„Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“

Tvrzení rozhodně biblické. A přesto, nebo spíše právě proto, když je vytrženo ze svého biblického kontextu, velmi rychle jakousi záhadou začíná znamenat svůj pravý opak. Něco, jako když v neděli ráno hezounek s gelovými nehty a křížkem na krku, ze kterého vydatně táhnou včerejší brka prokládaná vodkou, hrdě a s teologickou precizností prohlásí „Nesuď, voe.“

Takže, ano, „člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce“ (1. S 6:17) – a to, co je v srdci, se projevuje navenek (Př 4:23, Mt 15:19).
A srdce, které skutečně věří v Krista, nemůže nežít v poslušnosti vůči Božímu Slovu (Jer 31:33; Ez 11:19; 36:26; Žd 8:10). Boží spásná milost v Kristu je tím, co nás „vychovává, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku“ (Ti 2:12).
Ten, kdo není veden a vychováván k rozvážnosti a zbožnosti, k tomu, aby se zříkal a zbavoval světských žádostí, zjevně nežije v Boží spásné milosti, je bez výchovy, jíž se stali účastny všechny Boží děti, což ukazuje, že je nemanželské dítě, a ne Boží syn (Žd 12:8)… či dcera.

„Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života – není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho žádost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věčnost“ (1. J 2:15-17).

Než postoupíme dál, chci, abychom si tuhle skutečnost ujasnili.
Bůh svým Duchem působí ve svých dětech, aby chtěly a dělaly to, co se Mu líbí (Fp 2:13).
Ti, kdo se poslušnou vírou v ukřižovaného a vzkříšeného Syna Božího, který na kříži nesl trest za hříšníky, stali Božími dětmi (J 1:12-13), jsou Boží milostí vychováváni k rozvaze, zbožnosti a horlivosti v dobrých skutcích (Ti 2:11-14), a soustředí se na to, jak být charakterizováni, jak se vyčleňovat od všech ostatních, svými dobrými skutky (Ti 3:8).
Nemohou jinak, protože mají nová srdce a žije v nich Boží Duch, který působí, že více a více žijí podle Jeho ustanovení, že usilují a touží zachovávat a plnit Boží nařízení (Ez 36:26-27).
Boží děti jsou jiné než svět. Ne náhodou Jakub říká, že přátelství se světem znamená nepřátelství s Bohem (Jk 4:4-5).

Jinými slovy: Kdo je zadobře se světem, kdo vypadá a chová se jako svět, dosud není usmířen s Bohem (1. J 2:15-17). Jak by to tak mohlo nebýt?
Mezi ďáblovými (J 8:44) a Božími dětmi (J 1:12-13) byl, je a bude rozdíl.
Ti, kdo žijí Kristovým životem (Ga 2:20), jsou jiní než ďáblovi otroci, než děti hněvu, které jsou stále ještě mrtvé ve svém hříchu a žijí podle ďáblových choutek (Ef 2:1-3).
Tohle není o „kulturních detailech“, o „osobních preferencích“ nebo o nějakém lidském seznamu pravidel, ale o Božím proměňujícím působení v životech Jeho dětí.
A je povinností každého z nás, aby se zkoumal ve světle těchto pravd – je naší povinností před Boží tváří zodpovědět, jestli je tahle proměna realitou našeho života – jestli je realitou toho, jak mluvíme, jak přemýšlíme, čím trávíme čas, za co utrácíme peníze.
Jsme lidmi, kteří se vyznačují Bohem definovanými dobrými skutky, jsme lidem práva a spravedlnosti, jsme lidem poslušnosti a bázně před Bohem? Žene nás touha po dobrých skutcích, po biblickém následování Krista, po poznání Božího Slova, po svatosti, střídmosti, rozvážnosti… nebo jsou naše priority někde jinde?

…vím, že mnozí už jsou tak nějak nervózní, ale pořád jsou tu tací, kteří hromově amenují. Dobrá. Schválně, pojďme si dát takový malý lakmusový papírek:

„Stejně i ženy ať se v slušném oděvu zdobí počestně a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se přiznávají k zbožnosti. Žena ať se učí v tichosti a s veškerou podřízeností. Nedovoluji, aby žena učila nebo měla moc nad mužem, nýbrž má být v tichosti“ (1. Tim 2:9-12).
„Stejně se i vy, ženy, podřizujte svým mužům, aby i ti, kdo neposlouchají slovo, byli beze slova získáni jednáním svých žen, až zpozorují vaše čisté chování v bázni. Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání zlatých šperků, oblékání šatů, nýbrž skrytý člověk srdce v nepomíjitelnosti tichého a pokojného ducha, který je před Bohem vzácný. Tak se kdysi zdobily i svaté ženy, které doufaly v Boha a podřizovaly se svým mužům; jako Sára poslouchala Abrahama a nazývala ho pánem. Vy jste se staly jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte-li se ničím zastrašit“ (1. Pt 3:1-6).
„A hle, jde mu naproti žena, oblečená jako prostitutka a se srdcem záludným. Je halasná a nevázaná, její nohy nemají doma stání. Hned je na ulici, hned na náměstích, na každém rohu číhá“ (Př 7:10-12).

