„I stalo se na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje, že David poslal Jóaba a s ním své otroky i celý Izrael, aby ničili syny Amónovy a oblehli Rabu. Ale David zůstal v Jeruzalémě. Navečer se stalo, že David vstal z postele a procházel se na střeše královského paláce. Ze střechy uviděl ženu, jak se umývá. Byla to žena velmi hezkého vzhledu. David poslal posla poptat se na tu ženu. Posel řekl: To je přece Bat-šeba, dcera Elíamova, žena Chetejce Urijáše…“ (2. S 11:1-3).

To, co následuje, všichni víme a známe. David si nechává onu dámu zavolat, spí s ní a ona otěhotní. Aby David zakryl svůj hřích, zosnuje vraždu jejího manžela. Přivolává tím smrt na dítě, které ze svazku vzešlo, a kletbu na své kralování a na svůj rod.
Tak, jak se David zmocnil Bat-šeby, jeho syn Abšalóm se klamem a proradností zmocňuje jeho království.
Tak, jako se David zmocnil ženy, která mu nenáležela, Abšalóm se zmocnil Davidových konkubín (2. S 16:20-23).
Tak, jako se Davidův hřích odehrál kvůli tomu, co viděl na střeše, Abšalómův hřích se děje na střeše, aby ho všichni viděli (2. S 16:22).
To, co David páchal tajně, se stane před celým Izraelem a za denního světla (2. S 12:12).
…a tak dále a tak dále.

Samozřejmě, bylo by na škodu, a i proti záměru biblického autora, abychom k celé události přistoupili jen jako k morální poučce. Ve hře je zde mnohem více:
– David jako druhý Saul, jako Saul, který je teď poslušný a kajícný a neodmítá poslouchat Božího proroka (sr. 1. S 15:26 a 2. S 12 12:1-16).
– Davidův hřích přináší smrt, ale poté, co David činí pokání, stává se otcem „Božího syna“ (2. S 12:24-25, sr. 7:14).
– David nenese svůj hřích sám – za jeho hřích umírá syn Davidův, jehož smrt nás pozvedá z prachu, abychom mohli hodovat u jeho stolu (2. S 12:20-21)… chci říct, pozvedá Davida…
…a tak dále a tak dále.

…nicméně, celý příběh nám ukazuje i pravdu, která je naprosto zásadní pro boj se smilstvem.
Vidíme, že k Davidovu hříchu došlo v době, kdy „králové táhnou do boje“, či doslova, „když králové vycházejí“ (2. S 11:1),
Vyjádření „vcházet“ a „vycházet“ jsou častým označením pro povinnosti krále (1. S 8:20; 2. Kr 3:7; 2. Le 1:10).

Když tedy David „nevyjde“ s armádou na Rabu, není to jen „podívejte se, jak v tom ty svoje kluky nechává“ – David se tím de facto zříká svých povinností krále, a tak je mu království vzato a on musí „vyjít“ (2. S 15:16 Pavlík) z Jeruzaléma se vším svým lidem. Celé Davidovo selhání je ještě zjevnější, když je z Raby povolán Urijáš a „nevchází“ do svého domu ani ke své ženě (2. S 11:11); když se Chetejec, pohan, chová lépe než samotný král Izraele.

David selhává a nechová se jako král, což ho přivádí k ještě horšímu porušení jeho královských povinností. Místo toho, aby „vyšel“ a chránil jeruzalémské dcery, zmocňuje se jedné z nich a „vchází“ k ní; místo, aby moudře vedl své muže v boji, spřádá intriky, jak zdánlivou nemoudrostí zabít jednoho ze svých předních mužů (2. S 11:14-21).

Celá pasáž končí tím, že kajícný David „vychází“ k Rabě, dobývá ji, přijímá její korunu a znovu „vchází“ do Jeruzaléma (2. S 12:29-31), vede vítězné, královské procesí. Protože syn Davidův nesl jeho trest, David je nejen pozdvižen z prachu, ale je mu dána koruna a opět jako král usedá na trůn.

…a tak vidíme, že:

„Ústa cizích žen jsou hlubokou jámou; na koho se Hospodin hněvá, ten tam spadne“ (Pr 22:14).
„Nalézám něco trpčího než smrt: ženu, která je pastí, jejíž srdce jsou sítě a její ruce pouta. Kdo se líbí Bohu, zachrání se před ní, kdo však hřeší, bude jí polapen“ (Kaz 7:26).
„Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu … Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla, vyměnili Boží pravdu za lež … Proto je Bůh vydal do potupných vášní. Jejich ženy vyměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženou a ve své touze se rozpálili jeden k druhému, muži s muži páchají hanebnost a sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoje poblouzení“ (Ř 1:18, 23-26).

Smilstvo velmi často není tím, co svolává Boží trest – samo o sobě už je Božím trestem.
Smilstvo je zneuctíváním a potupou; je hanebností a mnohé jeho formy jsou velmi zjevným trestem samy o sobě (jestli máme oči k vidění).
Smilstvo je projevem Božího hněvu.

A proto způsobem, jak bojovat proti sexuálnímu pokušení a hříchu není zaměřit se na něj a chodit na další a další semináře a zas a znovu se v něm kydlit. Otázka „Jak se vypořádat se sexuálním pokušením a hříchem?“ je tedy otázkou „Jak se vypořádat s Božím hněvem vůči mně?“.
Tím jediným řešením sexuálního hříchu je s věrností uctívat Boha v pravdě, jak se nám zjevil ve svém slově, nezavdávat Mu důvody, aby se na nás hněval a aby nás vydával našemu hříchu, a být věrní v plnění svých povinností všude jinde.

Slyšeli jste o tom muži, který tvrdě pracoval, věrně vedl svou rodinu v Písmu, chvále a modlitbách, zastával se slabých, bojoval proti bezpráví, s radostí platil desátky, (skrze knihy) seděl u nohou těch nejlepších učitelů, dával si záležet na tom, aby dnem za dnem zabíjel hřích a nedával prostor ani hříšným myšlenkám, a pak jednoho dne utekl s tím náctiletým prostitutem? Já taky ne.

„Smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu, zloději ani chamtivci, opilci, utrhači ani lupiči nebudou dědici Božího království“ (1. Kor 6:9-10).
„Bázliví, nevěřící, ti, kdo propadli modlářské ohavnosti, vrahové, smilníci, kouzelníci, modloslužebníci a všichni lháři mají svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou, což je smrt druhá“ (Zj 21:8).

…ale my mezi ně nemusíme patřit.
Nepřichází k nám jen jeden prorok jako k Davidovi – přichází k nám celý zástup apoštolů a proroků v Božím Slově.
Syn Davidův jednou provždy zemřel „pro naše provinění a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Ř 4:25), a tak stále je naděje pro ty, kdo skutečně učiní pokání.
Pro ty, „kdo nechodí podle těla, ale podle Ducha, nyní není žádného odsouzení“ (Ř 8:1), neboť „jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít“ (Ř 8:13).
Smilstvo je projevem Božího hněvu, a proto byť i jen pomyslet na smilstvo znamená pomyslet na Boží hněv; ustoupit smilstvu o sebemenší píď znamená volat k Bohu, ať nás zavalí svým hněvem.
Ale je tu Ten, který nesl Boží hněv a který nás může pozdvihnout z prachu a usadit ke svému stolu a přivést k trůnu milosti v nebeském Jeruzalémě.

Nebuďte jako Saul, aby nám Království nebylo vzato jednou provždy. Nepromeškejte příležitost k pokání.

Podpořte nás