„Otevři mi oči, abych viděl divy Tvého zákona“ (Ž 119:18). Modlitba, kterou bychom se měli modlit mnohem častěji. Ostatně, náš Pán Ježíš řekl, že nepřišel Zákon a Proroky zrušit, a proto „kdo by zrušil jediné z nejmenších přikázání [v Zákoně a Prorocích] a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým“ (Mt 5:17-19).
Náš Pán potvrzoval platnost a závaznost Božího zákona, vyučoval, že ztělesňuje a shrnuje lásku k Bohu a k bližnímu (Mt 22:36-40), a Jeho apoštolové ho hlásali jako dobrý, spravedlivý a svatý (Ř 7:12).

Apoštol Pavel, mimo jiné, šel tak daleko, že na základě takových zákonů, jako je odstranění kvasu z domu při pesachu, vysvětloval, jak mají křesťané postupovat na úrovni Církve při exkomunikaci a jak se mají chovat i obecně v mezilidských vztazích.
„Vaše chlouba není správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“ (1. Kor 5:6-8).
Nemůžeme si myslet, že tu Pavel lehce blouzní a šněruje si to mezi špatnými metaforami jak poprvé zamilovaný sedmák, který si dal panáka na kuráž.
Apoštol tu vyučuje osobní etiku z ceremoniálních detailů Božího zákona (sr. 2. Kor 6:17-18). A z celé pasáže je zjevné, že předkládá svou aplikaci těchto zákonů jako něco, co by mělo být Korintským jasné, i když nejsou zrovna dvakrát výkvětem křesťanské dospělosti.
Jinými slovy, mělo by nám být jasné, že „Izraelci slavili svátek nekvašených chlebů“ => „Nemějte vůči sobě zášť a nepřetvařujte se, ale buďte k sobě upřímní, žijte podle pravdy a netolerujte mezi sebou hřích“. A jestli nám to jasné není, „Otevři mi oči, abych viděl divy Tvého zákona“.

Pojďme si zkusit malé cvičení.
„Jestliže bude dívka, panna zasnoubena muži a potká ji ve městě muž a bude s ní spát, vyveďte oba do brány onoho města, ukamenujte je, ať zemřou; dívka proto, že ve městě nekřičela a muž proto, že znásilnil ženu svého bližního. Tak vyhlaď zlo ze svého středu.
Jestliže však potká muž zasnoubenou dívku na poli, ten muž se jí zmocní a bude s ní spát, ať zemře jenom ten muž, který s ní spal. Dívce ale nic nedělej. Dívce nenáleží trest smrti, protože to je případ, jako když někdo povstane proti svému bližnímu a zavraždí ho. Protože ji potkal na poli, zasnoubená dívka křičela, ale nebyl, kdo by ji zachránil.“
(Dt 22:23-27)

…pojďme se protentokrát nezabývat tím, kolika lidem teď odlehlo, že už nežijeme pod „tak barbarským zákonem“. Dnes už se cizoložství může zcela nebarbarsky provozovat prakticky bez omezení.
Pojďme se nezabývat ani tím, kolik z výše zmiňovaných odlehlíků byli vyznávající křesťané, kteří by podle svých vlastních slov měli mít Boží zákon ve své mysli a na svém srdci (Žd 8:10).
A už vůbec se pojďme nezabývat tím, jak je možné, že žalmisté, apoštolové i sám Pán tento zákon označují za dokonalé vysvětlení lásky k Bohu a k bližnímu (Ř 13:9-10; Jk 1:25).
Spíš se chci zeptat, kolik z mých ctěných čtenářů si všimlo, že:

1) Zasnoubená dívka je nazvána „ženou bližního“ – neboli manželkou. Jinými slovy, zasnoubení je biblicky stejně závazné jako manželství. Není vágním oznámením „připravujeme se na svatbu, teda asi“. Není možné ho podle nálady tiše a nenápadně zrušit. Je to svazek, který je střežený trestem smrti, tak jako manželství samotné.

2) Znásilnění bezbranné oběti je přirovnáno k vraždě: „Je to případ, jako když někdo povstane proti svému bližnímu a zavraždí ho.“ A vražda je z biblického hlediska hrdelním zločinem (Ex 21:12). To já jen tak nonšalantně mezi řečí. Taková jako když připomínka, jak vážně bychom jako Církev měli brát například otázku sexuálního zneužívání. Pro sexuální predátory máme jako Církev povinnost požadovat tresty smrti. A měli bychom, samozřejmě, jak se patří na dobré sousedy, začít zametat od vlastního prahu.

3) „Zasnoubená dívka křičela, ale [na poli] nebyl, kdo by ji zachránil“. Rozdílem mezi výše uvedenými dvěma zákony je, jestli se v okolí nachází někdo, kdo by mohl dívku slyšet a mohl jí přijít na pomoc. A otázkou tu vlastně není jen nějaké nezávazné „mohl“. Je velmi zjevné, že tyto zákony nedávají prostor pro: „Dívka křičela, někdo ji slyšel, ale nepřišel.“ Jinými slovy, Dt 22:23-27 stanoví všem, kdo jsou v doslechu, zákonnou povinnost přijít na pomoc. A bránit oběť tak, jako by bránili vraždě.

4) „Vyhlaď zlo ze svého středu.“ Slova, která se v Deuteronomiu objevují na řadě dalších míst (Dt 13:6; 17:7; 17:12; 21:21). Slova, která apoštol Pavel v 1. Korintským 5 opakuje hned dvakrát (v. 2, 13). Kruh se uzavírá. Pavel se v kontextu novozákonní církevní exkomunikace odvolává na deuteronomický jazyk nejvyššího trestu, neboli exkomunikace z rukou církve a trestu smrti z rukou státu, a tak jen znovu stvrzuje platnost a závaznost Božích starozákonních ustanovení. Ostatně, „Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7:12).

„Kdo by tedy zrušil jediné z nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým“ (Mt 5:19).
Právě to řekl Pán Ježíš, který je nazván Ten Spravedlivý. On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (1. J 2:1-2).
On je Ten, který je vyjádřením Boží lásky k světu (Jan 3:16).
On je Ten, skrze koho „se stala milost a pravda“ (J 1:17).
Otázka zní: Věříme Mu? Věříme Mu, když říká, že „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze Něj zachráněn“ (J 3:17)? A jestli ano, proč máme pochybnosti a hledáme vytáčky, když říká, že Boží zákon nám vysvětluje, jak vypadá láska k Bohu a bližnímu (Mt 22:36-40)?

„Otevři mi oči, abych viděl divy Tvého zákona“ (Ž 119:18).
A všechen lid řekl: „Amen. Chvalte Hospodina.“

Podpořte nás