V některých kruzích je v poslední době v módě mluvit o tom, že příběhy patriarchy Josefa a proroka Daniele jsou jedinečným příkladem toho, jak imigranti přinášejí požehnáním národům.
Argumentace tohoto druhu je na celé řadě rovin přinejmenším úsměvná. A když říkám „úsměvná“, mluvím o takové té úsměvnosti, ze které padáte pod stůl.
Než se tedy zaměříme na Josefa a Daniele jako takové, pojďme se stručně podívat, co o imigraci říká Boží zákon. To nikdy nemůže škodit. Samozřejmě, mohli bychom se podívat na celou řadu dalších míst Božího Slova, ale jelikož Pán Ježíš a apoštol Pavel definují lásku jako dodržování zákona (Mt 22:36-40; Ř 13:9-10), věřím, že protentokrát postačí zákon jako takový.
A, samozřejmě, nevěřte mi jen tak. Dohledejte si verše, na které odkazuji. Fakt.

Nuže, Písmo často řadí imigranty bok po boku se sirotky, vdovami a chudými (Ex 22:20-23; Lev 19:10; Dt 10:16-19; Dt 14:28-29) a přísně zakazuje jejich útlak, ba dokonce otevřeně slibuje Boží kletbu těm, kdo je budou utlačovat (Ex 22:20-23; Dt 27:19).
Písmo přikazuje, aby imigrant měl stejná práva jako domorodec (Lev 19:33-34); nicméně, některé kultury mohou potenciálně být tak nepřátelské vůči kultuře biblické, že může trvat několik generací, než se lidé, kteří z těchto kultur vzešli, budou moci zapojit ve veřejném životě (Dt 23:8-9). Je zde tedy rozdíl mezi právy a výsadami – a za konkrétních okolností může být nutná a případná několikagenerační asimilace.
Písmo přikazuje jednotlivcům a rodinám, a to na úrovni osobní zbožnosti a poslušnosti (ne na úrovni státních příkazů a zákonů), soukromou dobročinnost a lásku vůči imigrantům; tato dobročinnost se, mimo jiné, platí z desátků (Lev 19:10; Dt 10:16-19; Dt 14:28-29).
Písmo netoleruje jakékoliv stranění před zákonem (Ex 23:3; Lev 19:15), a proto fakt, že někdo „je z jiné kultury“, nijak nemění požadavky, které na něj zákon klade; nicméně, Písmo jde tak daleko, že v případě, že do země imigruje uprchlý otrok (neboli de facto zločinec), nesmí být vydán svému Pánu (Dt 23:16-17). Biblická společnost tedy má být bezpečným místem, kde je možné začít znovu. Stejně jako Ježíš Kristus, její Pán, biblická společnost nabízí nový začátek těm, kdo činí pokání a začnou žít podle práva.

A teď k Josefovi a Danielovi.
Co se týče argumentace Josefovým a Danielovým přistěhovalectvím… Určitě bude dobře připomenout si, že Josef byl do Egypta prodán jako otrok, který byl prodán vlastní rodinou. Daniel byl válečný zajatec a byl de facto obětí únosu národních rozměrů.
Mou otázkou tedy je, jestli by zastánci výše zmiňovaného imigračního požehnání národům byli ochotni obhajovat to, že bychom měli nakupovat otroky, podnikat výbojné války a přivádět si válečné zajatce na práci, protože právě to je způsob, jak získat národní požehnání.
Jestli ano… jen bych rád upozornil na fakt, že unést člověka nebo vlastnit člověka, který byl unesen, je hrdelní zločin (Ex 21:16).
A jestli je vaší odpovědí ne… chtěl bych jen nenápadně a taktně poukázat na to, že vaše tvrzení o imigračních požehnáních, nezlobte se, pane kolego, že to tady tak před třídou otevřeně, ale tentokrát to, viďte, chlapci, trošku, trošičku, malinko pokulhává.

Ale to nic. To nejlepší teprve přijde.
Nalistujme si Deuteronomium 28:43-48. Jak určitě ví každý, kdo Bibli přečetl alespoň jednou, Deuteronomium 28 je pasáží, která vypočítává Boží požehnání pro ty, kdo se budou řídit Božími zákony, a Boží kletby nad těmi, kdo se jimi řídit nebudou. A v části, která hovoří o kletbách, čteme:
„Příchozí, který je ve tvém středu, bude nad tebe stoupat výš a výš, ale ty budeš klesat níž a níž. Bude ti půjčovat, ale ty mu půjčovat nebudeš. On bude hlavou a ty budeš ocasem. Přijdou na tebe všechny tyto kletby, budou tě pronásledovat a dostihnou tě, dokud nebudeš vyhlazen, protože jsi neuposlechl Hospodina, svého Boha, abys zachovával jeho příkazy a ustanovení, která jsem ti dal. Budou při tobě a tvém potomstvu navěky jako znamení a div. Protože jsi nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem v hojnosti všeho, budeš sloužit svým nepřátelům, které na tebe Hospodin pošle, v hladu a žízni, nahotě a nedostatku všeho. Vloží na tvou šíji železné jho, dokud tě nevyhladí.“

Stručně řečeno, ti, kdo nežijí v radostné poslušnosti vůči Božím přikázáním (mimo jiné i ohledně imigrantů) budou vyhlazeni, z generace na generaci budou více a více utlačováni a podrobováni svými nepřáteli; budou žít v otroctví a nedostatku. A jedním z nástrojů, jak Bůh naplní tento trest nad nekajícnými, je skrze to, že v dané kultuře budou vládnout imigranti, budou stoupat výš a výš v pozicích moci, dokud si nepodmaní domorodé obyvatelstvo. A právě to je realita, kterou vidíme v příbězích Josefa a Daniele.

Josef se dostává do Egypta jako pan Nikdo. Po epizodě s Potífarovou ženou je dokonce vězněm. A dílo Boží prozřetelnosti ho vynáší do pozice faktického vládce Egypta, když mu farao říká: „Ty budeš nad mým palácem a podle tvých příkazů se bude řídit všechen můj lid. Budu tě převyšovat pouze trůnem“ (Gen 41:40). A všichni, kdo si v nedělce pečlivě vybarvovali Josefův barevný plášť, jásají.

Tím ale příběh nekončí. Co znamená Josefovo povýšení pro Egypťany?
Vládne jim teď imigrant jejich král je de facto loutkou tohoto imigranta.
Imigrant a jeho kmen dostávají „nejlepší zemi. Mohou bydlet v zemi Gošenu“ (Gen 47:6).
Imigrant a jeho kmen jsou živeni ze státních prostředků, na rozdíl od domácích: „A Josef zásoboval svého otce, bratry a celý dům svého otce potravou podle jejich počtu. Chléb nebyl v celé zemi, protože hlad byl velmi tíživý, a egyptská země i kenaanská země byly hladem zcela vyčerpány“ (Gen 47:12-13).
…a proč že byly vyčerpány? Protože centralizovaný stát (na radu onoho imigranta) skoupil obilí v době, kdy ho byla přemíra, za nízké ceny (Gen 41:47-49), aby ho pak lidem prodával jako jejich velkolepý zachránce (Gen 41:55-56). Něco podobného, jako když vám stát sebere 60 % platu na daních a pak vám velkodušně dá příspěvek na dítě vy výši 500 Kč. Teda, jestli si to zasloužíte…
A co to znamenalo v praxi? Na rozdíl od židovských imigrantů, kteří žili ze státního, domácím Egypťanům nikdo nic zadarmo nedával, a tak se museli prodat do otroctví faraonovi i se svou půdou (Gen 47:19, 25). A jejich otročení faraonovi znamenalo, že mu museli platit dokonce dvacetiprocentní daň! (Gen 47:25-26).

Takže, pravda, Egypťané byli zachráněni před hladomorem (ke kterému notně přispěl jejich stát) – ale bylo to za cenu vlastního zotročení. Přitom bývalo stačilo spravit lid Egypta o blížícím se hladomoru – a všichni mohli spokojeně zůstat svobodní.
Josef se ale rozhodl to neudělat. O důvodu může možná něco napovědět třeba Leviticus 25:44-55.
Dalším důvodem může být fakt, že Josef je předobrazem Krista, a Egypt je biblickým obrazem hříchu, Satana a zla. A Pán Ježíš Kristus spoutal Satana a vyloupil jeho dům (Mt 12:28-29; Mk 3:26-27), vyvedl své zajatce a dal jim dary (Ef 4:8).

A právě přesně tak pokračoval Josefův příběh. Poté, co se Židé v Egyptě rozmnožili a naplnili zemi (Ex 1:7), přišel Mojžíš jako další Kristův předobraz, jako králův syn narozený z vody, o Velikonocích skrze oběť beránka porazil Egypt, vyloupil jeho domy, vyvedl zajatce a dal jim dary a odvedl je do Zaslíbené země.
Na Egypt se snesly Boží rány, přišel o svou sklizeň a svá zvířata a své prvorozené a „Synové Izraele také učinili podle Mojžíšova slova a vyžádali si od Egypťanů stříbrné a zlaté předměty a oděvy, a… tak vyplenili Egypt“ (Ex 12:35-36), aby pak z bohatství pohanů žili na poušti a budovali v Zaslíbené zemi a stavěli Hospodinův Stan setkávání.

„Hříšníkův majetek bude uschován pro spravedlivého“ (Př 13:22), a tak jakékoliv požehnání, které Josef Egyptu přinesl, bylo především požehnáním Izraeli. Pravda, s Izraelem bylo požehnáno i těm Egypťanům, kteří se obrátili k Hospodinu – ale když budeme upřímní, požehnání pro pohanský Egypt opravdu moc nebylo.
A jestli se za nějaké požehnání platí hladomorem, otroctvím, Božími ranami, smrtí prvorozených a ztrátou peněz a šatníku… ne, díky, nedám si.

A pokud jde o Daniele, Daniel je v mnohém ozvěnou Josefova příběhu.
Josef i Daniel jsou vyhnanci a otroci, kteří jsou mnohými považováni za mrtvé.
Tak jako Josef, i Daniel je Boží prozřetelností povýšen skrze výklad snů. Josef je nazván Safenat Paneach (Gen 41:45), neboli „Zjevitel tajemství“, či „Ten, kterému jsem zjevována tajemství“ – a právě tato slova zaznívají i u Danielova výkladu a jeho následného povýšení (Da 2:47).
Imigranti Daniel a jeho přátelé zázračně stoupají hierarchií Babylona – a netrvá dlouho a přichází zákonná povinnost ctít jejich Boha, protože „kdo by lehkovážně mluvil o bohu Šadrakově, Méšakově i Abed-negově [má být] rozčtvrcen a z jeho domu [se má stát] hromada sutin“ (Da 3:29; sr. Da 6:27).
Přicházejí i Boží rány – na krále Nabúkadnesara (Da 4) i na celý Babylon, který je dobit Médy (Da 5-6:1). Daniel však, na rozdíl od řady jiných členů staré hierarchie, nejen není sesazen a popraven, ale má být ustanoven nad celou říší (Da 6:4).
Josef byl předobrazem počátku Kristova kralování, Daniel má vidění Kristova ustanovení v moci (Da 7) – a vidění toho, že Kristova vláda rozdrtí všechny ostatní pozemské říše (Da 4).
Danielův život končí zmínkou o Kýrovi Perském (Da 6:29). O Kýrovi Perském, který de facto v odpovědi na Danielovu modlitbu (Da 9) vydal příkaz k návratu Izraelců do Judska a k postavení Božího chrámu se slovy: „Každého, kdo zůstal na jakémkoliv místě, kde pobývá jako cizinec, ať místní lidé podpoří stříbrem, zlatem, majetkem a dobytkem spolu s dobrovolnou obětí pro dům Boží v Jeruzalémě“ (Ezd 1:4). Izrael se tedy nakonec vracejí nejen s tím, co Babyloňané ukradli (Ezd 1:7-11), ale i se stříbrem, zlatem a dalším majetkem Babyloňanů. Mohli bychom dodat „…a tak vyplenili Babylon“, aby pak z bohatství pohanů budovali v Zaslíbené zemi a stavěli Hospodinův Chrám.

Takže, sečteno a podtrženo, Egypt ani Babylon nesloužil Hospodinu, a tak příchozí v jeho středou stoupali výš a výš, ale Egypťané a Babyloňané klesali niž a níž. Josef a Daniel a jejich soukmenovci se stali hlavou, zatímco domorodci byli ocasem, který umíral bit Božími soudy a ohnivými pecemi a válkami a nedostatkem všeho. Na jejich šíji bylo vloženo železné jho, přesně podle slov Deuteronomia 28:43-48.

Jinými slovy:
Stát, který vyrábí problémy a nouzi svých vlastních občanů…
Cizinci na předních vládních příčkách, na kterých jsou, jak se zdá, nedotknutelní…
Imigranti vydržovaní ze státních zdrojů, neboli z peněz vydřených z lidí, kteří jsou stěží rádi, že jsou rádi…
Státní činitelé, kteří se staví na hlavu, aby vyhověli uctívačům cizokrajných božstev…
…to vše jsou projevy zaslíbeného Božího soudu nad nevěrnými národy, jak nám svědčí právě příběhy Josefa a Daniele.

Imigrace může být velkým požehnáním. Může přinášet bohatství a talenty a pracovní sílu a touhu po lepším světě a po pokoji a věrnosti vůči Bohu – a není proto překvapením, že Písmo používá k vyjádření spásy světa obraz přicházejících národů: Iz 2:2; Iz 25:6; Iz 56:6-7; Mi 4:1-3; Za 8:22-23; Zj 21:24-26.
Ale tam, kde národy žijí v neposlušnosti vůči Božímu Synu a Jeho standardům, bude imigrace jedním z nástrojů Božího soudu.
A proto řešením nikdy nebudou další a další zákazy a příkazy a regulace a kvóty. Nenechte se mýlit. Z Božího hněvu se nikdo nevykvótuje. Boží hněv nezastaví žádná zeď a žádný plot.
Ale Boží ukřižovaný a vzkříšený Syn před ním zachraňuje ty, kdo se Mu poddají v kajícné, poslušné víře. A jestli chceme vyřešit imigrační problém, právě tam musíme začít.

Ústředním imigračním problémem jsme totiž my.
My, kdo žijeme ve vzpouře proti Božím standardům. My, kdo zabíjíme děti po desítkách tisíc. My, kdo se rozvádíme a smilníme a cizoložíme. My, kdo odmítáme uctívat našeho Stvořitele, který se zjevil ve svém Slově a ve svém Synu. My, kdo odevzdáváme své děti na sekulární indoktrinaci. My, kdo podporujeme sociální stát a otročíme systému světového bankovnictví.
My, kdo odmítáme vyučovat Česko poslušnosti vůči právu a spravedlnosti ve všech oblastech života.

Jestli vás znepokojuje imigrace – vzpomeňte si na Josefa a Daniele.
A čiňte pokání s námi.

Podpořte nás