Dost běžnou zkušeností je, že ve chvíli, kdy rodina poprvé otěhotní, najednou jsou všude kolem miminka, miminka, miminkaaaa… a jeden si říká, jestli se všichni cítí potřebu se po něm opičit… nebo jestli do té doby všechny ty malé uzlíčky a kulatá bříška prostě tak nějak filtroval. A, samozřejmě, pokud dotyčný jeden není ředitelem zeměkoule, dřív nebo později mu dojde, že realitě odpovídá spíš druhá možnost.

A faktem je, že dost podobně tomu i v případě Písma.
Jakmile se prokoušete Kristovým božstvím a Boží trojjediností na pár místech, netrvá dlouho a tyto jedinečné pravdy na vás začnou volat všude.
Jakmile se skloníte před realitou Boží svrchovanosti, Písmo jí začne přetékat a vy nechápete, jak jste ji tak dlouho zvládli míjet.
Jakmile přijmete fakt, že Bůh ve svém Slově požaduje od svých poddaných, aby žili životy práva a spravedlnosti, prakticky není možné obrátit stránku Písma bez toho, že byste si všimli dalších a dalších pasáží, které tento Boží požadavek hlásají.

A jednou takovou pravdou, kterou jsme se naučili přehlížet, je ústřední důležitost mezigenerační věrnosti.
Vím, že „mezigenerační věrnost“ není něco, o čem by se v české Církvi zrovna dvakrát mluvilo. A proto, shodou okolností je tomu dnes na den přesně osm dní, náhodou to vyšlo takhle přesně na den, co jsem se ve svém domě v Praze zúčastnil zajímavého výzkumu. Konalo se tu vyhledávání, jehož klíčovými slovy bylo „mezigenerační věrnost“. Já jsem si schválně během listování jednotlivými stránkami dělal čárky, kdykoli se našlo nějaké to kázání na tohle téma. Ani jednou, přátelé!

Důvodů je, samozřejmě, celá řada. Ale na nejpřednějším místě stojí nás dnešní individualismus, který se v „duchovních otázkách“ projevuje víc, než kdekoliv jinde.
Netušíme, proč apoštolové v knize Skutků káží „slova, jimiž budeš zachráněn ty i celý tvůj dům“ (Sk 11:14).
Je nám nepohodlné, že Pavel hlásá: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům“ (Sk 16:31). Ani by nás nenapadlo hlásat společně s apoštoly: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého, neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem…“ (Sk 2:38-39).
A místo toho, abychom tváří v tvář Písmu řešili, jestli, jaksi, tak trochu nehlásáme něco dost jiného než apoštolové, zametáme tyto pasáže pod koberec, jak nám jen síly stačí. A připravujeme se tak o Boží požehnání, vychováváme své děti k pochybnostem, a ne k víře, a svoláváme tím na sebe a na ně Boží nelibost.
Osobně bych řekl, že je nejvyšší čas přestat. Jen takové malé, skromné doporučení.

Bůh nám pro naše děti dává nespočet jedinečných zaslíbení, nárokuje si je za své, a proto máme povinnost je vychovávat jako křesťany – a už o tom byla řeč jinde: https://antiteze.cz/2017/08/17/plena-plna-antraxu/.
Zmíníme proto jen několik málo z těchto zaslíbení. A než někdo přijde s nějakou dobře míněnou námitkou, připomeňme si, že Bůh nám v Kristu stvrzuje všechna svá starozákonní zaslíbení (2. Kor 1:20), že autor listů Židům říká, že Nová smlouva v Kristu má ještě lepší zaslíbení než smlouvy starší (Žd 8:6), a že apoštol Pavel na nás vztahuje abrahamovskou smlouvu rozšířenou na celý svět (Ga 3:29; Ř 4:13). Tak tedy:
„Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem po tobě z generace na generaci za smlouvu věčnou, abych byl Bohem tvým i tvého potomstva po tobě. A tobě a tvému potomstvu po tobě dám zemi, kde jsi hostem, celou kenaanskou zemi, do věčného vlastnictví. A budu jejich Bohem. A Bůh řekl Abrahamovi: A ty zachovávej Mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě z generace na generaci“ (Gen 17:7-9).
„Věz, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Ho milují a zachovávají Jeho příkazy, a odplácí tomu, kdo Ho nenávidí, do jeho tváře a vyhubí jej. Neopozdí se vůči tomu, kdo Ho nenávidí, do jeho tváře mu odplatí. Zachovávej příkazy, ustanovení a nařízení, která ti dnes přikazuji, a plň je. Za to, že budete poslouchat tato nařízení, zachovávat je a plnit, Hospodin, tvůj Bůh, ti bude zachovávat smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Bude tě milovat, žehnat ti a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého lůna i plodu tvé země, tvému obilí, tvému novému vínu, tvému oleji, vrhu tvého dobytka i přírůstku tvého stáda v zemi, o které přísahal tvým otcům, že ti ji dá.“ (Dt 7:9-13).
„Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce a srdce tvého potomstva, abys miloval Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a byl živ“ (Dt 30:6).
„Ale Hospodinovo milosrdenství je od věků až navěky nad těmi, kdo se Ho bojí, a jeho spravedlnost nad syny Jeho synů, nad těmi, kdo zachovávají Jeho smlouvu a pamatují na Jeho přikázání, aby je plnili“ (Ž 103:17-18).
„Co se Mne týče, toto je Moje smlouva s nimi, praví Hospodin: Můj Duch, který je na tobě, a Moje slova, která jsem vložil do tvých úst, se nevzdálí od úst tvých ani od úst tvého potomstva ani od úst potomstva tvého potomstva, praví Hospodin, od nynějška až navěky“ (Iz 59:21).
„Budou Mým lidem a Já budu jejich Bohem. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se Mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich. Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede Mnou, aby se ode Mě neodvrátili“ (Jer 32:38-40).
„Svaté je Jeho jméno a Jeho milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kdo se Ho bojí“ (L 1:49-50).
„Neboť nevěřící muž je posvěcen ve své ženě a nevěřící žena je posvěcena ve svém muži. Vždyť jinak by vaše děti byly nečisté, avšak nyní jsou svaté“ (1. Kor 7:14).

…samozřejmě, Písmo obsahuje i pasáže, které nám říkají, že smluvní požehnání nejsou automatickou samozřejmostí, ale vyžadují poslušnost rodičů; vyžadují, aby rodiče vychovávali své děti v právu a spravedlnosti: „Neboť jsem se s [Abrahamem] sblížil, takže přikáže svým synům a svému domu po sobě, aby zachovávali Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo, aby Hospodin Abrahamovi naplnil to, co o něm řekl“ (Gen 18:19).
…a než někdo v dobré víře namítne, že „To znamená, že tahle požehnání jsou určitě jen hypotetická, protože podle Božích požadavků nežije dostatečně dobře nikdo,“ připomeňme si Boží slova k Izákovi:
„Rozmnožím tvé potomstvo [, Izáku,] jako nebeské hvězdy a dám tvému semeni všechny tyto země. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože Mne Abraham uposlechl a zachovával, co jsem mu uložil, Mé příkazy, Má ustanovení a Mé zákony“ (Gen 26:4-5).
A, samozřejmě, novozákonním příkladem této poslušnosti jsou Zacharjáš a Alžběta: „Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Pánových příkazů a ustanovení“ (L 1:6).
…ostatně, jazyk podmíněnosti není cizí ani Nové smlouvě: „Kdo má Moje přikázání a zachovává je, ten Mě miluje. A kdo Mě miluje, bude milován od Mého Otce; i Já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe. Kdo Mě miluje, bude zachovávat Mé slovo, a Můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14:21, 23).
„Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. ‚Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, ‚aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi‘“ (Ef 6:1-3).

…čímž se nanejvýš elegantně vracíme na začátek, k mezigenerační věrnosti.
„Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Ho milují a zachovávají Jeho příkazy, a odplácí tomu, kdo Ho nenávidí, do jeho tváře a vyhubí jej.“ Slova, která by i v těch pomalejších dokázala vzbudit takový neurčitý pocit, že nikdo z nás není ostrov. Naše životy jsou spojené s generacemi, které šly před námi – a mohou se odrážet tisíce generací v budoucnosti. A protože některým už se ježí pleš na zátylku, připomeňme si, že stupidní a okultistické verze „rodových kleteb“ a „mezigeneračních duchů“ nic nemění na jasném učení Písma.

…pro někoho by výše zmiňované tisíce generací mohly být dostatečně silným argumentem samy o sobě, i kdyby Písmo důležitost mezigenerační věrnosti zmiňovalo pouze jednou.
Samozřejmě, jak už jsme viděli, Boží Slovo o ní hovoří na celé řadě míst. Ale náš zažraný individualismus se bude pouštět jen těžko, a proto se pojďme podívat do biblické pasáže, která se bude zametat pod koberec a zapomínat hůř než jiné.

„Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle Mne. Neuděláš si tesanou modlu jakékoliv podoby toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit, neboť Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a čtvrté generaci těch, kdo Mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo Mě milují a zachovávají Mé příkazy. Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere Jeho jméno nadarmo. Zachovávej sobotní den a posvěť ho, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtamtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. Proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal zachovávat sobotní den. Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby se prodloužily tvé dny a aby se ti dobře vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš vraždit! Nebudeš cizoložit! Nebudeš krást! Nebudeš vypovídat proti svému bližnímu falešné svědectví! Nebudeš žádostiv ženy svého bližního! Nebudeš dychtit po domě svého bližního ani po jeho poli, jeho otroku ani jeho otrokyni, jeho býku ani jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu“ (Dt 5:6-21).

Ano, Desatero. Desatero je plné učení o důležitosti mezigenerační věrnosti.
A protože by se opět mohl najít nějaký velmi nápomocný kritik s námitkou, že „to je Starý zákon“, připomeňme si, že apoštol Pavel cituje příkazy z Desatera jako aktuální a závazné pro křesťany (Ř 13:9; Ef 6:3). Samozřejmě s tím, že den odpočinku a uctívání přesunul na den vzkříšení, na neděli, neboli na první den týdne (1. Kor 16:2; Sk 20:7; Žd 4), a to kvůli Kristovu vzkříšení, ve kterém byl vykonán nový Exodus a ve které přišlo Nové stvoření.
No, zpět: Apoštol Pavel cituje příkazy z Desatera jako aktuální a závazné pro křesťany.

A Desatero říká:
1) „Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“
Připomeňme si, že tato slova slyší Izraelci, z nichž Bůh drtivou většinu z egyptské země nevyvedl. Celá generace, kterou Bůh vyvedl, zemřela na poušti, protože odmítla v poslušnosti věřit Božím zaslíbením (Num 32:13). Mojžíš přesto promlouvá slova „který tě vyvedl z egyptské země“ – protože generace jeho posluchačů je generací smluvních následovníků a dědiců.
Stejnou pravdu vidíme v Exodu 12:24-27, „[Velikonoce] budeš zachovávat jako ustanovení pro sebe a pro své syny až navěky. Až vejdete do země, kterou vám dá Hospodin tak, jak prohlásil, budete zachovávat tuto službu. A až se vás vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: To je velikonoční oběť Hospodinu, který pominul domy synů Izraele v Egyptě, když postihl Egypťany a naše domy uchránil.“ Boží lid měl napříč generacemi, o celá staletí později, stále hovořit o tom, že Bůh „naše domy uchránil“. A proto i my dnes můžeme a máme mluvit o tom, že Bůh vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, že postihl Egypťany, ale naše domy uchránil. Proč? Protože na mezigenerační věrnosti záleží.

2) „Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit, neboť Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a čtvrté generaci těch, kdo Mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo Mě milují a zachovávají Mé příkazy.“
Připomeňme si, že generace v biblickém kontextu znamená řádově 40 let. Vynásobte to přinejmenším dvěma tisíci generací a za rovnítkem vám vyjde, že si tu ještě pěkných pár desítek tisíc let pobudeme – a že by bylo záhodné s tím počítat. Bůh žehná svým věrným napříč generacemi – a zároveň napříč generacemi proklíná ničemy. Můžete tomu říkat Boží svrchovaný soud nebo biblická socioekonomická teorie, na tom nesejde. Tak nebo tak se tu nelze vyhnout závěru, že, chvíle napětí, na mezigenerační věrnosti záleží.

3) „Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtamtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. Proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal zachovávat sobotní den.“
Jsme zpátky u bodu 1). Bůh nás vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží z Egypta; mnoho let poté nás o Velikonocích skrze probodené ruce svého Syna vyvedl z Egypta hříchu a Satana, a proto dnes zachováváme den Páně – a na mezigenerační věrnosti záleží.

4) „Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby se prodloužily tvé dny a aby se ti dobře vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“
Jeden by se asi docela zapotil, kdyby se snažil přijít s výstižnějším zdůrazněním obsahu a důležitosti mezigenerační věrnosti. Ale odvážím se tvrdit, že někomu se to povedlo: „Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. ‚Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, ‚aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi.‘ A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí“ (Ef 6:1-4).
Pavlův stručný komentář na páté přikázání Desatera v sobě nese důležité biblické pravdy a hodnoty, které by vystačily na hodiny vyučování: Poslušnost dětí. Úcta dětí vůči rodičům. Věrná výchova a vzdělávání a káznění podle Božích zákonů a zaslíbení. Dlouhodobá časová perspektiva. Předávání rodinného dědictví z generace na generaci. Dědictví víry, dědictví kultury a tradice a zvyků, dědictví země – a samozřejmě dědictví kapitálu, však „Dobrý člověk dá dědictví synům synů, ale hříšníkův majetek bude uschován pro spravedlivého“ (Př 13:22) a „Nemají děti shromažďovat pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti“ (2. Kor 12:14).
Stačilo říct, že vám prostě chut…na mezigenerační věrnosti záleží.

…a, samozřejmě, spousta času by se dala věnovat i tomu, že „přikázání ‚nebudeš cizoložit, nebudeš vraždit, nebudeš krást, nebudeš žádat‘“ (Ř 13:9) chrání rodinu/domácnost jako jednotku před újmou, rozštěpením a rozbitím, a tak ji o to důrazněji posílají na cestu mezigenerační věrnosti.
Někdo by ale mohl říct, že „Každé přikázání se dá vztáhnout vůči rodině.“ A rozhodně by měl pravdu. Proto teď postačí, když se spokojíme s tím, že samotné jádro Božího zjevení, Desatero napsané vlastním Božím prstem, zdůrazňuje důležitost mezigenerační věrnosti přinejmenším čtyřikrát.

…což znamená, že křesťané mají biblickou povinnost vychovávat své děti a vnoučata ve věrnosti vůči Božím zákonům, přikázáním a zaslíbením.
Znamená to, že výsadou a povinností rodičů je poskytnout jejich dětem a vnoučatům uvědoměle, otevřeně a nekompromisně křesťanské vzdělávání a výchovu – i proto, že to může kladně ovlivnit celé tisíce generací.
Znamená to, že jako křesťané máme povinnost se den za dnem namáhat, abychom dali dědictví i dětem našich dětí – a to znamená, že musíme tvrdě pracovat, moudře investovat a budovat a být připraveni si odepřít pohodlí teď, aby se generace, které ještě dlouho nebudou žít, jednou měly lépe.

„Je čas vrátit se k filozofii křesťanů, kteří stavěli katedrály – kteří je s věrností vůči Bohu budovali, ač věděli, že v nich nikdy nebudou uctívat, a to proto, že věděli, že jejich práce není v Pánu marná.
Je čas vrátit se k uvažování, které si uvědomuje, že je ctnostné a zbožné, když staří muži sázejí stromy, o kterých vědí, že v jejich stínu nikdy nebudou sedět.
Je čas začít žít život, který bude za padesát a sto a dvě stě let pořád dávat smysl a posouvat Boží Království vpřed.
Je čas začít žít vírou“ (http://antiteze.cz/2019/03/02/na-konec-sveta-s-klidem-zapomente/).

Protože na mezigenerační věrnosti záleží.

Podpořte nás