„Když se Ježíš narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mágové od východu přišli do Jeruzaléma a říkali: ‚Kde je ten narozený král Židů? Spatřili jsme Jeho hvězdu, když vycházela, a přišli jsme se Mu poklonit‘“ (Mt 2:2).

Vánoce se pomalu blíží ke konci. A to, samozřejmě, znamená, že nás čeká Epifanie, nebo, chcete-li, Zjevení Páně. Připomínáme si příchod mágů/učenců/králů/mudrců od východu, kteří se přišli poklonit Pánu Ježíši, a byli tak prvotinou Božího vykoupeného lidu ze všech národů. A možná bychom si jejich příchod připomínali s větším gustem, kdyby tak strašně moc nezpochybňoval naše modernistické chápání světa.

„Určitě by se dalo najít vědecké vysvětlení,“ a tak se zástupy (jistě to dobře mínících) lidičků snaží spočítat, co a jak se přesně stalo a proč se mohlo zdát, že hvězda tak jako trošku ukazuje někam něco… a nebo vlastně, jo, to bude ono, „Matouš používá poetický jazyk“…
Ale pak se najde banda buranů, kteří pořád ještě věří, že chlapeček je chlapeček, že holčička je holčička, že dokonalé Boží Slovo je dokonalé Boží Slovo… a tahle banda buranů, mezi které se z Boží milosti počítám i já, zase jednou zkazí všechny ty pokusy těchto lidičků být v očích světa přijatelní.
Uděláme to například tím, že upozorníme, že Matouš říká, že stejná hvězda, kterou mágové sledovali ve svých východních krajích, je odvedla řádově 10 kilometrů z Jeruzaléma do Betléma, a „zastavila se nad [domem]“, ve kterém byli Ježíš s Marií (Mt 2:9). Jinými slovy, tahle hvězda zjevně sestoupila do naší atmosféry a dělala tam hodně nehvězdovité věci. Což by nás ostatně nemělo překvapovat, poněvadž, protože a páč něco velmi podobného se stalo i pastýřům (L 2:13). Takže, žel, milé děti, žádní králové u jesliček a především žádná akademická přijatelnost.
„Tak moment, vy tomu fakt takhle věříte?“
A všechen Boží lid řekl: „Že váháš, holenku.“

…ale zpět. To, že se hvězda prostě jen tak vznáší nad domem a odvažuje se při tom chovat zcela iracionálně a nevědecky, není jediný důvod, proč je betlémská hvězda spíš takovým sentimentálním detailem, se kterým si moc nevíme rady. Tím dalším důvodem je, že, na rozdíl od východních mudrců, my nechápeme, co vlastně tato hvězda znamenala, protože jsme se na ni nikdy pořádně nepodívali.

„Vidím Ho, není to teď, sleduji Ho, není to hned: Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele a probodne skráně Moába, temeno všech synů Šétových. Edóm se stane jeho vlastnictvím, i Seír, jeho nepřátelé, se stanou jeho vlastnictvím, ale Izrael si bude počínat udatně. Bude panovat Ten, jenž vzejde z Jákoba…“ (Num 24:17-19).

Právě tak v knize Numeri prorokoval prorok Bileám.
Pravda, Bileám byl hříšník (Ju 1:11; 2. Pt 2:15) a nebyl z lidu Izraele, ale i tak byl pravým prorokem (Num 24:2-3). Moábský král Balák po něm chtěl, ať prokleje Izrael. On mu však nedokázal než žehnat – když chtěl proklínat, Boží Duch ho vedl k žehnání (Mi 6:5).
Baláka to řádně nebyl rád (Num 24:10), ale Bileám si to u něj trochu vyžehlil tím, že mu za tučný šek poradil, jak na Izrael (Zj 2:14). Moábky poté svedly Izraelce ke smilstvu a modlářství, a tak na ně dopadl Boží trest (Num 25). Bileám později spáchal sebevraždu, když opakovaně nalehl na meč izraelských vojáků (Joz 13:22). A když se podíváme, kolikrát na tento jistě dojemný a romantický příběh odkazuje Starý i Nový zákon, vidíme, že se jedná o událost, kterou Bůh svému lidu často připomínal a kterou považoval za jednu z nejdůležitějších.

A ozvěnu Bileámova proroctví slyšíme právě v Matoušově záznamu o Pánově narození.
Samozřejmě, první, menší, částečné naplnění Bileámových slov přišlo s vládou krále Davida řádově 400 let poté, co je Bileám pronesl. David pobíjel Moábce a Edómce jak nikdo před ním (sr. 2. S 8; 1. Kr 11:15-16).

David však byl jen předobrazem většího davidovského krále, Mesiáše (https://antiteze.cz/2018/10/12/mesias/), Pána Ježíše – který byl konečným naplněním Bileámova proroctví a Davidova předobrazu.
Bileám prorokoval o vládci s žezlem. Prorokoval o králi z Jákoba; o židovském králi, který si podmaní své nepřátele, který rozbije a probodne hlavy svých nepřátel. O králi, který bude naplněním proroctví z Genesis 49, „Neodstoupí žezlo od Judy ani palcát od Jeho nohou, dokud nepřijde Ten, kterému patří a Jehož budou poslouchat národy“ (Gen 49:10).

A tak se jednoho krásného dne stalo, že do Jeruzaléma přišli mudrcové z východu.
A když vypravovali Herodovi, proč že je k němu nožičky donesly, Herodes se rozklepal tak, že se mu z toho v žaludku stlouklo máslo.

Herodes byl loutkovým, okupačním vládcem Izraele – a na nebi zářila hvězda, která hlásala, že přichází pravý Král Izraele, který bude pevnou rukou vládnout všem národům.
Herodes byl Edómec – a na nebi zářila hvězda, která hlásala, že přichází pravý Král Izraele, který si podmaní Edóm a všechny ostatní nepřátele Božího lidu.
Herodes byl krvežíznivý tyran, který se nezastavil před ničím – a na nebi zářila hvězda, která hlásala, že přichází pravý Král Izraele, který měl probodnout hlavy svých nepřátel. A který je vítězně probodl, když Jeho nepřátelé probodli Jeho ruce a nohy a bok na kříži.

Jinými slovy:
Betlémská hvězda je nevědecká, zpátečnická, teokratická, slepě fanatická a zásadním způsobem nepluralitní. A právě proto hlásá spásu.

Požehnanou Epifanii vám všem.

Podpořte nás