Kázání na hoře (Mt 5-7) je mezi křesťany celkem evergreen. Skoro všichni se tak nějak shodnou, že tohle Pánovo kázání obsahuje shrnutí křesťanské etiky; že obsahuje mnoho slavného a svatého učení, do jehož plnosti máme celý život dorůstat.

„Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. … Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích…“

Nádherné, velkolepé a hluboké pravdy. A uprostřed všeho toho rozplývání přichází verš, který by nás měl v našem dnešním kontextu děsit dost možná nejvíc z celého Písma. A rozhodně by měl děsit dnešní kazatele. A tím veršem je Matouš 5:19.

„Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším.“

Připomeňme si, v jakém kontextu Pán Ježíš tato slova říká:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.“

Projděme si stručně, co zde Pán Ježíš Kristus říká, a co zde rozhodně neříká.

Příchod Pána Ježíše neruší přikázání Zákona a Proroků. Pán Ježíš tuto pointu opakuje třemi různými způsoby: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit…“ „Nepřišel jsem zrušit…“ „Nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka…“

Někdo by teď mohl namítnout, a dlouho jsem to byl já, že „Pravda, Pán Ježíš nepřišel Zákon a Proroky zrušit, ale naplnit. A už je naplnil, jsou pro nás dokonale splnění, takže se jimi nemusíme řídit.“
A právě a přesně tento výklad Pán Ježíš Kristus vylučuje a odmítá svými následujícími slovy: „Kdo by zrušil jediné z nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v Království nebes nazván nejmenším.“ Jinými slovy, „Bude pro vás jedině dobře, když vás ani nenapadne učit, že by jediné nejmenší přikázání bylo zrušeno.“

Tady jsem měl nacvičenou další námitku: „No, ano, my musíme učit, že Zákon a Proroci jsou závazní, abychom lidem ukázali jejich hřích. Pak, až svůj hřích uvidí a uvěří v Krista, už pro ně budou dokonale naplněni, takže pak se jich už týkat nebudou.“
A i tady nezbude než v plné rychlosti narazit obličejem do dalších Ježíšových slov: „Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.“ I to nejmenší přikázání ze Zákona a Proroků je něco, co máme nejen učit, ale především něco, co máme činit, abychom byli nazváni velkými, nebo, chcete-li, ctnostnými, v Božím království.

A, samozřejmě, jako vykřičník přichází Pánovo varování, že „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.“ …což ostatně není překvapivé, jelikož zákoníci a farizeové se mnohdy odvraceli od Božího zákona kvůli svým tradicím (Mk 7:9) a žili pokrytecké životy, kdy se navenek snažili předstírat zbožnost, ale žili životy bezzákonnosti a zanedbávali Bohem definované právo a praktické milosrdenství (Mt 23:23, 28 ČSP, Pavlík).
Pro jistotu ještě jednou: Pán Ježíš o farizeích a zákonících neříká, že „To s tím zákonem moc hrotí.“ Říká, že kvůli svým tradicím se odvracejí od Božího zákona, žijí bezzákonně a zanedbávají Bohem definované právo a milosrdenství. (Nepřipomíná to někomu něco?)

Aby nedošlo k mýlce: Poslušnost vůči Božím standardům není něco, čím bychom si zasluhovali přijetí před Bohem. Toho nikdo z nás není schopen. A o tom ani není řeč. Přijati před Bohem můžeme být jedině na základě Boží spásné milosti jedině skrze živou víru jedině v Ježíše Krista.
To, o čem je řeč, je, jak se pozná živá víra.
Odpovědí Pána Ježíše je, že se pozná tak, že žije mnohem spravedlivěji než zákoníci a farizeové (Mt 5:20).
Odpovědí apoštola Jana je: „Dítky, ať vás nikdo nesvádí. Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, tak jako On je spravedlivý“ (1. J 3:7).
Odpovědí apoštola Pavla je, že „u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní“ (Ř 2:13).

Někdo ale namítne: „Mým zákonem je Kristus! ‚Jsem podroben zákonu Kristovu! (1. Kor 9:21).‘“
To je super. A co to znamená v praxi?
Je strašně snadné prohlašovat, že „mým zákonem je Kristus“! A mnohým to bude znít ach-tak-duchovně.
Otázkou ale je: Co to znamená v praxi? Nebo bychom se mohli zeptat: „Podle jakého standardu?“
Co znamená, že „mým zákonem je Kristus“, když dojde třeba na krvesmilstvo? Je na něm něco špatně? Nebo je něco špatně na zoofilii? Nový zákon o zoofilii nikde nemluví a ani nikde nedefinuje hranice krvesmilstva. A říct, že „zákonem o zoofilii je Kristus“ opravdu nepomůže.

Ano, pravda, Nový zákon hovoří proti smilstvu, a to hodně – ale nikde nám nedefinuje jeho hranice.
Nový zákon hodně hovoří o spravedlnosti a o svatosti a o právu – ale nikde nám nedefinuje jejich standardy.
Nový zákon hodně hovoří o lásce, dobru a milosrdenství – ale nikde nám neříká, co přesně je jejich obsahem.
Proč? Protože Bůh už to udělal v Zákoně a v prorocích (Ř 7:12; Mt 22:36-40; Ř 13:9-10).

Samozřejmě, mohli bychom teď strávit čas delším výkladem Pavlova argumentu v 1. Korintským 9 ohledně „zákona Kristova“, ale věřím, že postačí ocitovat Pavla samotného „nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem podroben zákonu Kristovu“ (1. Kor 9:21; sr. Ř 7:22, 25). Stačí nevytrhnout pár slov, ale přečíst je v kontextu, a aplikace je rázem naprosto odlišná. Pavel sám říká, že nežije bezzákonně, že nežije „bez [standardů] zákona Božího“, ale naopak, že žije podle zákona Ježíše Krista, který je, ostatně Bohem v těle.

Aby mě ale někdo neobvinil, že sám vytrhuji Pavla z kontextu, Pavlova celá věta zní „Těm, kteří jsou bez Zákona, byl jsem jakoby bez Zákona, abych získal ty, kteří jsou bez Zákona, i když nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem podroben zákonu Kristovu.“
Když Pavel říká, že „byl jakoby bez Zákona“, rozhodně tím nemíní, že v rámci svých evangelizačních snah naoko zabíjel, kradl a smilnil.
„Ti, kteří jsou bez Zákona“, jsou v Pavlově argumentu kontrastováni vůči „těm, kteří jsou pod Zákonem“ a kterým Pavel byl „jakoby pod Zákonem“ (1. Kor 9:20), což je rozvedením Pavlova předchozího výroku, že „[je] Židům jako Žid, [aby] Židy získal“ (1. Kor 9:20).
Žít podle Kristova zákona tedy znamená žít podle vždy a všude závazných Božích morálních standardů, které jsou zjeveny v Zákoně a Prorocích a případně dovysvětleny v ostatních Písmech. „Kristův zákon“ už na základě toho, kým Kristus je, není ani v nejmenším v rozporu s Božím zákonem.„Rušíme tedy vírou Zákon? Naprosto ne! Naopak, Zákon potvrzujeme“ (Ř 3:31).

A tak, slovy Grega Bahnsena, vidíme, že „Nový zákon v kontextech morální aplikace cituje nebo odkazuje na části Genesis, Přísloví, Žalmů, Izajáše, Jeremjáše, Abakuka a Zacharjáše; nicméně, Nový zákon ještě častěji a důsledněji staví své morální soudy na zákoně Starého zákona – cituje Exodus 20, 21, 22, 23, Leviticus 11, 18, 19, 20, 21, 24, 25, Numeri 18, 30 a Deuteronomium 1, 4, 5, 6, 8, 13, 15, 17, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 27. Morální aplikace těchto starozákonních pasáží najdeme roztroušené napříč těmito knihami: Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Římanům, 1. a 2. Korintským, Galatským, Efezským, 1. Timoteovi, Židům, Jakubův, 1. Petrův, 1. Janův a Zjevení.“

Samozřejmě, bylo by věcí širšího výkladu zaměřit se na to, jak Nový zákon aplikuje ceremoniální podrobnosti Starého zákona. Žel, faktem je, že drtivá většina dnešních vyznávajících křesťanů a jejich kazatelů se není ochotna podřídit ani realitě Bahnsenových slov v předchozím odstavci.
Pro teď bude muset stačit konstatování, že:

1) Apoštol Pavel v 1. Korintským 5:6-8, ve stejném listě, kde hovoří o podřízenosti vůči Kristovu zákonu, vztahuje na křesťany z pohanů zákony o kvasu, svátku nekvašených chlebů a o slavení pesachu (1. Kor 5:6-8).
2) Apoštol Pavel v 1. Korintským 9:9-11 a 1. Timoteovi 5:18 vztahuje na křesťany starozákonní zákony o krmení hospodářských zvířat, a ve 2. Korintským 6:14 odkazuje na zákony o jejich zapřahání.
3) Ten samý apoštol v 1. Korintským 9:13-14, těsně přes pasáží o Kristově zákoně, na křesťany vztahuje zákony o obětech, kněžství, oltáři a starozákonní bohoslužbě (1. Kor 10:18).
4) Pro změnu apoštol Pavel hovoří o životě křesťanů a jejich dobrých skutcích explicitně obětním, ceremoniálním jazykem (Ř 12:1; 15:16; Fp 4:18; 2. Tim 4:6)…
5) …a že stejný ceremoniální a chrámový jazyk používají i další novozákonní autoři (1. Pt 2:5; Žd 13:16).

…a proč že by tohle všechno mělo děsit kazatele? Jednak proto, že budou souzeni přísněji (Jk 3:1).
A, samozřejmě, kvůli tomu, co říká náš Pán Ježíš Kristus v pasáži, kterou jsme začínali: „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání A TAK UČIL LIDI, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.“
Ti, kdo vyučují Boží lid, aby se odvrátil od poslušnosti vůči jedinému nejmenšímu přikázání zjevenému v Mojžíšovi a Prorocích, budou nejmenší v Božím království.
O co hůře na tom budou ti, kteří odvádějí Boží lid od dvou příkazů? Nedej, Bože, od pěti? A co ti, kteří mávnou rukou a řeknou, že „To je Starý zákon“? Co ti, kteří mají jasno, že „Můj sbor nikdy do Mojžíše nepůjde“? Jak vůbec mohou doufat, že v Božím království na věčnosti budou? Podle jakého standardu? Rozhodně ne podle toho Ježíšova, Pavlova nebo Janova.

Odvrátit se od sebemenšího Božího přikázání v Zákoně a v Prorocích, pokud jen sedíte v lavicích, vám, podle slov samotného Pána Ježíše, rozhodně nepomůže k tomu, abyste byli ctěni v Božím království.
Odvrátit se od sebemenšího Božího přikázání v Zákoně a v Prorocích, pokud stojíte za kazatelnou, znamená, že promrháváte svůj život, protože, když bude Bůh milostivý, v poslední den budete označeni za nejmenšího v království, za „posledního nad čárou, který to dal“.
A tak mnozí kazatelé prožijí mnohem bezcennější životy než členové jejich kongregací. A mnoho členů kongregací dost možná stráví věčnost s Bohem bez svých kazatelů.

…ale možná ne.
Pán Ježíš totiž řekl i tohle: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Učedník není nad učitele. Každý, kdo je dokonale připraven, bude jako jeho učitel“ (L 6:39-40).
Takže, když Bůh bude milostivý, mnoho členů sborů ve skutečnosti předčí své učitele, a na rozdíl od nich budou spaseni.
Obvykle to tak podle Pánových slov ale nebývá. A tak si potřebujete položit několik otázek:

1) Věříte Pánu Ježíši Jeho slova, že kdo ubere jediné nejmenší přikázání zjevené v Zákoně a Prorocích, bude nejmenší v Božím Království?
2) Jestli ano, odvrací se váš kazatel od jediného nejmenšího přikázání zjeveného v Zákoně a Prorocích? Je od Genesis po Malachiáše nějaké přikázání, které by smetl ze stolu s tím, že „To je Starý zákon“?
3) A jestli ano, opravdu chcete sedět pod učením někoho, kdo vás (když on i vy podáte plnost výkonu, kterého jste schopni) možná dostane do místa, kde třeba, možná, snad budete ti poslední nad čárou, kteří neskončili ve věčných plamenech?

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás