Realitou naší doby je, že průměrný český protestant má jen velmi málo společného s historickým protestanstvím. Kdybych zašmátral v klobouku a vytáhl ven nějaký náhodný sbor (ok, spíš papírek s jeho názvem), v neděli tam šel a nad kafem a buchtou se zeptal na Loci communes, Vireta, Witsia nebo Strejce, asi bych se nedočkal úplně chápavých pohledů.

A potkal jsem už i dost rimokatolikov, kteří mě přesvědčovali o celé řadě věcí, za které jejich náboženská organizace exkomunikuje a vyhlašuje anathemu.

A když se teď tedy chystám psát o náboženské organizaci Adventistů sedmého dne, netvrdím tím, že každý jeden adventista zastává přesvědčení, která budu adresovat. Opět, mojí zkušeností je, že řada z nich o mnoha učeních své náboženské organizace nemá ani potuchy. Proto, ještě jednou, budu mluvit o adventismu, ne o Pepíkovi Odvedle, který prostě nemá v sobotu dopoledne volno. Jsem přesvědčený, že to dost možná bude dost možná ten nejmilejší a nejvzornější člověk, jaký je kde k sehnání. To ale nemění nic na slovech apoštolů Páně, se kterými se musí vypořádat každý z nás:

„Dávejte si pozor, abyste nepřišli o to, na čem jsme pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna. Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích“ (2. J 1:8–11).
„Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet! Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok“ (Ga 1:8–10).
Ještě jednou, jestliže se někdo odvrací od apoštolského učení, „Nepřijímejte ho do domu ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích. … Budiž proklet.“
To je kontext, ve kterém hovoříme. A proto, jestli byste se označili za někoho, kdo patří k do řad adventistů, prosím, nevšímejte si toho trotla, který tohle píše, a zaměřte se prostě na fakta, která předkládá.

Velmi stručně, Církev adventistů sedmého dne je náboženské uskupení, které vzniklo v USA v 19. století. Zásadní roli při jeho formování hrála Ellen G. Whiteová, kterou hnutí považuje za klíčovou prorokyni. Adventismus za více než 150 let své existence prošel vývojem – mimo jiné i vývojem v tom, jak se vztahuje ke křesťanským církvím.
Samozřejmě, mohli bychom se zaměřit na celou řadu teologických otázek – a kdyby na to byl prostor a čas, určitě by bylo zásadním způsobem důležité zaměřit se hlavně na to, jak se historický adventismus díval na doktrínu Boží trojjedinosti. Pro teď ale postačí zaměřit se na několik bodů v základním, oficiálním „vyznání víry“ CASD, 28 Základních přesvědčení (28 Fundamenal Beliefs; https://tinyurl.com/ybvsgap7).
CASD na úvod prohlašuje, že „Adventisté sedmého dne přijímají Bibli jako své jediné vyznání víry a zastávají, že [tato] základní přesvědčení jsou učením Svatých Písem“ („Seventh-day Adventists accept the Bible as their only creed and hold certain fundamental beliefs to be the teaching of the Holy Scriptures.“) Tak se tedy pojďme ve světle Písem podívat, co že to Písmo prý učí…

1) Ellen Whiteová a proroctví (ZP č. 18)
„[Dar proroctví] … se projevil ve službě Ellen G. Whiteové. Její spisy hovoří s prorockou autoritou a poskytují církvi útěchu, vedení, vyučování a nápravu. Také jasně říkají, že Bible je standardem, podle kterého musí být zkoušeno veškeré vyučování a veškerá zkušenost.“ („The Gift of Prophecy … was manifested in the ministry of Ellen G. White. Her writings speak with prophetic authority and provide comfort, guidance, instruction, and correction to the church. They also make clear that the Bible is the standard by which all teaching and experience must be tested.“)

„Spisy Ellen Whiteové promlouvají s prorockou autoritou“. Aby nedošlo k omylu, poslechněme si, co na toto téma říká časopis Ministry, oficiální měsíčník CASD pro pastory (http://tinyurl.com/jn9rll5): „Nevěříme, že kvalita nebo míra inspirovanosti spisů Ellen Whiteové se liší od [kvality či míry inspirovanosti] Písma.“ („We do not believe that the quality or degree of inspiration in the writings of Ellen White is different from that of Scripture.“)

Co nám o inspirovanosti Písma říká samo Písmo? „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem“ (2. Tim 3:16); „Toto především vězte, že žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu. Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha“ (2. Pt 1:20–21). Jinými slovy, biblické proroctví je, tak jako zapsané Boží Slovo Písma, Božím vlastním, neomylným, neselhávajícím Slovem; je slovem vycházejícím přímo z Božích úst.
Takže, ačkoliv se CASD snaží o kličku a bude tvrdit, že „Písmo je jedinečné“ a „Whiteová není na úrovni Písma“… jak nám samo Písmo ukazuje, inspirovaný charakter Písma je to, co ho činí tím, čím je – Božím Slovem. Písemnosti Whiteové jsou podle CASD prorocké a stejně božsky vdechnuté jako Boží Slovo. Uvědomme si, že řeč je o ženě, která napsala více než 40 knih a 5000 článků, dohromady více než 50 000 stránek. …spisů, které „se kvalitou a mírou inspirovanosti neliší od Písma“.

Bůh nám v Písmu dává standard, podle kterého máme povinnost posuzovat proroky – je jím především soulad učení daného proroka s předchozím Božím zjevením (Dt 13:1-12), a je jím neomylnost prorokových výroků (Dt 18:20-22). Vzhledem k tomu, že tvrzením CASD je, že „spisy Ellen G. Whiteové hovoří s prorockou autoritou … a míra jejich inspirovanosti se neliší od Písma“, každý jeden výrok na oněch více než 50 000 stránkách musí být dokonale v souladu s Písmem, jinak se Ellen Whiteová ukazuje jako falešná prorokyně, které nemá být dopřáno sluchu. Pojďme se tedy podívat alespoň na dvě pasáže z pera Whiteové:

„Kristova krev, ačkoliv osvobozuje kajícného hříšníka od prokletí zákona, nevymazává jeho hřích. Tento hřích bude zaznamenaný ve svatyni až do konečného usmíření.“ Poté, co „budou mrtví souzeni podle toho, co je napsáno v knihách,“ „Kristova usmiřující krev vymaže z nebeských knih hříchy skutečně kajícných.“
(„The blood of Christ, while it was to release the repentant sinner from the condemnation of the law, was not to cancel the sin; it would stand on record in the sanctuary until the final atonement.” After the dead are “judged out of those things which were written in the books,” “then by virtue of the atoning blood of Christ, the sins of all the truly penitent will be blotted from the books of heaven.“) (http://tinyurl.com/gmqgn5h)

„Když Kristus, [náš] prostředník unikl z pout své hrobky a vystoupil do nebes, aby [jako kněz] sloužil za člověka, nejprve vstoupil do svatyně, kde díky své oběti přinesl oběť za hříchy lidí. S přímluvami a prosbami předložil před Boha modlitby a pokání a víru svého lidu, které očistil kadidlem svých vlastních zásluh.“
„When Christ, the mediator, burst the bands of the tomb, and ascended on high to minister for man, He first entered the holy place, where, by virtue of His own sacrifice, He made an offering for the sins of men. With intercession and pleadings He presented before God the prayers and repentance and faith of His people, purified by the incense of His own merits.“
(http://tinyurl.com/z2ltq4p)

Podle písemností Whiteové tedy (velmi stručně) Kristova krev nikoho neočistila a nevymazala ničí hřích. Na konečné usmíření s Bohem teprve čekáme. Kristus zatím slouží v nebeské svatyni a přináší Bohu naše modlitby, pokání a víru, které „očišťuje“ svými zásluhami, což má vést k našemu usmíření s Bohem. S Bohem nás tedy v důsledku neusmiřuje Kristův kříž, ale Kristovo „uschopnění“ nás, abychom se s Bohem vyrovnali svými (očištěnými) modlitbami, pokáním a vírou – a teprve pak budou vymazány hříchy „skutečně kajícných“.

