Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo se Ho bojí

Písmo nám jasně ukazuje, že celá historie lidstva je střetem sémě ženy a sémě hada (Gen 3:15) – ale také bychom tento střet mohli nazvat střetem mezi těmi, kdo se Boha bojí, a těmi, kdo se Ho nebojí. … Věrní příslušníci Božího lidu jsou nazváni „bojící se Hospodina“. Oproti tomu o nevěřících čteme: „Cestu pokoje nepoznali; není bázně Boží před jejich očima“ (Ř 3:18); „Výrok přestoupení o ničemovi: V hloubi mého srdce není strach z Boha“ (Ž 36:2). Celé dějiny tedy jsou střetem mezi těmi, kdo se Boha bojí, a těmi, kdo se Boha nebojí. To, že „Požehnaný a blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina,“ má i druhou stranu mince – prokletý a zatracený je každý, kdo se Hospodina nebojí.

Když se ale rozhlédneme kolem sebe, když vidíme, jak napříč kdysi křesťanskými zeměmi bují tyranie a zvrácenost, jak se kdysi křesťanské země topí v rozkladu a bezbožném strachu – a Církev uprostřed toho všeho je zkompromitovaná a špinavá a bezmocná, závěr, který musíme vyvodit, je jasný: Sůl přestala být solí a je pod nohama lidí. Světlo se stalo temnotou (Mt 5:13-14). Z nás všech, kdo se hlásíme k Pánu Ježíši Kristu, se nás opravdu jen hrstka skutečně bojí Boha.

V naší době toho ve sborech uslyšíme spoustu o Boží lásce, o Božím odpuštění, o Božím pokoji. Uslyšíme hromady lží o tom, že Bůh nás přijímá tak, jak jsme. Občas možná výjimečně uslyšíme i něco o službě Bohu. Ale dnešní církve nejsou zrovna dvakrát známé svým strachem z Boha. Kdy jste naposledy slyšeli: „Tamten sbor, ti opravdu žijí ve strachu z Boha“? Já ještě nikdy. Strach z Boha totiž nejde moc dohromady s infantilními hrami a rukodělnými dílničkami. A přece, strach z Boha je to, co musíme mít a co nás musí charakterizovat, abychom, slovy Žalmu 33, mohli doufat, že Hospodin „vysvobodí naše duše od smrti“. Jestli chceme být zachráněni, musíme mít strach z Boha.

Apoštolská Církev byla známá svým strachem z Boha. Poté, co Bůh zabil Ananiáše a Safiru (Sk 5) pro jejich lež, čteme: „A velký strach padl na celou církev i na všechny, kteří to slyšeli. Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. A všichni jednomyslně pobývali v Šalomounově sloupoví. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lid je velebil. A ještě více věřících bylo přidáváno Pánu, množství mužů i žen“ (Sk 5:11-14). A tak vidíme, že strach z Boha a z Jeho svatosti zde jde ruku v ruce s mocným působením Ducha, s úctou nevěřících k Církvi a k tomu, že „je ještě více věřících přidáváno Pánu“.

Ve Skutcích 9:31 čteme: „A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni [či strachu] a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet“ (Sk 9:31). Opět čteme, že křesťané žili v bázni a strachu před Bohem, „a tak vzrůstal jejich počet“. Znovu tu vidíme růst Církve spojený s jejím strachem z Boha. A tak je náležité se ptát: Mohla by tu být nějaká souvislost mezi sentimentální debilizací víry v Česku a tím, že tu co 10 let klesne počet křesťanů na polovinu?

Možná už se vám v hlavě hromadí otázky na téma, co s tím, že „láska vyhání strach“ a podobně. To je rozhodně náležitá otázka, ale předtím, než ji zodpovíme, se potřebujeme podívat ještě na další pasáže.

Apoštol Pavel píše Timoteovi: „Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby i ti ostatní měli strach“ (1. Tim 5:20). V listu Filipským přikazuje: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutečnost svou záchranu“ (Fp 2:12). Strach tedy zjevně je něco, co si má Boží lid kultivovat a v čem se má podporovat; proto vidíme, že když Bůh ustanovuje náležité využití desátků, říká, že je to proto, „aby ses naučil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny“ (Dt 14:23).

Když Bůh přikazuje svému lidu, jak naložit s falešným prorokem, nařizuje: „Ukamenuj ho, ať zemře, protože tě chtěl svést od Hospodina, tvého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Když o tom všichni Izraelci uslyší, budou se bát a takovou zlou věc ve tvém středu již páchat nebudou“ (Dt 13:11-12). A tak vidíme, že strach z Bohem předepsaných trestů, které odráží Boží svatost, a v důsledku tedy strach z Boha samotného, je nástrojem, který Bůh používá, aby vedl svůj lid ke svatosti, k dobru a k požehnání.

Stejný princip vidíme i v Deuteronomiu 17:12-13, „Člověk, který by jednal domýšlivě, a neposlechl kněze, jenž … slouží Hospodinu, tvému Bohu, či soudce, takový člověk ať zemře. Tak vyhlaď zlo z Izraele. Když o tom všichni lidé uslyší, budou se bát a nebudou již jednat povýšeně“ (Dt 17:12-13).

A znovu v Deuteronomiu 19:16-20, „Jestliže povstane proti někomu zlovolný svědek, aby ho obvinil ze vzpoury, ať se ti dva muži, kteří mají spor, postaví před Hospodina, před kněze a soudce, kteří jsou v oněch dnech, nechť to soudcové dobře vyšetří a jestliže je ten svědek falešným svědkem, falešně vypovídal proti svému bratru, proveďte mu to, co zamýšlel provést svému bratrovi. Tak vyhlaď zlo ze svého středu. Když o tom ostatní uslyší, budou se bát a takové zlo již více ve tvém středu páchat nebudou“ (Dt 19:16-20). Jak víme, Boží zákon vystihuje Boží charakter a vysvětluje nám, co znamená sloužit jako nositelé Božího obrazu na úrovni stvoření. Boží zákon, o kterém apoštolové říkají, že je dobrý, spravedlivý, svatý a dokonalý (Ř 7:12; Jk 1:25) a o němž nám Pán Ježíš říká, že vysvětluje lásku k Bohu a bližnímu (Mt 22:36-40), tento zákon nám ukazuje, že strach z Boha a Jeho spravedlnosti a svatosti, je náležitý, dobrý a vede ke svatosti, a to dokonce na úrovni celých národních společenství.
I proto kniha Kazatel končí: „Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a Jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým“ (Kaz 12:13-14).

V Jóbovi 28:28 čteme: „Bázeň před Panovníkem, toť moudrost a odvrátit se od zlého, toť rozumnost.“ Kniha Přísloví nám říká: „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem“ (Př 1:7); a také: „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“ (Př 9:10). Ta samá slova zaznívají i v Žalmu 111, kde znovu slyšíme, že „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“ (Ž 111:10). Kniha Přísloví nám ale i dále říká, že „Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo“ (Př 8:13), a tak vidíme, že nestačí o bázni před Bohem jen mluvit a nestačí v ni jen věřit jako v nějaký abstraktní koncept – bázeň před Hospodinem či strach z Boha se projevuje aktivní nenávistí ke zlu. Jestli se skutečně třeseme z toho, kým je Bůh, budeme nenávidět zlo a bojovat proti zlu, v nás samých i ve světě okolo.

Prorok Malachiáš znovu staví dělící čáru života a smrti mezi ty, kdo se Hospodina a Jeho jména bojí, a mezi ty, kdo se Ho nebojí: „Neboť hle, přichází den planoucí jako pec a všichni domýšlivci i všichni, kdo páchají ničemnost, se stanou strništěm. Ten přicházející den je spálí, praví Hospodin zástupů, nezanechá z nich kořen ani větev. Avšak vám, kdo se bojíte Mého jména, vzejde Slunce spravedlnosti a na Jeho paprscích bude uzdravení“ (Mal 3:19-20). Slunce spravedlnosti, Kristus, vychází a přináší uzdravení a odpuštění a spravedlnost jedině těm, kdo se skutečně bojí Hospodinova jména. Jsme to my? Jste to vy? Jsi to ty, křesťane? A nebo se staneš páleným strništěm, ze kterého nezbude vůbec nic než dým vystupující na věky věků (Zj 14:11)?

Bohem udělovaná spásná milost a Bohem udělovaná spásná víra s sebou nevyhnutelně nese i milost zbožného strachu. A proto praví křesťané nemohou uctívat jinak než se strachem a chvěním, „s uctivostí a bázní, neboť náš Bůh je oheň stravující“. Náš Bůh byl stravujícím ohněm, když hřímal ze Sínaje, náš Bůh byl stravujícím ohněm, když svatý oheň z Jeho oltáře spaloval kenaánská města, náš Bůh byl stravujícím ohněm, když se oslavil tím, že zabil Nádaba a Abíhúa, protože Ho neuctívali náležitě (Lev 10).

Bez strachu z Boha není svatost a bez svatosti není spása. A my jako Církev postrádáme svatost – a proto postrádáme spásu. Nestojíme o svatost, o biblickou, nezaměnitelnou, spravedlivou svatost – a tak nejsme svatí. Nestojíme o svatost, protože neznáme Boha – a platíme si celé zástupy bezpáteřních tlučhubů, abychom Boha neznali.

A tak jsou naše sbory plné lidí, kteří se domnívají, že znají Boha, protože je jejich pastýři drží v téhle lži – a protože jim tahle lež vyhovuje. Písmo nám jasně říká, že lidé sedící pod falešnými a nevěrnými pastýři nejsou oběti, ale spolupachatelé. Apoštol Pavel píše Timoteovi, že když „lidé nesnesou zdravé učení, budou si podle vlastních žádostí shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy“ (2. Tim 4:3-4). Hospodin v Deuteronomiu 13 říká, že falešní učitelé a falešní proroci jsou Jeho soudem nad lidem, aby byl lid vyzkoušen a aby byli odděleni věrní od nevěrných (Dt 13:2-12), a v Ezechieli 14 říká: „A když se ten prorok dá svést a promluví slovo, svedl jsem ho Já Hospodin. Vztáhnu proti němu svou ruku a vyhladím jej zprostřed svého izraelského lidu. I ponesou svou zvrácenost. Zvrácenost toho, kdo se dotazuje, bude stejná jako zvrácenost proroka“ (Ez 14:9-10). Ty, kdo poslouchají falešné učitele a následují falešné pastýře, stihne stejný trest, protože následování falešníků pro tyto lidi je ne způsobem, jak následovat Boha, ale jak před Ním a před Jeho přikázáními a požadavky utíkat.

A takových lidí jsou dnes naše sbory plné. Nalhávají si, že znají Boha, a v poslední den se budou marně dovolávat „Pane, Pane,“ jen aby slyšeli „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode Mne, činitelé bezzákonnosti“ (Mt 7:22-23). „Pane, Pane, copak jsme neplakali při chvalách? Copak jsme nešli dopředu a nepodepsali kartičku? Copak jsme nebyli ti, o kterých bylo řečeno ‚Ano, vidím tu ruku‘?“ Ale Boha neznají. A to, že Boha neznají, můžeme směle říct na základě toho, že se jejich životy nezměnily od základů, že se nestali „svatými v celém svém způsobu života“ (1. Pt 1:15). Neočistili se „od každé poskvrny těla i ducha“ (2. Kor 7:1).

Ujasněme si jednu věc – není tu řeč o tom, že tito lidé „podle mého vkusu“ „neudělali dost pro svoji spásu“. Spása je dar, který dává Bůh. Spásná milost je dar. Spásná víra je dar (Ef 2:8-9). Poslušnost ve víře je dar. Posvěcení je dar (Fp 2:13). Vytrvalost v kajícné víře je dar (Fp 1:6). Pokání jako takové je dar (2. Tim 2:25). Bázeň před Bohem je dar (Ž 86:11) a poznání Boha je dar (Mt 11:28). Tohle všechno jsou jedinečné dary Boží milosti – ale Bůh nikdy nedává jeden bez druhého. A tak tam, kde Bůh dává dar spásy, také dává dar toho, že nás odvrací od našich hříchů a dává nám žít v bázni a svatosti (Mt 1:21; Sk 3:26). Dává nám dar zbožného strachu, který nenávidí hřích, hnusí si ho a utíká před ním. Tam, kde Bůh dává dar spásy, dává radostnou, třesoucí se, vděčnou hrůzu z Boha, která ví a cítí a prožívá, z čeho byla zachráněna, a proto den za dnem vytrvale a agresivně zabíjí hřích a upíná se ke svatosti.

A tak, co máme dělat? Musíme se odvrátit od našich hříchů k Bohu. Musíme volat o milosrdenství. Musíme, tak jako David, volat k Bohu: „Vyuč mě, Hospodine, své cestě, soustřeď mé srdce, abych se bál Tvého jména!“ (Ž 86:11). Musíme vyznat Bohu, že se Ho bojíme málo, že jsme žili své životy v nestoudné pýše a sebeklamu a drzosti a předstírali, že Ho známe a že nám záleží na Jeho věcech. Apoštol Petr nám přikazuje: „Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích a buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte“ (1. Pt 3:15). My nemáme, jak vydat počet, nemáme, jak se obhájit, protože jako česká Církev v první řadě nemáme biblický nárok a důvod mít naději. Neposvětili jsme Pána, Krista, ve svých srdcích, a tak hyneme v našich hříších. A, samozřejmě, tam, kde se v Církvi toleruje nesvatost a bezzákonnost, tam, kde ovce hynou a nevědomky se vrhají z útesu, tam, kde neděle co neděle, týden co týden přidává lidu na odsouzení, tam je třeba vyměnit pastýře. „Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co kdo zaseje, to také sklidí“ (Ga 6:7).

Požehnaný a blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina. Prokletý a zatracený je každý, kdo se Hospodina nebojí. Kvůli naší nevěře jsme teď jako Církev příkladem především té druhé strany. Ale to, že se mnozí okolo nás valí do zahynutí, a to, že my sami jsme prožili mnoho z našich životů nevěrně, neznamená, že pro nás přestalo platit Boží zaslíbení „Blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina, ten, kdo chodí po Jeho cestách. Jistě budeš jíst výtěžek svých rukou, bude ti blaze, bude ti dobře. Tvá žena bude jako úrodná réva uvnitř tvého domu, tví synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. Hle, takto bude požehnáno muži, který se bojí Hospodina“ (Ž 128:1-4). „Hle, Hospodinovo oko hledí na ty, kdo se Ho bojí, na ty, kdo očekávají na Jeho milosrdenství, aby vysvobodil jejich duše od smrti, aby je zachoval při životě v čas hladu“ (Ž 33:18-19). „Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo se Ho bojí; v těch, kdo očekávají na Jeho milosrdenství“ (Ž 147:11).

Znovu se vás ptám: Věříte tomu? Věříte tomu? Chcete Boží požehnání? Chcete, aby ve vás Bůh měl zalíbení? Chcete, aby vysvobodil vaše duše od smrti?

Pak se musíte bát Hospodina. Musíte se třást z Jeho Slova. Musíte Ho uctívat s bázní a s chvěním a s vděčností. Musíte Mu sloužit se zbožnou, posvěcenou, svatou hrůzou. Právě to musí být něco, čím budete známí. Když lidé pomyslí na vás, na vaši rodinu, musí je napadnout: „Oni se bojí Hospodina.“ Jestli máme mít Boží požehnání, vezdejší i věčné, musíme se Boha bát. Musíme Ho žádat, ať nám dá poznávat Ho v pravdě a den za dnem růst v hrůze z Něj. Musíme se naučit znovu bát Boha, abychom to jednoho dne, až se Bůh smiluje nad naší zemí, mohli učit i ostatní národy. „Veliké a podivuhodné jsou Tvé skutky, Pane Bože Všemohoucí, spravedlivé a pravdivé jsou Tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál Tebe, Pane, a neoslavoval Tvé jméno? Neboť Ty jediný jsi svatý; všechny národy přijdou a pokloní se před Tebou“ (Zj 15:3-4).

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

(Článek je zestručněným výtahem z kázání, které zaznělo v Reformované Církvi Krista Krále; celé kázání je k dispozici zde: https://kristuskral.cz/blahoslaveny-je-kazdy-kdo-se-boji-hospodina/.)

Podpořte nás