve jméno Trojjediného Boha.
Ať se vám to líbí nebo ne, v tomhle jsme spolu.

„Když řeknu o ničemovi: Jistě zemřeš, a ty bys mu nepředal výstrahu a nepromluvil, abys ničemu varoval před jeho ničemnou cestou, abys mu daroval život; onen ničema zemře kvůli své zvrácenosti; jeho krev však vyhledám z tvé ruky. Ale pokud ty bys ničemu varoval a ten ničema by se neodvrátil od své ničemnosti a od své cesty, on pro svou zvrácenost zemře, zatímco ty jsi vysvobodil svou duši. A když se odvrátí spravedlivý od své spravedlnosti, provede špatnost a položím před něho pohoršení, on zemře, protože jsi ho nevaroval. Zemře ve svém hříchu a nebude připomínána jeho spravedlnost, kterou vykonal, a jeho krev vyhledám z tvé ruky. Ale pokud ty bys toho spravedlivého varoval, aby nehřešil, a on by nehřešil, určitě zůstane naživu, neboť se nechal varovat a ty jsi vysvobodil svou duši.“
(Ez 3:18-21)

Právě proto říkáme: Čiňte pokání s námi.
…z nějakého důvodu ale znovu a znovu slyšíme, že říkat Církvi, že něco dělá špatně, je nepřijatelné, že nenávidíme Církev, že jsme jejími nepřáteli. Jak řekl klasik:

„Takže jsem se stal vaším nepřítelem, když vám říkám pravdu?“
(Ga 4:16)

…ne, nejsme nepřátelé Církve. Možná jsme nepřátelé toho, čemu říkáte Církev, ale to je váš problém, ne náš.
Když voláme Církev k pokání, děláme to proto, že ji milujeme. Tak, jako ji milovali proroci a apoštolové, když k ní promlouvali o jejím hříchu.
Milujeme Církev, a proto od ní očekáváme mnohem víc. Očekáváme, že bude lékem k uzdravení národů, jak ji nazývá Písmo. Očekáváme, že ponese ovoce toho, že je tělem Krista Vykupitele, Krista Uzdravitele, Krista Osvoboditele.
Milujeme Církev, a proto nebudeme mlčet o tom, co na ni přináší Boží hněv a prokletí.
Právě proto říkáme: Čiňte pokání s námi.

Když ale řekneme „Čiňte pokání s námi,“ najdou se nějaké ty citlivé dušičky, které prohlašují, jak arogantní to je, jak si tím hrajeme na dokonalé. Chce se mi říct, že takové tvrzení je trochu absurdní… ale ono je spíš… jaksi… absurdní hodně.

1) Slovo „pokání“ v sobě nese uznání „Dělal jsem to špatně.“ A nejen to, může říkat i „Pořád ještě to občas dělám špatně, a tak se snažím už to špatně nedělat.“
První ze známých 95 Tezí Martina Luthera zněla: „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl ‚Čiňte pokání,‘ mínil tím, že celý život věřících má být životem pokání.“ To je něco, s čím nemůžete nesouhlasit, ať už je pro vás Luther heretik a revolucionář nebo geniální teolog a odborník na flatulenci zaznívající z papežské stolice (https://tinyurl.com/y4lprnlw). Každý křesťan má povinnost každý den se odvracet od svého hříchu a obracet se k poslušnosti vůči Božím standardům. Každé pokání je tedy odvrácením od špatného k dobrému, od hříchu ke spravedlnosti.
Takže, „Čiňte pokání s námi,“ je v první řadě uznáním, že jsme v dané oblasti měli hřích, který jsme z Boží moci zabili nebo stále ještě zabíjíme. Kdyby uznat a vyznat svůj hřích bylo arogantní, pravda, z řady českých křesťanů by to udělalo pokorné, ale taky by to jaksi znamenalo, že slova už zcela pozbyla svůj význam.

2) Co byste radši? Jestli „Čiňte pokání s námi,“ je špatně, co jsou alternativy? Napadají mě dvě:
První z nich zní: „Čiňte pokání.“ …ale jestli něčí pýchu pošramotí i to, když ho vyzveme k pokání s tím, že uznáváme vlastní chybu, tady už by, obávám se, hlav explodovalo opravdu hodně. Druhou z možností je: „Čiňte pokání bez nás.“ Tady, jak věřím, není potřeba komentář, který by délkou přesahoval komiksovou bublinu s nápisem „KA-BOOM!“

3) …vlastně mě napadá ještě jedna možnost. Výzva „Čiňte pokání s námi,“ se některým zdá arogantní prostě proto, že mají právo na svůj hřích! A nenechají si tohle právo nikým omezovat! Nikdo jim do jejich hříchu, nevěry, apatie a bezpáteřnosti nebude kecat, i kdyby to mělo znamenat, že svým chováním budou dál přinášet hanbu Kristovu jménu a prokletí Církvi i světu, který tak moc potřebuje Kristovo uzdravení.
To je samozřejmě něco, s čím se v našem milovaném lidu Církve odmítáme smířit. A proto začínáme ve vlastních srdcích a rodinách. A proto o to víc platí: „Čiňte pokání s námi.“

Jak už zaznělo, ať se vám to líbí nebo ne, v tomhle jsme spolu. Jsem v tom spolu jako křesťané, jako lid označení vodou křtu, a jsme v tom prostě jako hříšní lidé, kteří vycházejí z našeho prvního otce Adama, a tak potřebují vykoupení.
A proto, budeme dál zkoušet dělat všechno proto, abychom vás, a především našeho Boha, milovali, ať se vám to líbí nebo ne.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás