Krása je v očích toho, kdo se dívá. Já vím, já vím, je to v nadpise. Ale neškodí si to zopakovat. Krása je v očích toho, kdo se dívá.

Zásadní princip křesťanské lásky a křesťanského přijetí. Neboli přijetí bezpodmínečného.
Něco, co si jako křesťané musíme vyrýt do paměti. Krása je v očích toho, kdo se dívá.
Jak by se někdo mohl podívat na stvoření dokonalého Boha a říct, že ten někdo je ošklivý?
Proto je třeba, abychom jako křesťané byli bezpodmínečně přijímající.

…tak nějak se to říká. A je to velmi nebezpečná lež.

Ne, neříkám, že křesťanství je jen pro vypulírované obličejíčky a pěkňoučké lidičky.
Říkám, že bezpodmínečné přijetí budete v Písmu hledat marně.
Křesťanská láska neznamená bezpodmínečné přijetí: „Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr, a přitom je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte“ (1. Kor 5:11).

A pojďme klidně o krok dál.

Boží láska neznamená bezpodmínečné přijetí: „Vždyť Ty nejsi Bůh, který má zalíbení v ničemnosti; zlý s Tebou přebývat nemůže. Namyšlení se Ti nemohou postavit před oči; nenávidíš všechny činitele nepravosti. Zahubíš ty, kdo mluví lživě. Hospodin opovrhuje lidmi krvelačnými a podlými“ (Ž 5:5-7).

Slovy apoštola Páně: „Kdo nemá rád Pána, ať je proklet!“ ale „Milost Pána Ježíše Krista s vámi; moje láska je se všemi vámi v Kristu Ježíši. Amen“ (1. Kor 16:22-24).

Jako křesťané máme povinnost nepřijímat bezpodmínečně – naopak, máme povinnost řadu lidí a chování a myšlenek a věcí odmítat.

…jak že jsme se sem dostali od toho, že „Krása je v očích toho, kdo se dívá“?
Dobrá otázka. Díky za ni.

To, že krása je v očích toho, kdo se dívá, zaznívá především ve dvou kontextech.
Prvním je situace, kdy se dva lidé neshodnou na tom, jak na ně působí konkrétní obraz, divadelní hra, („)umělecké dílo(“), západ slunce… a z nějakého důvodu nechtějí pokračovat diskuzí, tak „se shodnou, že se neshodnou“. Ostatně, krása je v očích toho, kdo se dívá.
Druhým kontextem je situace, kdy si přátelé šeptají, že nechápou, kam ta holka dala oči, že skončila s tímhle Quasimodovým starším bráchou. Ale pak přijde chvíle, kdy blahosklonně pokývají hlavou a prohlásí, že, no, je to její volba, a, ostatně, krása je v očích toho, kdo se dívá.

A oboje je kacířské.

Pokud jde o první případ:
„[Hospodin je] naplnil zručností dělat všechnu práci řemeslnou, uměleckou a výšivkářskou na přízi modrou, purpurovou karmínovou i na jemné plátno, stejně jako práci tkalcovskou – aby konali veškerou práci a vymýšleli nápady“ (Ex 35:35).
Jinými slovy, Bůh chtěl, aby Jeho stánek nebyl šunt – chtěl, aby na něm dělali ti nejlepší z nejlepších. Jestli je možné z Boží milosti něco dělat řemeslně a umělecky dobře, je to možné dělat i špatně. Já vím, to je tak hluboká myšlenka, že jí ani není vidět na dno. Ale žijeme v kultuře, která si plete chlapečky a holčičky, takže je občas potřeba říkat i takhle revoluční věci.
Takže, ne, krása není v očích toho, kdo se dívá – a to, na co se ty oči dívají, je dost možná bezcenný šunt.

A co se týče případu druhého…
„Když se přiblížil k Egyptu, řekl své ženě Sáraji: Hle, vím, že jsi žena krásného vzhledu. Když tě Egypťané uvidí a řeknou: To je jeho žena, pak mě zabijí a tebe nechají naživu. … Když ji spatřila faraonova knížata, chválila ji u faraona“ (Gen 12:11-12, 15).
„Ještě nedomluvil, když tu vycházela Rebeka, která se narodila Betúelovi, synu Milky, ženy Abrahamova bratra Náchora, a na rameni měla džbán. Ta dívka byla velmi hezkého vzhledu, panna, muž ji dosud nepoznal“ (Gen 24:15-16).
„Lea měla vlídné oči, ale Ráchel byla krásné postavy a krásného vzhledu“ (Gen 29:17).
„Byl vychovatelem Hadasy, čili Estery, dcery svého strýce, už totiž neměla otce ani matku. Byla to dívka krásného vzezření a hezkého vzhledu a při smrti jejího otce a její matky ji Mordokaj přijal za dceru“ (Est 2:7).
Jinými slovy, některé ženy jsou opravdu hodně krásné. Jiné trochu méně. A i ty ostatní mohou pro řadu mužů pořád být fakt solidní výhra.

Je to sice strašně nedemokratické, nerovnostářské, ale tak to prostě je.
Objektivní bohatství a chudoba existují. A někdo je tím pádem prostě objektivně boháč.
Objektivní krása existuje. A někdo je tím pádem prostě objektivně ksicht k pohledání.
A naší povinností je být vděční Bohu za vše, co máme, a neustále Mu za to vzdávat díky (1. Tim 5:18; Ef 5:20). „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství“ (1. Tim 6:6).

To je něco, co si jako křesťané musíme uvědomit. Ano, pravda, Písmo má mnoho co říct o vnitřní kráse. „Oční stíny na gorile, to je žena krásná, ale nerozvážná“ (Př 11:22). Ale i jen proto, abychom mohli po vzoru autora Přísloví komentovat tuhle namalovanou opici jako nerozvážnou, musíme uznat, že je to pěkná opice.

Jestli Bůh něčemu připisuje konkrétní hodnotu, my jako Jeho zástupci a nositelé Jeho obrazu to nemůžeme nedělat.
Nemůžeme a nesmíme o pozlacené a drahokamy zdobené modle říkat, že je něčím krásným, tak jako nemůžeme a nesmíme o západu slunce, který vypravuje o Boží slávě (Ž 19:2) říct, že je to laciný kýč.
A stejně tak nemůžeme relativizovat a převracet Bohem danou hodnotu a význam krásy.
„Běda těm, kdo zlu říkají dobro a dobru zlo, kdo pokládají temnotu za světlo a světlo za temnotu, kdo pokládají hořké za sladké a sladké za hořké. Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a před sebou samými rozumní!“ (Iz 5:20-21).
Jestli se nám líbí něco, co Bůh označuje za ohavné, jako například opilost, a jestli se nám hnusí něco, co Bůh označuje za dobré, jako například víno, je to náš hřích a naše zvrácenost.

Jestli dovolíme relativizaci v oblasti krásy, něčeho tak do očí bijícího, nevyhnutelně nás to povede k relativizaci všude jinde, tam, kde to „na první pohled“ tak nápadné není.
Jestli se tam, kde Bůh něco označuje za dobré a krásné, snažíme v rámci jakési pochybné demokratizace a „rovnosti“ vidět něco relativního a volitelného, bouříme se proti Bohu. A vzpoura proti Bohu se nikdy nebude omezovat jen na jednu oblast. Povede k tomu, že z Božích standardů budeme dělat něco relativního a volitelného i jinde.
A co hůř – v Písmu vidíme, že dobro, krása a svatost jsou neoddělitelně spojené. Například Žalmy 29:2 a 96:9 hovoří o „svaté nádheře“ (Pavlík), ač přesnějším překladem by bylo hovořit o „nádheře svatosti“. Stejný fakt vidíme i ve výzdobě míst Božího přebývání, v popisech nebes a vykoupení a mohli bychom pokračovat dál a dál. Zlehčovat význam krásy znamená zlehčovat význam svatosti a dobra jako takového.
Jinými slovy, není náhoda že pokrokový ateistický komunismus nám dal paneláky a památník sovětsko-bulharského přátelství na úvodní fotce, zatímco temný křesťanský středověk nám dal dodnes obdivovaná historická centra měst a katedrály.

Člověk může mít preference, v Bohem vymezených mezích.
Preferovat na pizze zelené olivy je v pořádku, preferovat tam plodové obaly ne. …já vím, zase jsem revoluční.
Preferovat Dvě věže před Společenstvem prstenu je v pořádku, ač hodně nelogické, preferovat místo Pána prstenů markýze De Sade rozhodně v pořádku není.
Existují dobré, svaté preference – a existují preference hříšné.
Ale preference nejsou to samé jako krása.
Člověk z Boží milosti smí mít preference, ale nemá právo si sám pro sebe definovat krásu, tak jako nemá právo si sám pro sebe definovat lásku a dobro.

Běda těm, kdo pokládají hořké za sladké a sladké za hořké; běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a před sebou samými rozumní, i když tomu třeba tisíckrát budou říkat „neotřelý vkus“.

Podpořte nás