Jsme ve válce o duši západní kultury. Na tom se shodnou i mnozí z těch, kteří nevěří na duše a kteří ani v nejhorším snu nechtějí biblické křesťanství – neboli duši západní kultury.
Jako křesťané bychom měli dodat, že v první řadě jsme ve válce o Kristovu slávu a čest – a ve válce o věčné osudy lidí stvořených k Božímu obrazu.
Evropa svorně vymírá. Mimo jiné i proto, že masakruje své děti po statisících a milionech. Dlouhý pochod institucemi nás marxisticky převychoval a převychovává tak, že se o tom Gramscimu ani nesnilo. Chlapeček a holčička už nejsou chlapeček a holčička. A ani chlapeček ani holčička nechtějí mít nic společného se svými rodiči, tak jako oni ostatně po pár letech nechtějí mít nic společného jeden s druhým. …a zatímco na sebe řvou a fackují se, hodiny tikají a tikají a blíží se chvíle, kdy se postaví před svého Stvořitele, Zákonodárce a Soudce.
A, světe, div se, najdou se pořád ještě tací, kterým to není jedno.

Musím říct, že pouze a jedině z Boží milosti se mezi ně počítám i já. A kdyby den dnešní posledním mým měl být, kdybych dnes opustiti měl slzavé toto údolí, kdyby síla má dnes selhala a já padl jako podťatý, slovem mým posledním, které na hrob mi vytesejte dát, chtěl bych, aby bylo, soudruzi… teda, rozhodně ne soudruzi: „Dejte si teplou večeři. A skleničku červeného.“

Vysvětlím.

Ano, asi všichni se shodneme, že Kristus Král od nás požaduje víc.
Že do toho, abychom vždycky a všude a ve všem usilovali o Boží Království a jeho spravedlnost, nám ještě dost schází. Měli bychom více dávat a více se modlit. Měli bychom více chodit evangelizovat do ulic a lépe využívat čas a zdroje, které nám Bůh dal. Ale, nesoudruzi:

„To, že si uvědomujeme, že jsme v nepřetržitém válečném stavu, nás neopravňuje opustit všechny ty věci, které by náš nepřítel chtěl zrušit, kdyby tento konflikt vyhrál. Co by nám ďábel s největším potěšením vzal, kdyby vyhrál tuto válku? Vzdát se těchto věcí preventivně ve skutečnosti znamená kapitulovat. V tomto konfliktu není možné ztratit radost válečníků bez toho, že bychom prohráli celou válku. Vzdát se těchto věcí proto, abychom porazili našeho nepřítele, ve skutečnosti znamená, že porazil on nás. Samozřejmě, že mluvím o živé muzice na verandě, o čtení vnoučatům, o milování, o studeném pivu, o prosluněných piknicích a o piknicích propršených, o zelených fazolkách s pistáciemi, o doutnících, které šíří svou vůni po celém širém okolí jako požehnání, o toulání se po lesích… o všech těchhle věcech (a tisících dalších), které jsou součástí psychologické války. Psychologické války, kterou proti našemu vítězství vede ďábel bok po boku s podrážděnými kyseloksichty v našich řadách. Některé způsoby boje proti nepříteli jsou ve skutečnosti procesem toho, že se sami stáváme nepřítelem.“
(Douglas Wilson, Rules for Reformers)

Nebo, jak to vystihuje anglikánský deuterokánon:
„Kousek stranou od cesty seděla u stolu pod stromem veselá skupinka – veverčák se svou manželkou a dětmi, dva satyrové, trpaslík a starý lišák. Edmund dobře neviděl, co to jedí, ale vonělo to krásně. Stůl byl vyzdobený cesmínou a jemu se zdálo, že vidí něco jako vánoční pudink. Právě když saně zastavily, zvedl se lišák, který byl zjevně u stolu nejstarší, se sklenicí v ruce a chystal se něco říci. Když všichni u stolu uviděli saně a kdo v nich sedí, rázem se jim všechno veselí vytratilo z tváří. Veverčák se zarazil s vidličkou na půl cesty k ústům a jeden ze satyrů dokonce přímo s vidličkou v ústech, malé veverky vyjekly hrůzou.
‚Co má tohle znamenat?‘ zeptala se Čarodějnice. Nikdo neodpověděl.
‚Mluvte, chátro!‘ rozkřikla se. ‚Nebo chcete, aby vám můj trpaslík bičem rozvázal jazyk? Co znamená tohle obžerství, plýtvání, tahle marnotratnost? Kde jste všechny ty věci vzali?‘“
(C. S. Lewis, Lev, čarodějnice a skříň)

