„Áronovi synové Nádab a Abíhú vzali každý svou kadidelnici, dali do nich oheň, položili na něj kadidlo a přinesli před Hospodina cizí oheň, jak jim nepřikázal. I vyšlehl oheň od Hospodina a strávil je; zemřeli před Hospodinem. Mojžíš řekl Áronovi: To je to, co promluvil Hospodin: Prostřednictvím těch, kteří se ke Mně přibližují, dosvědčím svou svatost a oslavím před vším lidem“ (Lev 10:1-3).

Jedna ze základních pasáží, na kterých stojí historické křesťanské přesvědčení, že Bůh sám a jedině On je tím, kdo určuje, co je pro Něj přijatelným uctíváním, a že na nás je srazit paty a poslechnout.
Nádab a Abíhů, posvěcení za kněze jen o 2 kapitoly dříve, „chtěli přinést trochu spontánnosti“ do uctívání Hospodina, a výsledkem bylo, že se z nich před očima všeho lidu staly ohořelé mrtvoly.

Uctíváním se v Písmu zabývá mnohem více veršů, než kolik čítají všechny Pavlovy epištoly nebo celé Lukášovo či Janovo dílo dohromady. Jinými slovy, Bůh sám na to, aby byl náležitě uctíván, klade obrovský důraz.
A proto biblické uctívání hraje (zdaleka nejen) tváří v tvář koronavirové hysterii zásadně důležitou roli. Ostatně, „buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích; nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku“ (Žd 10:24-25).

Uveďme si několik základních faktů, které se týkají nedělního uctívání:

1) Protože biblicky ukotvené vyučování na téma biblického uctívání je něco prakticky neslýchaného:
To, že jeden den ze sedmi, je dnem odpočinku a uctívání není věcí pouze mojžíšovského zákona, ale i samotného stvořeného řádu: „Tak byla dokončena nebesa a země i všechny jejich zástupy. Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal, a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil“ (Gen 2:1-3; sr. Ex 16:23); zároveň platí, že vzhledem k tomu, že židovský kalendář byl lunární, ale řada sabatů byla pevná (připadala na konkrétní den v měsíci), starozákonní „sabat“ nepřipadal ani zdaleka pokaždé na sobotu – proto je překlad „sobota“ nešťastný, protože svádí k domněnce o pevném dni v týdnu místo k většímu (a pohyblivějšímu) konceptu dne odpočinku.

2) Leviticus 23:1-4 nám ukazuje, že den odpočinku nebyl zdaleka jen dnem odpočinku, ale i „Hospodinovým svátkem“ a dnem „svatého shromáždění“. Stejný jazyk odkazující na „Pánův“ či Hospodinův“ den vidíme i v Novém zákoně.

3) Apoštolská Církev uctívala v neděli, neboli v den Pánova vzkříšení (Sk 20:7; 1. Kor 16:2), a apoštol Jan neděli nazývá Dnem Páně (Zj 1:10). Tuto realitu zdůrazňuje i fakt, že vzkříšený Pán Ježíš v Novém zákoně znovu a znovu přichází ke svému lidu v neděli (Mt 28:5-9; Mk 16:9; L 24:13-15; 33, 34, 36; J 20:19, 26) – nevidíme však jediný Jeho příchod v sobotu, tak jako nevidíme jediné sobotní setkání Církve.

4) Oddělený den odpočinku a uctívání, ve kterém se setkáváme s Bohem, je věcí stvoření (Gen 2:1-3; Ex 20:11) – a v Kristově vzkříšení přišlo nové stvoření (2. Kor 5:17). Zároveň je den odpočinku spojen s vyvedením z Egypta (Dt 5:15) – a my jsme v Kristově vzkříšení byli vyvedeni z hříchu a smrti, přičemž Exodus byl předobrazem tohoto našeho vysvobození (Ř 6:4; Ko 2:12; 1. Kor 10:1-4). Proto dnes máme ještě větší důvod, výsadu a povinnost slavit Den Páně, než měl náš lid ve Starém zákoně.

5) Písmo hovoří o společném uctívání jazykem toho, že „přistupujeme s důvěrou k trůnu milosti“ (Žd 4:16), „přistoupili jsme k hoře Siónu a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému, a k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění a k Církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích, a k Bohu, Soudci všech, a k duchům spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými“ (Žd 12:22-23), ve svátosti večeře Páně zakoušíme „společenstvím krve Kristovy“ a „společenství těla Kristova“ (1. Kor 10:16-17) a „jsme souzeni od Pána, jsme vychováváni, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem,“ (1. Kor 11:32) a naše modlitby vystupují k Bohu jako kadidlo a Bůh na jejich základě jedná na zemi (Zj 8:3-5). Jinými slovy, ve společném nedělním uctívání Církve dochází k mnoha slavným, velkolepým a hrozivým věcem, ke kterým jinde dojít nemůže, a proto „máme přinášet Bohu Jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní, neboť náš Bůh je Oheň stravující“ (Žd 12:28-29).

6) Tak, jako byli Nádab a Abíhú bez milosti zabiti kvůli svému „kreativnímu“ (čti „nebiblickému“ a „Bohu odpornému“) přístupu k uctívání, stejně i severní království Izraele bylo odsouzeno ne proto, že uctívalo jiné bohy, ale proto, že uctívalo Boha nepředepsaným způsobem (1. Kr 12:28-33; sr. 1. Kr 14:16; 15:34; 16:2 atd.) – a to bez ohledu na to, že se mohlo ohánět „historičností své tradice“ (Ex 32).

7) Uctívání církve může být ohavné nejen kvůli své nebiblické formě a obsahu, ale i kvůli tomu, že uctívající nežijí podle Božího zákona, nezjednávají Bohem definované právo, nekonfrontují násilí v kultuře okolo sebe a nezastávají se sirotků a vdov, a tak je i jejich modlitba ohavností. Božími vlastními slovy: „Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je Mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky Má duše nenávidí; jsou Mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve. Umyjte se, pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy“ (Iz 1:12-17; sr. Př 28:9).

8) Pán Ježíš v Janovi 4 pojmenovává a vystihuje křesťany jako ty, kdo „se klaní Otci v duchu a v pravdě“; říká, že „sám Otec hledá ctitele, kteří se Mu klanějí v duchu a v pravdě“ (J 4:23-24). Biblické uctívání Boha tedy je samotnou podstatou a nejústřednějším povoláním a definicí skutečného křesťanství.

…a z toho plyne, že žádný člověk nemá právo ani autoritu zakázat či zrušit shromáždění Božího lidu k uctívání Boha. Což je ostatně přesně pointou Daniele 6, kterou cpeme dětem v nedělce, abychom se jí sami nemuseli řídit.
Ještě jednou: Žádný člověk nemá právo ani autoritu zakázat či zrušit shromáždění Božího lidu k uctívání Boha.

Mnozí to ale pod záminkou koronaviru udělali. Pojďme si proto stručně projít alespoň některé jejich výmluvy.

„…ale mi to děláme pro obecné dobro.“
Pravda, u řady sborů a kostelů, jejichž uctívání je před Bohem ohavností, by bylo pro dobro všech lepší, kdyby se nescházely. Takže, v jejich případech tenhle argument rozhodně může být validní. Nicméně, řešením není nescházet se k uctívání, ale uctívat Boha správně tak, jak Ho těší.
A, samozřejmě, v případě místních církví, které jsou schopné biblicky před Boží tváří obhájit, že Bůh nemá jejich shromáždění v nenávisti: Opravdu přispívá k obecnému dobru, aby se Boží lid nescházel, neuctíval Boha, nepřimlouval se za národ, opomíjel svátosti… a celou řadou dalších způsobů porušoval Boží přikázání?

„…děláme to proto, abychom milovali naše bližní; to nám Písmo přikazuje.“
Není možné dodržovat šesté přikázání porušování druhého a čtvrtého přikázání.
„Kdo by totiž zachoval celý Zákon, ale v jedné věci klopýtl, stal by se vinným ve všech. Vždyť Ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš,‘ řekl také: ‚Nezavraždíš.‘ Jestliže tedy necizoložíš, ale vraždíš, stal ses přestupníkem Zákona“ (Jk 2:10-11). Ten, kdo řekl „Miluj bližního svého,“ nám také přikázal svá svatá shromáždění, a jestliže se tedy snažíš „milovat svého bližního“, ale neuctíváš Boha Jeho předepsaným způsobem, stal ses přestupníkem Zákona.
A nejen to: Díky Bohu, máme dokonce pasáž, která jasně hovoří o otázce shromažďování a lásky k bližním: „Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se … buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích“ (Žd 10:25, 24). A, jak víme, list Židům je napsán do kontextu pronásledování, do kontextu toho, kdy jsou křesťané přímo a otevřeně uráženi, napadáni, zatýkáni a olupováni (Žd 10:33-34), a o to víc je jim přikazováno se scházet, protože právě ono scházení, mimo jiné, vede k lásce a dobrým skutkům.

„…snažíme se minimalizovat riziko.“
To je samozřejmě v pořádku. Způsobů je celá řada. Myjte si ruce. Vezměte si roušku. Uctívejte po menších skupinkách. Můžete si namočit chleba místo toho, abyste z kalicha pili. Nemocní by měli zůstat doma. Ostatně, v Písmu je řada zákonů o karanténě nemocných (např. Lev 13).
Připomeňme si, že Bůh má ve své ruce naprosto všechny události (Ef 1:11) a naprosto všechny je používá pro dobro těch, kdo Ho milují (Ř 8:28). A pak si položme otázku – milují Ho ti, kdo Ho ve víře jdou uctívat, nebo ti, kdo porušují Jeho přikázání? Co je riskantnější – porušovat Boží přikázání, nebo být někde, kde by se potenciálně mohla objevit nemoc, která má mnohem méně obětí než chřipka?
Zas a znovu – denně zemře při autonehodách mnohokrát více lidí než na COVID-19; momentální čísla za celou dobu oficiálního působení viru jsou řádově 28 000 proti 423 000 obětí.
Měli by pastoři zrušit a zakázat cesty svých oveček do práce a na nákup nejzákladnějších potravin? Rozhodně. Ostatně, Boží Slovo je důležitější než fyzická strava (Mt 4:3-4; Dt 8:2-3).
A cesty na nákup čehokoliv jiného, nebo snad cesty na kroužky, fotbal nebo do kina, je proto potřeba zrušit a zakázat o to přísněji. Tak jako je potřeba zrušit a zakázat nákupy po internetu a dovoz nákupů domů – po silnici to tak jako tak musí jet. A je potřeba minimalizovat riziko. Láska k bližnímu!

„…to samé zvládnou jednotliví členové z domova. Navíc, vysíláme po internetu.“
Pak je (tváří v tvář výše zmiňovaným pasážím) jen zjevné, že to, co se u vás o nedělích děje, není biblické uctívání.
Kristus zaslibuje svou jedinečnou přítomnost a svá jedinečná požehnání shromážděné Církvi (1. Kor 10:16-17), ne jednotlivcům. Svátosti nejsou něčím, co jde dělat po internetu – a zároveň jsou centrem biblického uctívání, jak nám ho předkládá Nový zákon (Sk 2:42; 2:46; 20:7; 1. Kor 11:20).
Nikoho by ani nenapadlo argumentovat, že „vidět na internetu video, jak někdo jí burger, je to samé jako jíst ho.“ To přece rozhodně nejde. Takhle to nefunguje. …ale uctívat Nejvyššího, Všemohoucího, třikrát Svatého Boha po internetu, jo, to by šlo.

Kdybychom věděli, že v neděli do našeho shromáždění přijde Pán Ježíš, že nás bude vyučovat z Božího Slova, že nás bude budovat jako nová stvoření, že nás bude vychovávat, abychom nebyli odsouzeni, že s námi sedne ke stolu a bude s námi lámat chléb, že s Ním a v Něm vystoupíme do nebeské svatyně a staneme ve shromáždění desetitisíců andělů a Církve prvorozených v nebesích a duchů dokonalých spravedlivých, že nám v tom všem Pán Ježíš odevzdá sám sebe, aby On byl v nás a my v Něm, nic by nás nepřinutilo zůstat doma.

…a to je to, co se podle Písem děje ve společném, biblickém uctívání Církve.

A, jak je zjevné, česká Církev jako celek tomu nevěří ani v nejmenším.
Koronavirus je požehnáním v tom, jak vynáší na povrch skutečná přesvědčení lidí. A tak je do očí bijící, že…

Nevěříme Božím zaslíbením.
Nedodržujeme Boží přikázání.
A už dávno uctíváme vybájeného boha, kterému je to šumák.

Biblický Bůh, Oheň stravující, řekl: „Prostřednictvím těch, kteří se ke Mně přibližují, dosvědčím svou svatost a oslavím před vším lidem.“
Na těch, kdo přistupují věrně, zjeví svou svatost.
A na těch, kdo přistupují nevěrně, také zjeví svou svatost.
Na jedněch k požehnání, k posvěcení a k záchraně, na druhých k o to většímu odsouzení.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás