Pojďme si něco ujasnit. Není zrovna dvakrát hrdinské válčit proti bludům, které nikdo nezastává, a hromovat proti problémům, které nikdo nemá.
Kdyby se Atanáš ve čtvrtém století rozohňoval proti rozšířenosti pornografie na internetu, štěkl by po něm pes, čímž by celá věc skončila. Atanáš se ale bil za doktrínu Boží trojjedinosti, a tak se zásadním způsobem zapsal do historie.
Kdyby reformátoři v šestnáctém století brojili za to, že v jeruzalémském chrámu by měli sloužit lévitští kněží a neměly by se v něm vztyčovat modly, možná by to byl celkem zábavný larp, ale nic moc víc by z toho nebylo.
A dnes se podobné frašce blíží řada hrdých bojů konzervativců za „spásu jedině milostí jedině skrze víru jedině v Krista“. (Konzervativci myslím křesťany, pro které je neomylnou autoritou Písmo, celé Písmo a jedině Písmo. Takže, ano, chci promlouvat k řadám, mezi které se z Boží milosti hlásím i já.)

…ano, vím, že otázky spásy jsou vážné a stále aktuální.
…ano, vím, že křesťanská zralost a znalost mnohých je velmi nevalná.
…ano, i já jsem se setkal se zoufalými dotazy jako „Když si poslechnu tu a tu píseň, nepřijdu tím o spasení?“
…ano, i já znám kazatele, kteří by ze sebe nevyblekotali pointu Efezským 2:8-10, i kdyby na tom závisel jejich život.

Ale to teď není pointa.
Pointou je, že problémem dnešních zápaďáckých křesťanů opravdu nejsou přílišné obavy, jestli je svatý a dokonalý Bůh v poslední den přijme.
Drtivá většina zahřívačů sborových židlí kolem nás si neokousává nehty k loktům ze strachu, že „neudělali dost“.
Naším problémem není, že křesťané zkrátka přehánějí to, jak moc se obětují pro druhé, kolik svých peněz dávají na pomoc potřebným, a jak moc jsou vyčerpáni dlouhými posty a nocemi strávenými na modlitbách.
Naším problémem není, že by lidé kolem nás prodávali své domovy, aby měli na odpustky – ostatně, jak potvrdí tradiční katolíci, situace je dnes taková, že většina katolíků už nechce odpustky ani zadarmo.

Naším problémem je, že průměrný barista se vyzná v kávě líp než průměrný baptista v křesťanství.
Že průměrný fotbalový fanoušek je mnohem ortodoxnějším a zapálenějším vyznavačem svého náboženství než průměrný evangelikál.
Že průměrný křesťan tráví u televize, na sociálních sítích a u her mnohonásobně víc času, než kolik věnuje studiu Písma, uctívání, modlitbě a praktické službě potřebným.

A přesto, důrazem, který z konkrétních kruhů zaznívá znovu a znovu je „jedině milostí, jedině skrze víru, jedině milostí, jedině skrze víru“. Ano, pravda, tohle je jazyk, který Písmo používá, takže je to jazyk určitě náležitý.
A to samé Písmo také říká, že „u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní“ (Ř 2:13); „Dítky, ať vás nikdo nesvádí. Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý“ (1. J 3:7); „Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa“ (Jk 1:27); „Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6:8).

Reformační motta „Jedině milostí“ a „Jedině skrze víru“ mají sloužit jako shrnutí biblického učení, ne jako jeho nahrazení.
Žel, i ti, kdo o těchto principech v životě neslyšeli, jsou jimi nasáklí až za vrata. Nebo spíš, jsou nasáklí jejich převrácenou verzí, která se projevuje tvrzeními jako…
…„já vím, že je to špatně, ale on mi to Bůh odpustí.“
…„církev je nemocnicí pro nemocné, ne muzeem pro spravedlivé.“
…„máme výsadu, ne povinnost, dodržovat Boží přikázání.“
A ti, kdo o těchto principech slyšeli, si až příliš často chtějí zahrát na své reformační hrdiny, a tak o nich donekonečna blábolí – nebo spíš blábolí o tom, co si myslí, že jimi jejich reformační hrdinové mínili. „Sola Fide, Sola Gratia, Sola Fide, Sola Gratia…“

Ano. Sola Fide. Sola Gratia.
A bude dobré podívat se, co tato slova v době reformace vlastně znamenala.
Následuje výběr z toho, nejpřednější a nejdůležitější reformační vyznání vyučují na téma spásné milosti a spásné víry.

Belgická konfese
(1561, kontinentální reformované církve)

Články 24 – 25
„Skutečná víra, kterou v nás vypůsobuje a tvoří slyšení Slova Božího a dílo Ducha Svatého, nás posvěcuje a činí nás novými lidmi, způsobuje, že žijeme nové životy, a osvobozuje nás z otroctví hříchu. Proto je nesmírně daleko od pravdy, že by tato ospravedlňující víra vedla člověka k zanedbávání zbožného a svatého života; naopak, bez ní by nikdy neudělal nic z lásky k Bohu, ale pouze ze sebelásky či ze strachu ze zatracení. Proto je nemožné, aby tato svatá víra nenesla v člověku ovoce; nehovoříme totiž o marné, prázdné víře, ale o takové víře, kterou Písmo nazývá vírou působící skrze lásku (Ga 5:6), která podněcuje člověka, aby konal skutky, které Bůh přikázal ve svém Slově… Zároveň neustále používáme svědectví a ustanovení uvedená v zákoně a prorocích, aby nás utvrzovala v učení evangelia a směřovala náš život podle Boží vůle ve vší cti a spravedlnosti ke slávě Boží.“

Článek 29
„…znaky křesťanů [jsou] jmenovitě to, že mají víru, a že když přijali Ježíše Krista jako jediného Spasitele, vyhýbají se hříchu, žijí podle Boží spravedlnosti, milují pravého Boha a svého bližního, neuhýbají napravo ani nalevo, a ukřižovávají své tělo a jeho skutky.“

Heidelberský katechismus
(1563, kontinentální reformované církve)

87. Mohou tedy být spaseni ti, kteří se neodvrátí od svého nevděčného a nekajícného způsobu života k Bohu?
Ti, kdo se od svého nevděčného a nekajícného života neobrátí k Bohu, rozhodně nemohou být spaseni. Písmo totiž praví, že neřestníci, modláři, cizoložníci, zloději, lakomci, závistivci, opilci, utrhači, lupiči a jim podobní nemohou zdědit Boží Království.

88. V čem spočívá skutečné pokání a obrácení?
Skutečné pokání a obrácení spočívá ve dvojím: za prvé v umrtvení starého člověka a za druhé v obživení člověka nového.

89. Co je umrtvení starého člověka?
Umrtvení starého člověka je opravdový, ze srdce vycházející zármutek nad hříchem, který způsobuje větší a větší nenávist vůči němu a odvracení se od něj.

90. Co je obživení nového člověka?
Obživení nového člověka je srdečné radování se v Bohu skrze Krista, které nám dává zalíbení v žití podle Boží vůle ve všech dobrých skutcích.

91. Co jsou tedy dobré skutky?
Dobré skutky jsou pouze ty, které konáme z pravé víry v souladu s Božím zákonem a k Boží slávě, nikoliv ty, které jsou založeny na našich úvahách nebo lidských ustanoveních.

39 Článků náboženství
(1571; Anglikánská církev a episkopální církve)

Článek 8
„Tři vyznání, jmenovitě Nikajské vyznání, Atanášovo vyznání, a vyznání obvykle nazývané Apoštolské, je třeba plně přijímat a věřit jim: je totiž možné je dokázat nejjistějšími důkazy Svatého Písma.“

Atanášovo vyznání hlásá, mimo jiné, že:
„[Pán Ježíš Kristus] … sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Při Jeho příchodu všichni lidé vstanou se svými těly a vydají účet ze svých skutků. A ti, kdo konali dobro, půjdou do věčného života, ti, kdo konali zlo, do věčného ohně. Taková je obecná víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“

Článek 11
„Jsme započteni jako spravedliví před Bohem pouze na základě zásluh našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, a to vírou, ne na základě našich vlastních skutků nebo zásluh. Proto to, že jsme ospravedlněni pouze vírou, je nanejvýš zdravé učení a velmi plné útěchy, která je více vysvětlena v Kázání o ospravedlnění.“

V tomto kázání, mimo jiné, zaznívá:
„Svatý Pavel hlásá, že člověka může ospravedlnit pouze skutečná a živá víra, která je i tak Božím darem, a ne skutkem samotného člověka, jednajícího bez Boha: A přece, tato víra v každém člověku, který je ospravedlněn, musí být spojena s pokáním, nadějí, láskou, hrůzou a bázní Boží… Ačkoliv [tyto charakteristiky] musí být všechny společně přítomny v tom, kdo je ospravedlněn, přece ho ani v nejmenším neospravedlňují. Víra také nijak neruší spravedlnost konání dobrých skutků, které poté nutně musíme činit na základě povinnosti vůči Bohu (protože jsme nanejvýš zavázání Bohu sloužit v konání dobrých skutků, které přikazuje ve svém svatém Písmu, po všechny dny svého života) … nesmíme je však činit se záměrem, abychom na jejich základě byli učiněni dobrými.
… To, že jsme ospravedlněni zdarma, nesmí být chápáno, že bychom poté měli či mohli být zahálčiví a že pak od nás není nic žádáno: Pravou a pravdivou křesťanskou vírou totiž je nejen věřit, že Svaté Písmo … je pravdivé, ale také mít důvěru a jistotu v Božích milosrdných zaslíbeních, že budeme Kristem spaseni od věčného zatracení: z čehož vyplývá to, že s milujícím srdcem jsme poslušni vůči Jeho přikázáním.
… tato velkolepá a milosrdná Boží dobrodiní … nás vedou k tomu, abychom se plně odevzdali Bohu celou naší vůlí, celým naším srdcem, celou naší silou a mocí, abychom Mu sloužili ve všech dobrých skutcích, byli v celých našich životech poslušni vůči Jeho přikázáním, ve všech věcech usilovali o Jeho slávu a čest, a ne o naše tělesná potěšení a marnou slávu, a abychom žili v neustálé hrůze z toho, že bychom snad mohli svévolně urazit tak milosrdného Boha a milujícího Vykupitele naším slovem, myšlenkou nebo skutkem. … pro Jeho jméno nás vedou k tomu, abychom byli neustále připraveni odevzdávat se k službě našim bližním a, jak to jen záleží na nás, ze všech sil přičinlivě zkoumali, jak konat všem lidem dobro, a usilovali o něj.“

Česká konfese
(1575, české protestanství)

Článek 9
A tak o víře jest toto naše podle Slova Božího vyznání; že víra spasitelná jest ta, když člověk nejen věří, že Bůh jest; že to vše, což nám v Slovu svém svatém oznamovati a slibovati ráčí, pravé jest (čemuž i ďáblové věří a třesou se), ale také skrze Ducha Svatého srdcem doufá, že milostivá zaslíbení Boží o odpuštění hříchů a spasení věčném jednomu každému v Krista Pána věřícímu učiněni, k němu také obzvláštně přináležejí, a že podle takových slibů Bůh věčný netoliko jiným hříšníkům, ale i jemu také samému pro Krista Pána hříchy odpouštěti, jeho na milost přijímati a Duchem svým svatým k věčnému životu posvěcovati ráčí. … I poněvadž spasitelná víra … vždycky přijímá Krista Pána se všemi Jeho dobrodiními … a přináší člověku věřícímu skrze účastenství Krista Pána odpuštění hříchů, smíření s Bohem, ospravedlnění, znovuzrození v Duchu Svatém a život věčný: i z těch a takových příčin není ona a nemůže býti při člověku mrtvá, ale ustavičně působí nový a věčný život, zabíjí zlé všeliké žádosti, člověka zapaluje srdečné milování pána Boha a bližního. A tak skrze lásku působí všeliké dobré a svaté skutky, po kterýchž také jako strom po ovoci poznána bývá, neb jakž oheň bez horkosti a slunce bez blesku, tak i víra pravá a Krista účastná bez obnovení, bez lásky a tak bez mnohých dobrých skutků nikoli a nikdy býti nemůže.

Dordrechtské kánony
(1619, kontinentální reformované církve)

Články 12-13
„[Jistota setrvání ve spásné víře] je velmi daleko od toho, aby ve věřících probouzela ducha pýchy či aby jim dávala tělesnou jistotu, ale naopak je pro ně zdrojem pokory, synovské bázně, skutečné zbožnosti, trpělivosti v každém soužení, vroucích modliteb, vytrvalosti v utrpení a ve vyznávání pravdy, a pevného a jistého radování se v Bohu; proto by uvažování o tomto dobrodiní mělo sloužit jako pobídka k vážnému a neustálému vděčnému vzdávání díků a konání dobrých skutků, jak je zjevné ze svědectví Písma a z příkladů svatých. … žádným způsobem nevede k nemravnosti nebo k zanedbávání zbožnosti, ale naopak [věřící] vede, aby byli opatrnější a dychtivější v tom, aby pokračovali po cestách, které Pán ustanovil, aby ti, kdo po nich chodí měli jistotu vytrvalosti, a to v bázni před tím, aby jejich zneužívání Boží otcovské laskavosti nevedlo k tomu, že od nich Bůh odvrátí svou milostivou tvář (zbožným je hledět na Boží tvář dražší a vzácnější než jejich vlastní život, a její odvrácení je pro ně hořčejší než smrt)…“

Westminsterské vyznání
(1647, presbyterní církve)

Kapitola 1:7
„Ne vše v Písmu je samo o sobě stejně zřejmé nebo stejně zjevné všem, a přece, to, co je nezbytné znát, v co je třeba věřit a co je třeba dodržovat ke spasení, je natolik jasně a otevřeně předloženo a vysvětleno v té či oné pasáži Písma, že nejen lidé učení, ale i neučení tomu při správném použití běžných prostředků mohou dostatečně porozumět.“

Kapitola 14:2
„Touto vírou křesťan věří v pravdivost všeho, co je zjeveno ve Slově, neboť v něm promlouvá autorita samotného Boha; podle obsahu jednotlivých pasáží také jedná a mění své chování: vůči přikázáním je poslušný, při výstrahách a hrozbách se chvěje a přijímá Boží zaslíbení pro tento život i pro ten, který přijde. Avšak základními skutky spásné víry jsou souhlas, přijetí a spočinutí výhradně v Kristu samotném pro ospravedlnění, posvěcení a věčný života, a to skrze smlouvu milosti.“

Kapitola 15:2-3
Prostřednictvím [spásného pokání] hříšník vidí a vnímá nejen nebezpečí, ale i odpudivou nečistotou a odpornost svých hříchů jako protivných a nepřátelských vůči svaté Boží přirozenosti a Jeho spravedlivému zákonu; na základě porozumění milosrdenství v Kristu vůči těm, kdo jsou kajícní, lituje svých hříchů, nenávidí je tak, že se od nich odvrací k Bohu se záměrem a snahou chodit s Ním po všech cestách Jeho přikázání. … [Toto] pokání … je pro všechny hříšníky natolik nezbytné, že bez něj nikdo nemůže očekávat odpuštění.

Kapitola 19:2, 4, 5, 6, 7
Zákon i po pádu člověka nadále zůstal dokonalým pravidlem spravedlnosti … Jako státoprávnímu útvaru Bůh [Izraeli] udělil i různé soudní zákony, které vypršely spolu s jejich státem a dnes již nikoho nezavazují více, než vyžadují jejich obecné nároky na spravedlnost. … Morální zákon navždy zavazuje k poslušnosti všechny, jak ospravedlněné osoby, tak i všechny ostatní, a to nejen svým obsahem, ale i s ohledem na autoritu Boha Stvořitele, který jej ustanovil. Kristus v evangeliu tento požadavek nejen žádným způsobem neodstraňuje, ale naopak jej velmi posiluje. … [Zákon] je velmi užitečný tím, že je jako pravidlo života poučuje o Boží vůli a jejich povinnostech, vede je a zavazuje je podle něj žít … Žádné z výše uvedených použití zákona neodporuje milosti evangelia, ale je s ní ve sladké shodě; Kristův Duch přemáhá a uschopňuje vůli člověka, aby svobodně a radostně konal to, co požaduje Boží vůle zjevená v zákoně.“

Kapitola 30:1
„[V poslední den] budou souzeni nejen padlí andělé, ale i všichni lidé, kteří kdy žili na zemi, se objeví před Kristovým soudem, aby se zodpovídali ze svých myšlenek, slov a činů a aby se jim dostalo odplaty podle skutků vykonaných v těle, ať už dobrých či zlých.“

Ano, historické, ortodoxní, od A do Z reformační „Sola Fide“…
…může hovořit i o tom, „co je nezbytné znát, v co je třeba věřit a co je třeba dodržovat ke spasení“.
…se projevuje hlubokou a více a více se prohlubující nenávistí vůči hříchu.
…říká, že Fide „věří v pravdivost všeho, co je zjeveno ve Slově, a podle obsahu jednotlivých pasáží také jedná a mění své chování“, což znamená, že ten, kdo má Fide, „vůči přikázáním je poslušný, při výstrahách a hrozbách se chvěje a přijímá Boží zaslíbení“.
…se projevuje radostnou a milující touhou poslušně se všude, ve všem a neustále řídit Boží vůli vyjádřenou v Božím zákoně.
…znamená, že „hledět na Boží tvář je dražší a vzácnější než vlastní život, a její odvrácení je hořčejší než smrt“.

Řeč tu není o spáse ze skutků. Řeč tu není ani o „zákonictví“, ať už to znamená cokoliv.
Řeč je o tom, že spása je milostí skrze víru – a není z nás, je to Boží dar, není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil (Ef 2:8-9).
Řeč je o tom, že i tato víra je Boží dar (Fp 1:29; 1. Pt 1:5; 2. Pt 1:1).
Řeč je o tom, jak se pozná ona spásná víra, kterou Bůh milostivě dává.

…protože faktem je, že kdybychom měli tuto víru, tak jak ji definují Písma (a v poslušnosti vůči nim reformační vyznání), dnešní křesťanstvo by vypadalo zásadně jinak. Hrát si, že „jste, urááááááá, dědicové reformace“, zatímco pláčete na špatném hrobě, opravdu nepomůže ničemu.

Takže, ano, klidně dál volejte „Sola Gratia – Sola Fide“.
Ale nejdřív se ujistěte, že rozumíte, co znamená to Fide.

Podpořte nás