Není to tak dávno, kdy mi někdo vyprávěl, jak někdo, koho zná, má zjevení od Boha a je prorok. Já sám jsem v tomhle ohledu roky měl nejasno. Proto určitě neuškodí si stručně říct něco k otázce biblického proroctví. Ostatně, duchovně dospělí lidé se poznají podle toho, že „mají smysly návykem vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého“ (Žd 5:14), a „[Berojští] Židé byli ušlechtilejší než ti v Tesalonice: přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak“ (Sk 17:11), tak je určitě v pořádku a ušlechtilé, když si teď zarozsuzujeme podle Písma. „Všechno zkoušejte; co je dobré, to pevně držte“ (1. Te 5:21), a „zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků“ (1. J 4:1).
Nuže:

1) Proroctví je něčím, co Písmo jasně definuje.
„Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha“ (2. Pt 1:21). Proroctví není věcí vlastních dojmů nebo názorů nebo pocitů – je vlastním promlouváním Ducha Svatého skrze k tomu určené a poslané lidi.

2) Pravý prorok se podle Písem pozná podle dokonalé pravdivosti jeho proroctví.
Jestli se cokoliv z toho, co říká, nenaplní, jedná se o proroka falešného: „Ovšem prorok, který by jednal povýšeně a mluvil v mém jménu slovo, které jsem mu promluvit nepřikázal, anebo by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok zemře. Možná si v srdci řekneš: Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil? To, co promluví prorok v Hospodinově jménu a nestane se to, jestliže se to slovo nenaplní, nepromluvil to Hospodin. Ten prorok to řekl v domýšlivosti; neměj z něj strach“ (Dt 18:20-22). A vidíme, že podle Božího zákona takový člověk má být usmrcen; v našem dnešním kontextu má být exkomunikován (protože naše dnešní státní autority momentálně falešné proroky nepopravují).

3) Proroctví dnes nejsou.
…a tady je třeba širší teologie Božího zjevení jako takového. Vypůjčím si trochu vyučování, které na toto téma před nějakou dobou zaznělo v Reformované církvi Krista Krále (https://kristuskral.cz/hospodinuv-prikaz-je-vytribeny-dava-ocim-svetlo-z-19/):

Další důležitou skutečnost, kterou nám o sobě biblické zjevení říká, najdeme na začátku listu Židům. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, Jehož ustanovil dědicem všeho a skrze Něhož učinil i věky. On je září Jeho slávy a otiskem Jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech“ (Žd 1:1-2).

List Židům je zdaleka nejrozsáhlejším a nejucelenějším pojednáním o tom, jak se liší Nová smlouva a věk Nové smlouvy od Staré smlouvy a jejího věku. A můžeme si všimnout, že vždycky je to posun od menšího k většímu, od Mojžíše k Ježíšovi, od otřesitelného království k neotřesitelnému, od smrtelného a hříšného velekněze k Veleknězi nesmrtelnému a bezhříšnému, od obětí, které nemohly odstranit hřích, k oběti, která nás jednou provždy očistila; stručně řečeno, jak nám říká osmá kapitola listu Židům, Kristus je „prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních“ (Žd 8:6). A právě v tomto světle musíme chápat úvodní výrok celého listu. Bůh se dříve zjevoval a promlouval mnoha různými způsoby – teď ale přišlo Jeho neotřesitelné, lepší, definitivní promluvení v Jeho Synu a v apoštolech, které Syn skrze svůj příchod ve svém „Duchu Pravdy uvedl do veškeré pravdy“ (J 14:18, 23; 16:13).

Podle apoštolů Páně není Písmo něčím druhořadým – naopak, je přednější než ty největší zázraky. Proto může apoštol Petr o svém zážitku na hoře Kristova proměnění říct: „Sami jsme se stali očitými svědky Jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest a slávu, když k Němu z velebné slávy zazněl takovýto hlas: ‚Toto je Můj milovaný Syn, v Němž jsem nalezl zalíbení.‘ A tento hlas, který zazněl z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s Ním byli na té svaté hoře. A MÁME JEŠTĚ PEVNĚJŠÍ PROROCKÉ SLOVO. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla“ (2. Pt 1:16-19). V Kristu a Jeho učednících přišlo definitivní Boží promluvení jako něco mnohem lepšího, než jsou všechny zázraky a planoucí hory a sloupy ohně a kouře ve Starém zákoně.

A kromě toho, že to říká list Židům, říká to i devátá kapitola knihy proroka Daniele: „Pro tvůj lid a pro tvé svaté město je vyděleno sedmdesát sedmiletí k zadržení té věrolomnosti a ke zpečetění hříchů i k usmíření zvrácenosti, též ku přivedení věčné spravedlnosti a zapečetění vidění a proroka i ku pomazání Nejsvětějšího. Věz tedy a rozuměj: Od vyjití slova k návratu a k budování Jeruzaléma až k Pomazanému vůdci bude sedm sedmiletí a šedesát dva sedmiletí. Znovu se vybuduje náměstí a příkop, v tísni oněch časů. Ale po těch šedesáti a dvou sedmiletích bude vyhlazen Pomazaný a nebude mít nic, a to město i tu svatyni bude ničit lid jednoho vůdce, který přichází. Ale jeho konec bude v záplavě. A až do konce bude odhodlaný boj po místech zpustošených. A prosadí smlouvu mnohým jednoho sedmiletí, leč uprostřed onoho sedmiletí ukončí obětní hod i přídavnou oběť. Tehdy na křídle ohavností bude pustošící, dokud se zkáza i rozhodnutí nebude vylévat na pustošenou“ (Da 9:24-27). Pravda, není to nejjednodušší pasáž. A pravda, teologické předpoklady a předsudky překladatelů se tu projevují víc než kdekoliv jinde. Jestli například používáte Český studijní překlad, bratři překladatelé do verše 24 potřebovali včíst „pomazaní nejsvětějšího místa“ jako znovuvybudování Chrámu kdysi v budoucnu, ač o „místu“ v pasáži není ani slovo. Nicméně, pojďme se jí postupně prokousat.

Daniel říká, že ve svatém městě, v Jeruzalémě, budou zpečetěny a usmířeny hříchy; přijde věčná spravedlnost; vidění a proroci budou zapečetěni a bude pomazán Nejsvětější, také zvaný jako Pomazaný Vůdce. Pomazaný Vůdce ale bude v Jeruzalémě zabit a poté bude zničena Boží svatyně a Jeruzalém jako takový, čímž budou ukončeny oběti. A toto ničení způsobí takzvaná pustošící ohavnost. Projděme si to tedy znovu. Zapečetění a usmíření hříchů a příchod věčné spravedlnosti v Jeruzalémě jasně hovoří o Kristově usmiřitelském díle. Zapečetění vidění a proroka je jasným vyjádřením pro konec Božího zjevení; už nebudou další lidé, kteří by měli vidění od Boha a mluvili Jeho jménem. Pomazání nejsvětějšího Pomazaného Vůdce, který bude v Jeruzalémě zabit, je opět jasně o Kristu a Jeho usmiřitelském díle na kříži. A poté přijde pustošící ohavnost, aby zbořila Chrám a Jeruzalém. Když se nyní podíváme do Matouše 24:15-16, čteme: „Když pak uvidíte ‚ohavnost zpustošení‘, o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí na svatém místě – kdo čte, ať rozumí – tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utíkají do hor.“ Lukáš nám však v paralelní pasáži v Lukáši 21 říká: „Když uvidíte, že Jeruzalém je obkličován vojsky, tehdy vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Pak ti, kdo jsou v Judsku, ať utíkají do hor.“ (L 21:20-21). Lukáš i Matouš poté svorně dodávají: „Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane“ (Mt 24:34; L 21:32).

Řeč je zjevně o vyvrácení Jeruzaléma a zboření jeruzalémského Chrámu v roce 70, tedy během jedné biblické generace od Pánova proroctví zaznamenaného Matoušem a Lukášem. A prorok Daniel nám předkládá příchod Božího Syna, Jeho usmiřitelské dílo, konec starého Chrámu a uzavření kánonu jako události, které jdou ruku v ruce. A právě přesně to jsou motivy úvodu listu Židům – „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho … On skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů“ (Žd 1:1, 3) a následuje celý dopis na téma nahrazení starého Chrámu něčím novým a lepším. Podle proroctví proroka Daniele tedy byl náš Nový zákon napsán a jeho kánon uzavřen před pádem Jeruzaléma a zbořením Chrámu – čemuž naprosto odpovídá i fakt, že v Novém zákoně nenajdeme ani čárku o tom, že by se tato naprosto zásadní věc už stala.

 

Daniel, pravda, hovoří o uzavření kánonu – ale používá mnohem širší výraz, hovoří o ukončení „vidění a proroka“, neboli zjevení obecně. Nejen, že Bůh už dnes nepromlouvá své inspirované Slovo, Bůh už dnes nemá proroky hovořící v Jeho jménu, ale nemá ani nikoho, komu by dával vidění. Jinými slovy, Bůh už dnes na světě nemá skutečné proroky ani skutečné vidoucí, protože, podle slov Božího neomylného proroka Daniele, tito jednou provždy skončili v roce 70, když padl Jeruzalém.

O to děsivější je, kolik lidí si nárokuje Boží zjevení a vidění a titul proroků. Písmo totiž říká, že jestliže se takoví lidé objevují, je to Boží zkouškou a Božím soudem. Díky Bohu, Bůh nám říká, co dělat s falešnými proroky:

„Jestliže ve tvém středu povstane prorok či ten, kdo má sen, a učiní pro tebe znamení nebo div, i kdyby se naplnilo to znamení nebo div, které ti řekl se slovy: Pojďme za jinými bohy, (které jsi neznal) a služme jim, neuposlechni slova toho proroka či toho, kdo má sen, protože Hospodin, váš Bůh, vás zkouší, aby poznal, jestli milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší. Za Hospodinem, svým Bohem, jděte, jeho se bojte, jeho příkazy zachovávejte, jej poslouchejte, jemu služte a k němu přilněte. Takový prorok či ten, kdo měl sen, ať je usmrcen, neboť naváděl ke vzpouře proti Hospodinu, vašemu Bohu, který vás vyvedl z egyptské země a vykoupil tě z domu otroctví. Chtěl tě svést z cesty, po které ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal jít. Tak vyhlaď zlo ze svého středu. Kdyby tě tvůj bratr, syn tvé matky, nebo tvůj syn nebo tvá dcera nebo žena tvého klína nebo tvůj přítel, který ti je drahý jako tvůj život, tajně naváděl slovy: Pojďme sloužit jiným bohům, které jsi neznal ty ani tvoji otcové, některým z bohů národů, které jsou okolo vás, ať jsou blízko tebe či daleko od tebe, z jednoho konce země až na druhý, nesvoluj mu, neposlouchej ho, ať se nad ním tvé oko neslituje, neměj soucit a nekryj ho, ale rozhodně ho zabij. Ať je tvá ruka jako první proti němu, abys ho usmrtil, a potom ruka všeho lidu. Ukamenuj ho, ať zemře, protože tě chtěl svést od Hospodina, tvého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Když o tom všichni Izraelci uslyší, budou se bát a takovou zlou věc ve tvém středu již páchat nebudou“ (Dt 13:2-12).

Písmo nám ukazuje, že falešné proroctví, neboli každé dnešní proroctví, máme trestat s tou největší vážností a tím nejstriktnějším způsobem, jaký máme k dispozici – i kdyby se mělo jednat o členy naší vlastní rodiny. A připomeňme si, že Pán Ježíš nepřišel ubrat ani jediné nejmenší Boží přikázání (Mt 5:17-20) – a už rozhodně ne něco tak vážného, jako je přístup k falešným prorokům.

Znovu, dnes nežijeme ve státě, který by trestal falešná proroctví podle Božího zákona, a není ani v nejmenším naším právem a autoritou tento trest prosazovat sami – i tak máme udělat to nejvíce, co můžeme. Máme falešné proroky (připomínka, VŠECHNY dnešní proroky) exkomunikovat a oddělit se od nich. A jestliže budeme věrní, Bůh nám dává zaslíbení, že tomuto jednání požehná a že nás těchto falešných učitelů a proroků jednou provždy zbaví: „Když o tom všichni uslyší, budou se bát a takovou zlou věc ve tvém středu již páchat nebudou.“

Čím dřív začneme, tím líp.

Podpořte nás