Bratr kazatel ctihodným, rozvážným krokem došel za kazatelnu. Rozhlédl se po kongregaci a začal před sebou s metodičností mnoha let zkušeností rozkládat své poznámky. Nakonec otevřel svou Bibli, která se zdála pamatovat ještě víc než jeho svraštělé čelo a trochu unavený pohled. Upravil si kravatu a znovu se rozhlédl po svých ovečkách. Do svatyně pronikalo zdobenými okny měkké podzimní slunce a zlatavá zrnka prachu v něm zasněně tančila. Bratr kazatel se ještě naposledy podíval do svatých Písem. A když konečně promluvil, mnohé ozvěny mu znovu a znovu vracely jeho slova: „Vy špinavé coury!“ …coury, coury, coury.

A než se jaksepatří pohoršíte, připomeňme si, že bratr kazatel měl biblický precedent to udělat:
„Cizoložníci a cizoložnice!“ I těmito slovy promlouvá apoštol Jakub ke křesťanským sborům své doby (Jk 4:4). Ano, Boží apoštol a pilíř apoštolské Církve (Jk 1:1; Ga 1:19, 2:9; Sk 15) se nerozpakuje nazvat vyznávající křesťanky a křesťany běhnami a běhněmci. A důvod?

Jejich kompromis se světem. Snaha být přijatelní pro pohany okolo nich: „Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jk 4:4-5).
Apoštol Jakub zachází ve své obžalobě ještě mnohem dál. Křesťané, kteří se snaží být přijatelní pro svět, tedy nejsou jen flundry – jsou flundry, které svým skákáním z postele do postele vyhlašují Bohu válku.

Tak jako v Jakubově době, nějaká uražená poběhlice dnes určitě namítne, že rozhodně žádnou poběhlicí není, že se jen snaží být pokorná a přistupovat k lidem okolo moudře. Apoštol Páně odpovídá:
„Či myslíte, že nadarmo praví Písmo: ‚Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá‘? Ještě větší je však milost, kterou dává. Proto Písmo praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘ Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli“ (Jk 4:4-8).
Jinými slovy, Boží hněv nad tím, když chodíme šlapat, pramení z toho, že Bůh je žárlivý Bůh a že se staví proti pyšným. Oproti tomu pokorným dává milost.
A to znamená, že roztahovat nohy před očima slintajícího světa není projevem pokory, ale pýchy, kterou Bůh nenávidí. Být štětkou, která se snaží zalíbit světu, znamená žít v pýše, poddávat se ďáblu, povyšovat se proti Bohu a svolávat na sebe Jeho hněv.
A jediným řešením, které nám Boží Slovo předkládá, je: „Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli.“ Začněte žít v poslušnosti vůči Bohu, odhoďte od sebe kompromis, zamilujte si Boha místo světa, přestaňte se snažit sedět jedním zadkem na dvou židlích. „Pociťte svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v sklíčenost. Pokořte se před Pánem, a povýší vás“ (Jk 4:9-10).

Apoštol Jakub soudí. Soudí hřích a hříšníka. Otevřeně hovoří o jeho hříšnosti a ohavnosti. A předkládá řešení. Řešení, kterým je poslušné, pokorné, nekompromisní, bezpodmínečné podřízení se Bohu.
Na Jakubově odsuzování není ani v nejmenším nic špatného. Je to zbožné odsouzení. Odsouzení, které je plně v souladu s Božím zákonem. Odsouzení, které jde ke kořenu věci. Odsouzení, které předkládá spásu.

Jakékoliv jiné odsuzování by bylo ďábelské.
Jestli Bůh o něčem řekl, že je to dobré, a my to odsoudíme, chováme se jako ďábel, který nepřestává obviňovat a odsuzovat bez ohledu na Boží zjevenou vůli (Zj 12:10).
Jestli Bůh o něčem řekl, že je to zlé, a my to neodsoudíme, chováme se jako ďábel, který se ptá „Opravdu Bůh řekl…?“ (Gen 3:1)
Jestli ale odsoudíme to, co Bůh odsuzuje, chováme se jako nositelé Jeho obrazu a jednáme v souladu s Jeho charakterem – jinými slovy, chováme se jako lidé. A jak už jsme viděli, právě to a jedině to je cestou k obnově, právě to a jedině to je cestou k životu.

Jak píše apoštol Pavel v listu Římanům: „Víme, že vše, co Zákon praví, praví těm, kdo jsou pod Zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby se před Bohem stal vinným celý svět, protože ze skutků Zákona nebude před Ním ospravedlněn žádný člověk, neboť skrze Zákon je poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo Jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v Jeho krev… Rušíme tedy vírou Zákon? Naprosto ne! Naopak, Zákon potvrzujeme“ (Ř 3:19-25, 31).

To znamená, že jediná cesta ke spásnému společenství s Bohem v Kristu začíná tím, že zavřeme svá ústa a uznáme své odsouzení. Uznáme, že postrádáme Boží slávu a že potřebujeme být ospravedlněni a usmířeni. Že nemáme, co bychom přinesli, čím bychom si zajistili přijetí před Bohem.
Pokání není nic jiného než náležitý, zbožný, biblický druh sebeodsouzení. „Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat“ (2. Kor 7:10).
A když takto stojíme odsouzeni, když potvrzujeme, že Bůh nás spravedlivě odsuzuje, je nám nabídnuta milost skrze Krista; je nám nabídnuto milostivé ospravedlnění bez jakýchkoliv našich zásluh. Ostatně, už jme přece uznali, že stojíme odsouzení, že nám nezbývá, než mlčet jako před popravou. A právě tehdy jsme „ospravedlňováni zadarmo Jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši.“ „Vždyť já jsem skrze Zákon umřel Zákonu, abych žil Bohu“ (Ga 2:20).

„Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě‘“ (Ga 3:13).
„On byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na Něho dolehla kázeň pro náš pokoj a Jeho šrámy jsme uzdraveni. My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na Něho nechal dopadnout vinu nás všech“ (Iz 53:5-6).
„[Bůh] vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž“ (Ko 2:14).
„Bůh poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle“ (Ř 8:3).
„Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností“ (2. Kor 5:21).

Kristus nesl náš hřích, naše prokletí a naši vinu.
Kristus se stal naším prokletím a byl proklet; Kristus odstranil a vyhnal provinění, která nás vyháněla od Boha; Kristus na svém těle odsoudil naše odsouzení.
A když proto přicházíme ke kříži, kříž je místem, kde pro nás není odsouzení, a to právě proto, že kříž je místem veškerého odsouzení.

I proto Pán Ježíš přikazuje soudit spravedlivým soudem (J 7:24). Přikazuje soudit podle Božích standardů dobra a zla, podle Božího zákona. Podle zákona, který odsuzuje každého a každému zavírá ústa, aby tak každý přišel ke Kristu.
I proto Boží Duch usvědčuje z hříchu (J 16:8-11) a zákonitě vede ty, ve kterých žije, aby konfrontovali hřích, aby „neměli žádný podíl na skutcích temnoty, ale usvědčovali je“ (Ef 5:11).
Hřích je něco, co má řešení. Provinění a vina a přestoupení a ničemnost mají řešení. A tím řešením je Kristova krev.
Oproti tomu „životní chyby“ a „osobní selhání“ žádné řešení nemají.

Odmítnout odsouzení Božího zákona a Božího Ducha proto znamená upírat sobě i druhým tu jedinou cestu, kterou je možné dojít Boží milosti v Kristu.
Nestačí moralizovat ohledně „nešvarů“ společnosti. Je potřeba vzít hřích pod krkem a přibít ho na kříž. Nic jiného a menšího nemůže přinést nový život, odpuštění a očištění před Bohem.

A proto, jestli nesoudíte, nepomáháte.
Jestli neodsuzujete hřích, uzavíráte tím jedinou cestu k odpuštění.
Jestli neodsuzujete hřích, odvracíte se tím ve své pýše od Božích standardů a stáváte se Božími nepřáteli.
Jestli neodsuzujete hřích, jste špinavé coury a dláždíte cestu do pekla svými „dobrými úmysly“.

Bůh nikdy nepožehná nevěrnost, kterou nenávidí.
Třeba teď zkusíte vyštěknout, že jste neodsuzovali hřích, a přece jste někomu pomohli.
Jinými slovy, porušili jste Boží přikázání odsuzovat hřích a bojovat proti němu. Neboli, učinili jste zlo. A prý z toho vzešlo něco, co nazýváte dobrem. I na vás Písmo pamatuje.

V době apoštolů byli tací, kteří říkali, že je křesťanským, ba dokonce apoštolským, přístupem „Čiňme zlo, aby přišlo dobro.“ A co o takových lidech říká apoštol Pavel? „Jejich odsouzení je spravedlivé“ (Ř 3:8).

Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem. Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás