V některých křesťanských kruzích je dnes velmi populární odsuzovat „tradici“. Všichni vědí, že autoritou je pouze a jedině Písmo… nebo spíš jejich konkrétní výklad Písma… a tradice je rozhodně velký špatný a jestli si na ní nedáš pozor, hodně budeš někde.
Jak jednou řekl jistý baptistický bratr: „My baptisté nepřijímáme žádnou tradici. Je to proti našim historickým přesvědčením a postojům.“

Otázkou nikdy není, jestli máme tradici, ale jakou tradici máme, jak moc jsme si jí vědomi a jak moc odpovídá realitě. (A to samozřejmě platí zdaleka nejen v křesťanství.)

Zároveň platí, že fakt, že si tradici, které se držíme, neuvědomujeme, neznamená, že nás tato tradice zásadním způsobem neovlivňuje.
Jistý baptistický bratr, jiný než v prvním případě, za mnou kdysi přišel a stěžoval si na mé kázání, že pořád jen mluvím o poslušnosti a o Božích svatých standardech, ale „když kázali apoštolové, jejich kázání bylo plné Boží lásky a všepohlcující milosti.“
Když si však pročteme celou knihu Skutků, o Boží lásce nenajdeme jedinou zmínku. Důraz apoštolského kázání zjevně leží někde dost jinde (https://antiteze.cz/2018/10/12/mesias/).

Určitě by v tomhle kontextu bylo nápomocné zaměřit se třeba na tradici mnohých křesťanů, která Pána Ježíše ze záhadných důvodů představuje jako hipízáckou metrosexuální máničku s příchuťovým latte.
Nicméně, tahle tradice produkující nezodpovědné, zženštilé buzničky, které vytrvale odmítají dospět a ještě ve třiceti s železnou pravidelností dolézají na mládež, zdaleka nemá takový počet obětí jako tradice neméně populární ale mnohem nebezpečnější.
A tou tradicí je, samozřejmě, Ježíš, Vůdce Radikálního Hnutí Nevzdělaných Utlačovaných (zkráceně V.R.H.N.U.). „Křesťanská láska“ už byla záminkou víc komunistických revolucí, než by bylo zdrávo, a tak nebude naškodu se tu na chvilku pozastavit.

Slovy někoho mnohem chytřejšího a studovanějšího, než jsem nebo kdy budu já (i kdybyste mě umocnili na třetí):

„V socialisticko-komunistické vizi, s jejím důrazem na spásu světa skrze proletariát, je důležitá křesťanská symbolika, stejně jako zvráceně nesprávný výklad Krista a raného křesťanství. Naneštěstí, křesťanské církve v tomto ohledu také nejsou zcela nevinné. V křesťanském folklóru se Spasitel objevuje jako Syn neurozeného tesaře, jako chudý Chlapec z nízko postavené rodiny, narozený v chlévě a uctívaný mágy, zatímco leží mezi zemědělskými zvířaty. Je tím prostým Mužem, který hovořil s nevzdělanými rybáři a trávil čas především s nuzáky. Rané křesťanství se proto předkládá jako hnutí vyvrhelů římské říše, hnutí otroků, žebráků a nevzdělanců, jako proletářské hnutí, které – podle komunistického učení – nakonec bylo uneseno vysoko postavenými a mocnými. A ti poté začali zneužívat masy a ukolébali je do poddanosti a podlézavosti tím, že jim nabídli spásu po smrti. Proto Marxovo rčení, že ‚Náboženství je opium lidstva.‘
Je ohromující, jak často dobře mínící křesťané ze všech denominací opakují romantické představy o Kristu a raném křesťanství. To, žel, jen dokazuje, že se jen velmi vzácně stává, že by někdo četl Nový zákon inteligentním způsobem, a že povědomí o židovské historii a sociologii je nulové dokonce i mezi lépe vzdělanými křesťany, a že naše školy neučí prakticky nic o starověké Církvi.
Samozřejmě, nejzjevnější chyba se týká onoho milovaného obrázku Mágů u jeslí. Písmo nám jasně říká (Mt 2:11), že vstoupili do domu, pravděpodobně do domu Josefa a Marie. Pokud jde o ‚Syna tesaře‘, měli bychom si uvědomit, že slovo tekton v řečtině znamená tesař, ale stejně tak znamená stavitel domů, architekt, stavbař. Kromě toho, Josef není ‚obyčejný Žid‘, ale potomek Davidův; je královské krve, a proto je v očích svých krajanů potenciálním dědicem judského trůnu. Anděl ho nazývá [charakteristickým královským titulem] jako Syna Davidova (Mt 1:20), i Kristus sám byl nazýván ‚Syn Davidův‘ (např. v Mt 20:31; Mk 10:48; L 18:38) a musel utéct, aby nebyl prohlášen za krále (J 6:15). Jeho pozici však jasně ukazují slova ‚Mé království není z tohoto světa.‘ Když se Ho Pilát zeptal, jestli je králem, Kristus odpověděl kladně. A jelikož Panna Marie je neteří nebo praneteří Zachariáše a Alžběty, z nichž oba jsou Áronovci, a proto jsou z kněžské kasty, i ona patří do nejvyšší židovské společenské vrstvy. Ačkoliv Josef a Marie pravděpodobně nebyli bohatí, i tak se sociálně řadili velmi vysoko. Navíc, Josef musel být vlastníkem půdy v Betlémě, v davidovské vesnici, což vysvětluje, proč tam musel být při sčítání obyvatel.
Náš Pán se v letech svého vyučování nesoustředil na proletariát ani na nevzdělaný lid. Petr, jak se zdá, byl předákem či zaměstnavatelem celé skupiny rybářů [L 5:4-11], Jan, nejmilovanější učedník, byl velmi zjevně intelektuálem první třídy (a stejně tak později Pavel). I ostatní evangelisté každopádně patřili do vzdělaných tříd. A náš Pán rozhodně nepohrdal společností bohatých lidí.
Představa, že křesťanství bylo náboženstvím vyvrhelů římské říše je naprosto mylné. Stačí jen nahlédnout do Římského misálu a zaměřit se na společenský původ raných mučedníků a uvidíme, že křesťany bylo možné najít ve všech vrstvách společnosti – mezi patriciji, rodinami senátorů, v císařově rodině, mezi herci a intelektuály. Nikdo nemůže tvrdit, že raní Otcové Církve byli z většiny prostoduší nevzdělanci. Ignatios z Antiochie, Tacián, Justin, Origenes, Tertulián, Cyprián, Klement Římský, Lactantius, Minucius Felix, Klement Alexandrijský, Polykarp ze Smyrny, Irenej a Novacián byli prvotřídními intelektuály, duchovními muži – a rozhodně ne ‚sociálními reformátory‘. Křesťanství jako náboženství otroků, které podkopává aristokraticko-heroické společenství – takový obrázek nemá nic společného s historií.“
-Erik von Kuehnelt-Leddihn-
(Leftism: from de Sade and Marx to Hitler and Marcuse, s. 111-113)

…a za Kuehnelt-Leddihna se řadí muži jako William Mitchell Ramsay, Rodney Stark, Edward Gibbon nebo Edwin Judge a všichni důležitě, vědoucně a především souhlasně pokyvují hlavou.

Ale, samozřejmě, milované tradice se nepouštějí snadno. A mnohým se určitě vybavují ty donekonečna opakované verše, že „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (L 9:58) a že „mezi vámi není mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených“ (1. Kor 1:26).
A proto si pojďme připomenout pár dalších faktů ohledně boháčů, bohatství, moci a Krista, které můžeme mít tendenci kvůli svým tradicím nevidět.

1) Když se vrátíme do Korintu, připomeňme si, že součástí korintského společenství velmi zjevně urození a mocní lidé byli, mezi nimi například i „správce městské pokladny Erastos“ (Ř 16:23; 2. Tim 4:20). Když vezmeme v potaz, jak mizivé procento každé společnosti tvoří urození, bohatí a mocní, každá biblická zmínka o nich je, samozřejmě, velmi významná. Když je ve městě milion chuďasů a deset milionářů a v nějakém sboru je osm chuďasů a dva milionáři, nerozpakoval bych se nazvat statisticky signifikantním.

2) Ve Skutcích 17 čteme, že v Tesalonice se „někteří dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velké množství Řeků, kteří uctívali Boha, a nemálo předních žen“ (Sk 17:4). V té samé kapitole vidíme, že se Kristu podřizuje i „Dionysios Areopagita“, neboli člen rady na Areopagu, a zjevně další přední žena Damaris (Sk 17:34).

3) Samozřejmě, jen o kapitolu dříve jsme četli, že uvěřila „jedna žena jménem Lydie, prodavačka purpuru z města Thyatir“ (Sk 16:14). Připomeňme si, že purpur byl nanejvýš luxusním zbožním. Nemám to sice potvrzené, ale doslechl jsem se, že příští vydání Slova na cestu uvede „jedna cisgender žena jménem Lydie, prodavačka zlatých hodinek…“

4) Za zmínku stojí, že Pavel v rámci svého plánu na konci Skutků (Sk 23-28) postupně hlásá evangelium soudcům, místodržitelům, králi, královně a vydává se hlásat na císařském dvoře…

5) Připomeňme si, že Marie, Ježíšova dobrá přítelkyně, jejíhož bratra Ježíš miloval a vzkřísil z mrtvých, měla po ruce nardový olej za víc než 300 denárů (J 12:1-8), neboli řádově za roční plat (sr. Mt 20). Nevím, kolik z proletariátních chudých má doma parfém třeba za půlmilion. Ale já se tak jako obecně v parfémech nevyznám, takže to klidně berte trochu s rezervou…

6) Poté, co Marie pomaže Pánovy nohy takovým solidním novým Méganem, Jidáš se durdí: „Proč se to neprodalo za tři sta denárů a ty nebyly dány chudým?“ Pánovou odpovědí je: „Vždyť chudé máte vždycky s sebou, ale Mne nemáte vždycky“ (J 12:1-8). A pro jistotu: „Protože měl Juda pokladnici, domnívali se někteří, že mu Ježíš říká: ‚Nakup, co potřebujeme na svátek‘, anebo aby dal něco chudým“ (J 13:29). Jinými slovy, Pán Ježíš, apoštolové i Jidáš smýšlejí a hovoří o chudých, jako by chudí byli „ti lidé tam venku“, jako by apoštolové sami zjevně chudí nebyli.

7) Možná, že důvodem bude částečně i to, co nám prozrazuje Lukáš v osmé kapitole svého evangelia: „…bylo s Ním těch Dvanáct a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdalská, od níž kdysi vyšlo sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně staraly ze svých prostředků“ (L 8:1-3). O Pána Ježíše a apoštoly se ze své kapsy starala řada předních žen, včetně manželky správce tetrarchy Heroda. Nevím… možná je čas začít přerozmýšlet, jak je to s těmi hnízdy, doupaty a skládáním hlavy. Možná.

8) Někoho by mohlo napadnout se zeptat, proč Pán Ježíš tráví tolik času vyučováním o penězích, o talentech (talent = cca 500 000 Kč) a desítkách hřiven (hřivna = cca 150 000 Kč), když Jeho dělničtí a rolničtí posluchači tolik peněz neviděli za celý život.

9) Nebo proč učí, že „když pořádáš hostinu, zvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé“ (L 14:13), když si Jeho posluchači za celý život nebudou moci dovolit jedinou pořádnou hostinu.

10) Samozřejmě, mohli bychom zmínit patriarchy Abrahama, Izáka a Jákoba, kteří uzavírají smlouvy s králi, mají de facto soukromé armády a nespočetná stáda. Nebo o Mojžíšovi jako šlechticovi a synovi nejmocnějšího pozemského vládce. Nebo o Jóbovi, který byl „nejzámožnější ze všech synů východu“ (Jb 1:3). Nebo o správcích a vládcích zemí, jako byli Josef, Daniel nebo Ester. Nebo o Kornéliovi, setníkovi známém dáváním almužen (Sk 10:1:14). Čestnou zmínku si samozřejmě zaslouží boháč (Mt 27:57) a člen velerady (Mk 15:43) Josef z Arimatie a jeho spolupohřebník Nikodém, díky kterým Pán Ježíš „byl s bohatým ve své smrti“ (Iz 53:9).

…ale možná to pro teď bude stačit.

Proč že to všechno píšu? Chci snad říct, že to znamená, že každý, kdo uvěří v Krista, bude automaticky bohatý a zdravý? Ne.
Že křesťanství je jen pro „tu lepší třídu“? Taky ne.
Píšu to proto, že si potřebujeme dávat majzla, abychom si v rámci svých tradic (čti „obrázků, videjíček, tričíček a grafičičinek“) nevyráběli falešné Ježíše. Na teologii záleží. Uctívat falešné Kristy nepomůže nikomu. Ale mnohým to může uškodit.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás