Všimli jste si někdy, že Bůh ženu v Písni písní chválí, že má břicho jako „navršenou pšenici“ (Pís 7:3), neboli že má všechno, jen ne štíhlou linii?
…to jen tak na úvod. Ale, mí drazí spoluhobitové, jelikož není času nazbyt, páč ta omelete se sama neusmaží, k věci:

Vánoční amatéři zaplnili kontejnery krabicemi od dárků a tím to pro ně tak nějak hasne. A proto je na nás, na profesionálech, abychom drželi laťku a pokračovali v oslavách po všech dvanáct dní Vánoc. Komu do Epifanie nepřibude alespoň polovina další brady, je umolousaný plantážník s vypelichanýma nohama!
Takže, nacpěte si znovu dýmku, povolte si pásek, nalijte další kolo vaječňáku, zajezte třetí večeří a postarejte se, ať váš žlučník nepřestává (marně) žadonit o smilování.
Ostatně, „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy“ (1. J 3:8).

A než se někdo začne domnívat, že jsem lehounce přebral výše zmiňovaného vaječňáku, asi neuškodí trochu přibrzdit a vysvětlit, co touto svou oslnivou argumentací vlastně chci říct.
Apoštol Jan ve své první epištole vysvětluje, mimo jiné, to, jak se poznají skuteční křesťané od křesťanů falešných:
„Dítky, ať vás nikdo nesvádí. Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, tak jako On je spravedlivý. Kdo činí hřích, je z Ďábla, neboť Ďábel hřeší od počátku. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy. Žádný, kdo je narozen z Boha, nečiní hřích, protože v něm zůstává Boží símě; a nemůže hřešit, protože se narodil z Boha“ (1. J 3:7-9).
Jinými slovy, skuteční křesťané se poznají podle toho, že žijí ne „obecně dobré životy“, ale životy Bohem definované spravedlnosti. Nemohou je nežít. Příjemci Janovy epištoly se nemají nechat ošálit žádnými pseudoduchovními řečičkami, proč že vlastně není potřeba, aby životy křesťanů zásadním způsobem odrážely život Krista, který byl dokonale spravedlivý, neboli poslušný vůči Božímu zákonu (Mt 5:16-20). Já vím, dlouhá věta, klidně si ji přečtěte třikrát a pomalu.
Nikdo si o sobě nemůže myslet, že je před Bohem spravedlivý nebo že bude v poslední den prohlášen ze spravedlivého, jestliže nežije život přetékající tím, co Bůh označuje za spravedlivé: „Neboť u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní“ (Ř 2:13).
A jak že tohle souvisí s vaječňákem a s Vánoci? Naprosto zásadním způsobem.

O Vánocích slavíme příchod Pána Ježíše – a Pán Ježíš přišel, aby „zmařil ďáblovy skutky“ (ČSP, ČEP). Aby je „zrušil“ (Žilka, Pavlík), aby je „kazil“ (BK), aby je „zničil“ (ESV, NASB, NKJV…).
Život Pána Ježíše je životem dokonalé spravedlnosti, dokonalé svatosti a dokonalého dobra – a je životem ničení ďáblových skutků.

Když Pán Ježíš vyučoval ve svém Kázání na hoře, ničil tím ďáblovy skutky.
Když konfrontoval pokrytectví okázalého náboženství, které vyžíralo domy vdov, ničil tím ďáblovy skutky.
Když umíral za naše hříchy, ničil tím ďáblovy skutky.
Když jedl a pil tak, že kvůli tomu byl nazýván žroutem a pijanem vína, ničil tím ďáblovy skutky.
A když týden v kuse hodoval v Káně, ničil tím ďáblovy skutky.
Ďáblovým dílem, které je třeba zničit, tedy zjevně není jen opilecká apatie, ale i upjatá askeze (sr. Ko 2:22-23).
A Kristovým vzorem zbožné bodrosti je oslavovat týden v kuse.
Takže, mládenci a mládenice, dáte si ještě rundu.

Jak prohlásil jeden moudrý muž (kterým protentokrát dokonce ani nejsem já, ale Douglas Wilson): „To, že si uvědomujeme, že jsme v nepřetržitém válečném stavu, nás neopravňuje opustit všechny ty věci, které by náš nepřítel chtěl zrušit, kdyby tento konflikt vyhrál. Co by nám ďábel s největším potěšením vzal, kdyby vyhrál tuto válku? Vzdát se těchto věcí preventivně ve skutečnosti znamená kapitulovat. V tomto konfliktu není možné ztratit radost válečníků bez toho, že bychom prohráli celou válku. Vzdát se těchto věcí proto, abychom porazili našeho nepřítele, ve skutečnosti znamená, že porazil on nás. Samozřejmě, že mluvím o živé muzice na verandě, o čtení vnoučatům, o milování, o studeném pivu, o prosluněných piknicích a o piknicích propršených, o zelených fazolkách s pistáciemi, o doutnících, které šíří svou vůni po celém širém okolí jako požehnání, o toulání se po lesích… Některé způsoby boje proti nepříteli jsou ve skutečnosti procesem toho, že se sami stáváme nepřítelem.“

Napříč Písmem vidíme, že ústředním a klíčovým vyjádřením vykoupení je hodování.
Bůh nám nevykresluje spásu jako hluboký vnitřní pokoj a intelektuální satisfakci a poklidné rozjímání, ale jako „hostinu z tučných jídel, hostinu z vyzrálých vín; z jídel tučných, dužnatých, a z přečištěných vyzrálých vín“ (Iz 25:6).
Tučná jídla a vyzrálé víno! Požehnání, která bychom si podle anemických výživových odborníků a dalších kyseloksichtů modernismu měli dopřávat co nejméně, a pak si zaplatit permici do fitka, abychom se jich zase zbavili.
Podle Stvořitele a Spasitele světa ale spása není ničím nízkokalorickým. A rozhodně má hodně cholesterolu a mastný flek na košili.

Jen si připomeňme, že Bůh po svém lidu, po nás, v době stínů a temnoty a bolestného očekávání, než přišlo Světlo v Kristu, ve svém svatém a dokonalém zákoně požadoval tři týdenní oslavy ročně.
A, samozřejmě, každotýdenní oslavu o sabatu.
A k tomu během roku byla řada svateb, z nichž každá trvala týden. Dokážeme si dnes alespoň představit, jak vypadá třeba čtyřdenní hostina? (A myslím tím hostinu, ne společné zírání do krabice s pohyblivými obrázky.)

Důležitost svátků a oslav jako klíčové zbraně při ničení ďáblových skutků je něco, co si Církev uvědomovala napříč svou historií. A tak například vidíme, že král Alfréd Veliký, jeden z nejvýznamnějších anglosaských králů, nechal do svého křesťanského zákoníku zapsat, že:

„Tyto dny mají být dány všem svobodným: … dvanáct dní o Vánocích; a den, kdy Kristus porazil ďábla [15. únor]; a výročí Sv. Řehoře [12. březen]; a sedm dní před Velikonocemi a sedm dní po nich; a jeden den o svátku Sv. Petra a Sv. Pavla [29. červen]; a v době sklizně celý týden před svátkem Sv. Marie [15. srpen]; a jeden den při svátku všech svatých [1. listopad]; čtyři středy o kvatembrových týdnech…“ a samozřejmě neděle. Jinými slovy, nějakých 90 povinných dní odpočinku a slavení.

Právě taková vážná, seriózní, uvědomělá oddanost oslavám a svátkům tvarovala biblické a křesťanské dějiny skoro ve všech érách kromě té naší. My bychom dnes ani nevěděli, kde začít.
Ale začít musíme. Ostatně, „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy“.

Tak na zdraví! A na další brady!
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!
Až na věky!
Amen.

Podpořte nás