Shrňme si to: Ženy mají přikázáno zdobit se podřízeností, tichostí a čistotou svého chování; a mají zakázáno zdobit se šperky, účesy a oblečením, které by na ně přitahovalo nepřípadnou pozornost.
Ostatně, i v tom, jak se oblékají, mají dávat najevo své pohrdání a svůj odpor vůči tomu, co apoštol Jan nazývá „žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života“ (1. J 2:15-17).
Zároveň dokonce čteme, že existuje konkrétní způsob oblékání, který je oblékáním prostitutek – oblečení komunikuje a nemůže nekomunikovat. A podle samotného Boha některé oblečení říká, že dotyčná ráda a ochotně roztahuje nohy.
A takové dotyčné se podle Písma poznají i tím, jak jsou slyšet, jak chodí po městě a jak se při tom chovají. Dneska se tomu říká, tuším, „Je s ní sranda. A je taková hodně otevřená, extrovertní.“

Bůh nám ve svém Slově ale předkládá i další požadavky. Mimo jiné nám říká, že „Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nezahalenou hlavou, hanobí svou hlavu, neboť je to jedno a totéž, jako kdyby se oholila. Neboť jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. A jestliže je pro ženu potupou dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. … nosí-li muž dlouhé vlasy, je mu to pro ostudu, ale nosí-li dlouhé vlasy žena, je jí to k slávě“ (1. Kor 11:5-6; 14-15).
Pro ženu je potupou a hanbou mít krátké vlasy – pro muže je hanbou a potupou mít vlasy dlouhé.
…což mimo jiné znamená, že je nejvyšší čas vyházet všechny ty obrázky metrosexuála s ovečkou, který ani v nejmenším není Pán Ježíš. (…což už se ostatně mělo udělat dávno, jelikož Bůh přikazuje: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí…“; Ex 20:4).

Takže, znovu stručné shrnutí: Ženy mají přikázáno zdobit se svou podřízeností, tichostí a čistotou svého chování; mají přikázáno se oblékat a chovat tak, aby bylo jasno, že žijí život čistoty; a mají přikázáno mít dlouhé vlasy, jak by nám podle Boha, stvořitele přírody, měla říkat sama příroda.

Někdo se ale, určitě s dobrým úmyslem, zeptá třeba na koupaliště, sauny… nebo prostě na to, „kolik kůže už je moc, [ty středověký zabedněnče]“.
Samozřejmě, snahou zbožných žen bude co nejlépe vyhovět výše zmiňovaným přikázáním, takže otázka „kolik kůže už je příliš“ obecně bude dost na opačné straně spektra, nicméně… ani tady nás Boží dokonalé Slovo nenechává na holičkách. Písmo toho totiž o nahotě [mimo kontext manželské intimity] říká dost a dost. Jen namátkou:

„Protože jsi nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem v hojnosti všeho, budeš sloužit svým nepřátelům, které na tebe Hospodin pošle, v hladu a žízni, nahotě a nedostatku všeho“ (Dt 28:47-48).
„…Chanún vzal Davidovy otroky, oholil polovinu jejich vousů, odřízl polovinu jejich roucha až po zadek a poslal je pryč. Když to Davidovi oznámili, poslal jim naproti, protože ti muži byli velice zhanobeni“ (2. S 10:4-5).
„I řekl Hospodin: Tak jako Můj otrok Izajáš chodil tři roky nahý a bosý – jako znamení a div pro Egypt a pro Kúš, tak bude asyrský král hnát egyptské zajatce a kúšské vysídlence, chlapce i starce, nahé a bosé, s obnaženými zadky, k hanbě Egypta“ (Iz 20:3-4).
„Když se zeptáš ve svém srdci: ‚Proč mě tohle postihlo?‘ Pro množství tvých vin zvedli tvoje sukně, natloukli ti na zadek. … I Já zvednu tvoje sukně přes tvou tvář a bude vidět tvoje hanba“ (Jer 13:22, 26).
„Shromáždím je k tobě z okolí, odhalím před nimi tvou nahotu a oni všechnu tvou nahotu uvidí. Budu tě soudit podle právních nařízení pro cizoložnice a pro ty, které prolévají krev, a vydám tě krveprolití se zlobou a žárlivostí“ (Ez 16:37-38).
„Ať od sebe odstraní svá smilstva a znaky svého cizoložství zprostřed svých prsů. Jinak ji svléknu do naha a vystavím ji“ (Oz 2:4-5).
„Hle, jsem proti tobě, je výrok Hospodina zástupů. Zvednu tvé sukně přes tvou tvář a ukážu národům tvou nahotu, královstvím tvoji hanbu“ (Nah 3:5).
„Hle, přicházím jako zloděj; blahoslavený, kdo bdí a střeží své šaty, aby nechodil nahý a neviděli jeho nahotu“ (Zj 16:15).
„…odhal stehna, přebroď řeky; odhalí se tvá nahota, ano, ukáže se tvá potupa. Chopím se pomsty a nikdo Mi nebude bránit“ (Iz 47:2-3). (Podle Izajášova vyjadřování tedy hanba začíná nejpozději ve chvíli, kdy jsou vidět nezakrytá stehna. A to pořád nehovoříme o tom, že je možné být oblečená jako prostitutka, navzdory tomu, že dotyčná žena mnohem zakrytější, jak vidíme v Gen 38:14-19.)

Po pádu, když už lidé nejsou oblečeni Boží slávou, obecně vidíme, že nahota je spojována s hříchem a jeho důsledky. Když si znovu projdeme výše zmiňované pasáže, vidíme, že:
1) Nahota je něčím, za co je podle Boha záhodno se stydět – a jestli se nestydíme, o to hůř pro nás.
2) Nahota je údělem těch, které Bůh trestá za jejich hřích.
3) Nahota je něčím, co zažívají ti, kdo jsou utlačováni, ti, kdo postrádají ochranu, ti, jichž se zřekli jejich manželé a otcové.

Nahota žen v naší kultuře je obžalobou – je obžalobou proti nevěrnosti otců a manželů, je obžalobou proti hříchu žen, je obžalobou, že bychom se měli stydět za své hříchy – a že se už ani stydět neumíme.

Písmo však říká o nahotě ještě něco:
„Běda tomu, kdo dává svým bližním pít z číše svého hněvu a opíjí je, aby se díval na jejich nahotu“ (Abk 2:15).
„Noe byl rolník a první vysázel vinici. Jednou pil víno, opil se a obnažil se uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaana, viděl nahotu svého otce a oznámil to venku svým dvěma bratrům. Ale Šém a Jefet vzali plášť, položili si ho na ramena, šli pozpátku a zakryli nahotu svého otce. Jejich tváře byly odvrácené, takže nahotu svého otce neviděli. Když se Noe probral ze svého vína a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, řekl: ‚Buď proklet Kenaan! Ať je svým bratrům posledním z otroků.‘ Dále řekl: ‚Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem. Ať Bůh rozšíří Jefeta, ať přebývá ve stanech Šémových a ať je Kenaan jejich otrokem‘“ (Gen 9:20-27).

Vidíme, že hanbou je nejen ukazovat svou vlastní nahotu – hanbou je i vidět a dívat se na nahotu druhých. A to, že „vždyť je horko“, na tom nic nemění. Nemění na tom nic ani to, když je někde po okolí hodně vody a když se ta nahota nazve „plavky“. A, samozřejmě, hanebnost odhalování se a hanebnost obhlížení nahoty je něčím, co se týká mužů i žen.

…a to jsme samozřejmě pořád ještě ani nezmínili, že „že každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny“ (Mt 5:28-29).
Tam, kde se svým (ne)oblékáním stáváme pokušením k hříchu druhým a hazardujeme s jejich věčnými osudy, o to hůř pro nás, a ještě mnohem hůř, jestli naši hanbu vidí děti: „Kdo by však svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve Mne, pro toho by bylo lépe, aby mu na krk pověsili velký mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. Běda světu pro svody! Svody sice musí přijít, avšak běda tomu člověku, skrze kterého svod přichází!“ (Mt 18:6-7).

Tak si to ještě jednou shrňme: Ženy mají povinnost oblékat se a chovat se „počestně a střízlivě“ a komunikovat svým oblečením a přístupem „čistotu“, „tichost“ a „veškerou podřízenost“. Mají povinnost být cudné a jasně svým chováním odmítat „žádost těla, žádost očí a prázdnou chloubu života“. A tam, kde to nedělají, je to hanbou a obžalobou jejich otců, manželů, bratrů, sester a pastorů.
A především – je to něco, co by nás mělo znepokojovat a děsit, protože spásná milost se pozná podle toho, že „vychovává odřeknout se bezbožnosti a světských žádostí“ (Ti 2:12).

„Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. … Poznáte je tedy po jejich ovoci“ (Mt 7:18-20). „Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jk 4:4). „Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás?“ (2. Kor 13:5).
Nejde tu jen o oči, svědomí a srdce… ale o věčné duše. A především o Boží slávu.

 

 

P.S.: Připomeňme si, že náhledový obrázek článku jsou prostitutky z doby před sto lety. Nabízí se otázka: Proč vypadají cudněji než účastnice průměrné dnešní mládežnické akce?

Podpořte nás