…pojďme si představit, samozřejmě čistě teoreticky, že bychom se stali svědky nějaké debaty na téma dne odpočinku. Kolik z nás by si bylo jisto v kramflecích, co vlastně říct a jak svá přesvědčení obhajovat biblicky?
V kruzích, které se v našich luzích a hájích považují za křesťanské, se na toto téma… ech… řekněme, biblicky nevyučuje úplně moc. A proto je samozřejmé, ač ne omluvitelné, že vyznávající křesťané mají v celé řadě otázek ohledně dne odpočinku velmi nejasno. Proto si pojďme, představit následující, samozřejmě čistě teoretickou, situaci…

Dobře to mínící tazatel (DTMT): „Čusík. Narazil jsem na internetové stránky toho společenství, kam chodíš. Nenašel jsem tam ale pár odpovědí na otázky, které by mě zajímaly, a proto se ptám přímo tebe. Bible jasně říká, že den odpočinku je v sobotu. O důležitosti soboty svědčí i to, že ji zmiňuje samotné Desatero. A dneska je to opravdu zásadní otázka. Světíte tedy sobotu?“

A vzhledem k tomu, že důraz na sobotu je obvykle spojen s celým širším narativem:
DTMT: „A jak se vztahujete k tradicím, jako jsou Vánoce? Jste tu bibličtí a neslavíte je? Držíte se jen biblicky doložitelných svátků?“

…a teď si tuto, samozřejmě čistě teoretickou situaci, pojďme zodpovědět.

Nejprve si pojďme říct něco o židovském kalendáři. Dovolím si citovat z práce Curtise Claira Ewinga právě na téma kalendáře a sabatu:

„Židé si po nějakou dobu ponechali egyptský kalendář dvanácti třicetidenních dní, a místo, aby přidávali pět dodatečných dní na konci roku, přidávali tři na konci šestého měsíce a dva na konci dvanáctého měsíce. Patnáctý den prvního měsíce ábíbu [nisan] musel každý rok být sabatem, což znamenalo, že první a osmý ábíb byly pevnými sabaty, tak jako sedm sabatů po patnáctém ábíbu (Lev 23:6-7, 11, 15-16). …
Podle Exodu 12:3, 5, 6, 24 a Levitiku 23:15 nemohl desátý, čtrnáctý a šestnáctý den abíbu být sabatem, protože se jednalo o pracovní dny s velmi konkrétním příkazem: s příkazem uklidit dům, porazit dobytek a sklízet pole. Víme, že tyto dny by jednou za každých sedm let spadaly na sobotu, a kdyby [kalendářní] sobota byla sabatem, tato přikázání by se navzájem vylučovala. …
V Bibli není nic, co by pevně určovalo délku sabatu. Písma používají stejné slovo k popsání: (1) Jednodenního odpočinku (Ex 20:8-1; Dt 5:12-15); (2) Dvoudenního odpočinku (Lev 23:15, 16, 21); (3) Jednoletého odpočinku (Lev 25:4, 8); (4) Dvouletého odpočinku (Lev 25:8-12); (5) Sedmdesátiletého odpočinku (2. Le 36:21). …
Vidíme, že na základě nutnosti se tři dny z dodatečných pěti dnů na konci roku přidávaly na konec měsíce elulu, protože … první den měsíce tišri musel být každý rok sabat. Poslední sabat elulu byl sedmadvacátého dne měsíce, což nechávalo v měsíci jen další tři dny; ale aby před dalším sabatem mohlo být šest dní práce, bylo třeba přidat sem tři dny. Proto podobně víme, že dva zbývající dny z pěti doplňkových dní se přidávaly na konci adaru. … První den abíbu každého roku byl sabat, ale poslední sabat adaru byl šestadvacátého dne, takže ze třiceti dní zbývaly čtyři. Takže, aby před dalším sabatem bylo šest dní, musíme sem vložit další dva dny práce.“

…jasné, že?

…jinými slovy, snahy ztotožňovat naše kalendářní soboty s biblickým sabatem jsou zoufale naivní a jedná se naprostou redefinici toho, co bylo izraelským sabatem. A jak je zjevné, ačkoliv Izrael slavil každotýdenní sabaty, když vezmeme v úvahu všechny starozákonní sabaty, jsou něčím mnohem větším, širším a početnějším než jedním dnem ze sedmi.
Je pravda, že české překlady, které (nekonzistentně) hovoří o „sobotách“ a „měsících“ mohou v našem kontextu být extrémně matoucí – ale jestli někdo chce horlivě hájit kalendářní sobotu jako den křesťanského uctívání, jeden by doufal, že si dotyčný udělal domácí úkol. Už jen kvůli nějaké základní křesťanské lásce a tak.

Tolik k („)sobotě(“). Teď ke dni odpočinku jako takovému.

To, že jeden den ze sedmi je dnem odpočinku a uctívání, je věcí samotného stvořeného řádu: „Tak byla dokončena nebesa a země i všechny jejich zástupy. Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal, a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil“ (Gen 2:1-3; sr. Ex 16:23; 20:11). Tento Bohu oddělený den není ničím dobrovolným nebo volitelným – jak nás učí i Zákon, který za jeho znesvěcování znovu a znovu předepisuje trest smrti (Ex 31:15; 35:2; atd.).

Otázkou teď tedy je, který den je oním dnešním „jedním dnem ze sedmi“ – který den je dnes Božím odděleným dnem odpočinku a uctívání. Odpověď, kterou nám Písmo dává, je velmi jasná: Tím dnem je neděle.
Pojďme si tedy uvést alespoň patnáct biblických důvodů pro nedělní shromáždění:

1) Pán Ježíš vstal z hrobu v první den týdne (Mt 28:1; Mk 16:9). Argumentem za den odpočinku v Exodu je stvoření (Ex 20:11), v Deuteronomiu Exodus z Egypta (Dt 5:15) – v Pánově vzkříšení přichází Nové, lepší stvoření (2. Kor 5:17) a nový, větší Exodus (Pánova oběť o Pesachu; 1. Kor 10:1-11), proto s sebou nese nový den odpočinku a uctívání.

2) Pán Ježíš se zjevuje svým učedníkům o nedělích, ne v sobotu (Mt 28:5-9; Mk 16:9; L 24:13-15; 24:34; L 34:33, 36; J 20:19; J 20:26).

3) První setkání se vzkříšeným Kristem u večeře Páně proběhlo v neděli, ne v sobotu (L 24:1, 13-35).

4) Písmo pro nás mezi vzkříšením a nanebevstoupením zaznamenává tři shromáždění křesťanů (L 24:33; J 20:19; 20:26) – všechna se dějí v neděli, ani jedno v sobotu. (Netvrdím, že se jedná striktně vzato o bohoslužby, jen upozorňuji, kdy se dějí setkání křesťanů, na která nám Písmo poukazuje.)

5) První zaznamenané uctívání vzkříšeného Pána, a to konkrétně Tomášem, se děje v neděli, ne v sobotu (J 20:26-28).

6) Skutky a epištoly pro nás zaznamenávají setkávání křesťanů a konání sbírek v první den týdne, neboli v neděli, nikdy v sobotu (Sk 20:7; 1. Kr 16:1-2).

7) Jediný den, který nám Skutky explicitně konkretizují jako den shromáždění a lámání chleba, neboli slavení večeře Páně, je neděle, ne sobota (Sk 20:7).

8) Pán Ježíš byl prohlášen „za Syna Božího v moci“ v den svého vzkříšení, neboli v neděli, ne v sobotu (Ř 1:4).

9) Naplnění Božích starozákonních (nejen) mesiášských zaslíbení přišlo ve vzkříšení Pána Ježíše Krista v neděli, nikoliv v sobotu (Sk 13:33).

10) Znamení a dosvědčení toho, že Pán Ježíš byl oslaven, přišlo o Letnicích (J 7:37; Sk 2), přičemž biblické Letnice jsou v neděli, ne v sobotu, jak je zjevné z jejich ustanovení v Levitiku (Lev 23:11, 15-16, 21).

11) Církev byla veřejně zasvěcena jako Pánův Chrám o Letnicích, neboli v neděli (Sk 2), ne v sobotu.

12) Učedníci přijali Otcovo zaslíbení Ducha a zmocnění k naplnění Velkého poslání Církve v neděli (Sk 1:4-5; Sk 2:1-4), ne v sobotu.

13) Kletba Bábelu začala být uzdravována v neděli (Sk 2:6-11), ne v sobotu.

14) První apoštolské kázání vzkříšení a spásy a první použití klíčů Království přišlo v neděli (Mt 16:19; Sk 2), ne v sobotu.

15) Když Pán Ježíš vjížděl do Jeruzaléma a kolem znělo „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Pána, Král Izraele“ (J 12:13), velmi pravděpodobně byla neděle. Podle Jana 12:1 přichází Pán Ježíš do Betanie „šest dní před Velikonocemi“, neboli v neděli. Poté, co dorazí, večeří (J 12:1-2); dá se tedy předpokládat, že dorazil v neděli večer (připomeňme si, že v židovském počítání začíná den večerem). Po rozednění vjíždí do Jeruzaléma (J 12:12). Dá se tedy předpokládat, že Jeho královský příchod do Jeruzaléma se odehrál v neděli. I kdyby se v neděli neodehrál, určitě se neodehrál v sobotu, jelikož Pán Ježíš vjíždí na oslici a oslátku, přičemž zvířata měla o sobotě odpočívat (Ex 20:10).

…a připomeňme si, že Písma nám explicitně přikazují následovat apoštolský příklad (1. Kor 11:1; Fp 3:17; 1. Te 1:6) – jestli apoštolové a jimi vedené církve uctívali v konkrétní den, je hříchem, neposlušností a vzpourou je v tom nenásledovat.

…tolik stručně k neděli. A co se týče svátků, které nejsou explicitně ustanovené v Písmech…

Písmo pro nás zaznamenává ustanovení svátku púrim:
„…kvůli tomu, co přitom viděli a co je postihlo, Judejci ustanovili a přijali pro sebe a pro své potomstvo i pro všechny, kdo se k nim připojí, že nepomine, aby zachovávali tyto dva dny podle zápisu o nich a podle času pro ně určeného v každém roce. Tyto dny budou připomínány a zachovávány v každé generaci, čeledi, provincii a městě. … Judejec Mordokaj … poslal dopisy ke všem Judejcům do sto dvaceti sedmi provincií Achašvérošova království, slova pokoje a pravdy, aby dodržovali tyto dny púrím v jejich určených časech, jak to pro ně ustanovil Judejec Mordokaj a královna Ester, jak to ustanovili i pro sebe samé a pro své potomstvo, úmluvy o postech a svém úpěnlivém křiku“ (Est 9:26-28, 30-31).

Nikde ani sebemenší zmínka o Bohu; naopak, znovu a znovu čteme o tom, že autory tohoto svátku jsou lidé: „Judejci ustanovili a přijali pro sebe a své potomstvo … Judejec Modrokaj poslal dopisy … aby dodržovali tyto dny … Jak to ustanovil Judejec Mordokaj a královna Ester, jak to ustanovili i pro sebe samé a pro své potomstvo…“
Nečteme zde nic o inspirovanosti, nečteme vůbec nic o Božím příkazu – přesto vidíme, že Ester a Mordokaj nevidí problém v tom tento svátek ustanovit – a ustanovit ho „pro sebe a pro své potomstvo i pro všechny, kdo se k nim připojí“. Jinými slovy, nebojí se ustanovit pro Boží lid svátek, nebojí se ustanovit ono děsivé slovo – tradici.
A nekritizuje je za to ani inspirovaný autor knihy Ester, ani žádný z pozdějších proroků a dalších vůdců Božího lidu – Ezdráš, Nehemiáš, Ageus, Zachariáš i Malachiáš svorně mlčí. Kritiku púrimu neslyšíme ani z úst novozákonních autorů.
A z toho plyne, že být bibličtí znamená mít svobodu ustanovovat dobrovolné svátky, kdy si jako Boží lid připomínáme Boží mocné skutky v historii. Znamená to, že je máme plnou svobodu slavit, a že nemáme sebemenší právo odsuzovat ty, kdo je neslaví, a stejně tak ani neslavící nemají sebemenší právo soudit ty, kdo je slaví. Slovy apoštola Pavla:
„Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Neboť žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus zemřel a ožil, aby se stal Pánem mrtvých i živých. Ty pak, proč soudíš svého bratra? Nebo i ty, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni se přece postavíme před soudnou stolici Boží“ (Ř 14:5-10).
(Nemůžeme si představovat, že tato pasáž, která velmi zjevně hovoří o křesťanské svobodě v mezích Božího zákona, nuluje Bohem ustanovený sedmidenní cyklus času, celou řadu starozákonních příkazů a ze záhadného důvodu si protiřečí s výše popsanou apoštolskou praxí.)

A, samozřejmě, pak tu máme příklad samotného Pána Ježíše, kdy nám apoštol Jan říká, že „Nastal svátek Posvěcení chrámu v Jeruzalémě. Byla zima. Ježíš se procházel v chrámě, v Šalomounově sloupoví“ (J 10:22-23).
Svátek Posvěcení chrámu bychom mezi Bohem nařízenými svátky hledali marně. Patří k dalším svátkům, které si Boží lid ustanovil bez Božího příkazu, a to konkrétně, aby si připomínal a oslavoval tradovaný Boží zázrak při opětovném posvěcení Chrámu po povstání Makabejských.
Je pravda, že nečteme, že by Pán Ježíš tento svátek přímo slavil. „Jen“ přinejmenším byl tam, kde probíhaly ústřední oslavy tohoto svátku, a ani v nejmenším se proti němu nevyhrazoval.
A z toho plyne, že být bibličtí znamená dopřávat druhým jejich dobrovolné svátky…

…a povinně světit neděli.

Podpořte nás