Když se snažíte mluvit na své batole nejen česky, ale i anglicky, má to celou řadu výhod. Jednou z nich je, že vám to velmi rozšíří obzory ohledně biblické historie a evropské křesťanské kultury. Dozvíte se totiž, mimo jiné, po kterém biblickém králi naši angličtí bratři pojmenovali nočník.
A proto si pojďme stručně promluvit o Šalomounovi a o tom, jak to bylo dál…

„…I stalo se v čase Šalomounova stáří, že jeho ženy odvrátily jeho srdce k chození za jinými bohy a jeho srdce nebylo cele s Hospodinem, jeho Bohem, jako bylo srdce jeho otce Davida. Šalomoun chodil za Aštoretou, bohyní Sidóňanů, a za Milkómem, ohavnou modlou Amónců. Hospodin se na Šalomouna rozhněval, protože se jeho srdce odvrátilo od Hospodina, Boha Izraele, který se mu dvakrát ukázal a dal mu ohledně této věci příkaz, aby nechodil za jinými bohy, ale on nezachoval to, co Hospodin přikázal. Hospodin Šalomounovi řekl: Protože se s tebou stalo toto a nezachoval jsi mou smlouvu ani má ustanovení, která jsem ti přikázal, jistě od tebe odtrhnu království a dám je tvému otrokovi. Avšak kvůli tvému otci Davidovi to neučiním za tvého života, odtrhnu je od tvého syna“ (1. Kr 11:4-5; 9-12).

Tato slova jen o pár řádků dále opakuje prorok Achijáš (1. Kr 11:27-39) a říká je právě onomu otrokovi, kterému mělo být království dáno – a tím je Jarobeám. Když se o tom Šalomoun dozvídá, místo toho, aby se odvrátil od svého modlářství, znovu se bouří proti Bohu a chce Jarobeáma zabít, ale ten utíká do Egypta a vrací se v době, kdy má být korunován Šalomounův syn Rechabeám (1. Kr 11:40-12:3).

Jarobeám jménem lidu naléhá na Rechabeáma, ať ulehčí lidu a neutlačuje ho tak, jako jeho otec (1. Kr 12:3-5). „Král nevyslyšel lid, neboť nastal zvrat od Hospodina, aby naplnil své slovo, které Hospodin promluvil prostřednictvím Achijáše Šíloského k Jarobeámovi, synu Nebatovu“ (1. Kr 12:15).
Jarobeám využívá celé situace, nabádá Izrael ke vzpouře a sám se staví do čela odtržených kmenů Izraele (1. Kr 12:16-25). Když se proti němu Rechabeám šikuje se svou armádou, Hospodin se Jarobeáma zastává. „I stalo se Boží slovo k Šemajášovi, muži Božímu: ‚Řekni judskému králi Rechabeámovi, synu Šalomounovu, a celému domu judskému i Benjamínovi a ostatnímu lidu toto: Toto praví Hospodin: Netáhněte a nebojujte se svými bratry, syny Izraele. Vraťte se všichni domů, neboť tato věc se stala ode Mne.‘ Poslechli Hospodinovo slovo, vrátili se a šli podle Hospodinova slova“ (1. Kr 12:22-24). Hospodin sám dohlíží na to, aby Jeho trest nad modlářstvím byl vykonán.

A právě pak se stalo něco, co z Jarobeáma udělalo na dlouhé generace označení pro nočník:

„Jarobeám postavil Šekem v Efrajimském pohoří a sídlil v něm. Odtud vyšel a postavil Penúel. Jarobeám si v srdci řekl: ‚Takto by se království mohlo vrátit k domu Davidovu. Když bude tento lid přicházet konat oběti do Hospodinova domu v Jeruzalémě, vrátí se srdce tohoto lidu k jejich pánu, k judskému králi Rechabeámovi. Zabijí mě a vrátí se k judskému králi Rechabeámovi.‘ Král se poradil, udělal dvě zlatá telata a řekl lidu: ‚Dost dlouho jste chodili do Jeruzaléma. Hle, toto jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země.‘ Jedno umístil do Bét-elu a druhé dal do Danu“ (1. Kr 12:25-29).

Jarobeám si uvědomuje, že centrem každé kultury je kult, neboli uctívání, a proto jednou z prvních věcí, kterou dělá, je, že severním kmenům předkládá kult.
Obává se, že kdyby severní kmeny chodily uctívat do Jeruzaléma, jeho království by se „mohlo vrátit k domu Davidovu“ (1. Kr 12:26). Jarobeám se zjevně domnívá, že Boží lid nepovažuje společné uctívání za něco volitelného, co by se dalo dělat doma nebo po internetu…
A tak staví zlatá telata na jižní hranici severního království (v Bét-elu) a na jeho naprostém severu (v Danu). Všimněme si zde několika důležitých faktů:

1) Jarobeám velmi jasně připomíná či následuje Árona v Exodu 32, kde Áron pod Sínajem udělal lidu zlaté tele. Jarobeám dokonce opakuje Áronova slova pod Sínajem: „Hle, toto jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země“ (1. Kr 12:28; sr. Ex 32:4, 8).

2) Jarobeám zároveň ustanovuje svátek „v osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, jako je svátek v Judsku“ (1. Kr 12:32), a tak ustanovuje jakousi falešnou kontinuitu mezi Bohem předepsaným uctíváním a svým kultem.

3) Jarobeám jako místo uctívání volí Bét-el. Bét-el byl posvátným místem dlouho předtím, než Šalomoun vybudoval svůj chrám, a dokonce dlouho předtím, než Mojžíš vyvedl lid z Egypta – Boha zde uctíval a s Bohem se zde setkal už Jákob (Gen 28:10-22; Gen 35:1-8).

4) Jarobeám pojmenovává své syny Nádab a Abijáš (1. Kr 14:1; 15:25), po vzoru Áronových synů Nádaba a Abíhúa (Lev 10).

…jinými slovy, Jarobeám může říct: „Nedělám nic nového. Uctíváme podle starobylých tradic Izraele. Uctíváme zlatá telata tak jako Áron a uctíváme v Bét-elu tak jako Jákob. My jsme ti skuteční synové Jákobovi. To tamti novotáři na jihu dělají něco nového. A ještě se při tom troufnou ohánět ‚Božím Slovem‘!“

…ale my dnes právě na základě toho Božího Slova víme, kde byla pravda.
Jarobeám se v historii Božího lidu stal příslovečným hříšníkem, a tak o mnoha králích Izraele čteme, že „chodili po cestě Jarobeáma“ a dopouštěli se „hříchu Jarobeáma“, který „hřešil … svedl k hříchu Izrael … provokoval k hněvu Hospodina … páchal to, co je zlé v Hospodinových očích“ (sr. např. 1. Kr 15:29-30; 15:34; 16:19; 16:26).

Co ale bylo jeho hříchem? Proti kterému přikázání Desatera (Ex 20:1-17) se Jarobeám provinil?

Jarobeám neříká Izraeli, ať uctívá jiné bohy než Hospodina – říká, že Izrael v jeho kultu uctívá Boha, který vyvedl Izrael z Egypta. Říká, že uctívá Boha Exodu. A nemáme důvod mu to nevěřit. Jarobeám uctívá Hospodina, jen k tomu používá zlaté tele.
Lid neuctíval telata jako taková; podle původní hebrejštiny uctíval „před“ telaty (1. Kr 12:30) – což odráží i Pavlíkův překlad a řada anglických překladů jako ESV, NASB, YLT, NKJV, KJV, CSB, HCSB, ISV, ASV, BST, ERV…
Jarobeám tedy neporušuje první přikázání, které zakazuje uctívat jiné bohy.

Jarobeám, král Nočník, porušuje druhé přikázání, které nám zakazuje uctívat pravého Boha skrze zobrazení či sochy.
Zároveň o kapitolu dál čteme, že „Jarobeám se neodvrátil od své zlé cesty a nadále ze spodiny lidu ustanovoval kněze návrší. Toho, kdo chtěl, potvrdil, takže se stal jedním z kněží návrší. Tímto se stal dům Jarobeámův hříšným, aby byl vymazán a vyhlazen z povrchu země“ (1. Kr 13:33-34).
Jinými slovy, Jarobeámův hřích proti druhému přikázání se projevoval i tím, že způsobil, aby Boží lid byl v uctívání veden lidmi, kteří pro to nebyli kvalifikovaní. (Vybavují se někomu zástupy chváličů a dalších „vedoucích“, kteří ani v nejmenším nesplňují biblické požadavky v 1. Timoteovi 3? Měly by.)

Druhé přikázání varuje, že ti, kdo nenávidí Boha tím, že Ho uctívají skrze zobrazení [a jinými nepředepsanými způsoby], budou potrestáni do třetí a čtvrté generace (Ex 20:5). Přesně tohle se stalo králům Izraele, kteří šli v Jarobeámových stopách. Zatímco na jihu po celou dobu vládne Davidův dům, na severu se vystřídá devět dynastií, přičemž jen jediná z nich vládne déle než čtyři generace:

Jarobeám: Jarobeám, Nádab.
Baeša: Baeša, Éla.
Zimrí: Zimrí.
Omrí: Omrí, Achab, Achazjáš, Jóram.
Jehú: Jehú, Jóachaz, Jóaš, Jarobeám II, Zekarjáš.
Šalúm: Šalúm.
Menachém: Menachém, Pekachjáš.
Pekach: Pekach.
Hóšea: Hóšea.

(…přičemž Zekarjáš z Jehúova rodu vládl jen šest měsíců, a Jehú zastává jedinečnou pozici v tom, že byl bojovníkem proti uctívání Baala; 2. Kr 9; 10:23-28.)

Jinými slovy, celá tragická historie severního království Izraele je ilustrací kletby, kterou Bůh sesílá na ty, kdo si myslí, že Ho mohou zobrazovat a uctívat skrze zobrazení a dalšími způsoby, které odporují Jeho přikázáním.
…i kdyby, jak už jsme viděli, tyto způsoby byly sebetradičnější.

A to je něco, co by nás mělo děsit. Hodně. Bůh Písma je Oheň stravující a nenávidí modlářství.

…někteří kovaní příslušníci zobrazujících tradic se možná ohradí: „Zobrazování jako takové v uctívání nevadí. Bůh jen chce, abychom nedělali modly falešných božstev. Ostatně, Bůh sám nechal na schráně smlouvy i v chrámu, které byly ústředním bodem uctívání, udělat cheruby (Ex 25:17-21; 1. Kr 6:27).“

Až na to, že…
Cherubové nejsou Bůh. Otec, Syn a Duch Svatý jsou Bůh. Druhé přikázání zakazuje zobrazovat Boha a uctívat Ho skrze zobrazení – nezakazuje zobrazování čehokoliv stvořeného. Nejsme muslimové. Jsme křesťané.
A nic to nemění na tom, že Bůh proklíná ty, kdo si myslí, že Ho mohou zobrazovat a uctívat skrze zobrazení.
Proto v Písmu vidíme, že Boží věrní s Božím souhlasem ničí dokonce i Bohem nařízené, historicky unikátní a cenné předobrazy Krista, jestliže jsou zneužity k falešnému uctívání (2. Kr 18:4; sr. J 3:14).

Připomeňme si, jak Bůh promlouvá o těch, kdo zavlekli zobrazování do uctívání Izraele: „Hle, přivedu zlo na dům Jarobeámův a vyhladím Jarobeámovi močícího na stěnu, zadržovaného i propuštěného v Izraeli, vyhladím potomky domu Jarobeámova tak, jako se uklízejí výkaly, zcela je vyhladím. Toho, kdo zemře Jarobeámovi ve městě, sežerou psi, a toho, kdo zemře na poli, pohltí nebeské ptactvo, neboť Hospodin promluvil“ (1. Kr 14:10-11).

Tato slova jsou o to děsivější, když si uvědomíme, že stejným způsobem promlouvá Hospodin i k Achabovi, který je ztělesněním modlářství a uctívání pohanských božstev (1. Kr 16:30-31):

„Hle, přivedu na tebe zlo, vyhladím tvé potomky, vyhladím Achabovi močícího na stěnu, zadržovaného i propuštěného v Izraeli. Učiním s tvým domem to co s domem Jarobeáma, syna Nebatova, a s domem Baeši, syna Achijášova, kvůli provokacím, kterými jsi mě provokoval ke hněvu a sváděl Izrael k hříchu. A také o Jezábele Hospodin promluvil: Psi sežerou Jezábelu na valech Jizreelu. Toho, kdo zemře Achabovi ve městě, sežerou psi, a toho, kdo zemře na poli, pohltí nebeské ptactvo“ (1. Kr 21:20-24).

Bůh se zjevně ke vzpurným, zakázaným způsobům uctívání vztahuje stejně jako k modlářství. A proklíná modláře do třetí a čtvrté generace. Možná v tomto kontextu bude stát za zmínku, že počet křesťanů v Česku se v posledních dekádách co deset let snížil na polovinu.

Čiňte pokání s námi.

Podpořte nás