Biblické pasáže, které „říkají nepříjemné věci“, se z nějakého důvodu nemají tendenci probojovat na motivační obrázky a záložky a kalendáříky.
Naší tendencí ve chvíli, kdy to třeba alespoň z dálky vypadá, že se Boží živé a činné Slovo začne chovat jako meč, kterým je (Ef 6:17; Žd 4:12-13), je brát nohy na ramena. Nechceme, aby k nám Bůh přicházel se svým dvojsečným mečem – chceme, aby nám připravil dvouvrstvou přikrývku a řádně naklepal polštář.
Nechceme slyšet o Božím soudu nad hříchem – a už vůbec o to nestojíme, když je to náš hřích.

Jednou z takových pasáží, která by, nebýt nás, jen stěží měla šanci probojovat se na nějakou pěknou, alespoň trochu optimistickou grafiku, je Židům 10:26-31.

„Jestliže dobrovolně hřešíme poté, co jsme přijali jasné poznání pravdy, nezůstává již více oběť za hříchy, nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce. Kdo pohrdl Mojžíšovým zákonem, umírá bez slitování na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Uvažte, oč horšího trestu bude hoden ten, kdo pošlapal Syna Božího, a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou, a Ducha milosti potupil? Neboť známe Toho, kdo řekl: ‚Mně náleží pomsta, Já odplatím.‘ A opět: ‚Pán bude soudit svůj lid.‘ Je hrozné upadnout do rukou živého Boha“ (Žd 10:26-31).

Pojďme si ohledně této pasáže ujasnit několik základních faktů, které bychom mohli mít tendenci přehlédnout, protože rozhodně nepatří k těm, které by jednomu udělaly teplíčko v bříšku:

1) Svým chováním se můžeme dostat do situace, kdy sdělením, které pro nás Boží Slovo má, je: Pro tebe už není oběť za hřích. Z kontextu je velmi zjevené, že řeč není o ničem jiném než o Kristově oběti. A původní řečtina, tak jako řada překladů (ČSP, Žilka, Petrů, Pavlík), velmi jasně hovoří o tom, že „již nezůstává“. Jinými slovy, dříve tu byla, teď tu už žádná není.

2) Ty, pro které už není oběť, čeká soud a žár ohně a jsou hodni „oč horšího trestu“, než byl trest smrti ustanovený mojžíšovským zákonem. Čeká je Boží pomsta a odplata. Upadnou do rukou živého Boha, což je mnohem horší než kamenování či upálení stanovené mojžíšovskou smlouvou.

3) Pán bude soudit SVŮJ lid. Tato pasáž nehovoří o „pohanech tam venku“ – hovoří o Pánově vlastním lidu. Hovoří o křesťanech. O křesťanech, pro které „nezůstává již více oběť za hříchy, nýbrž hrozné očekávání soudu a žár ohně“.

4) Aby nemohlo být pochyb, o člověku, kterého se týká tento Boží soud, čteme, že „pošlapal Syna Božího, krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou a potupil Ducha milosti“. Není možné pošlapat Syna, se kterým jsme se nikdy nesetkali, není možné potupit Ducha milosti, jehož působení jsme nikdy nezakusili, a není možné provinit se proti smlouvě, ve které jsme nikdy nebyli. Jinými slovy, tato pasáž nanejvýš jasně hovoří o křesťanech, kteří svým hříchem ztratili Boží přízeň.

5) Tato pasáž nestojí sama o sobě. Je velmi zjevným odkazem na jistou starozákonní pasáž. (Což ostatně ukazují například i křížové odkazy ČSP, BK, studijní Bible jako Reformation Study Bible, ESV Study Bible, ESV Global Study Bible nebo třeba Bensonův komentář. Stejným směrem vedou i komentátoři jako Henry, Kalvín, Gill, Poole nebo autoři Geneva Bible). Tou pasáží je Numeri 15:30-31.

Co tedy říká ona pasáž, na kterou se autor listu Židům odvolává? Co chce, aby se jeho čtenářům vybavilo? Podívejme se na ni v jejím nejbližším kontextu.

„Jestliže však zhřeší nedopatřením jeden člověk, přivede jako oběť za hřích roční kozu. Kněz vykoná obřad smíření za toho člověka, který pobloudil, když nedopatřením zhřešil vůči Hospodinu; vykoná za něj obřad smíření a bude mu odpuštěno. Pro domorodce mezi syny Izraele i pro příchozího, který pobývá uprostřed nich, budete mít jeden zákon, pro toho, kdo jednal nedopatřením. Avšak člověk, který by jednal z povýšenosti – ať domorodec či příchozí – utrhá Hospodinu; takový člověk ať je vyhlazen zprostřed svého lidu. Protože pohrdl Hospodinovým Slovem a porušil Jeho příkaz, takový člověk ať je jistě vyhlazen, je na něm vina“ (Num 15:27-31).

Vidíme, že tato pasáž, tak jako některé další (např. Lev 5:17-19) rozlišuje mezi dvěma druhy hříchů: Mezi hříchy spáchanými nedopatřením a hříchy spáchanými svévolně a ve vzpouře proti Bohu.
Na první skupinu z nich se oběť za hřích vztahuje, na druhou ne, přičemž Bůh zároveň přikazuje viníka vyhladit z lidu. A Numeri 15:32-36 nám ilustruje toto vyhlazení z lidu: Muž zde vzpurně porušuje den odpočinku a je ukamenován.
Paralelnost s pasáží v listu Židům je velmi zjevná – až na to, že list Židům nám říká, že ty, kdo tímto svévolným způsobem hřeší v Nové smlouvě, stihne ještě mnohem horší trest.
Nová smlouva je smlouvou lepších zaslíbení (Žd 8:6), a protože komu je hodně dáno, od toho je hodně vyžádáno (L 12:48), i její tresty jsou přísnější (Žd 10:29).

Než se posuneme dál, bude nápomocné zodpovědět několik námitek právníka sedícího na lavici obhájce, který už se nervózně vrtí v hlavě některých z vás.

„Ale to je Starý zákon, to se nás netýká!“
Ne.
Pán Ježíš prohlásil, že nepřišel zrušit jediné nejmenší písmenko ani jedinou čárku z Božích příkazů zjevených ve Starém zákoně, a že je proto máme povinnost činit a učit (Mt 5:17-19).

„Všechny hříchy jsou si rovné!“
Ne, nejsou.
Učitelé budou posuzováni přísněji, takže jejich hřích je vážnější (Jk 3:1).
Vážnější je i hřích těch, kdo mají větší poznání: „Otrok, který znal vůli svého Pána, a přece všechno nepřipravil a neudělal podle jeho vůle, bude velmi zbit; kdo ji však neznal a učinil něco, co si zaslouží rány, bude zbit méně“ (L 12:47-48). A tak bude obyvatelům Týru a Sidónu a Sodomy v den soudu snesitelněji než obyvatelům Chorazin, Betsaidy a Kafarnaum (Mt 11:20-24).
A apoštol Jan nám říká, že „Uviděl-li by někdo svého bratra, že hřeší hříchem, který není k smrti, ať za něj poprosí, a Bůh mu dá život; těm, kdo nehřeší k smrti. Je hřích k smrti; u takového neříkám, aby prosil. Každá nepravost je hřích, ale je i hřích, který není k smrti“ (1. J 5:16-17). (A, všimněme si, hříchu ke smrti se zde nedopouští „pohan tam venku“ – ale „bratr“, neboli křesťan.)
Vidíme tedy, že rozlišení mezi vážností hříchů je vyučováno napříč celým Písmem.

„Tohle není pasáž, kterou bychom mohli aplikovat nijak široce. Numeri 15 zmiňuje ‚utrhání Hospodinu‘. Řeč je tu jen o rouhání.“
Ne. A to z několika důvodů.
Prvním je, že následují verše Numeri zaznamenávají aplikaci tohoto zákona v případě muže, který se nerouhal, ale svévolně porušoval den odpočinku (Num 15:32-36). (Navíc, trest za rouhání je ustanovený už v Levitiku 24:16, a tak není důvod si myslet, že Numeri 15:30-31 je opakováním tohoto zákona „z čistého nebe“.)
Písmo zároveň zná koncept zneuctívání Hospodina či rouhání se Hospodinu skrze obecnou neposlušnost vůči Jeho ustanovením. Logikou zde je, že ten, kdo se nepodřizuje Božím přikázáním, tím říká, že Hospodin není Bohem či že je bohem falešným, a tak zneuctívá Boha a rouhá se. V Ezechieli 20:27 čteme: „Toto praví Panovník Hospodin: Ještě i tímto Mě hanobili vaši otcové, když se proti Mně zpronevěřili věrolomností“ („rouhání“ zde uvádí např. Pavlík, BK, NASB, NIV, ESV, KJV, HCSB…)
Stejný fakt vidíme i v Novém zákoně: „Ty, který se chlubíš Zákonem, přestupováním Zákona zneuctíváš Boha? Neboť kvůli vám je jméno Boží mezi národy v opovržení“ (Ř 2:23-24).
Proto je zjevné, že hřích „zneuctívání Boha“ je mnohem širší než jen rouhání, a týká se i obecné vzpurné neposlušnosti.

„Tak to nemůže být, protože důsledky by byly absurdní. Každý jeden člověk by musel být vyhlazen z lidu, protože každý jeden hřích je svévolná vzpoura.“
Ne.
Jak už jsme viděli, ne všechny hříchy jsou si rovny. Některé jsou opravdu spáchány v nevědomosti či nechtěně. Na tom, že jsou skutečnou, objektivní vinou, to nic nemění, ale stále jsou zde zásadní rozdíly.
Podle apoštola Jana jsou některá provinění, kterým může modlitba vydobýt odpuštění, ale jsou i hříchy, v případě kterých se za jejich pachatele ani nemáme modlit (1. J 5:16-17). Připomeňme si, že tato Janova slova přicházejí poté, co v 1. kapitole svého listu prohlásil, že „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1. J 1:8). Každý člověk tedy hřeší – některé hříchy Bůh věrně a spravedlivě odpouští a Kristus je přikrývá svou přímluvou (1. J 1:8-2:1) – ale v případě některých hříchů už nezbývá oběť za hřích (Žd 10:26; sr. Mt 12:31).
Svatý apoštol Páně Jakub říká: „Neboť všichni často chybujeme“ (Jk 3:2), a tak vyznává, že hříchy jsou každodenní realitou života i těch nejzbožnějších křesťanů – a Bůh zároveň o jiných hříších, či o jiném přístupu k hříchu, prohlašuje: „Jestliže se budete vůči Mně stavět nepřátelsky a nebudete Mě chtít poslouchat, přidám vám sedminásobně ran podle vašich hříchů“ (Lev 26:21). Některé nedodržení Božích přikázání je žalostnou realitou života vykoupených hříšníků – jiné je projevem a skutkem nepřátelství vůči Bohu.

A proto je třeba si znovu povšimnout, jak je vystiženo či zdůvodněno odsouzení viníka v Numeri 15:30-31. Rozhodně nám totiž velmi napomůže pochopit, co je míněno „dobrovolným“ či „svévolným“ hřešením v Židům 10:26, v případě kterého už nezbývá oběť snímající hřích. Vyhlazen má být:
„Člověk, který by jednal z povýšenosti … Protože pohrdl Hospodinovým Slovem a porušil Jeho příkaz.“

Proviněním tohoto člověka je pohrdnutí Hospodinovým Slovem, které se projevilo porušením Jeho příkazu.
Nebo, slovy kralických bratří, to, že „Slovem Hospodinovým pohrdl, a přikázaní Jeho za nic sobě položil.“

Tak nebo tak, díváme se tu na člověka, který řekl „Bible sice říká ______ , ale…“
„…ale my jsme výjimka…“
„…ale to nesouhlasí s moderní vědou…“
„…ale on to Bůh určitě pochopí a odpustí…“
„…ale to je Starý zákon…“
„…ale to si každý může vyložit, jak chce…“
„…ale apoštol Pavel je příliš ovlivněný uvažováním své doby…“
…a který na základě toho porušuje Boží příkaz.

Můžeme se ohánět nábožensky znějícími řečičkami, jak chceme, ale stavět se proti Božímu Slovu naším „ale“ znamená pohrdat Hospodinovým Slovem.

Připomeňme si, že původně se nejednalo o něco tak vážného, jako je redefinice manželství a role muže a ženy… nebo ignorování Bohem daných standardů práva a spravedlnosti… nebo zpochybňování neomylnosti nebo dokonalosti Písem… nebo o vymýšlení celých teologických systémů, které dělají z prvních dvou třetin Bible Boží Slovo na odpočinku… nebo třeba ustanovení žen za kazatelky… ale o to, že někdo prohlásil „…ale já si jdu nasbírat větve.“
Připomeňme si, že náš Bůh „je stále tentýž“ (Žd 1:12), je „tentýž včera dnes i navěky“ (Žd 13:8).
Připomeňme si, že náš Bůh dnes trestá přestoupení svého Slova o to přísněji (Žd 10:29).

A proto ještě jednou: Stavět se proti Božímu Slovu naším „ale“ znamená pohrdat Hospodinovým Slovem.
Kdo pohrdl Hospodinovým Slovem a porušil Jeho příkaz, takový člověk ať je jistě vyhlazen zprostřed lidu, je na něm vina. Nezůstává již více oběť za hříchy, nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce. Pán bude soudit svůj lid. Je hrozné upadnout do rukou živého Boha.

Proto přinášejme Bohu Jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní, neboť náš Bůh je oheň stravující.

Podpořte nás