Asi většina křesťanů by tak nějak souhlasila, že máme povinnost žít svatě. Alespoň, viďte, chlapci, trošku, trošičku, malinko. Docela malilinko.
Nicméně, už by to zdaleka neřekli všichni. Pro řadu vyznávajících křesťanů už jen tvrzení, že máme povinnost usilovat o svatost, nebezpečně smrdí zákonictvím. (Přičemž slovníkovou definicí zákoníka je to, že „Dodržuje o jedno přikázání víc než já.“)
A hned za touhle řadou křesťanů jde řada další, která sice upřímně věří, že bychom měli být svatí – ale nemá valné potuchy o tom, co biblická svatost vlastně znamená. Nuže…

V první řadě je potřeba si uvědomit, že na svatosti záleží.
Je běžné, že české překlady a teologický hantec hovoří o „posvěcování“ – ale když náš Nový zákon hovoří o „svatosti“ a „posvěcení“, v 90 % se jedná o totožné řecké slovo. „Posvěcenost“ a „posvěcení“ jsou svatost.
A Boží Slovo říká, že máme „usilovat … o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána“ (Žd 12:14).
Jinými slovy, chodit v neděli zahřívat sedačku nestačí. Autor listu Židům nám říká, že lidé, kteří nerostou ve svatosti, nikdy nepředstoupí před Boží tvář jako přijatí – naopak, budou navěky zavrženi.
A všimněme si, „nikdo neuvidí Pána“ – svatost či posvěcení nejsou něčím dobrovolným nebo „obecně dobrým“. Jsou podmínkou, které nemá žádné výjimky.

…což ani v nejmenším neznamená, že si spásu zasluhujeme a kupujeme svými skutky.
Bible jasně říká, že jsme zachráněni milostí skrze víru, a není to ze skutků, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2:8-10), a to je rozhodně dobrá zpráva.
To, co zmiňovaná pasáž listu Židům však znamená, je, že dobrá zpráva Písma je ještě mnohem lepší a mnohem větší.

Bůh nám v Kristu mnohem více než jen odpouští. Pravda, ano, Bůh nás v Kristu a na základě Jeho oběti skutečně prohlašuje za spravedlivé a odpouští nám naše hříchy, ale to ani zdaleka není všechno. Nejde tu jen o vnější a soudní skutek, nejde jen o vyhlášení „Nevinen!“
Boží dílo, jak nám ho předkládají Písma, je i dílem obnovy, znovuzrození a znovustvoření. Bůh nám dává nový život ve spojení s Kristem. Duch Svatý nás, mrtvé hříšníky, přivádí k životu.

Před znovuzrozením jsme „byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy“, ale „i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, Bůh, bohatý v milosrdenství, obživil nás spolu s Kristem“ (Ef 2:1, 4-5).
A tak hříšník, který kdysi byl mrtvý, nenáviděl světlo (J 3:18), sloužil ďáblu (Ef 2:2) a nechtěl a nemohl se podřizovat Božímu zákonu (Ř 8:7-8), nyní je „nové stvoření“ (2. Kor 5:17) a „nový člověk“ (Ef 4:24), žije život vzkříšení (Ef 2:4-5) a má obnovenou mysl (Ř 12:2), a protože se narodil z vody a z Ducha (J 3:5), roste teď v „nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4:15, 24) k záchraně (1. Pt 2:2; 2. Pt 3:18).

Vidíme tedy, že spása v sobě nese mnohem více než jen odpuštění: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky ďáblovy. Žádný, kdo je narozen z Boha, nečiní hřích, protože v něm zůstává Boží símě; a nemůže hřešit, protože se narodil z Boha“ (1. J 3:8-9).
Kristus nejen zachraňuje svůj lid před Božím hněvem a trestem, ale také maří ďáblovy skutky – v životech svého lidu a v životech lidí ve světě skrze svůj lid. Kristus svůj lid vysvobozuje nejen z věčných důsledků jeho hříchu, On „svůj lid vysvobo[zuje] z jeho hříchů“ (Mt 1:21).

Spása tedy pokračuje i po ospravedlnění člověka.
Začátek křesťanského života znamená definitivní a zásadní zlom a vysvobození z otroctví naší hříšné padlosti, ale znovu, to je jen začátek.
Po něm následuje, z Boží milosti a v moci Ducha, zabíjení hříchů v jednotlivých oblastech života a myšlenkách a slovech a skutcích. Ospravedlnění a posvěcení od sebe nelze ani v nejmenším oddělit: „Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít“ (Ř 8:13).
Bez posvěcení neexistuje žádné skutečné ospravedlnění, žádné skutečné odpuštění hříchů: Kristus je naší „spravedlností, posvěcením i vykoupením“ (1. Kor 1:30), a proto nelze mít jedno bez druhého.

„Víra: nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jk 2:17). Víra, jestliže je skutečnou ospravedlňující vírou, se nemůže neprojevovat dobrými skutky. A Bůh sám je tím, kdo určuje, co jsou dobré skutky. A Bůh sám je tím, kdo svůj lid směřuje do Jím definovaných dobrých skutků. Být vágně „dobrým člověkem“ opravdu nestačí.
Nebo, jinými slovy, spaseni budou jedině ti, kdo se znovu narodí a stanou se novými lidmi (J 3:5), „[stvořenými] podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4:15, 24) – a noví lidé, stvoření ve spravedlnosti a svatosti, ve spravedlnosti a svatosti žijí.

A, samozřejmě, obnova člověka jako nového stvoření se týká všech oblastí života. Všude, kde existuje hřích, existují skutky ďáblovy – a Syn Boží přišel, aby je zmařil. Všude tam, kde existuje hřích a porušenost, Kristus přináší vykoupení, uzdravení, obnovu, spravedlnost, svatost a nové lidství. A jedním z hlavních nástrojů, jak je přináší, je skrze Jeho lid, a to na úrovni církve i na úrovni jednotlivců.
Ospravedlněný, obnovený, znovu narozený, posvěcovaný hříšník tedy nevyhnutelně ovlivňuje a nemůže neovlivňovat svět a společnost a národ kolem sebe. (A protože „ospravedlněný, obnovený, znovu narozený, posvěcovaný hříšník“ je strašně dlouhé, pojďme mu teď na chvíli říkat Tonda.)

Ovlivňuje hřích Tondovo uvažování a mluvení? Pak do těchto oblastí Tonda nemůže nepřinášet spravedlnost a svatost, neboli Kristovo spásné, posvěcující působení.
Ovlivňuje hřích Tondovu rodinu a výchovu a vzdělávání jeho dětí? Ano. A proto Tonda nemůže nepřinášet posvěcení, spravedlnost, svatost a spásu i do těchto oblastí.
Ovlivňuje hřích Tondovu církev? Jeho práci a podnikání? Ano. Tonda proto má povinnost přinášet do nich Kristovu spásu, spravedlnost a svatost – a jako „nový člověk, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy,“ je nemůže nepřinášet. Je to proti jeho samotnému bytí.

A to platí pro každou jednu oblast života, protože každá jedna oblast života je ovlivněna hříchem a Kristus do každé jedné oblasti života přináší spásnou spravedlnost a svatost.

Když vyučujeme své děti, máme povinnost to dělat svatě. A když platíme svým zaměstnancům, máme povinnost to dělat svatě. A když čteme noviny a řídíme a stojíme na poště. Když vaříme a pijeme a milujeme se. Když stojíme tváří v tvář genocidě nenarozených a inflačním loupežím a novodobému otroctví.

Křesťan nemá právo, a ani možnost, říct „Tož, mé posvěcování může asi tak pocaď, a dál už ne.“
Kristus svou krví koupil celý svět, ne jen naše srdíčka a nedělní rána.
Jeho posvěcující dílo se týká naprosto všeho – a proto musíme naprosto ve všem „usilovat o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána“ (Žd 12:14).
Odmítat přinášet Bohem definovanou spravedlnost a svatost do kterékoliv oblasti života znamená odmítat v dané oblasti spásu. A není možné odmítnout jen kousek spásy, protože není možné odmítnout jen kousek Spasitele. A i kdyby to šlo, 85 % Spasitele ještě nikdy nikoho nezachránilo.

Nabízí se tedy otázka: Definuje nám někde Bůh, co znamená žít posvěcený život, co znamená žít spravedlivě a svatě? Dává nám nějaký standard spravedlnosti a svatosti? A odpovědí je, že, díky Bohu, ano.

„Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7:12).
„Požadavek Zákona [je] naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha“ (Ř 8:4).
„Posvěťte se a buďte svatí, neboť Já Hospodin jsem váš Bůh. Zachovávejte Má ustanovení a plňte je. Já Hospodin vás posvěcuji“ (Lev 20:7).
„Přikázal jsi, aby Tvá svědectví byla spravedlivá a zcela pravdivá. … Spravedlnost Tvých svědectví je věčná. … Princip Tvého Slova je pravda a každé Tvé spravedlivé nařízení je navěky. … Všechny Tvé příkazy jsou spravedlivé“ (Ž 119:138, 144, 160, 172).

Posvěcení je v konečném důsledku dílem Božího Ducha. A Duch Svatý je Tím, kdo nás uschopňuje k žití života svatosti, spravedlnosti a dobra – a to podle Božího Zákona, který je svatý, pravdivý, věčný a spravedlivý navěky.

Odvracet se v kterékoliv oblasti života od Božího zákona tedy znamená odvracet se od svatosti, spravedlnosti, dobra a posvěcení.
Znamená to odvracet se od plnosti vykoupeného lidství, do kterého má Boží lid dorůstat.
Znamená to odvracet se od Spasitele a Jeho spásného díla.

Kéž se nad námi Bůh smiluje a dá, abychom ve svém životě nikdy neřekli: „Sem má spása může, ale dál už ne.“

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

Podpořte nás