Lex orandi, lex credendi. Heslo, které s Církví jde už přes šestnáct set let, od doby sv. Prospera z Akvitánie, učedníka sv. Augustina. Mohli bychom ho přeložit tak, že zákon modlitby je zákonem víry. Jinými slovy, to, co říkáme a děláme při uctívání, tvaruje, čemu a jak věříme.

To, jak uctíváme našeho Trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, vzdělává, učedničí a krmí naši víru. Tvaruje to náš intelekt, naše uvažování, naše chtění, naše tužby a naše skutky. To, jak uctíváme Pána, určí, jak budeme přemýšlet a jednat a žít. Není možné Boha ctít v uctívání, a nectít Ho všude jinde v našich životech, a není možné Ho nectít v uctívání, a všude jinde Ho ctít.

Písma nám ukazují, že Bohu na náležitém uctívání velmi záleží. Adresují ho přinejmenším čtyři první přikázání Desatera. A desítky kapitol popisující kněžství a zasvěcování a oběti a stavbu Stánku a Chrámu. A bezpočet žalmů, které hovoří o Chrámu a Jeruzalémě. A pasáže, které o společném uctívání Církve hovoří slovy jako: „Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému, a k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění a k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, a k Bohu, soudci všech, a k duchům spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými, a k prostředníku nové smlouvy Ježíšovi, a ke krvi pokropení, která mluví lépe než Ábel … máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do [nebeské Největější] svatyně, Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo, a když máme velikého kněze nad domem Božím, přistupujme s opravdovým srdcem v plnosti víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou“ (Žd 10:19-22; 12:22-24). „A přišel jiný anděl, který měl zlatou kadidelnici, a postavil se k oltáři; bylo mu dáno množství kadidla, aby je dal s modlitbami všech svatých na zlatý oltář, který je před trůnem. A dým kadidla spolu s modlitbami svatých vystoupil z ruky anděla před Boha. Tu vzal anděl kadidelnici, naplnil ji ohněm z oltáře a hodil dolů na zem; i nastaly hromy, hlasy, blesky a zemětřesení“ (Zj 8:3-5).

Nebeský Jeruzalém. Desetitisíce andělů. Slavnostní shromáždění duchů spravedlivých kolem Boha, soudce všech, v nebeské Nejsvětější svatyni, které byl Chrám jen ubohým obrazem (Žd 8:5). Boží soudy na zemi jako odpověď na věrné uctívání Církve. Nejvyšší čas si sednout na barovou stoličku a povídat příběhy ze života. A mávat vlajkami. A modlit se za nožičky našich pejsků a za to, aby naše děti byly v pohanských indoktrinačních centrech požehané. A zpívat prázdné sentimentální říkačky, za které by se nemusela stydět besídka třetího ročníku zvláštní školy. A hlavně se přizpůsobit nevěřícím, aby si tady nepřipadali nepohodlně. Protože určitě nechceme, aby si vzpurní hříšníci nepřikrytí Kristovou krví připadali před Soudcem všeho stvoření nepohodlně. A… víte co, zapomeňte na to.

…to, jak uctíváme Pána, bude určovat, jak budeme přemýšlet a žít a jednat.
Bible hovoří jasně: Do Boží přítomnosti máme přicházet s radostí a díkůvzdáním (Ž 95:2; 100:4).
Ale Bible stejně jasně říká, že máme přicházet s posvátnou bázní a zbožným strachem, „neboť náš Bůh je oheň stravující“ (Žd 12:29).

A proto potřebujeme ve svém uctívání pěstovat radostnou a vděčnou bázeň a vážnost. Nejen, že právě tak musíme uctívat – určitě tak chceme Bohu k slávě i žít. A to si žádá hodně práce, pozornosti a modlitby.

Potřebujeme, aby naše uctívání nebylo malicherné, domýšlivé, pokrytecké a prkenné – protože nechceme a nesmíme žít malicherné, domýšlivé, pokrytecké a prkenné životy.
Potřebujeme, aby naše uctívání zahrnovalo naše děti – protože jen blázen by se v té nejústřednější, nejdůležitější a nejformativnější činnosti svého života chtěl oddělovat od svých dětí a posílat je někam někomu něco nějak (= Do nedělky učitelkám, aby tam s nimi „uctívaly“ malováním usměvavých žiraf nad miliony topících se lidí.)
Potřebujeme, aby naše uctívání bylo prodchnuté Božím Slovem a zpěvem biblických písní a modlením se žalmů – protože právě to dodá našim životům páteř. A radost. A pokoj. A sílu a slova tváří v tvář utrpení a boji a zlu.
Potřebujeme, aby naše uctívání zahrnovalo celá naše těla – protože právě tak si týden za týdnem budeme na svých vlastních tělech uvědomovat, že vyznávat Trojjediného Boha Písem není jen věcí našich myšlenek, je to odevzdáním našeho srdce a mysli a rukou a nohou a celých našich životů (Ef 6:13-17; Ř 12:1).
Potřebujeme si pamatovat, že ve svém uctívání společně vystupujeme do nebeských míst, abychom se klaněli Králi, s bázní napravovali své životy podle Jeho Slova, hodovali u Jeho stolu a byli pod vedením věrných mužů vysláni do světa jako Jeho svaté zástupy. Nejsme tu, abychom se bavili, ať už máme nad hlavou gotické oblouky, další čtyři patra sousedů nebo jen větve stromů a modré nebe.

Kultura je náboženstvím projevujícím se navenek.
Zákon uctívání je zákonem náboženství.
Co to říká o uctívání dnešní české Církve?

Podpořte nás