Co nám ohledně Kristovy oběti říká Písmo?

„[Kristus, náš velekněz] nemusí jako tamti velekněží denně přinášet oběti … za hříchy lidu, neboť to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama“ (Žd 7:27).

„Kristus … byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají“ (Žd 9:28).

„Hle, tu jsem – v svitku knihy je napsáno o Mně –, abych vykonal, Bože, Tvou vůli.‘ … V této vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy. Každý kněz stojí a koná denně službu a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. On však přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží a nadále jen čeká, až jeho nepřátelé budou položeni za podnož Jeho nohou. Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni“ (Žd 10:5-14).

„I vás, když jste byli mrtvi v proviněních a neobřízce svého těla, spolu s ním obživil, když nám všechna provinění odpustil a vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž“ (Ko 2:13-14).

Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze Něho jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy“ (Ř 5:1–2).

…samozřejmě, mohli bychom uvést řadu dalších pasáží, ale tyto víc než postačí jako důkaz, že Kristovo dílo bylo jednou provždy dokonáno, že Jeho oběť jednou provždy očistila a posvětila Jeho lid, a tak dnes máme pokoj s Bohem. Tam, kde se Whiteová snaží hledat paralely mezi starozákonním kněžstvím, předkládá autor listu Židům jasný kontrast. Kristus, na rozdíl od starozákonních kněží, má jednou provždy hotovo. Jeho dílo je dokonané skrze „jedinou oběť za hříchy“ na kříži, a tak „navždy usedl po pravici Boží“.

Ellen Whiteová ale říká něco velmi jiného. A tak nezbývá, než na základě biblických kritérií pro posuzování proroků prohlásit, že Whiteová byla falešnou prorokyní, která odváděla od jednou provždy zjeveného apoštolského učení. A… slovy apoštola Pavla: „Kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Ga 1:8).

2) Ostatek a poslední dny (ZP č. 13)
„…v posledních dnech, v čase rozsáhlého odpadlictví, byl povolán ostatek [církve], aby zachovával přikázání Boží a víru Ježíšovu. … Každý věřící je volán, ať se osobně podílí na tomto celosvětovém svědectví.“ („…in the last days, a time of widespread apostasy, a remnant has been called out to keep the commandments of God and the faith of Jesus. … Every believer is called to have a personal part in this worldwide witness.“)

Učením CASD velmi zjevně je, že v době Ellen Whiteové a po ní jsou „poslední dny“, které trvají i dnes.
Když však Písmo hovoří o „posledních dnech“, je velmi zjevné, že hovoří o událostech prvního století, o posledních dnech věku Staré smlouvy (Gen 49:1; Iz 2:2; Ez 38:16; Dan 2; Oz 3:4-5; Sk 2:17 atd.). Apoštolové velmi jasně říkají, že oni a jejich čtenáři žili v „posledních dnech“ či „poslední hodině“ (a podobně), například v 1. Tim 4:1-3; Žd 1:2; 9:26; 1. Pt 1:20-21; 1. J 2:18-19, 22-23, 26 atd., a proto je jasné, že „poslední dny“ nejsou a nemohou být obdobím od roku 1844, jak chce tvrdit CASD. (Více na toto téma např. zde: https://kristuskral.cz/co-tento-lid-ucini-na-konci-dni-tvemu-lidu/).

3) Sabat (ZP č. 20)
„Stvořitel po šesti dnech stvoření odpočinul sedmý den a ustanovil sabat pro všechny lidi … Čtvrté přikázání Božího neměnného zákona vyžaduje dodržování tohoto sabatu sedmý den jako dne odpočinku, uctívání a služby, v souladu s učením a praxí Ježíše, Pána sabatu.“ („Creator, after the six days of Creation, rested on the seventh day and instituted the Sabbath for all people … The fourth commandment of God’s unchangeable law requires the observance of this seventh-day Sabbath as the day of rest, worship, and ministry in harmony with the teaching and practice of Jesus, the Lord of the Sabbath.)

Co se týče biblické teologie dne odpočinku a toho, jestli je jím sobotu, „Židé si po nějakou dobu ponechali egyptský kalendář dvanácti třicetidenních dní, a místo, aby přidávali pět dodatečných dní na konci roku, přidávali tři na konci šestého měsíce a dva na konci dvanáctého měsíce. Patnáctý den prvního měsíce ábíbu [nisan] musel každý rok být sabatem, což znamenalo, že první a osmý ábíb byly pevnými sabaty, tak jako sedm sabatů po patnáctém ábíbu (Lev 23:6-7, 11, 15-16). …
Podle Exodu 12:3, 5, 6, 24 a Levitiku 23:15 nemohl desátý, čtrnáctý a šestnáctý den abíbu být sabatem, protože se jednalo o pracovní dny s velmi konkrétním příkazem: s příkazem uklidit dům, porazit dobytek a sklízet pole. Víme, že tyto dny by jednou za každých sedm let spadaly na sobotu, a kdyby [kalendářní] sobota byla sabatem, tato přikázání by se navzájem vylučovala. …
V Bibli není nic, co by pevně určovalo délku sabatu. Písma používají stejné slovo k popsání: (1) Jednodenního odpočinku (Ex 20:8-1; Dt 5:12-15); (2) Dvoudenního odpočinku (Lev 23:15, 16, 21); (3) Jednoletého odpočinku (Lev 25:4, 8); (4) Dvouletého odpočinku (Lev 25:8-12); (5) Sedmdesátiletého odpočinku (2. Le 36:21). …
…jinými slovy, snahy ztotožňovat naše kalendářní soboty s biblickým sabatem jsou zoufale naivní a jedná se naprostou redefinici toho, co bylo izraelským sabatem. A jak je zjevné, ačkoliv Izrael slavil každotýdenní sabaty, když vezmeme v úvahu všechny starozákonní sabaty, jsou něčím mnohem větším, širším a početnějším než jedním dnem ze sedmi.“

To, že jeden den ze sedmi je dnem odpočinku a uctívání, je věcí samotného stvořeného řádu: „‚Tak byla dokončena nebesa a země i všechny jejich zástupy. Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal, a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil‘ (Gen 2:1-3; sr. Ex 16:23; 20:11). Tento Bohu oddělený den není ničím dobrovolným nebo volitelným – jak nás učí i Zákon, který za jeho znesvěcování znovu a znovu předepisuje trest smrti (Ex 31:15; 35:2; atd.).

Otázkou teď tedy je, který den je oním dnešním ‚jedním dnem ze sedmi‘ – který den je dnes Božím odděleným dnem odpočinku a uctívání. Odpověď, kterou nám Písmo dává, je velmi jasná: Tím dnem je neděle.“ Biblických důvodů je celá řada:

„1) Pán Ježíš vstal z hrobu v první den týdne (Mt 28:1; Mk 16:9). Argumentem za den odpočinku v Exodu je stvoření (Ex 20:11), v Deuteronomiu Exodus z Egypta (Dt 5:15) – v Pánově vzkříšení přichází Nové, lepší stvoření (2. Kor 5:17) a nový, větší Exodus (Pánova oběť o Pesachu; 1. Kor 10:1-11), proto s sebou nese nový den odpočinku a uctívání.

2) Pán Ježíš se zjevuje svým učedníkům o nedělích, ne v sobotu (Mt 28:5-9; Mk 16:9; L 24:13-15; 24:34; L 34:33, 36; J 20:19; J 20:26).

3) První setkání se vzkříšeným Kristem u večeře Páně proběhlo v neděli, ne v sobotu (L 24:1, 13-35).

4) Písmo pro nás mezi vzkříšením a nanebevstoupením zaznamenává tři shromáždění křesťanů (L 24:33; J 20:19; 20:26) – všechna se dějí v neděli, ani jedno v sobotu. …

5) První zaznamenané uctívání vzkříšeného Pána, a to konkrétně Tomášem, se děje v neděli, ne v sobotu (J 20:26-28).

6) Skutky a epištoly pro nás zaznamenávají setkávání křesťanů a konání sbírek v první den týdne, neboli v neděli, nikdy v sobotu (Sk 20:7; 1. Kr 16:1-2).

7) Jediný den, který nám Skutky explicitně konkretizují jako den shromáždění a lámání chleba, neboli slavení večeře Páně, je neděle, ne sobota (Sk 20:7).

8) Pán Ježíš byl prohlášen „za Syna Božího v moci“ v den svého vzkříšení, neboli v neděli, ne v sobotu (Ř 1:4).

9) Naplnění Božích starozákonních (nejen) mesiášských zaslíbení přišlo ve vzkříšení Pána Ježíše Krista v neděli, nikoliv v sobotu (Sk 13:33).

10) Znamení a dosvědčení toho, že Pán Ježíš byl oslaven, přišlo o Letnicích (J 7:37; Sk 2), přičemž biblické Letnice jsou v neděli, ne v sobotu, jak je zjevné z jejich ustanovení v Levitiku (Lev 23:11, 15-16, 21).

11) Církev byla veřejně zasvěcena jako Pánův Chrám o Letnicích, neboli v neděli (Sk 2), ne v sobotu.

12) Učedníci přijali Otcovo zaslíbení Ducha a zmocnění k naplnění Velkého poslání Církve v neděli (Sk 1:4-5; Sk 2:1-4), ne v sobotu.

13) Kletba Bábelu začala být uzdravována v neděli (Sk 2:6-11), ne v sobotu.

14) První apoštolské kázání vzkříšení a spásy a první použití klíčů Království přišlo v neděli (Mt 16:19; Sk 2), ne v sobotu. …

…a připomeňme si, že Písma nám explicitně přikazují následovat apoštolský příklad (1. Kor 11:1; Fp 3:17; 1. Te 1:6) – jestli apoštolové a jimi vedené církve uctívali v konkrétní den, je hříchem, neposlušností a vzpourou je v tom nenásledovat“ (https://antiteze.cz/2020/05/02/jste-biblicti-svetite-nedeli/).

…nemluvě o tom, že Ignác z Antiochie pro nás už před svým vstupem do slávy v roce 107 zaznamenává, že křesťané v prvním století „Neslavili již židovskou sobotu, nýbrž den Páně, v němž se skrze Něho a Jeho smrt zrodil i náš život“ (List Magnesijským 9:1).

4) CASD svatější než Pán Ježíš (ŽP č. 22)
„Máme se stravovat nejzdravějším možným způsobem a zdržovat se jídel, která Písma označují za nečistá. Jelikož alkoholické nápoje, tabák a nezodpovědné užívání léků a narkotik ubližují našim tělům, máme se zdržet i jich.“ („… we are to adopt the most healthful diet possible and abstain from the unclean foods identified in the Scriptures. Since alcoholic beverages, tobacco, and the irresponsible use of drugs and narcotics are harmful to our bodies, we are to abstain from them as well.“)

Pán Ježíš řekl: „‚I vy jste tak nechápaví? Nerozumíte, že vše, co zvnějšku vchází do člověka, ho nemůže znečistit, protože nevchází do jeho srdce, ale do břicha a vychází do záchodu?‘ Tak prohlásil za čisté všechny pokrmy“ (Mk 7:18-19).

„Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb ani nepil víno, a říkáte: ‚Má démona.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi“ (L 7:33-35).

„Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. … proč si dáváte předpisovat, jako byste žili ve světě: toho se nedotýkej, to neochutnávej, na to ani nesáhni? To se týká vesměs věcí, které jsou spotřebováním určeny k zániku – jsou to lidské příkazy a nauky. Ty sice působí zdáním moudrosti v ochotném uctívání, v pokoře a tvrdé kázni těla, ale nemají žádnou cenu, leč pro uspokojení těla“ (Ko 2:16-17, 20-23).

Když si uvědomíme důraz, který CASD klade na sobotu a na konkrétní způsoby stravování, občas si říkám, že nám Bůh ve své prozřetelnosti dal do Písma tuto pasáž právě kvůli paní Whiteové a jejím následovníkům. Apoštol Pavel nám říká, že ten, kdo si zakládá na tom, že to a to se smí jíst a pít, zatímco to a to ne, kdo křičí do světa, že jedině sobota je správný den k uctívání, buduje falešné náboženství, které se možná zdá zbožně, ale je bezcenné. Pavel nám ale zároveň velmi jasně říká, odkud toto falešné učení přichází:

„Duch výslovně praví, že … někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonůnařizují jim zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu. Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním: posvěcuje se to skrze slovo Boží a přímluvu“ (1. Tim 4:1-5).

Bible však na téma alkoholu a stravování říká mnohem víc.
Písmo sice odsuzuje opilost (např. Ga 5:21), ale zároveň znovu a znovu označuje víno za Boží dar lidem pro radost (Sd 9:13; Ž 104:14-15) a dokonce o něm hovoří jako o požehnání za poslušný život (Př 3:9-10; Dt 7:13; 11:14; 33:28) a přímo překládá pití vína jako způsob, jak si zdraví zachovat a zlepšit (1. Tim 5:23). Písmo vykresluje Boží vykoupení jako „hostinu z tučných jídel, hostinu z vyzrálých vín; z jídel tučných, dužnatých, a z přečištěných vyzrálých vín“ (Iz 25:6) a přikazuje „dej stříbro za všechno, po čem tvá duše touží, za skot a brav, víno a pivo, za cokoliv, co si přeje tvá duše. Tam jez před Hospodinem, svým Bohem, a raduj se ty i tvá rodina … aby ses naučil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny“ (Dt 14:26, 23). Život podle Písma – a především biblické vykoupení – na rozdíl od představ falešné prorokyně Whiteové rozhodně není žádnou nízkokalorickou záležitostí.

…a mohli bychom pokračovat dál a dál, ale věřím, že tyto čtyři body pro teď stačí.

Ellen Whiteová byla do očí bijící falešnou prorokyní.
CASD podle svých vlastních slov zastává, že jejích více než 40 knih je stejně inspirovaných jako Bible.
Ellen Whiteová svým učením popřela a vyprázdnila Kristovo vykupitelské dílo – a o to víc falešných, lživých a nebiblických zásad, zákonů a příkazů nařídila.

A proto ještě jednou:
„Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna. Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích“ (2. J 1:9–10).
To jsou od „apoštola lásky“ tvrdá a nekompromisní slova. A my nesmíme zapomínat, že jsou to slova Boží.

Možná, že byste se označili za adventisty, a přesto jste o ničem z toho, co tu zaznělo, doteď neslyšeli a rozhodně nesouhlasíte s tak zvráceným odporováním Božímu Slovu a s přidáváním desítek svazků dalších vybájených knih k Božímu dokonalému Písmu. Jestli to tak je, pak díky Bohu, že vás Bůh ve své milosti uchránil od falešné, ďábelské nauky organizace, kterou je „C“ASD.

A, ano, „C“ASD je plná ďábelských nauk. To neříkám já, ale samo Písmo, které svolává Boží prokletí na řadu z nejcharakterističtějších znaků „C“ASD a nazývá tato učení učeními démonů.

To, jestli „toho přece máme spoustu společného“ není něco, na co se apoštolové ptají. A ani o chviličku je to nebrzdí v tom, aby vyhlašovali Boží prokletí a připomínali, že kdokoliv, kdo se jakkoliv podílí na podpoře „C“ASD, je stejně vinný jako jakýkoliv falešný učitel (2. J 1:9–10).

Vím, že takhle najednou toho může být opravdu hodně. A proto vás chci ubezpečit, že se rozhodně můžete ozvat a určitě si o celé věci můžeme promluvit dál. Budu jen rád.
Chci vás ale především prosit: Nenechte se zotročovat falešným náboženstvím „C“ASD, které vede do zatracení.

Následujte pravdu Slova, ne falešné proroky.

Podpořte nás