Není možné pochopit, proč se ve světě kolem nás děje to, co se děje…
Není možné si v tomto světě najít své místo…
Není možné nasměřovat naše životy správně…
Není možné vědět, k čemu upínat své naděje, své city a priority…

…jestliže nechápeme všezahrnující a všeshrnující pravdu Bible:

Smyslem všeho, každé jedné věci v celé existenci, je Boží sláva, a to konkrétně Boží sláva v Kristu.

Slovy apoštola Pavla: „Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:36), „neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá“ (Ko 1:16-17).

Boží sláva je motivem Božího díla od samého počátku stvoření. Celé stvoření a veškeré Boží konání napříč historií hlásá „Jen Bohu sláva.“ Jistě by se dalo zmínit mnohem více pravd, které dokazují tuto slavnou realitu, ale alespoň namátkou…

1) Bůh stvořil nebesa a zemi, aby hlásaly Jeho slávu; a „Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou“ (Ž 19:2).

2) Bůh stvořil člověka, aby v poslušnosti vůči Němu podmanil a naplnil svět, aby znebeštil zemi, čehož, jak víme, bude dokonale dosaženo v Kristu a Jeho lidu. O pádu člověka čteme, že „všichni zhřešili a postrádají Boží slávu“ (Ř 3:23) – a to znamená, že před pádem člověk jedinečným způsobem odrážel Boží slávu. O vykoupeném lidství čteme, že ho Bůh „stvořil ke své slávě“ (Iz 43:7), a až toto lidství přinese vykoupení světu, „Hospodinova sláva naplní celou zemi“ (Num 14:21; Abk 2:14).

3) Když Bůh povolává Abrahama, vidíme úzkou souvislost mezi jeho vírou a Boží slávou: „[Abraham] byl posílen ve víře, když vzdal slávu Bohu, a nabyl pevného přesvědčení, že to, co Bůh zaslíbil, je mocen i učinit“ (Ř 4:20-21). A, samozřejmě, připomeňme si, že jednou ze základních pravd, kterým Abraham věřil, byla Hospodinova slova „Neboj se, Abrame, Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Gen 15:1).

4) Bůh říká, že Jeho lid je nástrojem Božího sebeoslavení „Ty jsi můj otrok, Izraeli, na němž zjevím svou slávu“ (Iz 49:3). To samé čteme i o kněžích, kteří ztělesňují Boží lid, lidstvo a stvoření, jak jsme o tom hovořili minule. V Levitiku 10 čteme: „Prostřednictvím těch, kteří se ke Mně přibližují, dosvědčím svou svatost a oslavím se před vším lidem“ (Lev 10:3).

5) Když Hospodin osvobozuje svůj lid z Egypta, v Exodu 14 čteme: „Pak posilním faraonovo srdce a bude vás pronásledovat; oslavím se na faraonovi i na celém jeho vojsku a Egypťané poznají, že Já jsem Hospodin. … A Já, hle, posilním srdce Egypťanů, že půjdou za nimi, a oslavím se na faraonovi a na celém jeho vojsku, na jeho vozech i na jeho jezdcích. A Egypťané poznají, že Já jsem Hospodin, až se oslavím na faraonovi, na jeho vozech a na jeho jezdcích“ (Ex 14:4, 17-18). Fakt toho, že tou konečnou pointou a nejvyšším cílem Exodu bylo Boží sebeoslavení, nám říká i Žalm 106: „Naši otcové v Egyptě nepochopili Tvé divy, nepřipomínali si Tvé hojné milosrdenství, byli vzpurní při moři, při moři Rákosovém. Ale On je zachránil pro své jméno, aby dal poznat svou udatnost“ (Ž 106:6-8).

6) Když se Izrael bouřil proti Bohu v pustině, důvodem, proč je Bůh nezničil, byla opět Jeho sláva. Slovy proroka Ezechiele: „Ale vzpírali se proti Mně a nechtěli Mě poslouchat, nikdo od svých očí ohavné modly neodvrhl a egyptské bůžky neopustili. Řekl jsem si tedy, že na ně vyliji svou zlobu, abych dovršil svůj hněv proti nim uprostřed egyptské země. Způsobil jsem však, aby Mé jméno nebylo znesvěceno před zraky národů, uprostřed nichž byli, před jejichž zraky jsem se jim dal poznat, když jsem je vyvedl z egyptské země. … Ale dům izraelský se proti Mně v pustině vzpíral … Řekl jsem si tedy, že na ně v pustině vyliji svou zlobu, abych s nimi skoncoval. Způsobil jsem však, aby Mé jméno nebylo znesvěceno před očima národů, před jejichž očima jsem je vyvedl. … I synové se proti Mně vzpírali, nechodili podle Mých ustanovení a nezachovávali má nařízení … Řekl jsem si tedy, že na ně vyliji svou zlobu, abych proti nim v pustině dovršil svůj hněv. Ale stáhl jsem svou ruku a učinil jsem tak, aby Mé jméno nebylo znesvěceno před očima národů, před jejichž očima jsem je vyvedl“ (Ez 20:8-9, 13-14).

7) Na motivu Boží slávy se nic nemění ani později. Když Izrael chce být jako ostatní národy, ale pak si uvědomí svůj hřích, prorok Samuel ho utěšuje: „Samuel řekl lidu: Nebojte se! Spáchali jste sice všechno toto zlo; avšak neodvracejte se od Hospodina, ale služte Hospodinu celým svým srdcem. Neodvracejte se, abyste šli za marnostmi, které neprospějí ani nevysvobodí, protože jsou to marnosti. Vždyť kvůli svému velkému jménu Hospodin nezanechá svůj lid, neboť Hospodin se odhodlal učinit si z vás svůj lid“ (1. S 12:20-22). A, samozřejmě, později čteme, jak se král David modlí: „Pro své jméno, Hospodine, mi odpusť mou vinu“ (Ž 25:11) a jak v slavném Žalmu 23 vyznává, že Bůh vede svůj lid pro svou slávu: „Pro své jméno mě vodí po stezkách spravedlnosti“ (Ž 23:3 BK, ČEP).

8) Když se Šalomoun modlí při zasvěcování Božího Chrámu, zdůrazňuje, že Chrám stojí proto, aby bylo Boží jméno oslavováno a velebeno a obáváno mezi všemi národy: „Také když cizinec, který není ze tvého lidu Izraele, přijde z daleké země kvůli Tvému jménu – neboť uslyší o Tvém velkém jménu a tvé mocné ruce a vztažené paži – přijde-li a bude se modlit v tomto domě, vyslyš v nebesích, v sídle, kde pobýváš, a učiň všechno, za co bude k tobě tento cizinec volat, aby všechny národy země poznaly Tvé jméno, bály se Tě jako tvůj lid Izrael a poznaly, že tento dům, který jsem postavil, se nazývá Tvým jménem“ (1. Kr 8:41-43).

9) Když Bůh zachraňuje Jeruzalém před Asyřany, říká: „Budu tomuto městu štítem, abych ho zachránil kvůli sobě a kvůli svému otroku Davidovi“ (2. Kr 19:34; 2. Kr 20:6). „Kvůli otroku Davidovi“ je zde odkazem na smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Davidem v 2. Samuelově 7, že z Davida vzejde Mesiáš. A král David právě ve 2. Samuelově vyznává, že Bůh jedná se svým lidem a uzavírá s ním smlouvy „Kvůli svému slovu a podle svého srdce … [proto] si vykoupil Izrael sobě za lid, a učinil si jméno … Tak bude tvé jméno veliké navěky (2. S 7:21, 23, 26). Jinými slovy, „Budu tomuto městu štítem, abych ho zachránil kvůli sobě … kvůli svému slovu a podle svého srdce, abych si učinil jméno a Mé jméno bude veliké navěky.“

10) Jedním z nejdůraznějších výroků o Božích záměrech a motivech je Izajášovo proroctví o záchraně Izraele z vyhnanství: „Kvůli svému jménu zdržuji svůj hněv a pro svou chválu se vůči tobě krotím, abych tě nevyhladil. Hle, přečistil jsem tě, ale ne jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v peci soužení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být Mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám“ (Iz 48:9-11). Se stejnou pravdou se setkáváme i u proroka Ezechiele: „Toto praví Panovník Hospodin: Já to nedělám kvůli vám, dome izraelský, nýbrž pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, kamkoli jste přišli. Posvětím své velké jméno, znesvěcené mezi národy, které jste mezi nimi znesvětili. I poznají ty národy, že Já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až budu mezi vámi posvěcen před jejich očima“ (Ez 36:22-23). A znovu Izajáš: „Já, já jsem ten, kdo mažu kvůli sobě tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu“ (Iz 43:25).

11) Po návratu Izraele z vyhnanství Hospodin promlouvá o obnoveném Jeruzalému skrze proroka Zachariáše a říká: „Já budu ohnivou hradbou okolo něj a slávou v jeho středu“ (Za 2:9). Skrze proroka Agea přikazuje: „Vystupte do hor, přivezte dřevo a stavte dům; oblíbím si ho a budu oslaven, praví Hospodin“ (Ag 1:8). A zároveň varuje nevěrné kněží: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu Mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu“ (Mal 2:2).

…a tak docházíme k novozákonním Písmům, o kterých bychom dost možná mohli říct, že důraz na Boží slávu ještě více zdůrazňují.

12) V novozákonních Písmech přichází evangelium, přichází naplnění zaslíbení a předobrazů, a právě dobrá zpráva o Kristově příchodu je opět neoddělitelně spojena s Boží slávou. Apoštol Pavel říká, že Satan „nevěřícím … oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím“ (2. Kor 4:4). O věřících je však řečeno, že „Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista“ (2. Kor 4:6), „aby milost, rozhojněná skrze mnohé lidi, rozmnožila vděčnost ke slávě Boží“ (2. Kor 4:15).

13) Boží sláva a oslavování Boha jsou důrazem, o kterém mluví hodně už sám Pán Ježíš Kristus. Pán Ježíš shrnuje svou pozemskou službu jako oslavu Boha: „[Otče,] Já jsem Tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal“ (J 17:4). V Janovu 7 Pán Ježíš vystihuje svou službu následovně: „Kdo mluví ze sebe, hledá vlastní slávu. Ten však, kdo hledá slávu Toho, který ho poslal, je pravdivý a není v něm nepravosti“ (J 7:18). A proto můžeme říct, že celý život Pána Ježíše byl „hledáním Otcovy slávy“, byl „oslavou Otce“ skrze konání Otcem nařízeného díla – a i proto Pán Ježíš říká, že „[Jeho] pokrm je, aby činil vůli Toho, který [Ho] poslal, a dokonal Jeho dílo“ (J 4:34).

14) Tak, jako celý život Pána Ježíše byl službou Bohu, i celý život Jeho následovníků má být službou Bohu. Apoštol Petr ve čtvrté kapitole svého prvního listu píše: „Slouží-li někdo, ať slouží ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista, jemuž patří sláva a moc na věky věků. Amen“ (1. Pt 4:11). Stejně tak apoštol Pavel nám přikazuje: „Ať jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě“ (1. Kor 10:31), a „Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha“ (1. Kor 6:20).

15) Boha mají oslavovat nejen křesťané – díky věrnému životu křesťanů Ho mají oslavovat dokonce i pohané. Apoštol Petr píše: „Veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení“ (1. Pt 2:12). A Petr tím neříká nic jiného než jeho učitel, Pán Ježíš, který v Kázání na hoře přikazuje: „Ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích“ (Mt 5:16).

16) Apoštol Jan nám dává nahlédnout do toho, jak se Otec oslavuje skrze Syna, skrze Jeho vítězné utrpení na kříži. V Janovi 12:27-33 čteme Pánova slova: „Nyní je Má duše rozrušena. Co mám říci? ‚Otče, zachraň Mne od této hodiny‘? Vždyť proto jsem přišel k této hodině. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe se ozval hlas: ‚Oslavil jsem a ještě oslavím.‘ Zástup, který tam stál a uslyšel to, říkal: ‚Zahřmělo.‘ Jiní říkali: ‚Anděl k Němu promluvil.‘ Ježíš řekl: ‚Ten hlas se neozval kvůli Mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A Já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.‘ Těmito slovy naznačoval, jakou smrtí má zemřít“ (J 12:27-33).

17) Když se ještě na moment vrátíme k velekněžské modlitbě Pána Ježíše v Janovi 17, čteme v ní „osobní záměr“ Pána Ježíše, či Boha Syna, ve vykoupení Jeho lidu: „Otče, chci, aby i ti, které jsi Mi dal, byli se Mnou tam, kde jsem Já, aby viděli mou slávu, kterou jsi Mi dal“ (J 17:24). Samozřejmě, už dříve jsme viděli, že Hospodin je Bohem, který „nedá svou slávu nikomu“ jinému (Iz 48:11), a proto v rozmlouvání mezi Otcem a Synem o jejich vzájemném oslavování není ničím menším než dalším důkazem Kristova Božství – ale byla by škoda, kdybychom v nich neviděli něco mnohem, mnohem víc.

18) Obecně celá promluva Pána Ježíše večer před ukřižováním je prodchnuta tématem Boží slávy: „Když Juda vyšel ven, Ježíš řekl: „Nyní byl Syn člověka oslaven a Bůh byl oslaven v Něm. Jestliže byl Bůh oslaven v Něm, oslaví Bůh i Jeho v sobě a oslaví Ho hned. … Oč byste požádali v Mém jménu, to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu. … Zůstanete-li ve Mně a zůstanou-li Mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven Můj Otec, když ponesete hojné ovoce a stanete se Mými učedníky. … Až přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. On Mne oslaví, neboť z Mého vezme a oznámí to vám. Všechno, co má Otec, je Mé; proto jsem řekl, že z Mého bere a vám to oznámí“ (J 13:31-32; 14:13; 15:7-8; J 16:13-15). Znovu a znovu, v sedmé kapitole, ve dvanácté, třinácté, čtrnácté, patnácté, šestnácté, sedmnácté slyšíme o tom, jak Syn oslavuje Otce a Otec Syna a Duch Syna… a vidíme, že vyvrcholením Boží oslavy sebe sama, ke kterému všechny tyto zmínky směřují, je Kristovo ukřižování, Jeho vítězství nad hříchem, ďáblem a smrtí, Jeho usmíření nebes a země.

19) Písmo má hodně co říct o těch, kdo Boha a Jeho slávu chválí, ale hodně toho říká i o těch, kdo Jeho slávu nechválí: „Ve stanovený den se Herodes, oděn královským rouchem, posadil na řečnické podium a začal k nim mluvit. Lid volal: ‚To je hlas Boží, a ne lidský!‘ A ihned jej udeřil Pánův anděl za to, že nevzdal slávu Bohu: byl rozežrán červy a zemřel“ (Sk 12:21-23). List Římanům nám říká: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu … Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny. Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla; vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky. Amen“ (Ř 1:18, 21-25). „Ti ponesou trest, věčnou zkázu v odloučení od Pánovy tváře a od slávy Jeho síly, když přijde, aby v onen den byl oslaven ve svých svatých a aby se stal předmětem obdivu ve všech těch, kdo uvěřili“ (2. Te 1:9-10).

20) Nemůžeme si myslet, že Bůh se oslaví jen na těch, kdo jsou věřící a svatí – Bůh se oslaví na každém jednom člověku bez výjimky. „Písmo praví faraonovi: ‚Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby Mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ … Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?“ (Ř 9:17, 23-24). A tak vidíme, že Bůh se oslavuje na některých lidech tím, že na nich zjevuje slávu své milosti, svého milosrdenství a své laskavosti – a na jiných tím, že na nich zjevuje slávu svého hněvu a své spravedlnosti. Znovu vidíme, že smyslem všeho je Bůh a Jeho sebeoslavení – jak čteme v Římanům 11:36, „Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:36)

21) Poslední explicitní zmínkou o Boží slávě, kterou ve svých Biblích najdeme, je Zjevení 21:23, kde čteme o Božím nebeském Jeruzalému: „A to město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby mu svítily. Ozářila ho Boží sláva a jeho lampou je Beránek“ (Zj 21:23). Čteme, že Boží město je ozářeno Boží slávou – a že zdrojem záře této slávy je Beránek, Ježíš Kristus. To je něco, co nám říká i list Židům, kde čteme, že Bůh „k nám na konci dnů promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze Něhož učinil i věky; On je září Jeho slávy“ (Žd 1:3). Na tento koncept se odvolává i apoštol Pavel v Efezským 5, kde čteme „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus‘“ (Ef 5:14). Pavel zde odkazuje na Izajáše 60, kde čteme: „Povstaň, rozjasni se, protože přišlo tvé světlo a vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Neboť hle, tma přikryje zemi a hustá temnota národy, ale nad tebou zazáří Hospodin a bude nad tebou vidět Jeho sláva. A národy půjdou ke tvému světlu a králové k záři tvého svítání“ (Iz 60:1-3). Izajáš říká, že Božímu lidu bude do tmy zářit Hospodinova Sláva a bude mu zářit Hospodin – a apoštol Pavel oba tyto výrazy vztahuje na Krista jako Hospodina a Hospodinovu slávu, která září jako světlo do tmy, a jsme hned v Janovi 1, „A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (J 1:5)…

Už dříve jsme říkali, že smyslem a těžištěm všeho je Kristus – a teď jsme viděli, že smyslem a těžištěm všeho je Boží sláva – a tak můžeme říct, že smyslem a těžištěm všeho je Kristus, protože Kristus je Boží slávou. Boží sláva v Kristu Ježíši je tou nejcennější, nejvzácnější, nejdůležitější, nejnádhernější realitou veškerého stvoření. Naprosto veškerá existence je tím nejzásadnějším a nejhlubším způsobem bohostředná, je nástrojem sebeoslavení Trojjediného Boha, Otce a Syna a Ducha Svatého; On je pointa, my nejsme; On je Bůh, my nejsme.

…nebyli jsme stvořeni, abychom naplnili své životy; abychom svým životům dali smysl a definici a cíle my sami. Jsme stvořeni pro Boha. Proto, abychom vždy, všude a ve všem oslavovali Boha v Kristu. Jedině v tom můžeme najít radost, pro kterou jsme byli stvořeni.

(Většina článku zazněla jako kázání v Reformované Církvi Krista Krále; celé kázání je k dispozici zde: https://kristuskral.cz/za-vetsi-bohatstvi-nez-poklady-egypta-pokladal-pohanu-kristovu/?fbclid=IwAR3-f52B4K1otv4cZRcG7j3NJRH4AnmMvscC98mKvc-vqendfx4KJk4pGzo ).

Podpořte nás