Nebo, je-li libo něco onačejšího:
„Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby všichni rozuměli tomu, co se četlo. Potom Nehemjáš, který byl místodržitelem, kněz a písař Ezdráš a lévité, kteří vyučovali lid, řekli všemu lidu: ‚Tento den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte!‘ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova zákona. Řekl jim: ‚Jděte, jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje a posílejte podíly těm, kteří nic nemají, protože tento den je svatý našemu Pánu. Netrapte se, protože radost z Hospodina bude vaší silou.‘ Lévité přikazovali všemu lidu, aby se utišil. Říkali: ‚Uklidněte se, protože tento den je svatý, a netrapte se!‘ Všechen lid šel, aby jedli, pili, posílali podíly a slavili velký svátek, protože porozuměli slovům, která jim oznámili.“
(Neh 8:8-12)

Smích s plnou pusou je válka.

Hodování, odpočinek, radost a oslavování jsou prostředkem, jak růst v bázni před Bohem a lásce k Bohu a k našim bližním (Ex 31:13; Lev 19:3; Lev 23; Dt 14:23-26; Neh 8).
Jsou neoddělitelnou součástí oné slavné duše západní kultury. Jsou neoddělitelnou součástí toho života, ke kterému říkáme, že svět zveme.

Civilizace je to, co vzniká, když je ve čtvrtek večer křupavý chleba, teplá polévka a vřelé společenství.
Když rodina děkuje Bohu a mamince a za maminku a jeden za druhého, když s radostí zpívá žalmy a zvedá ze země čočku, kterou tam právě katapultoval ten nejmladší z nich.
Když se dvojčata navzájem snaží přechytračit a otec je musí trochu usměrnit, protože i tady je potřeba poslušnost vůči všemu, co Pán Ježíš Kristus přikázal.
Když děti vykonávají nadvládu nad nádobím, zatímco otec předčítá Zahradníčka a Tolkiena a Karafiáta a Saula z Tarsu.
Náš Bůh je Bohem, který používá slabé, aby zahanbil silné – a tak by nás nemělo překvapovat, že jsou to ty malé věci, které mají ten největší vliv na svět.
Náš Bůh je Bohem, který živí a buduje svůj lid skrze chleba a kalich, skrze večeři v kruhu rodiny (Církve) – a tak by nás nemělo překvapovat, že to tak chodí i jinde.

Lidé, kteří tráví večer za večerem ve společenství, které se schází kolem stolu s vděčností, radostí, díkuvzdáním, úctou, smíchem a zpěvem Bohu, jen stěží budou propadat depresím a cizoložit a promrhávat své životy na zbytečnosti a vysedávat po hospodách a válet se pod mosty a pohrdat životem.
Lidé, kteří ve společenství Božích vyvolených den za dnem zakoušejí, že Pán je dobrý, se vysmějí závisti a zahořklosti. Vysmějí se představě, že rodina je kapitalistický konstrukt a že by se dětem lépe dařilo v „globální vesnici“. Vysmějí se tomu, že by maminka mohla mít plnovous.
Budou se smát, až je budou bolet bránice.
…a, přiznejme si, jakmile bude příležitost, budou jim přibývat děti okolo stolu. Ostatně, ještě jedna židle by se sem dala nějak nacpat. A jestli ne, pořídíme větší stůl.

Je čas rodit a čas umírat; čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas stavět; čas plakat a čas se smát, čas naříkat a čas poskakovat; čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje. Je čas posvátné krávy zabíjet a čas je dávat na gril. Je čas říct: „Vezměte, jezte.“

Podpořte nás